Rychlovýlet s Myšákem střední a východní Evropou

Nápad

Po přečtení pár zdejších cestopisů jsem se rozhodl pro rychlovýlet ve formě malého okruhu střední a východní Evropou. Aby to nebylo jen neúčelné ježdění a bloudění, vytyčil jsem si pár cílů, které mají (pro mě) historický kontext.

Ale není to žádné dogma, chci se hlavně projet, trasu budu korigovat podle nálady a počasí. A doufám, že ji nebudu muset korigovat vlivem kondice vozidla (skoroveterán a youngtimer jak vyšitej, BMW R1100RS, oslavující letos 30 let od slasti první montáže v továrně v Berlíně roku 1994), nebo stavu řidiče. Přesný plán nemám, ale mohl bych se podívat do Rakouska, Maďarska, Slovinska, Srbska, Rumunska, Bosny, Chorvatska, Slovenska, Polska, na Ukrajinu. Kromě Ukrajiny nemusím nic řešit, všude platí pas a cestovní pojištění. Ukrajina je samozřejmě jiný případ, cestovní pojištění tam neplatí a je nutné mít jejich. To si online vyřizuji a získávám první bumážku.

Připravím si seznam, co nesmím zapomenout. Nejvíc položek má překvapivě mašina (žárovky, pojistky, lanka, těsnění, protipich, nářadí, povinná výbava atd). Já toho moc nepotřebuju, hlavně pas, peníze a dobrou náladu. Plánuju spát tam, kde mají postel a sprchu, ale mám tři kufry, tak si beru i spacák a karimatku, pro strýčka Příhodu. Z peněz jenom rezervní eura, ty vezmou všude, ale doufám v platby kartou. Jako maskota si dvěma gumicukama připoutávám na tandem velkého plyšového Myšáka, ať mám společnost. Je to dobrý spolujezdec, celou cestu je hodný. Do rychlosti 120 km/h mu skvěle vlajou uši, při 120 – 160 km/h tančí lambádu.

V rámci příprav jsem si do mobilu do Mapy.cz natáhl offline mapy zemí, které bych mohl navštívit s tím, že mě bude navigovat tahle aplikace.

Také si v rámci přípravy na mašinu instaluju 12V USB nabíječku a držák na mobil/navigaci.

Mám vše, můžeme jet.

Den 1

Cílem prvního dne je Balaton. Historický kontext asi leckdo pozná – připomenutí dovolených/prázdnin u Balatonu za socíku, kdy jsem byl malý špunt. Dneska už asi nebudu brát ve sprchách prázdné obaly od západních šamponů Fa, Schauma atd, abych potom před Vánoci do nich nalil české Dixie a měl dárky pro babičky. Taky se nespálím o rozžhavený výfuk Yamahy FZ, kterou jsem závistivě okukoval. Ale už se k tomu historickému kontextu dostáváme. Tehdy jsem si myslel, že nikdy takovou mašinu (VF, CBR, GPZ, GSX, GoldWing a další krásky z 80. let), které tam parkovali a proháněli mladí motorkáři ze Západního Německa nebo Holandska, nebudu mít nebo na nich jezdit. Doba se naštěstí změnila, sice mám mašinu z 90. let a mladej už dávno nejsem (motorkář vlastně taky ne), ale u Balatonu ji zaparkuju.

První etapa mě vede přes Prahu a jižní Čechy. Chci to přejet co nejrychleji, tak jedu po dálnici. Za Třeboní už jsem nechtěl jet po dálnicích, tak jsem na GPS vypnul dálnice a mýto. Nebyl to dobrý nápad. Motám se po okreskách a když dojedu někam ke Krems na most přes Dunaj, zaujal mě docela vysoký stav vody. Poté mě navigace vedla několika okreskami, rychlostkami, městečky, objížďkami. Nemám orientační smysl, ale když jsem po půlhodině a 30 kilometrech jel po tom samém mostě stejným směrem znova, tak už mě Dunaj spíš dopaloval. Asi jsem někde špatně odbočil, přece navigace nemůže bejt takhle praštěná. Může. Po dalších 15 kilometrech mi je jasné, že si dáváme další opáčko. Tak to ne. Našel jsem nejbližší směrovku na dálnici, najel na ní a zastavil na benzínce. Vypnul jsem Mapy.cz, nahodil staré dobré Google maps a ty mi řekly, že nejlepší cesta dál bude přes Vídeň, samozřejmě projet ji durch od severozápadu na jihovýchod, a samozřejmě po dálnici. Kupuju dálniční známku a jedu po dálnici směr Vídeň. Před ní se přece jenom pokouším navigaci přesvědčit, že mimo Vídeň bude určitě nějaká lepší cesta, ale je nesmlouvavá. Tak tedy do víru velkoměsta. Nakonec to bylo v pohodě, plynulý průtah, ani jednou jsem nemusel zastavit. Pokračuju do Uher směr Šoproň. Před hranicemi jsem pro jistotu vzal na OMV plnou nádrž nejdražšího benzínu za celou cestu. Přejel jsem hranice a začalo mě to bavit. Sice žádné zatáčky a všude varování před zvěří, ale hezká krajina, solidní silnice a malý provoz.

Přijíždím do Hevízu, kde mám rezervovaný apartmán se saunou, bazénem a snídaní asi za 900 Kč. Navigace mě dovedla před 4hvězdový Palace Hotel, což se mi moc nezdá. Oprávněně. Ten můj je modrý omšelý barák přes ulici, drze jsem zajel hned do dvora. Recepce zavřená, v objektu nacházím jeden otevřený byt, který obývá podivná ženština. Vyruším jí z rozjímání, angličtinou. Bez šance, mluví jenom maďarsky. Tak jí zamávám vytištěnou rezervací, měl jsem EN i HU verzi. Pochopí, že jsem ten, komu během dne třikrát marně volala a nikdo jí to nezvedal. Dovedla mě k apartmánu v přízemí, kde mě po otevření dveří praštilo asi 50 stupňů Celsia. No nazdar, to jsem si vůbec neuvědomil, že bych si v červenci mohl vybrat ubytko s klimačkou. Apartmán má jenom vstupní dveře a v koupelně malé okénko do světlíku. To bude noc, nemám rád na spaní teplo. Baba mě vede představit wellness, kde mají bazén, vířivku a saunu. Bazén fajn, chvíli se ráchám. Ovládání vířivky má 3 tlačítka, to je na mě zjevně moc a i když vyzkouším všechny kombinace, ani bublinka. Baba jde okolo, tak se jí ptám a prý je to automat. Sedím jak blbec v automatu, ale po 20 minutách bez změny mě to přestane bavit. No počkej, babo, to ti vrátím. Ukazuju na saunu, jestli jí může zapnout. Kouká na mě jak na blázna, v tomhle vedru chci zapnout saunu? Kývám hlavou, že to myslím vážně. Tak chvíli zápasí s ovládacím panelem, po chvíli vyhrává a teploměr stoupá. Koukám, do zavření wellness jsou ještě dvě hodiny. To stihnu dát ještě 2x saunu, když odhaduju čas nahřátí a běžného saunového cyklu. Chyba lávky, topení je na saunu asi málo výkonné a po hodině to má 60 stupňů. No co, tak tam budu déle. Po půlhodině prohřátý pořád nejsem, ale už mě to tam nebaví, tak jdu ven. Mezitím do wellnessu zavítali postarší manželé s vnukem. Pohled na mojí, ne zrovna lichotivou 50letou postavu, starší paní zjevně vyděsí, pána spíš pobaví. S pánem si asi 10 minut povídáme o všem možném, aniž bych zjistil, jakou řečí na mě mluví. Doteď to nevím.

V sedm opouštím wellness a jdu sehnat něco k večeři. A tady je druhý cíl s historickým kontextem. Jako děti jsme si u Balatonu kupovali palačinky s čokoládou. Objednávka tehdy probíhala v mezinárodním formátu – foneticky něco jako cvaj palacsinta und kakáoš . Tehdy s tím nebyl problém, tak to jdu zkusit. Najdu nejbližší cukrárnu a mladé Maďarce sdělím objednávku. Kouká na mě jak na cvoka, tak objednávku opakuju. Teď už je lehce vyděšená, nechápe co chci a prchá do zázemí cukrošky. Sázím se sám se sebou, jestli šla volat rychlou nebo cajty, ale přichází asi 60letý Maďar a co prej chci. Potřetí zopakuju objednávku. Okamžitě pochopí a dostávám výborné palačinky s čokoládou. Tak tohle vyšlo. Cíl splněn, jsem pořád na svobodě a po večeři. Cestou do apartmánu ještě v sámošce kupuju zítřejší oběd a vodu. Ještě nevím, kam zítra pojedu, tak ať mám železnou zásobu. Spát se mi ještě nechce (kor v tom vedru), tak jdu na procházku městečkem. Kdysi jsem tu v lázních byl. No, lázně, je to vlastně zatopený lom s radioaktivní vodou. Lázně už mají po zavíračce, tak jenom okukuju okolí. Už je příjemná teplota a venku jenom pár lidí, pohoda. Jak obcházím lázně, koukám, že z nich vede menší říčka. Jdu podél ní, nejdřív jdu kolem kempu, potom kolem stavidla. Je mi divné, že proti mně chodí lidé v ručnících. Tak jdu dál a za chvíli vím proč. Za stavidlem je voda hlubší, čistá a je tam pár koupajících se lidí. Šáhnu do vody a je to bezva, voda teplejší než vzduch. Vlezl bych tam taky, ale jsem na procházce, tak nemám ani plavky, ani ručník. Pak si řeknu no a co, jdu do trenclí a do vody. Sice mě nad hladinou koušou komáři a pod hladinou ryby, ale je to paráda. Asi po půlhodině, mezitím se setmělo, se vydrápu z vody, osuším se termotrikem a jenom v mokrých trenclích a s šortkama přes rameno si to přes hlavní lázeňskou promenádu štráduju do apartmánu. Když tam vlezu, je tam na padnutí. Ale v rohu objevím stojatý větrák, tak nastavím „klimatizaci“ – otevřu dveře ven, umístím do nich větrák a zapnu ho. Stejně nic moc. Teprve když zapnu druhý komponent klimošky (otevřu dveře do koupelny a okno do světlíku), začne to fungovat a během chvíle je tam příjemně. Musím naplánovat další den, tak studuju předpověď počasí a mapy. Kam dál? Slovinsko? Tam je vedro, nejedu. Chorvatsko? To samé. Rakousko? Na Glockneru je minus 7 a chumelí. To už vůbec ne. Rozhoduju se jet maďarským venkovem do Srbska, kde je nějaký přírodní park (dám lehký trek) a zajímavá restaurace uprostřed jezera. Plán mám, kouknu na nějaký film a usínám.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE