Skotsko „Bez kapky deště“

Skotsko „Bez kapky deště“ 3-13. 9. 2015

„Kam pojedeme příští rok ?“ Tuto otázku jsme si pokládali v podstatě od té doby, co jsme se vrátili z Albánie a Balkánu -  motodovolené 2014. Padali návrhy jako, Rusko a okolí, nebo Pyreneje. Na tom jsme se nějak nedohodli, proto jsme tuhle řečnickou otázku „KAM“ pustili k ledu. Byl už leden 2015 a já s Dominikem sedíme u mě v pokoji, a znovu otevíráme toto téma. Koukáme do velké mapy a brouzdáme prstem, v tom nás zastavila Anglie - konkrétně Skotsko. Naši kamarádi tam byli, jak na motorkách, tak autem, nebo letecky. Prý je tam krásně, ale dost tam prší. Nějak jsme si to neodsouhlasili, ale oba jsme to brali vážně.

Najednou byl březen a my jsme se museli rozhodnout…. SKOTSKO!!!  Z toho vyplývá další otázka …KDY? Kupujeme průvodce a procházíme historii počasí ve Skotsku. Já chtěl o prázdninách, Dominik  buď před, nebo po. O prázdninách tam je sice průměrná teplota 18°C, ale zato tam neustále prší. V červnu nebo září tam statisticky prší, stejně jako v Čechách, červenec je tady nejdeštivější měsíc . Udělali jsme kompromis, pojedeme na začátku září. Další krok byl zajistit trajekt. Kamil nevěděl, co kujem na tento rok, když se to dozvěděl, měl strach z deště, stejně jako my. Jeho úkolem bylo zajistit trajekt Amsterdam- New Castle. Ceny byla docela vysoká, ale tím, že jsme to kupovali v relativně velkém předstihu, tak to nebylo tak hrozné-- 10 000 kč pro tři motorky, a čtyřlůžko někde v podpalubí kde za války spali topiči. Tímto byl náš termín závazný a chtě nechtě jsme museli jet.

Během roku projíždíme mapy, cestopisy a průvodce. Nakonec dáme dohromady spoustu POI které stojí zato vidět a které nesmíme minout. Tyto body nějak pojíme čárou a tudy pojedeme.

Termín se krátí a přípravy vrcholí. V květnu jsme z Dominikem na T-maxe dodělali boční kufry. Tašky by byly nevhodné, vzhledem k tomu že tam neustále prší. V září pár dní před odjezdem, měním olej, filtry a kupuji novou gumu Michelin Power pure. Plán je takový , že ujedeme zhruba do 5000Km. Nikdo přesně nevěděl, kudy pojedeme, a jak se to vyvrbí.  Můj interval na olej je 4000km, takže jsem jel s tím, že ho trochu přejedu.

3. 9. Čtvrtek- Den odjezdu…  1100km.

Trajekt jede 17:30 další den z Ijmuiden u Amsterdamu. Domluvili jsme si sraz v Praze Letňanech v 18:30. Já jedu z Brna, Kamil se přidá v Jihlavě a Dominik jede z Tábora. Ale 14:30 jsem něco v práci zpackal, a s mým odjezdem to nevypadalo vůbec dobře. Volám klukům, ať jedou napřed, že mi pak předají souřadnice, kde budou spát, a já je doženu. Z Brna vyrážím 18:15. Počasí nic moc… Oblékám se teple, protože to bude dlouhá cesta…

U Jihlavy začíná pršet, důkladně jsem naimpregnoval, proto se neoblékám do nepromoku, jen maličko zrychlím (150) a přikrčím se, to pomůže. V Praze jsem ve 20:00, neprší. Tankuju, koukám na meteoradar,u Drážďan jsou pořádné mraky, ale než tam dojedu tak uhnou. Opak je pravdou, u Lovosic přišel apokaliptický ceďák a já jsem po 5 min. totálně durch, nepromok jsem samozřejmě neměl. Dalších 50km jedu v mlžném oparu asi 2m za kamionem, tam v tu chvíli pršelo nejmíň. U Drážďan přestalo pršet, do Amsterdamu to bylo už „jen“ cca 900km. Převlékám se pod lampami na odpočívadle. Oblékám všechno, co mám, včetně suchého nepromoku. Jedu směr Lispko, Kassel, Dortmund. U Lipska volám klukům, kde jsou, že mě to nebaví, že je mi zima a jsem mokrej, protože poprchává. Vtom jsem se ale dozvěděl, že jedou jinudy, že jsou u Hannoveru, což bylo asi 150 km ode mě, na úplně jiné dálnici. Tzn. že do Ams. jedu sám. Pumpy na dálnicích jsou daleko od sebe, proto žádnou nesmím přejet. Sjíždím k jedné z nich, zastavuji, skoro stojím, a padám, udělám kotoul a za smíchu pumpaře zvedám skútra. Nějak jsem podcenil kluzkost povrchu, adhezi bot a váhu skútra. Kontroluji kufry, jestli nepraskly a jedu dál. Někde u Kolína zastavuji mezi kamiony, vyndávám spacák, karimatku a jdu spát.

Za 40min. mě probouzí déšť, který už nějakou dobu trvá. Všechno je mokré, hážu to do kufru a jedu asi 60Km kde zase zastavuji, a totálně vyčerpaný a mokrý lehám tak jak jsem, na lavičku a spím vedle skútru. Po cca dvou a půl hodinách, jedu vstříc posledním 360 kilometrům. Svítá, a svítí oskar, to mě těší. Ale v Amsterdamu zase začíná chcát. Kluci mi poslali souřadnice, že jsou na odpočivadle asi 20km před Astredamem. Dojíždím půl hodiny po nich, cca v 7:00.

Amsterdam, Trajekt: Pátek- 70km /1170km

Ten den jsme spíš bděli, protože s malýma přestávkami, ve kterých, jsme si stihli něco uvařit neustále chcalo. Ve stanu sedíme zhruba do dvanácti. Pak se udělala velká trhlina v mracích, té jsme využili. Vše zabalili, a jeli směr trajekt. Samozřejmě potom co jsme vyjeli, začalo chcát a to tak že sakra dost. Já, jsme měl nepromok, už od včerejška na sobě, ale klukům nepršelo proto je neměli. Než jsme dojeli ke trajektu tak byli totálně durch. U trajektu byla lehká fronta. Celník nevěříc svým očím, nechápal že, jedem na skútrech do Anglie a že jsme dojeli až sem. Po chvilce presvědčování o tom, že to tak je, nás pustil dál do fronty.

Tam stálo asi 30 motorkářů, taktéž durch. Většina z nich byli němci na svých nablýskaných BMW. Do trajektu motorky pustí dřív, asi jich nás bylo líto, protože dost chcalo. Řadili jsme se v pátém patře, po bocích visí kurtny. Dostali jsme info, o tom jak přivázat stroje, Mě stačila jedna kurtna přes sedadlo. Dominikovi na vyvýšeného VStroma nestačili ani tři, furt padal, kam neměl. A pokaždé když se podíval na to nechutně nablýskané BMW vedle sebe, tak v hrůze, že by to upadlo na tohle, přidal kurtnu navíc. Kamil se svým silwerwingem měl podobný problém, jen tam byl pouze strach z toho, že to zalehne leštěnku vedle.

Jdeme hledat kajutu, ta je v druhém podlaží. Dveře jsou na čárový kód, chvíli s tím bojujeme, pak se nám ukáže kajuta v celé své maličkosti, byla tak malá, že když jsem byl u postele, Dominik v chodbičičce, tak Kamil musel sát venku. Čtyři postele, dvě a dvě. Jsme tři, čtvrtá slouží jako sušák na mokré oblečení a navlhlý obsah mého kufru.

Jdeme prozkoumat loď, má čtrnáct pater, dvě kina, kasíno, bar, hospodu a všechno co má na velké lodi být. Venku už neprší, koukáme jak vyplouváme, a s hrůzou sledujeme šílené vlny co jsou za přístavem. Po najetí do nich se loď nakloní tak, že půlka lidí udělali „ÓÓÓÓuUůŮ!!“  Foukal tak silný vítr, že se dalo sotva udržet na nohách. Větru odpovídaly i vlny, byli tak velké, že když jsme byli na dvanácté palubě, tak vlna od lodě cákla tak, že nás postříkala. Některé šli dokonce, až přes střechu lodě. Všichni chodili jak opilí, občas šel někdo úplně zelenej s pytlíkem v rukách Postupně už začínala být tma, usadili jsme se u okýnka a debatovali, o tom co nás čeká. Kamil zabíjí žízeň a absťák předraženým pivem, my jen Colou. Jdeme spát, dole v podpalubí byly vlny zajímavější o zvukové sténání lodě. Rány od vln se zde rozléhaly maximálním způsobem. Vůbec jsme negoumali to, jaká to musí být síla toho nárazu, protože pokaždé s ránou bylo cítit, jak loď nárazem zpomalí. V kajutě si dáváme první a poslední sprchu celé dovolené. Opět debatujeme a postupně díky kolébání odpadáváme…

První den: Sobota- Anglie 250km/ 1420km

Ráno nás probouzí ukrutně hlasitý rozhlas, co je na lodi, že budeme přistávat, ať se pomalu sbalíme. S Kamilem jdeme plní očekávání nahoru, samozřejmě čekáme slunečno... Naštěstí byli pouze mraky, a nepršelo, což je hlavní. Potom se vydáváme k motorkám, je odkurtovat. Ani jedna nespadla, což je docela úleva potom, co se odehrávalo za bouře na moři. Motorky vyjíždí jako první, hraniční kontrola byla rychlá, max. 5 minut. Poté jsme se na sebe podívali a navzájem jsme si řekli „V LEVO!!!“ Toto peklo začalo prvním kruháčem, kde se jede do leva… V Anglii jsem byl poprvé, takže moje zkušenosti byly nulové. Když se jelo v provozu, tak to nebyl žádný problém, horší to bylo, když jsme jeli sami, nebo sám. To jsem si vesele jel vpravo, stačilo na sebe navzájem zatroubit a hned nám to došlo. Jako první jsme jeli do centra New Castlu. Hledali jsme bankomat, abychom vybrali Libry. Kamil asi 30 min hledal směnárnu, protože nechtěl vybrat z bankomatu, ale chtěl rozměnit z Dolaru. Také jsme navštívili Poundland, kde je všechno za Libru,  doplnili vodu, sladkosti a nějaké maso.

Poté jsme jeli k našemu prvnímu POI.  Angel of the Nord, bylo to cca 12Km od trajektu. 12 prvních a těžkých Km pro mě. U anděla asi 4 turisté a my, jako každý  tam jsme se vyfotili pod andělem, s roztaženýma rukama. Na fotkách se to nezdá, ale je to pořádně velká socha, s pořádným rozpětím. Docela si nedovedu představit, co to dělá, když tady opravdu fouká… Plní očekávání jsme se vydali k dalšímu POI (cca 65km) Alnwick castle, je to hrad co představoval Bradavice v Potterovy. Po cestě se také ukázal oskar, nebe bylo vymetené, krásných 16-17 °C. Na hradě už bylo plno lidí, s Kamilem jsme nějak šli s davem turistů, když nás najednou zastavila kontrolorka vstupenek. Ty jsme samozřejmě neměli. Šli jsme na pokladnu a tam všechna sranda skončila. 18 Liber za osobu, tak to jsme si řekli, že to asi nemusíme vidět. Hrad jsme vyfotili ze silnice, a pokračovali jsme ukázkovou Anglickou krajinou k Marlosey Abbey (100km).  Jedná se o velkou zříceninu kláštera, tu jsme nafotili  zpoza plotu, bylo na něj odtam hezky vidět, proto jsme tam ani nesli. Cíl dnešního dne byl Edinburgh. Cesta tam z Abbey (70km) byla super, přesně taková jakou jsme od Anglie čekali. Údolí, palouky, lesy. Asfalt není úplně jak v Alpách, je hrbatý, ale není děravý  jak u nás, také je hodně hrubý, jak na okruhu, takže maximální adheze. Do Edinburghu dojíždíme pozdě odpoledne. Dominik pronáší něco o tom, že mu divně chrastí řetěz, a že je to celkově Vstorm nějaký hlučný.

Parkujeme na jendom stání pro auta, a jdeme se podívat na hrad, a projít okolí. Město mi budovami připomíná Prahu, konkrétně tip orloje na Staromáku. Když se vracíme k motorkám, tak jsme měli na plexi nalepený dopis od místních výběrčích za parkování. Zaplaceno jsme samozřejmě neměli, i když automat byl hned u motorek. Celá sranda vyšla každého na 30 Liber (cca 1200kč). Když jsme už měli místo předplacené, tak jsme tak seděli na patníku a koukali. Dominik začal pozorovat řetěz, aby zjistil co to tam chrastí. Z hrůzou zjistil, že má úplně volnou rozetu na kole. No nic, volá se domů, ať přítel na telefonu řekne, kde je Suzuki servis v okolí. Super, jeden je cca 12km od nás ale za 20min zavírá. Dominik vyráží, stíhá to ale, řekli mu, že nemají, a budou mít, až někdy příští týden. Aspoň mu řekli, kde je velkosklad Suzuki. Dali mu adresu ale, když jsme ji dali do navigace, tak v okolí Edinburghu byla asi 8x. Chvíle hledání na internetu a pár telefonátu a dostali jsme jen jednu adresu, cca 70km na sever. Také jsme volali do asistence k havarijnímu pojištění, tam řekli, že ano máme seznam servisu, ALE pouze v čechách… Takže asistence úplně na dvě věci.

Už se smrákalo a v plánu na další den byl Falkirk wheel, ten jsme ale zrušili, a vydali jsme se směr servis, protože zdymadlo bylo jiným směrem. Ujeli jsme cca 40km, a začali jsme hledat místo pro stany. Kdo by kdy řekl, že v Anglii bude obrovský problém najít místo na spaní. Všude jsou ploty, nebo soukromé pozemky. Nakonec jedeme po polní cestě, a rozložíme tábor na poli za roštím. Začíná být tma, rychle rozděláváme stany. V tom se ozve rána… S Dominikem se otočíme na Kamila, Kamil stoji s rukama v bok vedle skůtra co leží na zemi. Během nadávání, že mu to nepomáháme zvednout, si ho vyfotíme, a zasmějem se mu. Potom co sesbíral obsah skůtru ze země, jsme začali nafukovat své 2cm nafukovací karimatky. Kamil vyndal kompresor a začal nafukovat matraci 15cm vysokou. Dominik furt básnil něco o překvapení, že se ho dozvíme ve Sktosku. Začali jsme vyndávat vařiče, a pozor Dominik najednou vyndal gril, uhlí a hlavně maso – mňam. Také večer byl skromný, motorkářský. Ugrilovali jsme si fláky masa. Pak už začalo být docela chladno, proto jsme zaveleli ke spánku. Já jako velký ledňáček, sem si vzal spodní prádlo, tepláky, dvě mikiny a motokalhoty a ty nejteplější ponožky co jsem doma našel.

Skotsko: Neděle- Den 2. 370km/ 1790km

Na dnešní den jsme měli na prvním místě servis Suzuki, potom že dojedeme někam za Lochness (cca 350km), kde jsem na satelitních snímcích našel opuštěnou oblast, kde by se dalo spát. Ráno bylo docela chladné, nějakých 9°C, obloha vymetená. Kamil byl dost zmrzlý, já jsem trochu čekal, co se bude dít, proto ta eskymácká výbava. Po snídani a teplém čaji vyrážíme. Dominik se odděluje, a jede napřed po dálnici, nějakých 50Km do Suzuki. Já s Kamilem jedeme po pobřeží za Dominikem. V krámu jsme první. Bídnou angličtinou Dominik vysvětluje, co to potřebuje. Bůh ví, jak se řekne anglicky rozeta, prostě ložisko do kola, ale to ložisko co není v kole, ale vedle. Paní chápe a donese krabičku. Celé to vyšlo cca na 26 Liber. Nicméně servis u nich nepřipadá v úvahu, mechanik tam není, protože je neděle a navíc nejbližší termín na objednání je někdy v říjnu…

No nic, nejsme zelenáči a potřebné nářadí máme s sebou. Před vchodem do servisu jsme Vstroma podepřeli kuframa a začali jsme servisovat. Za 15 minut i s vyzkoušením bylo hotovo. Staré ložisko nebylo tak úplně špatné na to, aby to dělalo, co to dělalo. Co už, jedeme dál směr Rutheven Barracks. Cesta tam byla vyloženě transpotrní. Po cestě bylo zajímavé sledovat, jak se krajina mění. Po vylodění to bylo jak v Čechách, lesy, pole, a plno zvěře na nich. Od dneška to začínalo být to Skotsko, co známe z fotek. Pumpy začaly řídnout, dědiny byly už tak po 40-60km. 150Km před Lochness skončili lesy, a krajina se otevřela. Planiny a nic, kam až oko dohlédlo. Do Rutheven Barracks jsme se nedostali, cesta tam byla zavřená. Zastavili jsme v nejbližší dědině a dali jsme si Fisch and Chips. Zbytek cesty k Lochnes z jihu se jela z 80% lesy, občas jsme minuli nějaké auto.

Na začátku jezera zastavujeme u Fort Augustus, jdeme si prohlédnout místní stavbu. Kolem byl samý, v Anglii proslulý trávníček a na něm spoustu králíků. Další hodinu jsme seděli na lavičce u vody nebo se jen tak váleli v trávníku, mezi králíky. Podél jezera vede jedna velká hlavní silnice, kolem zříceniny Urquhart castle. Je už 18:00, takže zavřeno. Hrad fotíme ze zídky parkoviště, muzeum Nessie taky zavřené, fotíme se aspoň se sochou venku. Sjiždíme na vedlejší silnici, kde začínáme hledat ono opuštěné místo. Nakonec jsme dojeli k plotu, že je to soukromá silnice, a že je otevřená jen přes den. Začal každodenní boj o hledání místa pro tábor. S Dominikem jsme našli barák, co byl na prodej, tak že budeme spát u něj, když tam nikdo není. Kamil ale přijel s lepším místem, bylo to sice u silnice, ale s místním provozem to vůbec nevadilo. Bylo to odpočívadlo s lavičkama, stolem a krásným trávníčkem kolem. Dneska grilujeme na pořádném stole, podávají se hamburgery. Už večer bylo cítit, že bude pořádná kosa. Už zde se začíná ukazovat, místní fenomén a zlo, před kterým se nelze ubránit, tzv. Pakomárec skotský. Nicméně tady to nebylo tak hrozné, tady jich bylo „jen“ pár stovek, a od grilu se drželi dál.

Skotsko: Pondělí- den 3. 250km/ 2040km

Ráno je opravdu kosa, 6°C. Všude je rosa, která má intenzitu deště v Čechách. Obloha opět vymetená. Jsme v údolí, takže slunko k vysychání moc nepřispívá. Šel jsem dolů k vodě pro vodu. Les připomínal spíš prales, připadal jsem si jako první člověk tam. Dneska jsme se měli dostat na nejsevernější bod expedice, a také nám měla začít proslulá Skotská pustina, a single tracky. Po vyschnutí vyrážíme směr Dunrobin castle. Dneska není v plánu moc kilometrů, proto Dominik ťuká do GPS vedlejší silnice.

Vede nás to po úplně nové single track silnici, kde se vyhýbáme akorát silničářům. Silnice nás vyplivne u hradu. Další epický hrad. Dalo se kolem něj jít dolů k moři, odtam byl pohled ještě úchvatnější. Dál jedeme směr Kinbrace. Tady už začala ta ona pustina, prázdnota a odříznutí od světa. Nikde nic. Jediné čemu jsme se vyhýbali, byli hovínka od všudy přítomných ovcí. Pocit pustiny nejde ukázat na fotce ani na videu, je to potřeba zažít a vidět. 8Km rovná cesta tam a zpět, absolutní ticho, jen šustění trávy a do toho na Skotsko neuvěřitelných 17°C nad nulou, modrá obloha a jenom my tři, kam až oko dohlédne. Jedu poslední a potkávám rozsypané uhlí na silnici, co Kamil vytrousil, ze spod gumicuku na sedačce. Sesbírám co je použitelné a kluky doháním až ve městě Syre. Zastavujeme tam vedle mostu na trávě, kde budeme obědvat. Ale kvůli neidentifikovatelným hromádkám kolem se přesouváme na parkoviště před místní hřbitov. To co se začalo dít potom, vysvětlilo ty hromádky kolem. Z pastvy začalo doslova téct hejno ovcí, přesně přes to místo kde jsme měli jíst.

Pokračujeme pustinou na Altnaharra, poté dál na západ, kde se stezka stáčí na sever k moři. Cedule o tom že je silnice zavřená jsme ignorovali, zastavil nás i místní, že dál je cesta zavřená, spadl tam most a dál to nevede. V domnění, že to projedeme, pokračujeme dál. Dojeli jsme k barákům, kde bylo rozvodněné koryto a most co nebyl. Asi bychom to projeli. Kamil co měl v Albánii největší problémy, byl přesvědčen o tom, že to projede. Vstorm by to zvládl, já jsem řekl, že tam nejedu. Otočili jsme se a jeli jsme zpět k polozřícenému baráku, kde jsme si říkali, že bychom tam mohli spát. Bylo to cca 40 metů, dolů od cesty po trávě. Bylo to úchvatné místo, výhled do nekonečna, absolutní ticho a žádný mobilní signál. To se samozřejmě nelíbilo Kamilovi. Neustále měl potřebu někomu psát, a iformovat o tom kde je, a za druhé neměl pivo. S Dominikem jsme projeli rašelinou k baráku, Kamil řekl, že tam nezajede, což nechápeme, protože chtěl přejet řeku plnou šutrů, a vydal se hledat pivo a signál. My jsme jen tak potichu seděli a koukali kolem sebe. Nikde ani keř, ani strom. Jen nic a tráva. Potom jsme se podívali do mapy a s hrůzou jsme zjistili, že to na Isle of Skye je 450 Km po těchto silnicích.

Tak jsme se oblekli, vysmejčili motorky od tam a vydali se na první křižovatku, kde jsme čekali na Kamila. Dominik si celý den stěžuje, že mu při pružení divně cvaká v kivce. Měli jsme čas, Kamil nebral telefon. Zvedli jsme motorku a Dominik rozebral přepákování, a úplně se zděsil, když se na něj vysypaly rezavé jehličky z ložisek. Vtom přijel mokrý Kamil, že u moře za kopcem chčije. Otočili jsme se, a za námi se doslova přelévaly mraky přes kopce. Co teď, do Suzuki co jsme navštívili včera to je nejkratší cestou 400km. Atmosféra trochu zhoustla potom, co se přihrnulo asi 5 mil. těch malých „létajcích potvor“. Honem se složila motorka a dohodli jsme, se že se rozdělíme. Vyměníme si stan, abych se nemačkal s Kamilem v malém, Dominik pojede do servisu, a zítra se potkáme na Isle of Skye. Od dneška jsme se už vraceli, takže jsme si jeli naproti. Komáři byli všude, když se zavře helma tak lítají i uvnitř. Rozdělili jsme se. S Kamilem taktak dojedeme na nejbližší pumpu. Kupujeme nějaký repelent, co samozřejmě nefunguje. S mraky za zády jsme rozdělali stan. Udělal jsem si polívku, ale ta se nedala sníst, protože byla plná mušek. Bylo tak jako kdyby mi tam někdo vysypal mák. Utíkáme do stanu, kde už je 150 mušek. Lákáme je na baterku, tam se dali hromadně plácat…

Dominik: Cesta do Servisu

Po tom, co jsme se s klukama rozloučili a rozdělili, jsem vyrazil zpět přes celé Skotsko (cca 400km) do nejbližšího servisu Suzuki. Takže zase do Cuparu. Aby to nebylo tak fádni, tak po cca 50 km jsem projel dírou, takže si motorka sedla na doraz a tam taky zůstala. Po pár kilometrech v podstatě bez zadního tlumiče, jsem to už nevydržel a zastavil s tím, že když se mi podaří uvolnit přepákováni tak aby se mi mohlo aspoň chvilku jet trochu pohodlně. Po chvilce zápasení s motorkou se povedlo a motorka začala zase trošinku pružit. Bohužel to vydrželo asi tak 20km. Už se mi zastavovat nechtělo tak jsem jel dál bez pružení. Do Cuparu jsem dorazil kolem 2hodiny ranní. V jednom úseku cesty byla taková zima, že jsem jel oblečený v nepromoku, ale v Cuparu to docela šlo. Rozbalil jsem stan na odbočce na pole, cca 3metry od silnice a šel spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE