Titanium V od Paul Milbourn Customs: O metrák lehčí Guzzi

Mistrovství světa přestaveb AMD sice proběhlo již na podzim roku 2018 (další bude letos v říjnu), ale pořád ještě jsou stroje, které se tam prezentovaly a nedají nám spát. A jedním z nich je právě Titanium V (skutečně V kvůli motoru, není to římská pětka), tedy stroj, který vyhrál kategorii Street Performance. Totálně přestavěná Moto Guzzi V11 Sport, která je dílem Paula Milbourna, 47letého customizéra (a již trojnásobného dědečka) z jihoanglického přístavního městečka se zajímavým názvem Bognor Regis.

Máme-li pochopit, proč tahle motorka vznikla, musíme se nejdříve podívat, kdo je Paul. Jako vlastně všichni customizéři, i tohle je zajímavý týpek. „Moje zájmy? Cokoli, co se týká strojírenství a motocyklů a taky mě docela baví chemie,“ odpověděl mi Paul na můj mail, ovšem hned na úvod mě upozornil na svou silnou dyslexii, k psaní používá převod mluveného slova z telefonu a prý se mám ptát znovu, když nebudu něčemu rozumět. To je OK, Paule, já měl sice ze čtení i psaní ve škole vždycky jedničky, ale na to, co ty umíš vyrobit vlastníma rukama, dokážu jen zírat s otevřenou pusou. Dobře je to na tom světě zařízené. Co se motocyklů týče, není Paul striktně orientovaný na jeden směr. „Jezdím na Yamaze R1 a miluji ji, ale mám doma také Jamese z roku 1907 a Francis-Barnett z roku 1946. Když je příležitost, svezu se rád i na chopperech.“ Také jich sám pár postavil, a to hned dost radikálních. Mimoto dělá hliníkové i titanové díly na zakázku, od nádrží na veterány přes výfuky pro tisícikoňová dragsterová monstra až třeba po hasičáky do rallyových speciálů. Aktuálně Paul již rok pracuje na speciálu pro rychlostní rekordy na písečné pláži Pendine Sands ve Walesu, kde chce překonat 220 mph. A samozřejmě je to zase samý titan…

Tenhle kov totiž Paulovi učaroval a co s ním dokáže provádět, nad tím se i odborníci pozastavují se zdviženým obočím. Já se po několika odvážných pokusech se svářečkou a železem přesvědčil, že ty zkoušky, které se na sváření dělají, nejsou pro srandu králíkům, ovšem titan je úplně jiná liga. „Je to hrozně časově náročné, i zdánlivá maličkost trvá velmi dlouho. Všechno musí být absolutně čisté včetně mých rukou a přípravků, kterých musím udělat vždycky hodně, abych dokázal dostat teplo přesně tam, kam ho na svaření potřebuji. Svařuje se v ochranné atmosféře pod argonem při teplotách přes 400 °C, plyn musí být ze všech stran svařovaného materiálu. Ještě před začátkem práce si musím ověřit čistotu plynu, jakákoli přítomnost kyslíku nebo dusíku ze vzduchu způsobuje velké problémy,“ vysvětloval mi Paul.

Ovšem samotné svařování není jediná prekérka, kterou při práci s titanem musíte řešit. „Velký problém je dostupnost. Ne že by titan nešel koupit, ale zatímco ocel seženete ve všemožných tvarech a tloušťkách, u titanu je nabídka výrazně omezená. S tím musíte počítat, když plánujete konstrukci motocyklu. Nejdříve je potřeba zjistit, jaký materiál a v jaké formě je k dispozici, a až poté začít vymýšlet,“ říká Paul Milbourn. To byla především záležitost rámu. Ten je totiž z titanu Grade 5, jenž je díky přídavkům hliníků a vanadu velmi pevný, ale do nějakého tvarování se moc nehrne. Zejména když Paul použil materiál o tloušťce 2,5 mm. Rám je stejného typu jako u sériové Moto Guzzi V11, čili páteř obdélníkového profilu, ale samozřejmě to není jen čistá kopie. Páteř je kratší, hlava řízení je navařena v podstatně ostřejším úhlu 21° a trojice kolmých svárů je tady kvůli zesílení.

Podsedlový rám a kyvka byly vyrobeny z podstatně poddajnějšího čistého titanu Grade 2 a na další díly už Paul oba druhy titanu kombinoval. Protože z tohoto vzácného kovu je tady skoro všechno. Řídítka, držák přístrojovky, stupačky i s přepákováním, brzdové nádobky, sací potrubí, záchyt reakce zadní brzdy, malé trubkové olejové chladiče, které jdou podél předních držáků motoru, veškerý spojovací materiál a samozřejmě i kompletní výfukové potrubí s 2“ svody. Titanových výfuků Paul už prý udělal spoustu, kompletně titanovou motorku do té doby žádnou.

Bylo ale potřeba dát prostor i jiným materiálům. Třeba hliníku, konkrétně 1,5mm plechům 5251, z nichž je vyklepaná nádrž i kompletní přední a zadní kapotáž (akorát blatníček je kupovaný), jež s nádrží tvoří opticky jeden celek. Linie jsou takové ladné a připomínají mořskou hladinu, asi odkaz na Paulovo bydliště, haha. Z hliníku jsou také lehoučké brzdové třmeny Harrison Billet, ráfky Marchesini jsou pro změnu z hořčíku. Kompletní odpružení dodala firma Öhlins.

Co nechalo Paula klidným, byl motor. Ten je prakticky sériový, akorát prošel repasí a dostal jinou vačku a zapalování. Trochu se vyvztekal s převodovkou, resp. se sekundárním převodem kardanem a zadním nábojem. Vzhledem k otevřenému sání i výfukům šel možná výkon trochu nahoru, ale to je Paulovi celkem šumák. Jeho cílem byla lehká ovladatelná motorka se špičkovými jízdními vlastnostmi, která bude skvěle zatáčet i brzdit. A tady se konečně dostáváme k tomu, co ve skutečnosti pro Paula znamená to „lehká“. Sériová Moto Guzzi V11 Sport váží s plnou 20litrovou nádrží bez pár kil rovných čtvrt tuny. Ovšem Titanium V se bez paliva v nádrži, ale jinak připravený k jízdě dostal na těžko uvěřitelných 155 kg! I s plnou bandaskou neznámého objemu (moc to nebude, znáte tyhle customy) jsme hluboko pod 170 kilogramy, což je prostě neskutečný mazec.

A nejlepší na tom je, že tahle motorka nevznikla jen jako showbike, ale dá se na ní normálně jezdit. Což dělal nejen Paul sám, ale loni na ní mohli návštěvníci jedné britské motocyklové akce zahlédnout třeba slavného závodníka Steva Parrishe. Teď už ovšem Titanium V dělá radost novému majiteli a Paul se plně soustředí na své další projekty.

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE