Jawa 50 RS na vlastní kůži: velké závody s malou motorkou

Přesně před rokem jsem se s vámi podělil o svoje zážitky při testování racingových motocyklů Jawa 50 RS/GP a už tehdy jsem uvažoval nad tím, že bych za řidítka jednoho s těchhle strojů zasedl i v ostrém závodě. Byť jsem už v tehdejším článku smeknul pomyslný klobouk před těmito malými speciály a jejich konstruktéry, tak dokud člověk neporovná svoje síly v reálu s ostatními soupeři, těžko může z testovací jízdy dělat nějaké závěry a posuzovat úroveň těchto závodů a kvalitu startovního pole. Trvalo to bezmála rok, nežli jsem si v narvaném kalendáři našel volný víkend a vyrazil do Vysokého Mýta, kde se jel druhý závod tohoto seriálu, letos vypsaného pod patronací Autoklubu ČR jako mezinárodní mistrovství České republiky.

Propadák ve Vysokém Mýtě

Musím se přiznat, že jsem k tomuhle klání vyrážel s představou, jak si hned zpočátku s ostřílenými týpky zazávodím – s nejrůznějšími motocykly mám poměrně dost zkušeností, na fichtlech jsem toho (byť před třemi dekádami) najezdil opravdu hodně a adrenalinu jsem už motocyklovým závoděním také dost vyplavil. Vše ale nakonec bylo jinak a já jsem skončil s pocitem, kterému říkám "držka v blátě". Sice jsem letos do onoho červnového víkendu nalítal v sedle nejrůznějších testovacích motorek stovky kilometrů v terénu i na silnici, vše ale jako by bylo rázem zapomenuto, vše bylo zbytečné, začínal jsem zase od úplné nuly. Na autodrom jsem dorazil v sedle mohutné Yamahy Super Ténéré 1200 a hned po přesednutí z velkého cestovního endura na malého fichtla mě napadlo, jestli to nemám vzdát a bez boje odjet domů - sice jsem před rokem seděl na tom samém stroji, ale on se snad o té doby ještě o něco srazil! Ještě horší byly moje pocity po prvních kolech…

Pokud jsem si ještě krátce před závodem myslel, že bych některému z těchhle střelců mohl být od začátku vyrovnaným soupeřem, šeredně jsem se spletl. Problém nebyl ani tak tom, že jsem stále spíše offrouďák, protože i na motárdovém okruhu se občas rád svezu. Mnohem víc jsem se však potýkal s tím, že způsob, jakým se musí tenhle malý stroj po asfaltové klikatici vodit, je naprosto odlišný od jízdy, které jsem přivyklý ze svých dosavadních jednostopých aktivit. Zatímco při flattracku se využívá doslova dřevorubecká razance a velký čtyřtakt funguje tím líp, čím víc dostává přes držku, tak tenhle přístup tady rozhodně využívat nelze. Padesátikubíkový dvoutakt je totiž vyladěný tak, aby podával sice co nejvyšší výkon, ale rozsah jeho využitelnost je opravdu minimální a jakmile se na trati seknete o pár centimetrů či vteřin ve zvolené stopě, brzdění, řazení či akceleraci, tak máte prostě smůlu. Fichtl se zahltí, motor ztratí otáčky a vy drahocenné metry a vteřiny. Tenhle malý stoj zkrátka musíte citlivě vnímat, cítit a respektovat jeho potřeby, a při jízdě s ním využívat doslova chirurgickou přesnost. Na plochodrážním oválu či v terénu je sice přesnost a pravidelnost taky plusem, ale tam se jedná o přesnost v duchu známého zednického rčení „centimetr (nebo spíš metr) žádná míra“. Sami si nejspíš určitě dovedete představit, jak jsem s tímhle stylem uspěl, když jsem se ho snažil aplikovat na malou padesátku! Navíc nešlo jen o tyto diametrálně odlišné jízdní styly, problémů, se kterými jsem se potýkal, bylo podstatně víc… Jednak stroj, který jsem měl od klanu Plíšku na tenhle závod vypůjčný, pocházel z ryze sériového Pionýra a byť měl poladěný motor a lehce i podvozek, tak řidítka, sedlo i stupačky stále byly v původní poloze. Díky tomu jsem na fichtlu seděl spíš jak na chopperu než na závodním stroji a tomu odpovídalo i vysoké těžiště a s tím spojená nejistota v zatáčkách. Ani převody nebyly zvoleny úplně ideálně, a když se k tomu přidalo i nedoléčené zranění, kdy jsem si při flattrackovém závodě zlomil tři žebra, vlastně to ani nemohlo dopadnout jinak.

Od volných tréninků, přes kvalifikace až po oba závody moje sebevědomí dostávalo opravdu na frak, a ego se scvrkávalo jak špatně podvázaný balónek z pouti! Že se kolem mne přeháněli ostřílení borci z třídy Jawa 50 GP, kde startují vyladěné speciály, mě zas tak moc nepřekvapovalo, ale já jsem vypadal, jak kdybych na motorce seděl poprvé i v porovnání s mými soupeři z kubatury sériových motocyklů Jawa 50 RS. Zatímco já jsem v jejich věku se svým fichtem víc naběhal, nežli najezdil, ta oni se stejnými stroji suverénně brousí kolenní slidery na svých kombinézách – kloubouk dolů hoši! I předposlední v pořadí mi nadělil jedno kolo a já jsem tak z Vysokého Mýta odjížděl z hodně rozporuplnými pocity. Naštěstí ale nebyly pouze negativní – sice jsem vyhořel jak papír, ale ježdění z tímhle komplikovaným dvoutaktem mě i tak celkem bavilo a navíc mám podobné situace a výzvy rád – vždyť prohry často bývají produktivnější nežli vítězství. S oblibou se učím novým věcem, snažím se zlepšit v odvětvích, které mi nejdou, a tak mi už při cestě domů bylo jasné, že určitě nezůstane jen u jednoho závodu.

Reparát v Písku

S mými mentory, kterými se v oblasti fichtového závodění stal klan Plíšků, jsme pro můj reparát vybrali závod v Písku. Jednak už byla žebra srostlá a já nemuset v hlavě řešit to, jestli po dalším pádu pojedu domů s pneumotoraxem a také na tamní trati nerozhoduje tolik výkon motorku jako v Mýtě, kde jsem ztrácel nejvíc při dlouhém a táhlém stoupání. Hlavně jsem ale do Písku vyrazil pln pokory a mým cílem bylo stát se vyrovnaným soupeřem aspoň závěru startovního pole. Před tréninky jsme lehce pořešili původní posed a z ní vyplývající jízdní pozici - ze sedla tak zmizelo veškeré polstrování, a řídítka (tzv. kost) jsme posunuli co nejníž a nejvíc dopředu. Moje poloha na motorce sice byla stále na míle vzdálená mým kolegům, kteří i na „eresech“ mívají řidítka umístěna pod horními brýlemi, upravené podsedlovky a dozadu posunuté stupačky s přepákováním brzdy i řazení, ale už jsem aspoň neseděl jak na hajzlu a moje těžiště se tak posunulo o pár centimetrů níž.
Už první tréninky naznačily, že nastolená cesta je správná a zatímco ve svém prvním závodě jsem během kvalifikace na předposledního soupeře ztrácel přes pět sekund, v Písku jsem už nechal dva soupeře za sebou. Kromě zlepšené jezdecké pozice na motorce jsme skvěle trefili i převod a hlavně jsem se snažil jet co nejplynuleji a daleko víc vnímat potřeby malého dvoutaktu. Na rozdíl od Vysokého Mýta, kde jsem jezdil „čtyřtaktním“ stylem s pozdním brzděním hluboko v zatáčce, zalomením kolem nohy a prudkou akcelerací, tady jsem se snažil brzdit daleko před zatáčkou a do ní vjíždět už pod plynem tak, aby motorka při výjezdu ze zatáčky už byla pořádně roztočená. Nižší těžiště dovolovalo jistější průjezdy zatáčkou s většími náklony a nikdy by mě nenapadlo, že si svoje první "kolínko" dám právě na fichtlu! Časy v nedělním warm-upu potvrdily to, že s každou jízdou se mi daří pár vteřin ze svého maxima stáhnout a já se nemohl dočkat závodních jízd.

Zatímco při svojí neslavné premiéře v Mýtě jsem bojoval pouze sám se sebou a všechny svoje soupeře potkával pouze v chvíli, kdy mě předjížděli o kolo, v prvním písecké jízdě jsem se už rovnocenně zapojil do soubojů – byť v závěru jezdeckého pole. Bohužel jsem se nevyvaroval dvou chyb, kdy moje emoce byly opět silnější nežli chladná mysl a dvě zatáčky jsem hloupě probrzdil. Následovaly všechny problémy, které jsem popsal výše: probržděný nájezd do zatáčky způsobil špatně zvolenou stopu, spadlé otáčky ulily motor a následná pětisekundová ztráta znamenala propad na poslední místo. Během následné stíhačky jsem sice svoji pozici nevylepšil, ale dotáhnul jsem se na soupeře přede mnou a hlavně zajel svůj nejlepší čas, který byl o dvě sekundy rychlejší nežli čas kvalifikační a zařazoval by mě středu startovního pole kubatury RS. Ale na „kdyby“ se zkrátka nehraje, o pořadí nerozhoduje čas na jedno kolo, ale schopnost být konzistentní po celou dobu závodu, což jsem díky svojí chybě a jednomu nepovedenému kolu zkrátka nezvládnul. O to víc jsem se těšil na druhou jízdu, kde jsem chtěl opět svůj čas o něco zlepšit a některého ze soupeřů za sebou udržet i po průjezdu cílem. Bohužel se při zaváděcím kole z motoru mého fichtla začaly ozývat nepříjemné zvuky a tak jsem radši závod odpískal – přeci jenom motorka byla půjčená a nerad bych způsobil nějakou kalamitu…

Aspoň jsem si z boxové uličky mohl vychutnat skvělé souboje, které se na trati odehrávaly. Při pohledu na nejrychlejší piloty jsem musel kroutit hlavou nad tím, jakým tempem dovedou uhánět stroje postavené na základě malého Pionýra! A nejednalo se jen o speciály kubatury GP, které opanovalo trio Lukáše a Petra Plíškových a Lukáše Bergera, ale i vítěz sériových strojů RS Míla Vlček předváděl doslova profesorskou jízdu a nechal za sebou i některé soupeře ze třídy speciálů. Pokud máte chuť tyhle střelce vidět naživo (což rozhodně doporučuji!), máte ještě tři příležitosti - šestidílný seriál je nyní právě ve svojí polovině. Za touhle skvělou podívanou můžete vyrazit buďto do Mostu (11. - 12. srpna), Třince (1. - 2. září) či na finále do Vysokého Mýta (8. - 9. září).

Pojďte do toho taky!

Nemusíte ale zůstávat pouze v diváckých ochozech, protože závody těchhle speciálů jsou docela určitě nejschůdnější způsob, jak ochutnat adrenalin motocyklových závodů. Možná že někdo z vás namítne, že závody fichtlů jsou pod jeho úroveň, že motorky jsou slabé, pomalé, atd, atd… V tom případě vám budu oponovat a hádat se do roztrhání těla! Přiznám se, že do loňska jsem měl podobné pocity: „… jo, tyhle závody jsou celkem zábavný, ale je to spíš takový srandazávod, nic pro mě! Já jsem přeci velkej chlapák a období fichtlů mám dávno za sebou!“ Jenže už po mojí loňské „testovací“ premiéře se můj despekt změnil respekt, byť prozatím pouze k malým motorkám, na kterých se dají zažít opravdu velké věci. Poté, co jsem si závodění zkusil na vlastní kůži, však musím smeknout klobouk i před piloty těchhle strojů – to že jezdí na malých motorkách, totiž rozhodně neznamená, že jejich umění je menší nežli těch na silnějších strojovnách – možná je tomu spíš naopak!

Ani rychlostí ale tyhle malé stroje nijak nezaostávají, a když porovnáte časy, které dosahují závodníci kubatury Jawa 50 GP, tak jsou velmi podobné těm, jež na těchhle malých tratích mají nejrychlejší piloti supersportů při volných jízdách a agenturních akcích. Ani na „eresu“ jsem se ale na trati ani vteřinu nenudil – kde chybějí koně, tam musíte být o to víc ve střehu, abyste nepropásli vhodnou chvíli na brzdění, akceleraci či volbu správné stopy. Tyhle závody můžou tak být skvělou volbou pro zralé motorkáře, kteří vždycky chtěli závodit, ale na velké závody nemají (a nikdy mít nebudou) dostatek peněz, stejně tak ale i pro ty začínající, kteří se v motosportu chtějí rozkoukat a hledají vhodnou cestu pro svůj start. Nemá smysl si namlouvat, že se přes tyhle závody dostanete do MotoGP, ale pár odchovanců těchhle klání už prohání svouje soupeře na přírodních okruzích či třídě Sportproduction 125 a využívají tam skvělý cit pro motorku, přesnou volbu správné stopy či klidnou a pravidelnou jízdu, jež získali právě při těchhle závodech.

V Písku proběhla jednání s novým vedením AČR pro silniční motorky a i tahle motocyklová autorita dává tomuto sportu zelenou a počítá s nimi do dalších ročníků mistrovství republiky na malých okruzích. Já už teď vím, že se mezi tohle partou určitě ještě objevím. Co vy na to - rozšíříte také pro příští rok jejich řady? Pokud nad tím uvažujete, bližší informace získáte na webu jawa50okruhy.

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE