Ducati 848

Minulý rok poslala Ducati novým superbikem 1098 téměř všechny motocyklové nadšence do kolen. Své předchůdkyni 999 se podobá jen v málu, zato k legendární 916 má mnohem blíže. Už tenkrát bylo víc než jasné, že je otázkou času, kdy na svět vykoukne naklonovaná „menší“ sestřička. Po podzimní milánské výstavě byla tajenka rozluštěna a světu se v plné kráse předvedla sportovní Ducati 848. Úžasný design si do posledního detailu propůjčila od starší ségry, a tak se o první rozruch postaralo bijící srdce Testastretta Evoluzione svým objemem 849 ccm, protože tím si „osmčtyřiosma“ vytvořila jakousi třídu sama pro sebe. Další peckou byl perleťově bílý lak, o kterém jsem v první chvíli nevěděl, co si mám myslet.
Dočkal jsem se a Ducati 848 stojí v garáži. Smutně koukám z okna a proklínám nekonečný déšť, který ničí všechny plány, kam se s Ducnou vyrazím sklouznout. Nic naplat, doufám, že se druhý den probudím do paprsky prosluněného dne a alespoň před zalehnutím jdu do garáže „osmčtyřiosmu“ pořádně omrknout. Vítá mě přísným pohledem miniaturních předních světel podtržených otvory náporového sání. Zrakem skenuji nízké plexi a kosočtvercová zpětná zrcátka, do kterých byly integrovány diodové směrovky.
Přes nádrž s nápisem Ducati sjíždím očima na parádně vytvarovanou podsedlovku s průduchy, která skrývá pod mini sedlem spolujezdce menší prostor pro originální nářadí. Hned pod ní, jak je už řádku let u supersportovních Ducatek zvykem, našly své místo oválné laufy. Další typickou Ducatí libůstkou je letmo uložené zadní kolo s pětipaprskovým diskem Marchesini z lehkých slitin. Také vykukující příhradový rám mluví stejnou řečí boloňské famílie. Rudá číslice 848 na sněhově bílých prsou prozradí s jakým kalibrem máte tu čest.
Zázrak se nekoná a meteorologové se jak na potvoru nesekli. Ve vzduchu je cítit voda, rtuť na teploměru jen těsně pokořila desítku, navíc se kvapem blíží čas vyrazit. 848 si začíná hlubokým hlasem pobrukovat tu svou dvouválcovou písničku. Zatím co se dostává do provozní teploty, palcem škádlím tlačítko „mode“ na levém řidítku, hned vedle přepínače dálkových a potkávacích světel. To listuje pohybem nahoru a dolů mezi spoustou funkcí digitálního panelu nabízí. Jsou to například rychloměr, otáčkoměr, stopky, teplota vzduchu, hodiny, maximální rychlost, upozornění na servis, teplota motoru, kontrolky nízkého tlaku oleje, palivoměr, rezervu nebo imobilizér a směrovky.
Informací víc než dost, ale jednu jedinou navíc bych přece jen uvítal - číslici signalizující zařazenou rychlost. V pravé horní části rámečku jsou zasazeny tři malé a jedna velká kontrolka, ty postupným rozsvícením červeně hlásí ideální řazení a následný omezovač otáček motoru. Ducati se ráda pochlubí tím, že panel nachází svůj vznešený původ u speciálu MotoGP Caseyho Stonera, takže Ducati Corse tam není nalepeno pro nic za nic.
Vyhupuji se do sedla posazeného 830 milimetrů nad zemí a zaujímám nekompromisně sportovní posed. Hned se mi líbí úzké sedlo, stejně jako nádrž s řádným vykrojením pro kolena. Při manévrech v garáži však kroutím hlavou nad tím, že mi maximálně vytočená řidítka mačkají ruku na rukojeti ke konstrukci masky. Mačkám hydraulickou spojku, která překvapuje svou tuhostí, a řadím za jedna a vyrážím do ulic. Ten nabroušený zvuk je naprostou provokací divokých motorkářských buněk a útokem na srdce. Mimochodem, vícelamelová spojka je nyní v olejové lázni, takže typickým suchým ducatím „chrastítkům“ odzvonilo pravděpodobně jednou pro vždy. Co se dá dělat, útěchou pro zarputilé ducatisty může být její mnohem větší životnost a spolehlivost.
První kilometry se musím poprat s ranní špičkou metropole, kdy o proplétání kolonami aut není rozhodně nouze. První pohled do zpětných zrcátek je nemilým překvapením, kromě svých paží toho moc nevidím. Pokouším se je tedy alespoň trochu seřídit - marná sláva - stále mě přesvědčují, že jsou tu jen jako parádní držák směrovek a hotovo. Při kličkované po městě mám povětšinou zařazenou jedničku, protože mezi prvním a druhým rychlostním stupněm je poměrně velký skok a dvojka by se musela neustále spojovat. Škubání při nejnižších otáčkách prostě k sportovním dvouválcům patří.
Továrnou standardně nastavený tvrdý sportovní podvozek nemá pro městské ulice plné nerovností zrovna pochopení. Ale tvrdost tlumičů Showa na klikaticích za městem bude jedině k dobru věci. Než přichází pasáž krásných širokých zatáček v podkrkonoší, nezbývá mi, než ukrojit nějaký ten kilometr liberecké dálnice. Abych to neměl zadarmo, musím se popasovat také s vydatným deštíkem, který do této chvíle zářící perleťovou Ducati poněkud utlumuje. Vůbec bych se teď nezlobil, kdyby plexi bylo o pár centimetrů vyšší, i při úplném zalehnutí na nádrž není ochrana před proudícím vzduchem stoprocentní.
Cedule s nápisem Harrachov mě posílá vstříc krásným, ale zmoklým serpentinám. Obuté Pirelli Dragon SuperCorsa Pro překvapují, jak hezky na mokru fungují. I přesto je potřeba si hlídat pravé zápěstí a desmodromický „elkový“ dvouvál Testastretta Evoluzione se čtyřmi ventily na válec jemně citovat. Přece jen jeho 134 dvouválcových koní, které se přiřítí v deseti tisících otáčkách, by mě mohlo vyhnat ze sedla rychlostí blesku. Při nižších otáčkách, jakoby si „osmčtyřiosma“ nechávala to nejlepší až na konec, protože dál ve vyšších otáčkách předvádí pořádnou porci italského temperamentu. V rozmezí 7-10 tisíc ot./min., za doprovodu úžasné zvukové kulisy, je to opravdu kalup. Jakmile se motor vytočí přes deset tisíc, vypukne na přístrojovce světelná show. Téměř okamžitě se po třech menších, postupně se rozsvěcujících červených kontrolkách, rozzáří také ta největší a zasahuje omezovač. Ten je pevně nastaven a vždy zasahuje při 10 500 ot./m. Řadit je tedy ideální těsně na hranici deseti tisíc, šestistupňová převodovka je krátká a jednotlivé stupně chce špičkou přesně a důrazně zaklapnout, jinak se občas stane, že rychlost nezapadne jak by měla.
Pokud už si zahráváme s „červeným“ polem otáčkoměru na našich nerovných silnicích, je dobré mít na mysli, že 848 není standardně osazena tlumičem řízení. Přední kolo rýsující vozovku je velice citlivé na každou nerovnost a krotit rozvlněná řídítka při ostřejší akceleraci není žádný med. Je fakt, že Ducati tlumič řízení za příplatek nabízí, ale je otázkou, zdali za cenu 368 tis by už neměl být v základu… Nicméně plně stavitelný podvozek sám o sobě funguje výborně. Ducati vsadila na značku Showa, která jen tak nic neponechá náhodě. Přední upside-down vidlice o průměru 43 mm společně se zadní jednostrannou hliníkovou kyvkou osazenou tlumičem s progresivní charakteristikou Showa monoshock a příhradovým rámem z ocelových trubek vytvářejí pevný a kompaktní celek. Díky tomu si 848 lehá do zatáček s ledovým klidem a naprostou přesností. O tom ví své Tommy, který se „osmčtyřiosmě“ podíval na zoubek při prosluněném Ducati Day 2008 na mosteckém okruhu, téměř bezprostředně po redakčním testu, který probíhal v běžném provozu.
V běžném provozu jsem si nemohl vynachválit výborné brzdy. Na adresu třistadvacítkových plovoucích kotoučů s radiálními čtyřpístkovými třmeny italské značky Brembo nemám jedinou výtku. Se suchou hmotností 168 kg si vždy vědí rady, navíc je příjemné, že také na vodě se dají hezky dávkovat, beze strachu, že se hned jedovatě zahryznou do kotoučů a bude zle. Zadní pracuje stejně dobře.


Mít pod sebou stroj Ducati, je vždy obrovským zážitkem, pokud se navíc jedná o nejnovější supersportovní modely, nabité nejmodernějšími technologiemi ze závodních speciálů, emoce jen planou. Menší sestřička „desetdevětosmy“ 848 je tak jako ostatní Ducati svá a tím spíš objemem, který jí jen těžko někam zaškatulkuje. Exkluzivitu boloňské značky poprvé pocítíte při placení, ale jsem si jistý, že průvan na účtu nebudete dlouho litovat, protože už první projížďka se „osmčtyřiosmou“ vám vše vynahradí na sto procent!

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE