Ducati Diavel V4 vs. Triumph Rocket 3 GT: Síla až na prvním místě

Racionální typy, okamžitě zmáčkněte tlačítko Zpět, tohle není čtení pro vás! Rozum nemá při výběru Diavelu V4 ani Rocketu 3 pražádné slovo. Tyhle dvě motorky jsou ze své podstaty vlastně naprosto iracionální a svému majiteli přinášejí vlastně akorát nemalé finanční náklady a permanentní ohrožení řidičáku a zdraví kvůli svým zcela nesmyslně silným motorům, jejichž zátah vás dokáže dostat do problémů, ani nemusíte dávat plný plyn. A to je dělá naprosto neodolatelnými. Nepotřebujete je, ale chcete je a prodali byste manželku, abyste si aspoň jeden den mohli vrknout a nasát tu emoci. Pokud jste dobře situovaní a těch 600 tisíc si můžete dovolit vysypat z kešeně, manželku prodávat asi nebudete, jenom jí musíte bezpodmínečně nakukat, že jste dostali rozum, a proto si nekupujete Panigale, nýbrž takového pohodového čopříka na příjemné svezení krajinou. Nikdy ovšem nesmíte dopustit, aby si sedla za vás, jinak vám tu lež století v životě neodpustí!

Dynamity na kolech

Že lidi mají nesmysly rádi, to dokazuje dlouhý život obou domácích mazlíčků. Starší je Triumph, který uvedl model Rocket III na trh už v roce 2004 a byl to prostě obrovský cruiser s dvojicí chromovaných kulatých lamp vpředu, charakteristickou baculatou nádrží a motorem, který připomínal pohled pod kapotu starého Zetoru – podélně uložený tříválec o objemu 2,3 litru o výkonu přes 140 koní a hlavně s točivým momentem nejprve nějakých 200, později 221 newtonmetrů! V průběhu let vzniklo poměrně dost verzí, některé cestovnější, jiné sportovnější, ale pořád to prostě byl traktor s poněkud diskutabilní ovladatelností a hmotností v těch cestovních případech blížící se čtyřem metrákům, ale co na tom, hlavní byl přeci ten motor, ne?

Na podzim roku 2019 přišla druhá generace, která konečně k démonickému motoru přidala adekvátní podvozek. A i vzhled, původní model byl vždycky takový neotesanec, tohle je prostě krasavec ze všech úhlů. Měl jsem to štěstí, že jsem byl tehdy jako jediný z Česka vyslán na novinářskou prezentaci nového Rocketu 3 na Tenerife, a dodnes si pamatuji, jak jsem tam po jízdě tloukl hlavou do zdi hotelového pokoje a ptal se, jak je možné, aby se takové hovádko tak neskutečně dobře ovládalo. Angláni Raketu totálně překopali, dostala nový hliníkový rám, motor se dokonce zvětšil na 2,5 litru, což znamenalo nárůst výkonu o nějakých 20 Šemíků na 167 koní, přičemž točivý moment zůstal na těch 221 Nm, asi aby se to dobře pamatovalo. Jelikož celá motorka zhubla neuvěřitelných 40 kilo, opravdu tady více síly nebylo potřeba… Rocket se rovnou začal nabízet ve dvou verzích jako cruiser GT a roadster R, přičemž rozdíl je pouze v sezení – erko má stupačky vzadu, vyšší sedlo a plochá řídítka, zatímco na GT sedíte níž s nataženými kopyty a vzpřímeněji. Proti Diavelu V4 by se rozhodně více hodil Rocket 3 R, jenomže český importér Triumphu má letos jako demo zrovna jako na potvoru akorát verzi GT, takže jsme museli vzít tu. Ale ono to moc nevadí, erko jsme testovali již dvakrát (jednou při představení a podruhé samostatně), a tady jde přeci hlavně o ten souboj motorů…

Diavel debutoval na podzim roku 2010 a v nabídce boloňského výrobce desmodromických sporťáků šlo o naprosté UFO. Cože, Ducati a stupačky vepředu? A 240mm guma vzadu? A do toho superbikový dvouválec Testastretta? Po stránce techniky vypadal Diavel jako velmi podivný koktejl a i po stránce designu nebyl vlastně kam zařadit, ale měl takové to italské „něco“, takže vypadal vlastně spíš lákavě než divně. No a potom jste se svezli a bylo vymalováno. Jestliže se Rocket 3 snažil tvářit aspoň trochu racionálně, Diavela jsem si soukromě překřtil na „atomové sáňky“ a stal se svého času mou nejoblíbenější Ducati. Byl tak pošetilý, tak hrubý, tak nesmyslný! Ač jsem ho testoval mnohokrát i v pozdější verzi 1260, nikdy jsem se na něm nedostal do fáze, že bych se jen tak ploužil krajinou a aspoň chvíli si hrál na čopráka. K tomu Ducati o pár let později vytvořila XDiavela, zatímco Diavel zůstával sportovním náčiním pro ty, kdo se chtějí s motorkou víc prát a komu už Monstery a jim podobné obyčejné naháče tečou ušima.

A teď je tady Diavel V4, asi největší novinka boloňské značky pro letošní rok. Ač razantní dvouválec k charakteru powercruiseru náramně seděl, byla implementace agregátu V4 jenom otázkou času. Vždyť ho má už i Multistrada… Právě z ní motor Diavelu pochází, jde o verzi Granturismo, tedy bez desmodromického ovládání ventilů, zato s kontrolou jejich vůle až po 60 000 km. Výkonové parametry 168 koní a 126 newtonmetrů hezky v točkách jsou zhruba na úrovni původního dvouválce, jenomže tohle je prostě jiná síla a bude to i jiné svezení. Navíc Diavel shodil 13 kilo a Ducati i Triumph shodně u svých zástupců udávají zrychlení z nuly na stovku za méně než tři vteřiny… Kámen na kameni nezůstal ani u podvozku, pryč je trubkový rám, hlavní je motor, který má na sobě kyvku, podsedlovku i přední hliníkový pomocný rám držící přední vidlici – takhle to dnes Ducati dělá. Změnila se geometrie na ještě sportovnější, kola jsou pořád široká 17“, akorát vpředu jsou ještě lepší brzdy Brembo Stylema. Prostě to vypadá, že psychopatovi bude přeskakovat v řídicí jednotce ještě víc než dřív!

První dojem

Bylo by krásné, týden se na obou motocyklech jenom tak vozit, ovšem realita je taková, že máme jeden jediný den, abychom je společně vyzkoušeli a mohli ve finále říct, z kterého se nám točí hlava víc. S deštěm na krku (a po díky bohu aspoň pár suchých hodinách i za krkem) to byl docela adrenalin, nicméně o ten tady jde především, tak jaképak stížnosti… Vyzvednutí Diavela dostávám na starosti já a už před prodejnou pražského dealerství musím zajásat, protože i když je to jiná motorka, je to pořád Diavel. Oukej, černý, za to u mě mívají motorky zpravidla body dolů, ale já vlastně nikdy na jinak barevném Diavelu ani nejel a tahle barva k němu tak nějak mentálně pasuje. A je dokonce o 300 eur dražší než červený! Já bych nakonec opravdu do garáže chtěl více toho černého, protože ten tolik nekřičí do světa, jak moc je teď oplastovaný. Starý Diavel byl takový brutálně syrový, u vé-čtyřky se designéři až moc snaží všechno zakrýt a nejhorší to je na motoru, který prakticky není vidět. Za ty kryty zadních válců se stříbrnými atrapami ventilových vík by někdo potřeboval vytahat za uši, i když chápu, že je to tu hlavně jako ochrana proti teplu. Když ale Diavela přestanete tolik zkoumat zblízka a podívate se na něj z dálky jako na celek, tak před sebou prostě máte krásnou motorku. Možná trochu přestylizovanou, ale krásnou. Za speciální pochvalu stojí parádní ráfky a ten bezva vtípek se zadním světlem, které je tvořené diodami v podsedláku. Čtveřice krátkých koncovek z kanystru pod motorem potom jasně světu sděluje, že uvnitř tepe čtyřválcový motor. Co se mi líbí, že Diavel V4 působí nečekaně kompaktně, a co naopak nevím, jestli se mi líbí, že z něj nejde ta hrůza, co šla z předchozích dvouválců. Rváč v obleku od Armaniho.

U Rocketu žádné pochybnosti ohledně vzhledu nepanují, tohle je prostě nádherný kus nábytku, dotažený do posledního detailu. Tím mě Triumphy v posledních letech moc baví a považuji je za aktuálně nejhezčí stroje, co se čistoty designu týče. Diavel proti Rocketu působí až neučesaně, Brit jako by byl smontovaný jenom z velkých částí, nevidíte žádné konektory, žádné kabely, dokonce i ze řídítek jdou jenom hadičky k brzdám a spojce, jinak veškerá elektrika je vedena vnitřkem. Starý Rocket byl takový slepenec, ale tady to celé hraje dohromady a skáčete kolem motorky zprava-zleva a přemýšlíte, odkud je hezčí. No asi zprava, tam jsou ty výfukové svody a odkrytý zadní ráfek, stejně jako u Diavelu uchycený letmo v jednoramenné kyvce. Nenajdete tady žádný přebytečný bakelit jako u Ducati, design tvoří technika. Nádherná motorka, ale taky už od pohledu o dost delší a nižší, přičemž to není jenom záležitost testovaného GT, platilo by to i pro verzi R. Je také od pohledu zavalitější, za to může ta přední 150mm guma, i ta zadní působí macatě, přestože má stejnou šířku jako u Ducati, jenomže tam to tak neřve. U Triumphu víte, že budete potřebovat svaly.

V plné výbavě

Výčet toho, co mají oba stroje ve své základní výbavě, bude velice krátký a vlastně jednoslovný: všechno. Kupujete si motorky za 600 tisíc od výrobců, u nichž nepatří k bontonu, abyste se nechali chytit na zdánlivě výhodnou cenu a poté na showroomu nechali o sto víc, aby to vůbec dávalo smysl. Jasně že tam ty další prachy můžete nechat (a prodejci se o to samozřejmě budou pokoušet), ale bude to za blbinky typu karbonové tohle a frézované tamto, po stránce funkčnosti jsou Diavel i Rocket kompletní. Maximální elektronická výbava s náklonovými funkcemi ABS i kontroly trakce, čtyři jízdní režimy, bezklíčkové zapalování, Ducati má i launch control a anti-wheelie, to podstatně delší a těžší Triumph nepotřebuje, zato kontroluje funkcí Hill Hold Control. Přístrojovky tvoří TFT panely s konektivitou, u Ducati obdélníkový a hodně sportovní, Triumph má kulatý a můžete si na něm měnit druhy zobrazení. Tempomaty jsou samozřejmostí, bohužel oboustranné rychlořazení má v základu akorát Diavel, na Raketu si jej musíte dokoupit, což v téhle cenové hladině vypadá trochu blbě, ale na druhou stranu, ono se bez něj klidně obejdete.

Také hardwarově jsou si obě motorky výbavou hodně podobné. Jejich odpružení nabízí plnou nastavitelnost předních USD vidlic, přičemž jestli se vám zdá průměr trubek 47 mm u Rocketu ažaž, tak Diavel má dokonce 50 mm. Skvěle vypadají obě vidle a obě mají na svém spodním konci radiální monoblokové třmeny Brembo Stylema. Zadní tlumiče dovolí poladit odskok a předpětí, u Ducati vás ale čeká nějaké to montování, zatímco Triumph nabídne pohodlnou hydrauliku. Nastavitelné páčky, radiální pumpy a opletené hadice jsou samozřejmostí. Vlastně jediné, co na obou strojích z příplatkové výbavy dává smysl po stránce praktičnosti a nikoli parády, jsou brašny, které obě značky pochopitelně nabízejí.

Jak se tu sedí

Pojďme za řídítka. Diavel potvrzuje optický dojem a je fakt nečekaně kompaktní, byť technicky není tomu starému příliš vzdálený. Teď má jinak řídítka, vyšší sedlo, prostě jsem čekal zase takovou hůř ovladatelnou krabici a on to je spíš takový obtloustlejší Monster, akorát se ještě vzpřímenějším sezením. Diavel taky působí lehkým dojmem, těch 236 kg byste do něj ani neřekli. Nicméně pořád to není úplně konejšivá jízdní pozice, že by vás to ukolébalo k nějakému línému korzování. Sedlo je sportovně tuhé, řídítka spíš užší než širší a musíte se k nim lehce předklonit, nohy na stupačkách máte tak akorát lehce před sebou, aby to ještě nebyl chopper a zároveň jste neměli moc ohnutá kolena. Celkově ale na palubě Diavelu nemáte vyloženě pocit nějakého extra prostoru, že byste se chtěli rozvalovat, prostě sportovní motorka v trochu nezvyklém balení.

Triumph je úplný opak, tam máte místa dost, i když jste narostli do výšky i šířky. Ale taky sakra poznáte, že váží o 84 kg víc, klidně byste i přidali vzhledem k pocitu, jaký z Rocketu máte. Fakt je těžký, takhle při stání na místě a nějakém tom posunování v garáži. Naštěstí jak je nízký, tak nemáte pocit, že by vás chtěl přeprat. Sedlo se dá popsat slovem opulentní, stupačky najdete hodně vpředu, ruce si pohodlně odkládáte na velká, dozadu natažená široká řídítka. I když je tady akorát maličké plexi nad světly, ochrana proti povětří lepší než na Diavelu, tam není prostě žádná, i když se vám ten placatý čumák s krytem přístrojovky snaží namluvit opak. Od větru je ušetřen akorát tak váš pupík. Na Rocketu to taky není žádná velká sláva, ale pořád o dost lepší. Verze R by samozřejmě nabídla výrazně jinou jízdní pozici o dost bližší Diavelu, tam sedíte podstatně aktivněji, ale taky nedokáže okecat tu více než třímetrákovou hmotnost. Ducati zkrátka vedle Triumphu působí jako juniorka.

Jak se krotí sloni

Ani jedno není malá obratná motorka, tak jak se Ducati s Triumphem chovají po stránce podvozkové? Oba oslňují okolí shodně širokou zadní pneumatikou, 240 mm je prostě pořádný salám. Akorát že na Diavelu je větší 17“ a tahle motorka i v nové generaci velice dobře tu šířku maskuje. Skoro o ní nevíte za předpokladu, že 1) netrefíte v zatáčce nerovnosti, protože to vás to začne rovnat a 2) motorce pomáháte tělem. Nemusíte vyloženě vysedat, stačí rameny, ale zkrátka nesedět jako pecka. Když to pojmete výletnicky a necháte všechno na Diavelu, bude se mu do zatáčky chtít tak nějak normálně, jako motorce s dvěstěčtyřicítkou, ale když přidáte jenom trochu své námahy, odvděčí se vám parádní ovladatelností. Opět působí kompaktně a hlavně obratně, více než cokoli jiného tady máte dojem jakéhosi über-Monsteru. Zatáčky s dobrým povrchem jsou v sedle Ducati úplná nirvána a vyblbnete se jako na sportovním naháči, o neobvyklé zadní gumě vlastně víte jenom tehdy, když začnete hodně topit v rychlých protahovácích, tam to chce zvyk a pevnou ruku. Odpružení je sportovně tužší a speciálně zadek není zrovna komfortní, nějak tam nevidím, resp. necítím ten avizovaný dlouhý zdvih 145 mm, nicméně k Ducati tahle charakteristika patří a vyloženě udrncaná taky není. Z čeho jsem doteď na větvi, jsou famózní brzdy, to je fakt žrádlo. Navíc tady máte ještě jistotu té široké zadní gumy, která drží motorku ve stopě a má pořádnou styčnou plochu.

Rocket 3 GT je dost jiné kino. Z vnějšího pohledu je srandovní sledovat, jak mu po přidání plynu leze zadek nahoru, ale za jízdy to necítíte. Ono toho za jízdy vůbec necítíte víc, co byste asi u takhle těžké a rozměrné motorky pociťovat měli. Taky je tady vzadu 240mm papuče, ovšem na menším 16“ ráfku, a o přední 150mm sedmnáctce už byla řeč. Tohle by mělo být obratné asi jako Titanic na Lipně… Jenomže Angláni asi vyčlenili extra budget na úplatky pro fyzikální zákony, protože Raketa je přesný opak. Nepřestane mě překvapovat, jak skvěle ovladatelná motorka to navzdory monstróznímu agregátu, kilům a rozvoru je. Ani mě nemrzí, že jsme neměli verzi R, s tou jsem se víc pral, gétéčko je na řízení velice intuitivní. Jenom je prostě těžké, takže nelze jet brzda-plyn, musí se plynule. Ale na kočírování nepotřebujete zdaleka tolik svalů, jak byste čekali, a hlavně tady nejsou potřeba žádné korekce v zákrutách, Rocket prostě jede jako po kolejích ve stopě, kterou mu na začátku zákruty vytyčíte. Vůbec byste neřekli, že to má tak široké gumy – asi jak je široký i předek, tak není ta 240 vzadu tolik cítit. Na Diavelu poznáte, že je se zadním kolem něco jinak, ale Rocket je vyvážený. Také nabídne víc komfortu, nicméně to je dáno i tou hmotností. Brzdy také zaslouží smeknutí kloboučku, jenom prostě cítíte, že brzdíte o metrák víc.

Koně nebo newtonmetry?

A konečně se dostáváme k tomu, o čem celý test je – chcete něco, co jede jako samo peklo. Naprosto nesmyslného, zhůvěřilého, pošetilého a krásného. Diavel tohle vždycky servíroval plnými doušky a V4 není jiný. Teda vlastně je jiný. Úplně stejně, jako jsme to řešili u Multistrady, není tady ten kulervoucí (pardon, dechberoucí) zátah dvouválce odspodu, kdy jste po otočení plynu měli vždycky pocit, že vás nakopla hodně nazlobená závodní kobyla. Ne, tohle „jenom“ strašně jede, než se dostanete někam na 5000 otáček. Tam jste teda hned, protože sekundární převod je krátký, klidně jedete 70 km/h na šestku. Ovšem potom se začnou dít věci, z nichž se choulostivějším náturám dělá špatně od žaludku. Když držíte dvanáctistovku pod plynem kolem osmičky, vé-čtyřka podmanivě ječí jako stará formule a vám se mozek snaží procpat ven ušima. Prostě superbike, akorát tu sedíte jinak. Svezení na Diavelu V4 je i po motorické stránce naprosto úchvatný zážitek a zjistil jsem, že se mi po staré V2 vůbec nestýská. Byla taková neohrabaná, bouchavá, ale vé-čtyřka je prostě pila. I díky tomuto motoru se Diavel tak dobře ovládá, jednoznačně mu prospěl. Pochválit musím vynikající řazení, občas se sice při podřazování se spojkou dostaví citelný ráz, ale holt ty síly tam… Quickshifter je ale naladěný na jedničku s hvězdičkou. Zkrátka přidat plyn na Diavelu V4 je zážitek, který probudí z letargie i mrtvolu.

Rocket je jiný, avšak úplně stejně děsivý. Už tím, jak vás dokáže ukolébat. Na rozdíl od divoké Ducati má tříválec naprosto sametový chod, neprodukuje vůbec žádné vibrace, má naprosto dokonalé mapování stříkačky a prostě si jen tak tlumeně hučí. Takový nezáludný medvídek… A to je přesně ten omyl. V otáčkách, kde Diavel ještě nefunguje, tedy do zhruba 3000 tisíc (nezápasíte s ním, prostě vás to tam nepustí), táhne Triumph jako lokomotiva. Tady to není o koních, i když jich je stejně jako u Diavelu, nýbrž o brutálním zátahu. Jedete si tak zcela poklidně na 1800 otáček, dáte gas, motor v tu ránu zahučí a chce vám vytrhnout ruce z ramenních kloubů. Jako by mu bylo úplně jedno, že táhne 320 kilo plus vás. A co se děje ve 3-4 tisících, z toho vám žaludek dělá kotrmelce. I na dešťový režim je ten zátah ukrutný a kontrola trakce tady opravdu není na okrasu, bez ní si Rocketa ani neumím představit. Ne že by se špatně kontroloval, ale spíš jde o to, že vás dokáže překvapit opravdu kdykoli. Jeden příklad za všechny: chtěli jsme vyzkoušet pružnou akceleraci na dálnici, protože jinde v provozu porovnat sílu těchto motorů nejde. Jenomže jak už jsem řekl na začátku, vyšplouchl nás svatý Petr (a to doslova, byl jsem mokrý i v nepromoku). I když už bylo po dešti, vozovka byla mokrá. Náklaďáky ale už začaly stopu trochu čistit, pojedeme rovně, tak co se může stát… Odpověď přišla záhy a byla dosti jednoznačná. Plánovali jsme začít na trojku v 90 km/h, ale nejdřív jsem to chtěl vyzkoušet opatrněji. Proto jsem zařadil čtyřku a při stovce důrazně otočil plynovou rukojetí, načež se okamžitě utrhlo zadní kolo a kontrola trakce se mohla zbláznit. Vytřeštil jsem oči, protože tohle jsem teda nečekal, dal pětku a následovalo to samé! Prostě peklo na kolech jako Diavel, akorát s jinou charakteristikou. Britský gentleman s ocelovou pěstí.

Hoďte si korunou…

Ducati Diavel V4 a Triumph Rocket 3, to jsou dva odlišné světy, které mají společné to, že vám motory resetují mozky a dostanou vás do průšvihu dřív, než řeknete borůvkový koláč. Peníze jsou tady irelevantní, protože obě motorky stojí úplně stejně, Diavel V4 podle barvy a kurzu vychází na cca 630-640 tisíc, Rocket 3 GT je za 599 000 Kč, ale ten náš testovaný díky barvě a pár drobnostem (gumové kneepady na nádrži) byl taky za nějakých 620. Erko je o něco levnější, tam je základ za 579 000 Kč, nicméně v téhle cenové kategorii to jsou zanedbatelné rozdíly. Takže při výběru mezi Ducati a Triumphem se budete muset rozhodnout srdcem. Protože my vám bohužel přes veškerou snahu nejsme schopni říct, co je lepší zážitek. Diavel je lehký a obratný sportovní magor, Rocket zase solidní komfortní gentleman a oba po otočení plynovou rukojetí nabídnou zrychlení, na které by snad bylo vhodné vystavovat zbrojní pas.

Informace o redaktorovi

Jan Rameš (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 174 cm
Dominik Valášek (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 184 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

Který model byste si vybrali vy?

1. Ducati Diavel V4
   Hlasováno: 3x
2. Triumph Rocket 3 GT
   Hlasováno: 9x

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE