Ducati Scrambler 1100 Sport PRO: Sport na každý den

Můžeme nařknout Ducati, že u modelu Scrambler Sport PRO jen posunula řídítka dolů a prohlašuje jej za nový model, ale to přece nemusí být špatně. Základ v modelu Scrambler 1100 je totiž hodně dobrý a posun oproti základnímu modelu 800 zásadní. Proč tedy laborovat s něčím co funguje? Navíc se Ducati přeci jen podívala víc na podvozkové komponenty, mrklo se ale i na elektroniku a výsledkem je Scrambler 1100 Sport PRO.

Když poprvé uvidíte tenhle model, a to i na showroomu Ducati vedle všech novinek, padne vám do oka určitě elegantnost barevného provedení. Odlehčená stavba u řady Scrambler je jaksi očekávána, ale černá s hnědou doplněná o zlatou a stříbrnou je prostě výborná volba. Abych byl přesný, tak matná černá na nádrži s lesklou číslovkou 1100 přechází v hnědé kožené sedlo, které je rozměrné a to po stránce délky, ale i šířky. Zlatá vidlice Öhlins už jen decentně rozzáří utlumený celek, aby na sebe výfukové koncovky, vedené pod sedlo elegantně strhly jen tolik pozornosti, aby nerušily výsledný dojem. LEDkový přední světlomet je nádherný a považuji jej za super kompromis mezi starým a novým stylem. No a pak se podíváte na zadní koncové světlo a už se jen usmějete, že tohle se zkrátka dotáhlo do zdárného konce.

Mám-li být ale upřímný, byl jsem dopředu trochu rozladěný, že tu máme "jen" zase další Scrambler. Zkrátka už tu bylo tolik modelů, že je občas zmatek se v tom vyznat. Jenže jakmile uvidíte tohle na živo, zjistíte že tady výrobce chtěl modelovou řadu posunout zas o kousek dál. A to se ještě nebavíme o tom, jak skvělá je tohle jízda. 

Ne vždycky je ale dobré posunout řídítka dolů, nalepit samolepku Sport a nazdar. Jenže tohle není ten případ. A víte co? Tohle je ten nejlepší Scrambler na kterém jsem kdy jel, tečka. Přímé srovnání s konkurencí si necháme na jindy, ale momentálně je prostě tohle nejlepší retro naháč. Design, který mi sednul jak prdel na hrnec, už máme za sebou, tak pojďme na ten zbytek, je o čem psát.

Posed a dojem za řídítky je dost rozhodující a tady jsem tak příjemně spojený s motocyklem, že za ta řídítka posunutá dolů dávám palec nahoru. Sedlo se nechalo ve stejné výšce 810 mm jako na základní Scrambleru 1100, ale vůbec jsem necítil ohnutá záda a nebo tlak na kyčle. Pamatuji si na jiné café racery, které vám z jízdy udělají mučící nástroj a to pak jde zábava ihned strmě dolů. Tady se šlo cestou kompromisu mezi pohodlným naked stylem a zalehnutím. Výsledek nepůsobí rozporuplně. Posed je velice pohodlný a přitom nejste při rychlé jízdě izolování od informací z předního kola.

Ducati se zde podařilo výborně spojit sport a každodenní použitelnost. Ve městě se zkrátka s řízením neperete, nemusíte se neustále protahovat a nebo válet po nádrži. Vlastně, to zde není ani možné, neboť vám dobře umístěná nádrž nepřekáží a zároveň vás řídítka nenatahují dopředu, jak na skřipec. A když už jsme ve městě, tak jedna zásadní věc musí být zmíněna. Takto uhlazený a příjemný, historický vzduchem/olejem chlazený dvouválec do L tu zkrátka nikdy nebyl.

Desmo se povedlo velice uhladit, a to už musíte být zarytý Ducatista, abyste toto jemné podání výkonu odmítli. Ve městě jsem ani jednou nezaznamenal nějaké cuknutí, mlácení řetězem, zbrklý pohyb na plynu nebo plápolání nízkých otáček studeného motoru oznamující zhasnutí motoru. Mám Ducati rád, několik jsem jich vlastnil, ale mám rád i pokrok. A tím nemyslím něco přehnaně moderního. 

Chci jen projet ucpaným městem bezpečně a mít nad motorkou kontrolu, abych pak upaloval pryč. Jenže teď už nemusíte mít z velkého provozu bobky, díky čisté odezvě na plynu. Ducati se tohle zkrátka konečně podařilo a kličkovat mezi autama je zas o level lepší. Dřív jste se, ať chcete nebo ne, museli soustředit na otáčky a víc s motorem pracovat. Dnes už tolik ne, tedy pokud se bavíme o spodních otáčkách. Zároveň ale samozřejmě vaše hlava a srdíčko z nostalgie zavzpomíná na tu soustředěnost jezdce, který si dříve musel hlídat otáčky a doslova se mazlil s motorem od prvního metru. Nemůžeme mít ale všechno a tak si užijte tuhle novou jízdu a o nic se nestarejte!

Hutný střed, tolik charakteristický pro tuto značku tu totiž stále je a tak se stejnak přistihnete jak držíte otáčky nad 3 000 ot/min a do nějakých 7 000 ot/min už musíte lupnout další kvalt. To není vůbec problém, naopak se těšíte na ten jasný zvuk a perfektní cit v noze. Prostě to cvaknutí co umí jen Italové. A to i dolů, a rázem jste zase zpátky na té tvrdé a sportovní Ducati. Jenže tu je i ten perfektní podvozek Öhlins, kterej vás dnes již nenaklepe jak řízek a přitom se v zatáčce zakousne do asfaltu a nepustí.

I když tohle není tak přesné. Tvrdost jak po kolejích je totiž taky pryč. Tahle jízda je jemnější, vyváženější a tedy opět nic pro ortodoxní ducatisty. Cítíte to jemné pohupování a uvolněnost. Mrknete ale na přehledný a krásný budík s jemným rastrem abyste zkontrolovali svoji rychlost a tam je už docela velký číslo. Je to totiž po všech stránkách vyvážená jízda a s tím je spojená i snadno dostupná rychlost. A od pneumatik bych taky čekal rozhodně míň! Tyhle špalky Pirelli fungují ráno, když jedu do práce v 10 stupních, tak odpoledne když je 25 a to i na rozehřátém asfaltu. Nejvíc jejich kvalitu poznáte při přechodu z dobrého na opravovaný asfalt - na takových těch slabých čárách nového asfaltu neboli "hadech". Pneumatiky je baští jednoho za druhým jak marcipánové perníčky, perfekt!

Maximální výkon 86 koní v 7500 otáčkách mi naprosto vyhovoval a víc vás zaujme 88 Nm už v 4 750 ot/min. Ducati byla vždy především o kroutícím momentu a středním spektru. Vše je relativní a pokud ujíždíte jako já na vyváženosti, tak jste tady správně. Motor jako srdce každého stroje je po všech stránkách dokonalý. Čistá odezva elektroniky v jakýchkoli otáčkách, nulová prodleva na plynu, silné střední spektrum a společně s podvozkem, pneumatikami a brzdami utvořily skoro dokonalý produkt. 

Radiální brzdy Brembo M4.32 jsem možná ve videu tak trochu zazdil, ale opak je pravdou. Jsou silácké, se suchou váhou motocyklu 189 kg nemají moc práce a dostanete vždy super cit na páčce. Navíc se stává standardem ověsit systém ABS od Bosche funkcí Cornering a ani Sport PRO není vyjímkou. Tenhle kompletní balíček v podobě modelu Scrambler 1100 Sport PRO je tedy pak natolik vyvážený, že vás nutí jít až na doraz a tam už samozřejmě chybí motoru výkonová špička, nekompromisnost brzd a lepivost pneumatik. Chápejte mě ale dobře, že to už prostě děláte ze Scrambleru sportovního naháče. Ano, až tak je dobrý.

Po praktické stránce jsem ocenil rozměrné a pohodlné sedlo. Poctivé polstrování hýčkalo moji zadnici po celou dobu testu. Spolujezdec to měl v podobném duchu. Přítelkyně pamatovala ještě jak model 800, tak poslední 1100 a tady se navíc přidala jemnost motoru a čitelnější náběh spojky. Výsledek je pak prostě lepší, než jsme oba čekali a na korzování po okolí super stroj. S pasažery to necuká a oba si jízdu užijou zas o něco víc. V zrcátkách bylo velmi dobře vidět a opět se potvrdilo, že designová parádička v podobě zrcátek v řídítkách neznamená špatně vidět, ale naopak. Jen vibrací by mohlo být míň a při podtáčení a nebo naopak drcení plynu ve vysokých otáčkách, už znamená roztřesený obraz a horší viditelnost. Jinak vibrace neruší jízdu a necítíte nepříjemné mravenčení do rukou ani nikde jinde, jen lehký dusot Desmo motoru. Spotřeba se pohybovala okolo 5 litrů, což není mnoho, a dá se jet i za 4 litry. Palivová nádrž je na 15 litrů.

Co se týká ergonomie za řídítky, tak šířka řídítek je příkladná, jemně vám roztáhnou ruce, ale nenatahují vás dopředu a jak už jsem zmínil nečiní jízdu nepohodlnou, jen lehce sportovní. Ovladání menu se provádí přepínači na řídítkách a jde o jasnou a rychlou odezvu voliče. Okamžitě se sžijete a přepínání palivových map jde snadno a rychle. Active, Journey, City se od sebe rozlišují v podstatě jen mírou zasahující elektroniky do výkonu v podobě kontroly trakce. Co se týká výkonu jako takového jde o jemnější nástup na režim City, ale vzhledem k tomu, jak jemný je motor už na plnohodnotný režim Active, tak není potřeba, kromě jízdy deště a za nízkých teplot, jej mít zapnutý ve městě.

Je vždycky lepší nečekat mnoho, ale taky nepodcenit nový zážitek. Balancovat na hraně moderního a starého nejde vždy a všem úplně dobře. Ducati to však dokázala. A pokud jste již alergický na název Scrambler, zkuste se nad to povznést a dejte modelu 1100 Sport PRO šanci. Šťavnatá moderní jízda bez chyby se tu pere o slovo s historickými Monstery. To nás vrací ladně do historie s novým příjemnějším zážitkem, a to je na Scrambleru 1100 Sport PRO tak skvělé. Od pondělí do pátku do práce a o víkendu se s ním pomazlit na zatáčkovitém úseku ve středním spektru otáček. Jo, tak tohle můžu!

Informace o redaktorovi

Tomáš Procházka (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 177 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE