Ducati Scrambler Desert Sled: poušť jen houšť

Ačkoliv se můžeme planě dohadovat, zda za nehasnoucí oblibou retro-stylu stojí nedostatek fantazie návrhářů a konstruktérů, a nebo spíš motorkářskou obcí sdílená přesycenost modernou a touha po návratu jednoduchých a prostých řešení, jedno je jisté: retro frčí a motocyklové koncerny to dobře ví. A tak má skoro každá velká značka ne jeden model, ale obvykle celou modelovou řadu inspirovanou minulostí, většinou svou vlastní. U Ducati je to řada Scrambler, která nabízí několik stylových variací na téma designově jednoduché a snadno rozpoznatelné motorky. Už jsme testovali Scramblera v provedení Icon a také čtyřstovkovou verzi Sixty2 nebo největšího Scramblera 1100 Special. Nyní máme pod rukama opět verzi s osmistovkovým motorem známým z Icona, ale jinak v dost odlišném stylu (a vlastně i konstrukci).

Desert Sled vytahuje z historie boloňské značky kroniku s nápisem „báječný šedesátky“ a inspiraci hledá u svých starých scramblerů. Lehké univerzální jednoválce v kubatuře 250-450 ccm, jejichž jednoduchá stavba je přímo předurčovala k různým modifikacím a přestavbám, si zejména v USA vydobyly velikou popularitu. A právě terénně upravenými scramblery, brázdícími písky a kamení kalifornské pouště, se inspiroval Desert Sled, po našem „pouštní sáně“. Od základního modelu Icon se však liší nejen na první pohled jasnými off-roadovými prvky, jako jsou užší terénní gumy, o dva palce větší přední kolo (19“ místo 17“), širší řídítka s hrazdou nebo stylově nezbytné doplňky typu mřížka na světle, kryt pod motorem či „děrované“ koncovky výfuků, ale především svou konstrukcí. Jak napovídají vysoké blatníky, Desert Sled má vyšší podvozek, a to díky novým tlumičům Kayaba o shodném zdvihu 200 mm. Přední 46 mm silná plně stavitelná obrácená vidlice i zadní stavitelný centrál si vyžádaly razantní zásahy do rámu, který byl vyztužen, vzadu zvýšen a upraven na uchycení nové hliníkové kyvky. Úprava rámu dává tušit, že Desert Sled půjde terénu vstříc a že slova o inspiraci off-roadem by nemusela být jen klasickou marketingovou masírkou na téma „skutek utek“. Sympatickým přístupem je rovněž otevřenost boloňských scramblerů k nejrůznějším úpravám (viz webový konfigurátor).

Jakkoliv se to z fotek nebo dle parametrů možná nezdá, Desert Sled je docela malá motorka. Ano, je dost vysoká, vždyť sedlo má od země 860 mm, a opticky její výšku ještě podporují vysoké blatníky, ale podélně je, vyjma řídítek, dost úzká. V rámu a kolem motoru je navíc vše tak kompaktně uloženo, že to vypadá spíš jako by menší motorce dodali nedopatřením větší podvozek. Ale tak to vlastně u překopaných terénních scramblerů chodilo vždycky, tak to má být. Nakonec i samotný posez v sedle není nikterak rozložitý. Sedíte si pěkně off-roadově jakoby nad motorkou, přitom v přirozeně pohodlném náklonu mírně dopředu. Všechno je zde až překvapivě blízko na dosah a vy máte pocit, že motorka pod vámi je snad ještě menší, než ve skutečnosti. Sedlo je sice vysoko a řídítka jsou širší než běžně, ale jsou k tomu vyšší, a trochu zvednuté i stupačky, takže finální ergonomický trojúhelník je standardním kompromisem, který neutrápí dlouhány a zároveň pohodlně vyhoví i těm, jimž do dvou metrů chybí víc než jen pár decimetrů.

Potenciální problém méně urostlých motorkářů (nebo spíš motorkářek) s bezpečným dosažením na zem je částečně kompenzován úzkým sedlem. To je mimochodem vcelku tvrdé, takže po nějakých 100 km už řidičovo pozadí volá po zastávce a spolujezdec začne skučet ještě dřív. K tortuře má ale pohodlí Desert Sledu na světelné roky daleko, jistá drobná absence všeobjímajícího komfortu je u scrambleru zkrátka znakem, nikoliv závadou. Přidám ještě dva postřehy z rejstříku banalit každodenního provozu: blatníky si i přes své nevelké rozměry a umístění vysoko nad koly plní svou funkci naprosto perfektně, řidičovy nohy i spolujezdcova záda jsou vodou a bahnem skrápěny překvapivě zcela minimálně. Naopak boční stojan mi připadal o fous delší, než by měl být, neboť v nerovném terénu nebo i na lehce svažitém chodníku jsem občas často dost špatně hledal optimální místo na postavení motorky. Je to ale jen o zvyku, nebát se postavit motorku proti zažitým zvyklostem, stojánkem klidně po svahu.

Určitý čas na sžití vyžaduje i přístrojový panel v podobě kulatého plastového budíku s velkým digitálním displejem lemovaným prstencem ukrývajícím běžné provozní kontrolky. Budík je umístěný netradičně napravo od osy scramblera, a tak si oči, podvědomě hledající přístrojovku dole uprostřed, musely chvíli zvykat. Zprvu nepřirozeně působí také digitální otáčkoměr v podobě půlkruhu nabíhajícího zprava doleva je dost nezvyklý. Displej je jinak díky svým rozměrům i strohému členění velmi přehledný, velký ukazatel rychlosti je doplněn menšími hodinami a volitelným údajem (celkové a dvě denní počítadla nebo teplota vzduchu). Jeho přepínacím tlačítkem můžete rovněž vstoupit do nastavení, kde lze měnit odstín podsvícení, hodiny, zkontrolovat napětí akumulátoru a především lze v případě stojící motorky vypnout ABS. Přepínače mi připadaly zbytečně titěrné a v silnějších rukavicích vyžadovaly i ony kapku cviku pro intuitivní nahmátnutí.

Samotná jízda je však sama tolik intuitivní, jak jen může motorkaření být. Jakmile vám Desert Sled padne do ruky, jakmile přijmete jeho vysoký, přitom nijak rozcapený posaz, ukáže se kopa jeho hravosti a podmanivosti. První metry v sedle vám možná přijdou kapku nemotorné, ale jakmile pošlete scramblera do první pomalé zatáčky, budete žasnout nad ochotou a lehkostí, jak se nadýchaně nechá vodit a proplétat. Vyšší těžiště, širší páka v řídítkách a užší gumy s přední 19“ ovšem dělají své, takže manipulace s touhle baletkou je snadná, jako byste si frčeli na skládací koloběžce. A to prosím pod sebou máte nějakých 191 suchých kilogramů (a plná nádrž pojme 13,5 l)!

Už v pouličním provozu ze sebe vydává Desert Sled úžasnou porci zábavnosti, k níž kromě jízdní geometrie přispívá také projev motoru. Ten mimochodem prošel před sezónou 2017 mírnou úpravou sledující emisní normu Euro 4, která se dotkla výfuku, vstřikování a elektronického plynu. Pravoúhlý vzduchem chlazený dvouválec má na objem 803 ccm relativně nízký výkon 75 koní (55 kW/8250 ot./min.), ale důležitější je jeho průběh. Do nějakých 3,5-4 tisíc otáček se nic moc neděje, motor tak nějak bez zájmu točí a moc netahá, občas cukne – protože chce přidat!

Pásmo, ohraničené na otáčkoměru čtyřkou a osmičkou, to je teprve to pravé dvouválcové. Motor hned chytne pořádný běs, i díky elektronickému plynu je reakce na přidání rázem blesková, sériové koncovky výfuku se z nesmělého poprdlávání parádně rozburácí a při lehkém ubrání frajersky zapráskají. Solidní zátah středního pásma (max. toč. moment 68 Nm leží v 5870 ot./min.) umožnuje bezezbytku využít šestistupňová převodovka. Hlavně první tři kvalty jsou poměrně krátké, takže v nižších rychlostech není o akceleraci nouzi, jednička je na odšťuchy po zadním jak dělaná a po městě si legálně vystačíte s roztočenou dvojkou (trojka už žene na 4000 otáček kolem 60 km/h).

Zbylé tři kvalty už se postupně prodlužují, takže ve vyšších cestovních rychlostech není nutné motor přespříliš vytáčet – přece jen od cca sedmi tisíc jde už dvouválcová syrovost vyloženě na úkor zátahu, motor víc řve a míň táhne a hlavně už jsou citelně znát tradiční vibrace, provázející tyto boloňské agregáty. Relativně pohodlné cestování po dálnici není pro Desert Sleda tabu. Šestý kvalt nakopnete někde kolem 100 km/h (cca 4000 ot.) a pak už jen frčíte, co snesete (což v mém případě, vzhledem k jízdní pozici a „odhalenosti“ scramblera, bylo krátkodobě asi 160 km/h-maximálka byla ještě v nedohlednu, víc se moc uviset nedalo). Motor svým projevem a dvouválcovou živelností prostě vykouzlí pod helmou ten nejširší úsměv, který zlehka povolí leda občas při ovládání měkké, ale za studena trochu nevyzpytatelné spojky, nebo když se vám nebude dařit tu a tam vylovit z převodovky neutrál (chce to jen trochu cviku a nebát se trošku kopnout).

Důležité je zmínit funkci nových, silnějších a stavitelných tlumičů Kayaba. Na asfaltu svou práci zvládají suverénně, nejsou přehnaně tvrdé a přitom v rychlejších zatáčkách dávají ve spolupráci s tuhým podvozkem přesně ten potřebný pocit sucha a jistoty, abyste si Desert Sleda pod sebou přehazovali úplně bezstarostně, podvědomě a vysmátě. Podobně bezproblémově, nerušivě a nezáludně fungují brzdy Brembo. Přední kotoučovce možná na pohled chybí z druhé strany stejně kulatá kolegyně, zato však do ní hryže radiální čtyřpístek, takže síly má na rozdávání, a díky stavitelné páčce se rozdává naprosto snadno. Pochvalnou zmínku zaslouží terénní pneu Pirelli Scorpion Rally STR, pro jejichž vzorek by se nějaká ta známka neklidu na rychlém asfaltu dala tolerovat – ale nebylo to nutné.

Ale co je v sedle scramblera naopak bezpodmínečně nutné, to je prubnout terén! Konec chození kolem horké kaše, naplněn skoro až euforií z veselého projíždění křivolakých uliček, táhlých obchvatů i vlnitých okresek sjíždím na prašnou polňačku, která po chvíli přechází ve štěrkovou lesní cestu. Pár kvaltů dolů, plyn jen tak zlehka potahovat a je to tam – Desert Sled si pluje nezpevněným a vymletým terénem ne jako saně, ale skoro jak pouštní koráb. Tlumiče se svými vysokými zdvihy leští i větší výmoly pohodlně, bez úderů a odskoků, hrubé gumy se nestabilním podložím prokousávají jak nůž máslem, přesně kam chcete. Spojovačky po polích si krátím výjezdy a sjezdy mezí, s vypnutým ABS hledám na štěrku hranici smyku, pod plným plynem zrychluji s oblaky hlíny za zády. I když se tohle všechno děje v malé rychlosti, je to neuvěřitelně zábavné a hlavně intuitivní. Způsob, jakým vám Desert Sled nabídne náruč terénních radovánek, je zcela návykový. Nemusíte být žádným protřelým blátožroutem, ale s tímhle scramblerem si tak budete okamžitě připadat.

Prohlášení o inspiraci historickými scramblery lze v podání Ducati brát doslova, neboť je to inspirace slovem i činem. Z téhle motorky zkrátka nečiní scramblera reklamní leták, ale její vyvážený jízdní projev na asfaltu i mimo. Pokud by se zdálo, že současné scramblery jsou hlavně vizuální stylovky a na nějakou tu všestrannou účelnost, k níž průchodnost krajinou neodmyslitelně patří, se v reálu moc nehraje, tak bacha! Zde to ani přinejmenším neplatí. Ducati Scrambler Desert Sled dokáže bez mrknutí brvou přejít z asfaltu do terénu a zpět, aniž by vám o tom dala kdovíjak vědět. Nehledě na to, kam ji vyšlete - stále si zachovává svůj syrový projev, stále je tak snadno podmanivá, stále je tak jistá. V konečném součtu tak jde o možná až překvapivě univerzální motorku. Desert Sled zvládne pojíždění městem, výlety po okreskách i výpravy do lůna přírody. Nikde neklade odpor, nikde neztrácí v kompromisech, aby snad jinde měla navrch. Právem se tak zařazuje mezi absolutně nejzábavnější stroje z oblíbené retro-kategorie, kam i přes moderní komponenty patří svým stylem. Tak jen zapomeňte na všechny ty asistenty, fíčury, onlajny a konektivity, odlogujte se a vyražte do světa, do přírody, bavit se bavit. To vám vzkazuje Ducati Scrambler Desert Sled.

Informace o redaktorovi

Jan Krajíček (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 188 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE