Suzuki Inazuma 250

Inazuma 250 ale vlastně není až taková novinka, vždyť na asijských trzích se už nějaký ten pátek prodává jako Suzuki GW250. Jejím uvedením na evropský trh japonská značka celkem logicky reaguje na rostoucí oblibu motorek nižších kubatur, které jsou stále častěji vyhledávány pro svou praktičnost, univerzálnost a úspornost. Inazuma 250 na první pohled nepopře, že pochází z dílny Suzuki. Může za to její typicky asijský design, který navazuje na vizuální tradici značky. Hned zkraje vás tak ohromí masivní přední část motorky, konkrétně opulentní blatník, agresivní maska s velkým krytem světlometu a náznakem štítku, a také malé boční kapoty s vestavěnými blinkry nad vykukujícím motorem. Jasná inspirace řadou GSR a B-Kingem! Mozaika již uplatněných tvarů a detailů pak pokračuje i v zadní části Inazumy, jíž dominuje zkosená podsedlovka a široké sedlo s velkými madly spolujezdce, to vše je završeno nepřehlédnutelným koncovým světlem. Ale pozor, přehlédnout nelze ani koncovky výfuku, po každé straně jednu, s blyštivým nerezovým krytem. Právě díky dvěma koncovkám působí Inazuma na živo tak nějak široce a zkrátka dospěle, takže do kategorie čtvrtlitrů byste jí asi hned nezařadili...Čtyřdobý řadový dvouválec o objemu 248 ccm disponuje přímým vstřikováním a vodním chlazením, takže ze sebe vymáčkne 25 koní (18 kW) a 22 Nm. Bude to při papírově vyšší hmotnosti Inazumy (183 kg pohotovostní) dost? Přesvědčme se v sedle! To je mimochodem na poměry dané kubatury naprosto luxusní – dostatečně velké a široké, dobře tvarované a akorát tak měkotvrdé, aby vám poskytlo pohodlí i na dlouhé hodiny. Nadprůměrnou porci komfortu navíc Inazuma servíruje i spolujezdci. Cestovním pohodlím se prostě tahle dvěstěpadesátka zcela vyrovná naháčům vyšších kubatur a ve své třídě jednoduše nemá moc konkurenci. Zásluhu na tom má nejen pohodlný posez, ale i jeho dospěle příjemná ergonomie. Poměrně vysoká řidítka a stupačky posunuté relativně vpřed nabízejí vzpřímenou a přirozenou jízdní pozici. Na Inazumě se tak i vyšší jezdci cítí jako na dospělé motorce nejmíň dvojnásobného obsahu. Plnohodnotným dojmem působí i přístrojovka. Té dominuje analogový budík otáčkoměru s malým digitálním ukazatelem zařazené rychlosti a velkou červenou diodou signalizující maximální otáčky, jíž lze buď zcela vypnout, nebo i přepnout do režimu Eco. No jasně, tady myslí jinak dospěle se tvářící Inazuma i na méně zkušené bikery - nic nezbytného, ale hodí se... Kulatý ukazatel je po stranách doplněn standardními kontrolkami, vpravo najdete displej s velkým tachometrem, menším digitálním palivoměrem a ještě menšími hodinami, respektive ukazatelem celkového a denního nájezdu a servisního intervalu. Přístrojovka je jednoduchá a praktická, to se však nedá říct o přepínačích displeje, které jsou v podobě malých gumových špuntíků umístěny pod otáčkoměrem a jejichž přepínání za jízdy je docela nešikovné. Na řidítkách naproti tomu najdeme naprosto běžné ovladače, tak honem zmáčknout tlačítko startéru a hurá na cestu! Po nastartování se ze dvou koncovek ozve sterilní, leč příjemné tlumené vrnění dvouválce. První z šesti kvaltů tiché převodovky je hodně krátký, usnadňuje ovšem manipulaci v nejnižších rychlostech, kde se vyšší hmotnost téhle dvěstěpadesátky přece jen trochu projeví. Dvouválcový motor se už po prvních metrech ukazuje jako totální flegmatik. I díky použití vyvažovací hřídele má už odspoda naprosto hebký chod, ve vysokých otáčkách zas nepocítíte ani náznak vibrace. Svůj zátah plynule podává už od nějakých 3000 ot./min. a do cca 6500 ot. svou elasticitou působí skoro jako elektromotor, což dotváří i nevýrazné bzučení výfuků. Při jízdě po městě se tak i zkušenějším jezdcům nakonec může ukazatel rychlosti hodit – motor je ve spodním a středním pásmu tak uhlazený a uměřený, že občas ztrácíte přehled, jaký z vyšších kvaltů tam vlastně máte… Na křižovatce při podřazování pak jen budete žasnout, jak sametově, poddajně a přitom se stále ochotnou odezvou se nechal motor na pětku či šestku vodit.
Abyste tohohle dvouválcového flegmouše trochu probrali, je potřeba mu naložit aspoň víc jak 6500 otáček. Právě v nich dosahuje nejvyššího točivého momentu, maximum výkonu pak nabídne o 2000 ot. dál. V horním pásmu otáček konečně začne Inazuma 250 dělat aspoň vzdáleně a náznakem čest svému jménu – nástup výkonu sice není bleskový, ale je rozhodně velmi svižný. Zdánlivě ospalá motorka tak působí náhle o něco agresivněji a i zvukový projev sériových koncovek se kolem 9000 otáček transformuje do sympatického burácení. Jak se ale ručička otáčkoměru šplhá k desítce, začíná motor už jen víc řvát a míň táhnout, takže největší porci zábavy a výkonu z něj dostanete pod touto hranicí. Musím přiznat, že právě projev ve vysokých otáčkách trochu vyvážil dojem z elastického, ale vpravdě nezáživného spodku – jasně, Inazuma není žádná sportovní střela, ale když po kilometrech v městském provozu, kde se motor neslaně nemastně, prostě s gumovou pružností, slušnou akcelerací, ovšem bez většího charisma motá ve středním pásmu, trochu víc vezmete za plyn, konečně probudíte ve čtvrtlitrovém brumlovi aspoň stopové množství dravosti. Při maximálce téměř 140 km/h si tak můžete v sedle Inazumy užít i trochu té akčnější jízdy s vytočeným motorem, aniž byste vypadali směšně jako nějaký trapič malých kubatur. Točit prostě můžete, ale není to podmínka, jen určitý bonus k totálně elastickému projevu v nižším a středním pásmu.Univerzálnost Inazumy podporuje i podvozek, který zanechal docela dobrý dojem. Při hmotnosti motorky je dostatečně tuhý. Inazuma pod vašima rukama působí nečekaně bytelným dojmem, až se zde opět nabízí přirovnání motorkám minimálně dvojnásobného objemu. Inazuma 250 sice není až tak lehoučce ovladatelná, jako konkurence srovnatelné kubatury, nabízí však mnohem větší porci tuhosti a stability v zatáčkách. Přední 37 mm vidlice je nastavena poměrně komfortně a vyžehlí bez velkých odskoků a i větší výmoly. Tuhost zadní kyvky pak lze ladit i pomocí sedmistupňového předpětí zadního centrálu, dobře přístupného pod sedlem. Rozsah nastavení je přitom dost velký, aby správný poměr komfortu a tuhosti našla jak půlmetráková –náctiletá slečna, tak urostlejší chlapík i s pasažérem. Za dospělý zevnějšek, komfort v sedle, elastický projev motoru a pevný podvozek tak tenhle maloobjemový univerzál získává jednoznačné plus. To už ovšem nelze říct o kapku nevýrazných brzdách Nissin, jejichž účinek rozhodně není ohromující. Vpředu by se dva kotouče jistě šikly, ovšem to by asi šla nahoru i cena, jedno z velkých lákadel Inazumy 250. Přední 290 mm kotouč účinkuje velice čitelně, pozvolna, jenže pro razantnější účinek je nutné jej pobídnout velkou silou a povolat na pomoc i zadní kotoučovku, která má rovněž nezáludné dávkování. Ocenit, a to nejen z hlediska začínajících motorkářů, tak můžeme aspoň stavitelnou páčku přední brzdy. Jediné výraznější mínus musíme Inazumě 250 udělit za spotřebu. Čtvrtlitrový motor má sice takřka gumový projev, je to ale taky slušný chlastač - bez ohledu na způsob jízdy si řekne o zhruba 4,25 l/100 km. To v kombinaci s 13litrovou nádrží umožňuje dojezd jen těsně přes 300 km, což každodenní praktičnost Inazumy 250 poněkud snižuje.I přes drobné výtky je však Suzuki Inazuma 250 s cenovkou 111 900 Kč především vyváženou kombinací univerzálního nízkoobjemového rutinéra a osobité motorky s dospělým charakterem. V žádném z těchto aspektů neexceluje, v žádném nepropadá. Dokáže být jak pohodlným, praktickým a poddajným společníkem ve městě, tak umožní i svižné a celkem zábavné přesuny po širokém okolí. Začátečníkům poskytne při sběru zkušeností tak akorát výkonu a dostatek zážitků, zkušenějším jezdcům může svou flexibilitou, odolností a komfortem posloužit třeba jako pohodlný a nenáročný dělník.