Živá historie - můj koníček veteráni
Text: Jan Schiller | Foto: Jan Schiller | Zveřejněno: 19.3.2011 | Zobrazeno: 20 797x
Zájmů či koníčků existuje obrovská škála, v některých případech se však z koníčka stane kůň. Potom ostatní zájmové činnosti ztrácejí význam a člověk má chuť se věnovat pouze jednomu zájmu, logicky proto, že na ostatní prostě již nezbývá čas. Tak nějak to bude v mém případě. Dlouhé roky jsem se věnoval souběžně se zájmem o historické motocykly také sportovní střelbě, a myslím, že celkem na slušné úrovni. Dnes však na střelnici zavítám už jen zřídkakdy. Motorky vyhrály, a tak se věnuji renovacím historických motocyklů především z období let 1930-1945.
Renovace sama o sobě zabere spoustu času, navíc se také chci potěšit jízdou na starém stroji. Jakmile je tedy vhodné počasí, většinou sedám a vyrážím, jezdím roky, ale stále jsem se dost nenabažil. Vlastním i soudobý motocykl, na kterém rovněž najezdím za sezónu hodně kilometrů, ale oboje má prostě své. Jsem příznivcem klidné jízdy, já už nikam nespěchám. Říkám si, že „není potřeba tam bejt první, nahoru nespěchám, ale chtěl bych na motocyklech jezdit co nejdéle“. Dnešní doba je sama o sobě strašně uspěchaná, všichni pořád někam spěchaj, za něčím se honěj. Kdejakej ocas na vás hned troubí, ukazuje vám, jakej má snubák, a to jen proto, že nemáte stejnej pocit záchvatu spěchat jako on – a přitom jedete dle vyhlášky akorát. Můžu doporučit terapii a tou je jízda na veteránu, bohužel tedy preferuji z hlediska bezpečnosti silnice 2. či 3. třídy, takzvané okresky. Je tam zatím relativní klid před závodníky, tam si člověk může vychutnat jízdu na oldtimeru se vším všudy, včetně všudypřítomných děr a záplat, žel bohu. Rozumím samozřejmě tomu, že jen úzký okruh lidí zajímá starej krám ploužící se po silnici 80kou, a tak se snažím na veteránu na státovky moc nelézt. Proto s kamarády, pokud jedeme na nějakou akci, kam jsme pozváni, většinou pro přesun plánujeme cestu někudy zadem, což většinou zahrnuje krpály kopce, díry apod. Po zkušenostech, co na naši kolonu najížděl nějakej vygumovanej Slovák s kamionem a mě vytlačil tak, že jsem sajdou jel pangejtem (zdaleka to nebyl jediný případ), už to totiž raději řešíme takto. Takto zhnuseného pocitu se zbavím po dojetí na místo určení, když vám dědové líčej, jaký to byly stroje a jak na tom lítali, když byli mladí. Mám dobrý pocit, když mě třeba starej pán řekl, že je dobře, že se někdo věnuje starým strojům takto a má uznání za tu práci s tím. A pak dodá, že by ho nenapadlo, že kdy ještě uvidí motocykl, se kterým tolik zažil, zase na silnici, navíc v perfektním stavu.
NSU 251 OS WH a BMW R12
Rozhodně nikdy není pozdě najít si cestu k takovému koníčku. Naopak bych řekl, že by člověk měl být „vyblbnutej“, myslím, že potom je větší předpoklad ke kvalitní práci. Ta logicky také přichází s přibývajícím věkem. Obrovskou roli hrají zkušenosti, ty mohou přijít díky otci, jako tomu bylo i v mém případě, ale člověk je samozřejmě získá s přibývajícím množstvím prací. Někdy může být cesta klikatá. Sám jsem prožíval telecí léta se vším všudy a dnes s odstupem času vím, že to se mnou bylo složité. Mít rozum, co mám dnes, tak bych s tátou trávil v dílně asi veškerý svůj volný čas. Bohužel jsem byl po základce hlavně na to pivo, holky a tak. Až v 18 letech se to zlomilo a okolnosti mě donutily tátu požádat, aby mě „zasvětil“. Jednoduše proto, že jsem přišel na to, že ta jízda je vlastně za odměnu po dobře odvedené práci. Také musím říct, že to bylo období života, na které velice rád vzpomínám. Renovace motocyklů a především 
motorů a převodovek mě pohltilo. Za vše, co o tomto znám, vděčím tátovi, a je obrovská škoda, že se už od něho nemohu učit dále. Po jeho smrti jsem vlastně chtěl dokázat sám sobě, že co mě naučil, nebylo na nic. Také po psychické stránce to bylo těžké, tak jsem se vlastně na renovování motorek upnul. První samostatná renovace byl motocykl BMW R-12, který jsem začal v té době stavět čerstvě narozené dceři.
Snímky z renovace vojenského BMW R12 a kompletní pojízdný model
V dílně jsem trávil v podstatě všechen čas. Dělal jsem běžně 12 až 14 hodin denně, úplně mě to sežralo. Brzo ráno jsem vstával, protože jsem špatně spal a třeba už v pět ráno šel na to. Byla to sakra dobrá terapie, protože ono jde o čas, ten je skutečně nejlepší doktor. Trochu problém byl co dál po dokončení renovace. Ruce svrběly a přestat se nechtělo, tak přišel čas koupit další stroj. Enesák, navíc opět verze Wehrmacht, byl dokonalou volbou.
Foto z renovace dost vzácného vojenského provedení motocyklu NSU 251 OS WH
Pak už to bylo jen o penězích potřebných na zakoupení. Následoval tedy Enesák 601 TS, wehrmachtová DKW NZ-350-1, civilní DKW 350 NZ, Triumph S-350 (TWN), či Zündapp KS600, no byl to rachot... Nejprve jsem si hodlal udělat trochu zásoby na důchod, ale nakonec jsem pochopil, že nejde mít všechno. Takže jsem nakonec prodal některé motocykly kamarádům v našem klubu. Zůstaly však v dosahu, takže často využívám možnosti a trochu jim protáhnu péra.
Nálezový stav motocyklu NSU 601 TS, který prošel požárem a byl zachráněn z hořící stodoly
Zažiju také spoustu legrace nejen při ježdění, ale také při renovacích. Když jsem například přivezl shořelého enesáka šestistovku, vznikla díky kamarádovy dnes už legendární hláška. Po vyložení mi to nedalo a rozhodl se, že ho zkusím natočit. Byl v tak zuboženém stavu, že byla jasná kompletní renovace naprosto všeho, a tak se nebylo čeho bát. Děda, od kterého jsem motorku koupil, se dušoval, že do poslední chvíle šlapala jako vítr. Veškerá kabeláž byla sice napadrť, ale zapalování je magnetka, takže pokud ta zůstala v pořádku, dráty ani baterku nepotřebuji, říkal jsem si… No světe div se, požár nepožár, jiskru házela, tak jsem vyčistil karburátor, namontoval zpátky, stříknul do válce benzin a našrouboval funkční svíčku. Asi na třetí p
okus motor naskočil, no děda nekecal! V té chvíli dorazil kamarád, který se chtěl podívat na nový přírůstek. Měl jsem velkou radost a rozhodl se popojet symbolicky 5 m na důkaz funkčnosti. Více by ani nebylo moudré, gumy, sedlo, prostě vše bylo shořelé. Naplnil jsem plovákovku, nohou sešlápl spojku (má duální ovládání) a popojel. Kluci se smáli a točili to, onen kamarád si zapálil cigeretku, pokyvoval hlavou a pak pronesl: „No, lak sice nic moc, ale šlape skvěle!“
Moje první vojensko-historická akce - 50. výročí ukončení bojů v Evropě ve druhé světové válce (Praha, květen 1995, motocykl M-72 m)
Díky tomu, že motocykl nešel nastartovat jsem například přesvědčil majitele, aby mi ho prodal. On tvrdil, že je to nějaký divný, že má pěknou motorku po Němcích, co ji tu v pětačtyřicátém nechali, ale nelze ji nastartovat. Později, když jsem ji platil, mi dal i helmu onoho německého vojáka. Byla podepsaná, jmenoval se Weinstein. On ji odkoupil po prvním majiteli od války a pokusil se ji zprovoznit. Na v podstatě zkompletovaném stroji se vystřídali dle jeho slov různí jeho známí. Každý přišel s radou a nápadem jak odstranit onu zpropadenou závadu, prostě nenastartovali. Několikrát vytrhali a znovu zapojili elektriku, seřizovali ventily a předstih, ale marně, nikdy nenastartovali. Dle jeho tvrzení a posléze předložením vel. technického průkazu dokázal, že se o to pokoušel po chvílích přerušovaně celých 16 let. Přesvědčil jsem ho tedy o prodeji a slíbil, že pokud bude chtít, tak se může svézt, až dokončím renovaci. Po kompletním rozebrání a při následné repasi jsem zjistil, že chybí zajišťovací pero na hřídeli dynama. Tudíž i po bezchybně nastaveném předstihu i všeho ostatního, po sešlápnutí start páky rozhodíte správný okamžik pro zápal motoru.
Snímky z renovace vojenského modelu DKW NZ-350-1 WH a zprovozněný motocykl (dole)
Osobně mám velice dobrý pocit, když probudím k životu stroj, který nejel 60 let! Je to sice jen technika a každá závada má svoji příčinu a následek, avšak přiznám se, že věřím tomu, co mně otec řekl, a sice, že ty mašiny mají duši, a pokud se k nim budeš chovat s úctou, tak tě vždy dovezou a budou věrně sloužit. S jistým nadnesením se dá i říct, že mě motorka musí uznávat jako pána (majitele). Jsem realista a vím, že si leckdo klepe na čelo a říká si kecy, kecy. Mám však s tímto vlastní zkušenost, že je něco mezi nebem a zemí. Posuďte sami. Jeden z motocyklů, které vlastnil můj otec a na kterém jsem já začínal (M-72), fungoval spolehlivě, pokud ho řídil on. Když ho předal mně, tak stroj trucoval, a to jsem dělal vše stejně jako otec. Natankoval jsem třeba benzín a po 20 km začal jít motor nepravidelně, až zhasl. Tehdy jsem se učil, jak co opravit, a díky této Emce jsem dostal velmi dobrou průpravu. Později otec odhalil pecku na rozdělovači, to se předtím nedělo, po mém kočírování ale bohužel často, nebo se uvolňoval palec na rozdělovači (předtím samozřejmě nikdy), tak Loctite na tebe, mrcho, a zalepit. A startování – no kapitola sama pro sebe, naprosto stejný postup jako táta-nic, doba přemlouvání-nic, přijde táta, šlápne-motor okamžitě naskočil, přísahám!
Asi po půl roce vše přestalo a až na klasické drobné závady mě Emka naprosto věrně sloužila, najezdil jsem s ní asi 30 000 km, potom jsem ji prodal kamarádovi. No myslete si, co chcete, začalo to znova. Jenomže aby toho nebylo málo, otec před svou smrtí postavil (kompletně zrenovoval) ještě jednu Emku, to jsem celkem nebyl už takovej tupoun a pomáhal na celé renovaci a s jejím následným používáním neměl žádný problém. Pak jsem ji však prodal dalšímu kamarádovi a začaly telefony „Honzo, něco s tím je, nejde to nastartovat“, tak jsem za ním pln obav jel. Říkám si sakra, co s tím je, dyť chodila jak z praku. Přijedu, kouknu, udělám klasickou proceduru, šlápnu a motor chytnul. Koukám na něj, říkám „vo co jde, chytla hned!“ „Hmm, tak jsem to asi dělal blbě,“ povídá… Stojíme tak jednou před odjezdem na akci u nastartovaných motorek, jen ten kamarád to zase trápí a ne a ne nastartovat. Tak zamávám rukama, ať to ostatní zhasnou. „No jo, je to tady zas, nebere tě jako pána,“ říkám. „Kecy, je to prostě krám,“ odpovídá zpocený a nasupený kamarád. „Hele, přijdu já, šlápnu a chytne!“ „Leda hovno,“ odvětli mi, ale to už se hrnu k jeho motorce. „Tak holka, ať nejsem za vola,“ pohladil jsem motorku po nádrži, šlápnul… a chytla hned! Vteřina ticha, pak výbuch smíchu kluků okolo. 
No je to jako s náboženstvím, každý hold věříme tomu, čemu chceme a naši víru nám nikdo nevezme. Platí také „každý strůjcem svého štěstí“, a na jakou cestu se vydáme, ovlivňujeme přece především mi sami.
... pokračování příště
Cesta k veteránům
Rozhodně nikdy není pozdě najít si cestu k takovému koníčku. Naopak bych řekl, že by člověk měl být „vyblbnutej“, myslím, že potom je větší předpoklad ke kvalitní práci. Ta logicky také přichází s přibývajícím věkem. Obrovskou roli hrají zkušenosti, ty mohou přijít díky otci, jako tomu bylo i v mém případě, ale člověk je samozřejmě získá s přibývajícím množstvím prací. Někdy může být cesta klikatá. Sám jsem prožíval telecí léta se vším všudy a dnes s odstupem času vím, že to se mnou bylo složité. Mít rozum, co mám dnes, tak bych s tátou trávil v dílně asi veškerý svůj volný čas. Bohužel jsem byl po základce hlavně na to pivo, holky a tak. Až v 18 letech se to zlomilo a okolnosti mě donutily tátu požádat, aby mě „zasvětil“. Jednoduše proto, že jsem přišel na to, že ta jízda je vlastně za odměnu po dobře odvedené práci. Také musím říct, že to bylo období života, na které velice rád vzpomínám. Renovace motocyklů a především 
motorů a převodovek mě pohltilo. Za vše, co o tomto znám, vděčím tátovi, a je obrovská škoda, že se už od něho nemohu učit dále. Po jeho smrti jsem vlastně chtěl dokázat sám sobě, že co mě naučil, nebylo na nic. Také po psychické stránce to bylo těžké, tak jsem se vlastně na renovování motorek upnul. První samostatná renovace byl motocykl BMW R-12, který jsem začal v té době stavět čerstvě narozené dceři.
V dílně jsem trávil v podstatě všechen čas. Dělal jsem běžně 12 až 14 hodin denně, úplně mě to sežralo. Brzo ráno jsem vstával, protože jsem špatně spal a třeba už v pět ráno šel na to. Byla to sakra dobrá terapie, protože ono jde o čas, ten je skutečně nejlepší doktor. Trochu problém byl co dál po dokončení renovace. Ruce svrběly a přestat se nechtělo, tak přišel čas koupit další stroj. Enesák, navíc opět verze Wehrmacht, byl dokonalou volbou.
Pak už to bylo jen o penězích potřebných na zakoupení. Následoval tedy Enesák 601 TS, wehrmachtová DKW NZ-350-1, civilní DKW 350 NZ, Triumph S-350 (TWN), či Zündapp KS600, no byl to rachot... Nejprve jsem si hodlal udělat trochu zásoby na důchod, ale nakonec jsem pochopil, že nejde mít všechno. Takže jsem nakonec prodal některé motocykly kamarádům v našem klubu. Zůstaly však v dosahu, takže často využívám možnosti a trochu jim protáhnu péra.
Renovace - láska na celý život
Z vlastní zkušenosti při renovacích vím, že mě trvá sólo motocykl z nálezového stavu uvést do provozu přibližně 250 hodin. Samozřejmě dle výchozího stavu, a kompletnosti. Pokud se jedná o sidecar tak hodiny ještě dost přibudou. Většinou dělám v tahu, takže toto rozložím do období cca 6 měsíců, nevydržel bych to stavět třeba 3 roky, ač chápu, že to někdy situace či finance prostě jinak neumožňují. Klub, který jsem zakládal, dnes vlastní slušnou sbírku veteránů, především motocyklů. Některé motocykly byly původně moje, takže jsem je renovoval, na některých dalších jsem se na renovacích podílel. Takže hodiny strávené v dílně by dosáhly asi astronomické výše. Člověka to musí především bavit, aby tímto způsobem trávil většinu svého času. Odměnou jsou další znalosti a zkušenosti získané při této práci, také samozřejmě ta projížďka, proto přece ten stroj oživuji.
Zažiju také spoustu legrace nejen při ježdění, ale také při renovacích. Když jsem například přivezl shořelého enesáka šestistovku, vznikla díky kamarádovy dnes už legendární hláška. Po vyložení mi to nedalo a rozhodl se, že ho zkusím natočit. Byl v tak zuboženém stavu, že byla jasná kompletní renovace naprosto všeho, a tak se nebylo čeho bát. Děda, od kterého jsem motorku koupil, se dušoval, že do poslední chvíle šlapala jako vítr. Veškerá kabeláž byla sice napadrť, ale zapalování je magnetka, takže pokud ta zůstala v pořádku, dráty ani baterku nepotřebuji, říkal jsem si… No světe div se, požár nepožár, jiskru házela, tak jsem vyčistil karburátor, namontoval zpátky, stříknul do válce benzin a našrouboval funkční svíčku. Asi na třetí p
okus motor naskočil, no děda nekecal! V té chvíli dorazil kamarád, který se chtěl podívat na nový přírůstek. Měl jsem velkou radost a rozhodl se popojet symbolicky 5 m na důkaz funkčnosti. Více by ani nebylo moudré, gumy, sedlo, prostě vše bylo shořelé. Naplnil jsem plovákovku, nohou sešlápl spojku (má duální ovládání) a popojel. Kluci se smáli a točili to, onen kamarád si zapálil cigeretku, pokyvoval hlavou a pak pronesl: „No, lak sice nic moc, ale šlape skvěle!“
Veteráni mají duši
Renovace není nic jednoduchého, tato práce mnoho neodpouští, nemůžete si dovolit toho moc zničit. Jednoduše proto, že není snadné nahradit zničený kus novým. Proto je důležité se poučit z chyb a mít hodně trpělivosti, také čerpat ze znalostí a zkušeností druhých. Celej život se všichni stále a pořád jen učíme, otázkou je, na jakém jsme stupni vlastního poznání si uvědomit, že nikdy nebudu umět a znát všechno. Byť je to v úzkém spektru okruhu mého zájmu, a věnuji se tomu roky, jsem si jist, že vždy přijde okolnost, která mě dostane, a já si budu lámat hlavu, proč to nejde, když je zdánlivě vše v pořádku. To jsou ale také výzvy dokázat si, že na to nakonec přijdu a opravím to. Zažil jsem spoustu zajímavých „záhad“, proč motocykl nešel např. nastartovat, většinou jsou problémem maličkosti a ve většině případů se jedná o lidský faktor pochybení.
Díky tomu, že motocykl nešel nastartovat jsem například přesvědčil majitele, aby mi ho prodal. On tvrdil, že je to nějaký divný, že má pěknou motorku po Němcích, co ji tu v pětačtyřicátém nechali, ale nelze ji nastartovat. Později, když jsem ji platil, mi dal i helmu onoho německého vojáka. Byla podepsaná, jmenoval se Weinstein. On ji odkoupil po prvním majiteli od války a pokusil se ji zprovoznit. Na v podstatě zkompletovaném stroji se vystřídali dle jeho slov různí jeho známí. Každý přišel s radou a nápadem jak odstranit onu zpropadenou závadu, prostě nenastartovali. Několikrát vytrhali a znovu zapojili elektriku, seřizovali ventily a předstih, ale marně, nikdy nenastartovali. Dle jeho tvrzení a posléze předložením vel. technického průkazu dokázal, že se o to pokoušel po chvílích přerušovaně celých 16 let. Přesvědčil jsem ho tedy o prodeji a slíbil, že pokud bude chtít, tak se může svézt, až dokončím renovaci. Po kompletním rozebrání a při následné repasi jsem zjistil, že chybí zajišťovací pero na hřídeli dynama. Tudíž i po bezchybně nastaveném předstihu i všeho ostatního, po sešlápnutí start páky rozhodíte správný okamžik pro zápal motoru.
Osobně mám velice dobrý pocit, když probudím k životu stroj, který nejel 60 let! Je to sice jen technika a každá závada má svoji příčinu a následek, avšak přiznám se, že věřím tomu, co mně otec řekl, a sice, že ty mašiny mají duši, a pokud se k nim budeš chovat s úctou, tak tě vždy dovezou a budou věrně sloužit. S jistým nadnesením se dá i říct, že mě motorka musí uznávat jako pána (majitele). Jsem realista a vím, že si leckdo klepe na čelo a říká si kecy, kecy. Mám však s tímto vlastní zkušenost, že je něco mezi nebem a zemí. Posuďte sami. Jeden z motocyklů, které vlastnil můj otec a na kterém jsem já začínal (M-72), fungoval spolehlivě, pokud ho řídil on. Když ho předal mně, tak stroj trucoval, a to jsem dělal vše stejně jako otec. Natankoval jsem třeba benzín a po 20 km začal jít motor nepravidelně, až zhasl. Tehdy jsem se učil, jak co opravit, a díky této Emce jsem dostal velmi dobrou průpravu. Později otec odhalil pecku na rozdělovači, to se předtím nedělo, po mém kočírování ale bohužel často, nebo se uvolňoval palec na rozdělovači (předtím samozřejmě nikdy), tak Loctite na tebe, mrcho, a zalepit. A startování – no kapitola sama pro sebe, naprosto stejný postup jako táta-nic, doba přemlouvání-nic, přijde táta, šlápne-motor okamžitě naskočil, přísahám!
Asi po půl roce vše přestalo a až na klasické drobné závady mě Emka naprosto věrně sloužila, najezdil jsem s ní asi 30 000 km, potom jsem ji prodal kamarádovi. No myslete si, co chcete, začalo to znova. Jenomže aby toho nebylo málo, otec před svou smrtí postavil (kompletně zrenovoval) ještě jednu Emku, to jsem celkem nebyl už takovej tupoun a pomáhal na celé renovaci a s jejím následným používáním neměl žádný problém. Pak jsem ji však prodal dalšímu kamarádovi a začaly telefony „Honzo, něco s tím je, nejde to nastartovat“, tak jsem za ním pln obav jel. Říkám si sakra, co s tím je, dyť chodila jak z praku. Přijedu, kouknu, udělám klasickou proceduru, šlápnu a motor chytnul. Koukám na něj, říkám „vo co jde, chytla hned!“ „Hmm, tak jsem to asi dělal blbě,“ povídá… Stojíme tak jednou před odjezdem na akci u nastartovaných motorek, jen ten kamarád to zase trápí a ne a ne nastartovat. Tak zamávám rukama, ať to ostatní zhasnou. „No jo, je to tady zas, nebere tě jako pána,“ říkám. „Kecy, je to prostě krám,“ odpovídá zpocený a nasupený kamarád. „Hele, přijdu já, šlápnu a chytne!“ „Leda hovno,“ odvětli mi, ale to už se hrnu k jeho motorce. „Tak holka, ať nejsem za vola,“ pohladil jsem motorku po nádrži, šlápnul… a chytla hned! Vteřina ticha, pak výbuch smíchu kluků okolo. 
... pokračování příště
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?
