První letošní motoakce 240 km od Brna a jen jediný den volna. Že to bude trochu divočina mi bylo jasné už od víkendu, ale až do pondělního večera jsem si to nijak nepřipouštěl. On na to moc ani nebyl čas. Přes týden práce pro zákazníka jakožto zdroj obživy a o víkendu dohánění zanedbané údržby brzd na autě. V pondělí ještě na otočku za našimi jižními sousedy do práce a ve středu ve dvě ráno vystavovat novou verzi software do produkce. Úterní motoškola teda musí proběhnout naprosto hladce, jelikož si žádný problém prostě nemůžu dovolit. V hlavě mi strašila hlavně myšlenka na to, abych se po zimě vůbec nacpal do kombi. Po delší snaze a použití dostatečné míry násilí se dobrá věc podařila a já vyrážím z Brna sotva popadaje dech na západ. Že se mi předtím ještě rozpadla levá bota, kterou na poslední chvíli opravuju už mě nemůže rozházet. S rutinou zaměstnanců ČD ohlašuju na kontaktní telefon hodinu zpoždění a se svým japonským rychlovlakem dělám všechno proto, aby to nebylo víc. S ubíhající cestou a dostatečným množstvím potu komba postupně měkne a jak povoluje její sevření, můžu se víc a víc soustředit na jízdu což se projevuje širším rohlíkem pod helmou a stoupajícím tempem. Na záložní vojenské letiště v Tchořovicích dorážím přesně na konec teoretické rozpravy a v rychlosti ještě na nádrži vyplňuju potřebné papíry. Omlouvám se za komplikace a Pepa mě uklidňuje, že pokud mám motorku v pořádku, můžu rovnou do výcviku ke Kotěmu s tím, že mi vysvětlí za pochodu co bude třeba. Začínáme kroužením osmiček a hned dostávám za uši za to, že se na motorce nehýbám a zatáčím na sílu přes řídítka. Několikrát se prostřídám s ostatními ve skupině a postupně začínám chápat co dělám špatně. V druhé sérii osmiček už mi Kotě ukazuje jen palec nahoru s tím, že zatáčím jak podle kružítka. Veškerý stres je najednou pryč a zbytek kurzu už si neskutečně užívám. V hlavě mám spousty otázek a využívám každou volnou chvilku na tahání rozumů z instruktorů. Dostávám zpětnou vazbu jak zlepšit techniku brzdění na své dlouhé a relativně těžké motorce. Zároveň s tím zjišťuju, že si musím upravit nastavení páček. Za chvíli je toho tolik, že to píšu do mobilu abych nic nezapomněl. Jdeme do provozu a na první úsek jdu ke Kotěmu s tím, že pokud bude spokojený, přehodí mě rovnou k Pepovi. Na silnici se zase projevují moje návyky v řízení a nedostatek pohybu. I tak ale při první zastávce postupuju k Pepovi. Ten si už vůbec nebere servítky - za stejnou chybu na mě nenechá nit suchou. Na druhou stranu vím naprosto přesně proč a na dalších kilometrech dělám všechno proto, aby už k tomu neměl důvod. Zdvižené palce a dokonce i potlesk za jízdy pak chutnal o to líp. Na úzkých šumavským silničkách v duchu obdivuju umění konstruktérů z Hamamatsu, protože to není váha ani rozvor co brzdí Hayabusu v rozletu. Bolestně si uvědomuju, že je to jen a jen její pilot. V každé zatáčce mi tahle motorka dává naprosto jasně najevo, že přesně tohle ji baví a s hlubokým, lehce nakřáplým hukotem svého čtyřválcového srdce mě pobízí ke skopičinám. Nebýt vymačkaného interiéru v mé současné Shoeice, díky kterému mi helma pořád klouzala dolů a omezovala výhled směrem vpřed, troufnul bych si ještě víc. V závěrečné rozpravě Pepa chválil můj pokrok a ptal se mě jestli sám na sobě cítím o kolik se mi podařilo zrychlit. Pak už jen společné foto a všichni jsme se rozjeli zpět do svých domovů. Byl to parádní den a celé to strašně rychle uteklo. Ještě teď, když to píšu, jsem naprosto nadšený a nejvíc mě mrzí, že letos už nebudu mít příležitost se s Pepou a jeho týmem vidět znovu nejlíp na okruhu.
Vlastník | Petřičák | |
---|---|---|
Vloženo | 18.5.2015 | |
Aktualizováno | 14.9.2016 | |
Zobrazeno | 6 613x |
HODNOCENÍ PROFILU OD 25 UŽIVATELŮ
...
Zdarec chlape, jak říkáš.
Koukám, rozcvička před sezónou.