Honda VT 750C Shadow (2010)

26.-28.6.2020
389 km

Zakladatel a duchovní otec facebookové skupiny „Shadow Riders Cz/Sk“ Libor Pišta Bahenský, svolal na tento víkend seznamovací setkání všech členů. Jako ideální místo pro zahajovací sjezd jsme vybrali autokemp na břehu Sečské přehrady. Jak se později ukázalo, hlavní devizou tohoto místa není fakt, že leží na půli cesty mezi Chebem a Ostravou, ale přítomnost restaurace s dlouhou otevírací dobou. Bohužel jedu bez batůžku. Kačka řeší neodkladné zpracovávání sezónního ovoce.

Nebyl bych to já, kdybych jel do mých oblíbených Železných hor po rušných silnicích přímou cestou. Na mapě pořád zbývá hodně „bílých míst“, co čekají na prozkoumání. Po chvíli dumání nacházím klikatou spojnici mezi Prahou a Sečí, kterou jsem si dal do navigace pod názvem „Přes středy ČR“. Možná to zní nelogicky, ale neexistuje jediný „pravý“ střed. Zvlášť u tak členitého celku, jako je naše zemička. Záleží totiž na metodice měření. Asi nejznámější je geometrický střed – na kraji vesnice Číhošť. Na poli u Golčova Jeníkova je takzvaný „střed diagonál“. Nejblíž k Praze je astronomický střed, nedaleko Kouřimi.

Trasu mám, můžu vyrazit. Vzhledem k tomu, že začínají letní prázdniny, je provoz na silnicích kolem Prahy naprosto šílený. Naštěstí se mi na pár ucpaných místech daří úspěšně kličkovat mezi auty. Kdyby mě Kačka viděla! V Petříkově u Velkých Popovic mám první neplánovanou zastávku. Na mělčině rybníka se brodí několik volavek a dva čápi. Bílý a černý. Docela vzácné uskupení! Jak jsem se přiblížil, že si je vyfotím, odlétají nejdřív volavky a chvíli po nich se klidí i „černoch“. Jen ten bílý, asi nejvíc zvyklý na lidi, dál klidně hledá ve vodě něco k snědku.

V Kouřimi na Mírovém náměstí mají nádherně zpracovaný pomník věnovaný „geografickému středu Evropy“. Ten opravdový – astronomický, tedy průsečík 50. rovnoběžky a 15. poledníku se nachází necelé dva kilometry na východ odtud. Neoznačený, v poli u silnice do Svojšic.

Bez dalších zastávek mířím přes Uhlířské Janovice a Zbraslavice do Číhoště. Na chvíli opouštím motorku, abych si vyfotil malý kamenný pomník s deskou, na níž je znázorněna mapa ČR s geometrickým středem. Ještě menší pomníček mají na náměstí v blízkém Golčově Jeníkově, který odkazuje na jiný „zaručený“ střed. Aby se v tom prase vyznalo! Doplňuji benzín, abych neměl na zítřejší spanilé jízdě problém se suchem a konečně pádím do kempu.

Tady už je celkem rušno. Drsný potetovaný chlapi na mě ze zahrádky místní občerstvovny pokřikují a navigují mě, kam mám zajet. Hned po zaparkování na vyhrazeném místě stavím stan, abych to nedoháněl za tmy. Na lehce svažité louce postávají mezi stany „železní oři“. Je jich tu odhadem do třiceti, ale během večera a zítřka mají dorazit další posily. Průběžně se zdravím a seznamuji se spolunocležníky. Po výtečné večeři vyrážím na krátký průzkum okolí. Chvíli sedím na břehu přehrady a užívám si klidný večer. Před desátou zalézám do spacáku. Ještě že tak brzy!

Ve čtvrt na tři (!) mě probudil zvuk motoru. Řev, rámus! V našem sousedství mají totiž sraz majitelé aut Honda CRX, kteří zřejmě usoudili, že je nejvyšší čas zhodnotit, kdo má výfuk vyladěný na víc decibelů. Po čtvrt hodině několika mým soukmenovcům ruply nervy a opětovali palbu vybroušenými laďáky. Nevím, kdo vyhrál, ale minimálně půl hodiny po odeznění poslední salvy nemůžu zabrat. Ještě před rozbřeskem se znovu budím. Na naší straně už zřejmě všichni spí. Zato u „čtyřkoláků“ vrcholí zábava. Hlasité hudbě z reproduktorů úspěšně sekunduje zpěv a huronský smích. Další probdělá hodina!

Kupodivu nevstávám první. Pár lidí od nás už balí věci, protože brzy musí odjet někam jinam. Vůbec nechápu, jak zvládnou noční pařbu v hospodě, přerušovaný spánek a brzké vstávání. Já bych po takové noci skončil i s motorkou někde ve škarpě!

Jdu na procházku do města. Snídám na lavičce v parku u kostela. Navzdory předpovědím počasí je obloha skoro bez mráčku a vypadá to, že bude parný den. Chvíli po mém příchodu do kempu odjíždí skupinka ranních ptáčat. Rozhodl jsem se, že si zkrátím čekání na odpolední spanilou jízdu umytím Šedivky. Doma na to nebývá čas. Pochopitelně si mě ostatní po chvíli začali dobírat. Buď mě od toho odrazují, že to nemá cenu: „Stejně bude za chvíli zase zas**ná!“, nebo podněcují větší úsilí: „Až tam skončíš, můžeš umejt i tu moji?“.

U oběda se řeč točí kolem motorek, vypráví se vtipy, nebo probíráme zážitky z cest a životní zkušenosti. Také v žertu „drbeme“ našeho předsedu, který sice všechno vymyslel, ale ještě nedorazil. Navíc teprve před týdnem dostal řidičák, takže vlastně nevíme, jestli vůbec dojede (přestože máme informaci, že je na cestě). V průběhu dne přibývá počet účastníků a strojů. Když ve tři hodiny vyrážíme na „spanilku“, je nás kolem padesáti na čtyřiceti motorkách (včetně vůdce Pišty, který přijel i s rodinou hodinu před startem). Jízda to je parádní. Škoda, že trvá jen třičtvrtě hodiny a že jsme se na konci před zaparkováním strojů nedomluvili na společné fotce. I tak to byl opravdový vrchol víkendového setkání.

Zatímco ostatní začínají okupovat restaurační zařízení, já jdu kolem přehrady na zříceninu hradu Oheb, ze které je krásný výhled na sečskou přehradu s ostrovem uprostřed. Po příchodu jdu na večeři a „vplouvám“ do kolektivu. Zábava se dle očekávání protahuje daleko přes půlnoc. Nejotrlejší z nás dokonce na závěr navštěvují místní diskotéku. Prý v noci pršelo. Nevím, tou dobou už jsem byl v limbu.

Ráno je zase krásně. Alespoň pro ty, co to v noci nepřehnali s pitím. Pár lidí už sedí na snídani v restauraci a ranní kávou léčí kocovinu. Hned po sbalení stanu jdu za nimi. Probíráme uplynulý víkend. Na to, že se známe jenom přes internet, tady vznikla docela dobrá parta. Tuším, že se nevidíme naposledy.

Po jídle se loučím a před devátou vyrážím k domovu. První zastávku mám už po pár kilometrech u hradu Lichnice. V pokladně ještě nikdo nesedí. Mají otevřeno od desáté hodiny. Naštěstí tu není žádná zamčená brána, takže mám prohlídku zadarmo. Dalším cílem je geologický model „Cesta vody“ v Bukovině u Přelouče. Je to vlastně model krajiny, který prakticky demonstruje koloběh vody v přírodě.

Dál pokračuji na domluvenou návštěvu bratra a jeho rodiny v Malešově. Tříletý synovec Jonáš má z motorky oči na vrch hlavy. Má z ní ale respekt a jasně dává najevo, že víc než na metr se nepřiblíží. Jak by řekl můj dospívající syn: „Velký, špatný!“. Alespoň jsem zabodoval s opravdickou moto-helmou s vyklápěcím hledím. Prohání se s ní po chalupě na své odrážecí motorce, vrčí a tváří se sveřepě. „Velký, skvělý!“ Trochu nám s obří hlavou připomíná kosmonauta ve skafandru.

Jak už to tak bývá, návštěva s obědem se protáhla. Nebe potemnělo a když znovu usedám do sedla, zazněl z jihozápadu první hrom. No, bude ještě sranda! Jedu přes Uhlířské Janovice k Sázavě. Před Českým Šternberkem začíná pršet. V suchu pod větvemi stromu oblékám nepromok. Než jsem na sebe všechno nasoukal, pršet skoro přestalo. V neprodyšném overalu je ale celkem vedro, takže po nějakých dvaceti kilometrech putuje zpátky do kufru.

U Neveklova stavím u dřevěného Ježíše Krista, který (ne náhodou) připomíná slavnou sochu v Rio de Janeiru. Při přejezdu Vltavy u Živohoště znovu krátce prší. Na oblékání to ale není. Poslední přestávku před příjezdem domů mám při tankování v Mníšku pod Brdy.

Musím říct, že se celý víkend náramně vyvedl. Poznal jsem spoustu fajn lidí a cestou navštívil pár zajímavostí. Prostě paráda!

• 

• 

  Astronomický střed Evropy

• 

  Geometrický střed ČR

• 

  Střed diagonál

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

  Seč z hradu Oheb

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

  Lichnice

• 

  Cesta vody

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

  26.6.

• 

  27.6.

• 

  28.6.