Yamaha FJR 1300 (2020)

Pokud se Vám nechce prokousávat celý příběhem, tak hlavní co jsem chtěl předat dalším generací jsou tipy na pěkné ubytování.
1. Yachter club Modrá Čajka spíte v hausboatu na Dunaji kousek od Bratislavy
2. Dormio resort Obertraun u Halštatského jezera


Prolog
První společná dovolená na motorkách. Já a moje žena dohromady 120 nikoliv kg, ale křížků na hrbu - asi nám na starý kolena přeskočilo. Absolutně bez zkušeností s vetším cestováním - pokud tedy nepočítám cestování prstem po mapě a pročítání cestopisů tady na Motorkářích - v nejlepších letech, se tak snažíme zjistit, na vlastní kůži jaké to je.
Prvotní myšlenka se zrodila kupodivu u televize, kde jsme viděli dokument o bitvě na Moravském poli svedené roku 1278, kde padl český král Přemysl Otakar II. Nezávisle na sobě jsme dospěli k myšlence, že toto místo chceme navštívit. No a co dál? No někam k vodě a taky konečně si projet ty Alpy ne? Jezdím prstem po mapě a vše je tak blízko a na dosah ruky a tak se velkoryse rozmachuji a plánuji aniž bych tušil jak to v reálu zvládnem.

1. den
Vyjíždíme kolem 8 hodiny (no spíš až v 9) ale těch 8 byl plán a plán se musí co?, dodržet ne, bo kázeň musí byť! Jestliže Čech Karel Němec se svojí polární výpravou vyrazil na sever (a už jdu na jih) tak my to bereme rovnou na jih, směr Rakousko, přechod Fratres. V Třešti ještě natankovat plné nádrže, bo se tak trochu obávám tankovacích automatů v Rakousku a i když vím, že se jim stejně nevyhnu, snažím se tu chvíli co nejvíc oddálit. Sice jsem si den předem kontroloval trasu, zda nejsou někde nějaké uzavírky, ale i tak nás první nečekaná překvapí hned za Dačicemi, kde je nemožno odbočit a do Slavonic musíme oklikou. Až cestou zpátky, zjišťujeme, že po nočním dešti byl u Dolního Bolíkova poškozen mostek. Další drobná díra v časovém plánu. Krátce za hranicemi vyhlížím místečko na první zastavení, jelikož žaludek mé milované ženušky a přesnost atomových hodin jedno jsou a tak vím, že už ji nějakou chvíli trápí požadavkem na svačinku.



Ještě chvíli směr jih až za Zwetlem se stáčíme na východ k první "vodní" zastávce, přehrada Ottenstein na řece Kamp, jejímž údolím míříme dál směr Kremže.



Po překonání Dunaje v Kremži znejistím, jestli mě navigace přes zákaz přece jen netáhne na dálnici. Trochu si zakufrujem a raději volím alternativní trasu. Podél silnic míjíme podomní prodejce jahod, které lákavě voní (jahody ne ti prodejci), ale kufry jsou narvané až po strop a není je kam dát. Spíš než jahody, začínám sledovat benzínky, jestli náhodou nenajdeme nějakou s personálem. Marné jsou moje tužby a tak to nakonec vzdávám a přistáváme u samoobsluhy. Nakukuji domorodcům přes rameno, abych něco pochytil. Bohužel místňáci mají čip, se kterým si pípnou, něco rychle zmáčknou a už tankují. Nastává okamžik O. Návod bohužel jen v němčině, marně hledám i anglickou verzi. Ne že bych byl bůh ví jak dobrej v AJ, ale přece jen umím víc než guten Tag! Zhluboka nadechnout a jde se na to. Chvějící se rukou zasouvám platební kartu do škvíry a doufám, že ji nevidím dnes naposledy. Koukám na displej, tam na mě mrká čtvercový kurzor. Hmm, to je jasný, chce to PIN. Něco však není v pořádku, kurzor je pořád jednomístný, raději vytahuji kartu a bezradně se rozhlížím. Klidně bych i překonal mužskou ješitnost a někoho se zeptal, ale asi bychom si moc nepokecali. Znovu zasunuji kartu a vejrám na displej, jestli přece jen nenapoví. Jo napoví - německy - Saule. Do kélu, vystresovaný mozek se seká a netuší co se po něm chce (i když je to logický). Bezradně zdvihám zrak k nebi. A jak ty oči jedou pomalu nahoru, najednou je udeří do očí nápis na stojanu, Saule 2. No nejsem já vůl? Takže honem mačkám 2 a OK, potom ještě PIN a už to fičí. Další neuvěřitelné vítězství člověka nad technikou
Po zasloužené kávě a sušenkách zamíříme severně okolo Vídně za hlavním cílem dnešního dne. Místo kde se odehrála bitva na Moravském poli je vcelku nenápadné. I když navigace hlásila nějakých pár desítek metrů k cíli, nebylo vůbec znát, že jsme tam, kde doopravdy chceme být. Na samotném místě je totiž stranou od cesty jen kamenný monument, z dálky lehce přehlédnutelný. Očekával jsem vzhledem k významu bitvy i nějakou česky psanou tabuli, nebo něco podobného, ale bohužel. Asi Rakušanům zas tak významná nepřipadá.



Teď už jen překonat posledních 80 km do místa ubytování přímo na Dunaji u obce Čunovo. Chtíc, nechtíc, musíme se protáhnou zkrs část Bratislavy. V podstatě objíždíme celou Petržalku. Nakonec to nebylo až tak zlé, vzhledem k tomu co následovalo. Tak rozbitou a nekvalitní silnici jsme už naštěstí během zbytku našeho putování nepotkali. Odměnou budiž nádherná lokalita, kterou jsme měli dopředu zabookingovanou. Yachter club Modrá Čajka nám poskytl azyl v hausboatu zakotveném u impozantní hráze na Dunaji. Bydlí se ve skromných kajutách, kam se vejdou jen dvě patrové postele. Stolek, židle, lednička, konvice a sprchový kout se záchodem. Víc netřeba. V patře je hospoda s Bernardem na čepu. Občas holt člověk musí jet přes půlku světa, aby si dal pivo, co vaří pivovar, který má takřka za humny. Milá obsluha, která dala pivko navíc zadarmo, když jsem spíše z hecu brblal, že nás vyhánějí tak brzo. Na konci mola je malá sauna s dechberoucím výhledem na rozsáhlou vodní plochu.



2. den
Tak tenhle den jsem zrovna dvakrát dobře nenaplánoval. Jak už jsem psal, na mapě se zdá všechno tak blízko. Jediný co jsem věděl, že chci sehnat pěkné ubytování u nějakého jezera. Projíždím možnosti co nabízí Booking a nějak se přitom zatoulám až k Halštatskému jezeru a ubytovacímu resortu Dormio. Moc nad trasou nepřemýšlím, prostě někudy přes Alpy, pokud bude poblíž nějaké jezero tak, u něho pauzu a hlavně naplánovat tankování, bo těch benzínek člověk opravdu nepotkává tolik jak u nás v ČR. Jenže osud si s člověkem rád hraje. Pečlivě naplánovaná benzínka v St. Aegyrd nás vítá stojany omotanými plastovou páskou a papundeklovou cedulí s německy psaným vysvětlením. Je to asi něco náhlého, jelikož nejsme sami kdo sem během chvíle přijíždí a zklamaně odjíždí. Do všeho se rozhodl mobil a Mapy stávkovat, takže nejsem schopen najít nejbližší benzinku. V Rebelovi je podle ukazatele benzínu na 24 km dojezdu. Já vím, že to kecá, ale přece jenom o moc víc to nebude. Mobil se pomalu vzpamatovává a aspoň jdou spustit Mapy. Vedle je pizzerie, co sleduji složení obsluhy, ta zjevně patří Turkům (asi už je nebavilo dělat kebab). Nastal čas použít všechny svoje vlohy pro cizí řeči a jít zjistit, kde je nejbližší možnost nabrat kýžené pohonné hmoty. Ve směru jízdy je to prý asi 30 km a protisměrně snad jen 20 km. Rozhodujeme se pro cestu kratší. Menší zádrhel je, pochopit název města, do kterého máme jet. Protože u Lilienfeld očekávám německou výslovnost, ale dostává se mi směsi angličtiny říznuté turečtinou. Na benzíně jsou zjevně připraveni na youdy z Čech jako jsem já, protože po zasunutí platební karty se návod na displeji automaticky přepnul do češtiny.
Šťastni, že to dobře dopadlo, obracíme stroje do původního směru. Kafe zastávku mám naplánovanou u jezera Lunzernsee, prý je to tady jak u nás na Pávově - tzn., že jsem se nezavděčil. Reputaci si u manželky napravuji v národním parku Gesäuse, kde zastavujeme u řeky Enns, která je v tomto úseku hodně divoká a proto vyhledávaná vodáky.



Do cíle ještě nějaký ten kilometr zbývá, tak konec kochání se, rádi bychom byli na večeři už ubytování. Závěrečný pětikilometrový sešup z Koppenpassu 690 m.n.m. do Obertraunu 514 m.n.m je zábavná třešínka na dortu na závěr dne. Parkujeme kousek od recepce a já vyrážím statečně pro klíč.
Prosklené vchodové se nehlučně odsunou, avšak druhé z předsíně do vlastní recepce se ani nehnou. Přes sklo vidím, že v recepci je živo. Upozorňuji na svoji přítomnost klepáním. Jedna z recepčních mi ukazuje na číselník, který je z mé strany vedle dveří. A co já jako s tím. Lovím v paměti, jestli jsem přece jen někde v nějakém mailu neobdržel kouzelný kód, který by mě pustil dál. Na nic si nevzpomínám, tak zkouším znovu (tentokrát trochu důrazněji) klepat na uzavřené dveře. Po chvíli ignorace se přece jen druhá recepční otočí ke mně a taky důrazněji ukazuje na číselník. Hlavou se začínají prohánět temné představy o dnešní noci s peprnými nadávkami. Vybuzen vyplaveným adrenalinem zvyšuji důraz klepání, možná i některá z nadávek se z úst vydrala. Reakce se však zdá býti nulová. A hrad je nadále nedobytný.
Naštěstí se po chvíli za mými zády otvírají první dveře a dovnitř vstupuje kouzelná víla, jedna z recepčních, co nás zachrání. Ukazuje mi na malý stoleček v rohu, kterého jsem si doteď nevšiml, na něm dvě obálky a na jedné je moje jméno. Dívka v ní zkušeně zaloví a už tahá papírek s číselným kódem. Po jeho zadání se vedle číselníku ve zdi otevřou malá dvířka a z nich vypadne klíč. Jsme zachráněni! Co jsem však dodnes nepochopil, systém, kdy jsou v recepci zaměstnanci a přesto je zavřená. Samotná recepční to obíhala kudysi kolem.

3. den
Dormio resort poskytuje různé varianty ubytování. My jsme ubytovaní v řadovce v přízemí s více než dostatečným vybavením a s malou terasou, ze které je pěkný výhled na hory. Každý byt má přidělené své stání na parkovišti. I u snídaně formou bufetu, která je v ceně, se opět můžete usadit venku na terase s výhledem na jezero obklopené horami. Nádherné slunečné počasí a průhledná voda v jezeru nás přibližují k nirváně.



Litujeme, že jsme si nezaplatili pobyt na dvě noci. Je čtvrtek a nás čeká jen přesun co nejkratší cestou domů. Déšť za zády nás popohání, ale dojeli jsme suší. V protisměru potkáváme houfy motorek do Alp teprve mířících. Při představě, že zítra to bude asi ještě horší, přestávám litovat našeho odjezdu a myslím, že začínám chápat ty, co tady na Motorkářích píšou, že do rakouských Alp už nikdy.

Epilog
Včera dávali v TV zajímavý dokument o bitvě u Moháče. Začínám tušit kam asi pojedeme příště