Kawasaki W 800 (2021)

Druhý delší výlet na Wéčku.
Úvodní den s cílem dojet na Vršič - 580km. Už z loňska jsem věděl, že to bude ok a nebýt vytrvalého deště tak by i bylo. Pohodlí se téhle motorce prostě nedá upřít, i když se to nemusí na první pohled zdát. Setkání s výpravou u Triebenu proběhlo podle plánu, zbytek dne také.
Druhý den už za krásného počasí následuje přejezd na základnu u Bolzana přes nádhernou Strada Delle Vette, v doslovném překladu do jazyka naší výpravy Kozí stezka . Před Misurinou ale zase navlíkáme nepromoky a vypouštíme výjezd na Tri Cime, pak zase svlíkáme, pro jistotu už si zrychlujeme cestu po státovce na Bruneck a Brixen, abychom za vytrvalého deště dosáhli cíle v Sarentinu. Ujeto 420km.
Třetí den jsou v plánu nějaká ta passa jako Giau, Falzarego, Pordoi, Ronda, a i přes proměnlivé počasí pohodlně nakroutíme 350km.
Čtvrtý den se chystáme na Stelvio a na skok do Švýcarska, ale sjetá lavina přes kaskádu vraceček nám to neumožňuje. Dáváme si tedy nevalnou svačinu a vracíme se přes p. Giovo a Pennes na barák. Před cílem pro změnu náhlá průtrž, takže do hospody dojíždíme durch. Skvělá pizza a pivko v útulné domácí restauraci to ale vyžehlila. Nájezd 295 km.
Pátý den je cíl památník na Monte Grappa. Zvláštně působivé místo. Při zpáteční cestě utrpěl jeden z Tigrů 800 defekt zadní nohy. Podařilo se hned najít ochotnou motodílnu a za půl hodiny odjíždíme s novou duší. Za další půlhodinu ale tygr zase na něco šlápnul a je vymalováno. Pozdní čas, blbý počasí, do města daleko a do cíle nějakých 100km. Pravidelným dofukováním zásuvkovým kompresůrkem zdoláváme v intervalech 15-20km poslední část jinak pěkné vyjížďky. Ujeto celkem 375 km.
Šestý den nezbude než kolektivně shánět pro tu šelmu novou duši i plášť s důvodným podezřením na vadný kord, protože proč jinak by se duše 2x po sobě prodiravěla že. Musím uznat, že asistenční služba Allianz zafungovala dobře a už v poledne přijíždí odtahovka a bere motorku do 25km vzdáleného pneuservisu v Bolzanu. Ve 3 je přezuto se zjištěním, že se jednalo o dvojí defekt a nikoliv poškozený kord. Samou radostí už nikdo nechce nikam jet, takže se vydávám sám na malou okružní vyjížďku přes Mendolpass a starobylé vesničky a vinice. Některé jsou zblízka spíš jablečné sady Ujeto 170km.
Předposlední den je přesun na Šumavu. Nechce se mi jet jen po státovkách, už proto že je hezky, takže se pod Brennerem odděluji od zbytku výpravy a směřuji na Anterselvu a passo Stalle. Mám štěstí, na zelenou čekám jen 14 minut. Tenhle přejezd mám fakt rád, radost umocňuje i to, že v ranních hodinách jsem tam na motorce sám. Následuje nutnost využít tunel na Mittersill, zdá se mi že ho zase zdražili? ( 12€ ) Náladu mi vylepšuje přehlídka protijedoucích veteránů - samej sporťák bez střechy, do toho GT40 i Countach, je se na co dívat. Přejezd německa není ve východní části až zas taková nuda, silničky jsou pěkný, krajina zvlněná, průmysl daleko... Rozvodněný Dunaj přejíždím ve Vilshofenu a do Strážného je to už kousek. Na první pumpě tankuju do nádrže a něco i do sebe, když v tom kolem projíždí skupina A naší výpravy. A pěkně zmoklí. Takže nakonec jsem přes delší trasu o zhruba 50km morálním vítězem dnešního pomyslného závodu. Teda hlavně Wéčko, o něm celé tohle povídání je Ujeto 520km.
Poslední nocleh je v Masákově Lhotě, moc pěkný penzion. Jenže před sezónou nevaří, takže nás čeká ještě 3km procházka do hospody. A 3km zpátky.
Ráno pak už jen rozlučka, a protože je zase hezky, vydávám se ku Praze přes Kvildu a Srní, Sušici, zastávku v Mirošově a po poledni už oplachuju dolomitskou špínu z chromů. Ujeto 215km.
Shrnutí: Na Wéčku se dá móc pěkně cestovat, i když ve dvou už si to nedovedu představit. Posaz je uvolněný, sedátko pohodlné. Kolena i přes větší pokrčení nebolí a netuhnou. Také uvolňovací jízda vestoje i při mé výšce 184cm je snadná. Co se týče zavazadel, textilní brašny a zavazadla od Kriegy - to by byl článek sám pro sebe. Stručně řečeno, jsou naprosto geniální! Kdybych neměl kufry na Versysovi, tak bych je pořídil i na něj. Ale zpět k Wéčku. Výkon 35kW bohatě stačí na to, abych se držel ve středu smečky Triumphů, Yamahy a Versyse. V zatáčkách a z kopce se dá mluvit i o sportovní jízdě, motorka se perfektně ovládá, je relativně lehká a má nízko těžiště. Možná k tomu přispěly i širší řídítka, která jsem si vyměnil. Na výjezdech už motorka pochopitelně ztrácí, obzvlášť když se s motorem člověk spíš mazlí a nehoní ho za nesmyslnými otáčkami. Přeci jen, tahle motorka nutí jezdce si jízdu užívat, poslouchat to její dunivé brumlání, kochat se krajinou a potlačit urputnou snahu být na kopci první a nenechat se předjet. A daří se jí to. A to tak že výborně!