Honda XL 125V Varadero (2004)

Co o něm říct? Velký, hezký, pohodlný...

První dojmy - . . .

Recenze

Vítejte v profilu mé motorky.

Než Vám tu začnu popisovat svůj stroj rád bych napsal jak sem se vůbec k motorkám dostal.

První zkušenosti s něčím co má dvě kola a motor přišli okolo desátého roku mého života. Jako správný Čech sem nemohl začít jinak než na Pionýru. Začátky to byli ale strastiplné. První seznamování s věcí co se jmenuje spojka a nekonečné pokusy o rozjetí. Táta stále dokola vysvětloval co a jak udělat ale já stále nechápal.
Postupem času se mé řidičské "umění" zlepšovalo. Což se projevovalo u mě obrovskou radostí a u táty větou: "Konečně budu mít klid". A tak začali první jízdy po poli, první domácí opravy. Neodmyslitelně k tomu patří také pády, které byli vždy naštěstí lehké a úsměvné.
V 15 jsem začal pomýšlet na to, že bych si udělal v 16 řidičák a koupil nějakou 125cku. Začala taktická bitva o přesvědčení rodičů aby svolili. Šlo to pomalu ale jistě. Před pomyslným cílem svolení ale přišla tvrdá rána pod pás. Přijela teta a její první bylo: "Se na tom zabije". V tu ránu mi bylo jasné, že měsíc nátlaku byl naprosto zbytečný, protože mamka na "radu" tety většinou dá. Poté začalo období výběru střední školy a já na motorku zapomněl.
Po čase jsem zase přišel tomuto nápadu "na chuť". Byl jsem ještě více odhodlaný splnit si co jsem chtěl. Vše začalo nanovo. Ukecávání, škemrání, prosení, argumentování. Po 3 měsících, kdy se přede mnou rodiče zamykali, abych jim dal pokoj se začalo něco rýsovat. Byl mi svolen nákup helmy pod záminkou, že jí chci abych občas mohl jet s nějakým kamarádem co motorku už má. Od této věci nebylo tak daleko k rezignaci rodičů.
Přihláška do autoškoly vyplněná a já hrdě kráčel na první hodinu v parném letním dnu znaven z brigády ale zároveň šťastný, že se podařil o co jsme se snažil. Výukou jsem proplul vcelku bez problému. Závěrečné zkoušky jsem absolvoval v deštivém počasí začátkem srpna, které jsem úspěšně udělal. Stal jsem se řidičem.

Koupě: Bylo 18.8.2011. Letní krajinu zalévalo slunce a my jsme nasedali do auta ve složení: táta, mechanik, kamarád a samozřejmě také já. Cesta mířila do Velké Bíteše na okouknutí jednoho Varana za cenu, která byla pro mě maximum co sem mohl do motorky vložit. Po příjezdu jsem ho uviděl. Byl to on. Modrý, krasný a velký. Mechanik se hned pustil do práce. Zkontrolovat celou motorku a také jí projet. Verdikt zněl, že vypadá velice pěkně a nebál by se koupě. Začalo vyjednávání o ceně ale majitel byl neúprosný. Buď stanovená cena nebo nic. Nakonec to dopadlo zaplacením. Kamarád nasadil helmu, otočil klíčkem a vyrazil napřed směr k domovu. Já jsem ještě neměl řidičák a tak jsem řídit nemohl ale stejně sem to po návratu domů nevydržel a musel se projet aspoň po přilehlých ulicích. Tento večer jsem ulehl do postele s úsměvem od ucha k uchu.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ