Honda v MS Grand Prix 1979 – 1999

A stejně jako byl překvapivý odchod, tak byl do určité míry překvapivý i návrat. Spočíval především v tom, že Honda se do mistrovství světa vrátila se čtyřtaktní pětistovkou. Možná by se na tom nezdálo nic až tak zvláštního, vždyť filozofie Hondy byla založena právě na motocyklech se čtyřdobým motorem (na rozdíl třeba od Yamahy, která měla svůj základ ve dvoutaktech). Ovšem psal se rok 1979 a čtyřtakty už byly dávno ze závodních okruhů vytlačeny dvoudobými stroji. To samozřejmě u Hondy dobře věděli, přesto byli přesvědčeni, že jejich novátorsky řešený motor uspěje (oválné písty, 20.000 otáček, extra ventily a další technické vychytávky…).

Náš tip - Historie Hondy

Přečtěte si závodní historii Hondy v MS Grand Prix  z let 1959 - 1967.

Freddie Spencer

Za řidítky s Katayamou, Grantem a později i Spencerem se Honda po tři roky snažila s tímto motocyklem prorazit. Marně. Za celou dobu se nikomu z jezdců nepodařilo získat ani jeden jediný mistrovský bodík. Honda uznala, že pokud chce svou konkurenci porazit, musí zvolit stejné zbraně – tedy dvoutakty. Od roku 1982 přichází s dvoudobým poměrně lehkým a dobře ovladatelným tříválcem. Je to vůbec první dvoutakt v závodní historii Hondy a výsledky se brzy dostavují. V Belgii 1982 vyhrál Freddie Spencer svou první Grand prix a v následujícím ročníku dokonce vybojoval pro Hondu konečně toužebně očekávaný titul mistra světa ve třídě 500 ccm.
Byl to dosud jediný titul, který Honda neměla na svém kontě a Spencer ho získal po úžasném souboji se svým krajanem Kennym Robertsem na Yamaze. Nikdo těmto dvěma nestačil a všechna vítězství v sezóně si rozdělili jen mezi sebou v poměru 6:6 a závěrečný počet bodů byl jen těsně 144:142 pro Spencera. Ten sezónu zahájil třemi vítěznými závody v řadě za sebou a získal tak určitý náskok. Roberts naopak dominoval v jejím závěru, když z posledních pěti GP dokázal čtyři vyhrát a jen jednou byl druhý. To bylo ve Švédském Anderstorpu a zřejmě právě tato porážka od Spencera ho stála titul. Celý závod jezdili oba těsně na sobě a vše se rozhodovalo až v samém závěru posledního kola. V jedné ze zatáček Spencer zaútočil na vedoucího Robertse a oba se při tomto souboji dostali až daleko mimo trať. Na dráhu se ale jako první vrátil Spencer a tuto svou pozici uhájil až do cíle, kde byl 0,16 sec dříve. O tomto manévru se dlouho diskutovalo a zejména Yamaha byla vším značně rozhořčena, ale výsledek závodu to již nezměnilo.
O rok později si Yamaha sice vzala titul zpět v podání dalšího Američana Eddieho Lawsona, ale pak přišel triumfální ročník 1985, kdy vedle pětistovek vstoupila Honda rovněž do třídy 250 ccm. Jejich první jezdec Freddie Spencer jezdil obě tyto kategorie a celkem ve čtyřech Grand Prix dosáhl vítězný double 250/500 ccm. Byť měl v jednotlivých třídách soupeře sebetěžší (v půllitrech třeba Lawsona, Mamolu, Gardnera či Sarrona nebo ve dvěpade Manga, Lavada, Reggianiho…atd.) nikdo nedokázal fenomenálního Freddieho zastavit.
Výsledkem byl unikátní double mistrovských titulů 250 a 500 ccm, který je ojedinělý v celé historii mistrovství světa. V té době bylo soupeření značek Honda a Yamaha tak trochu jako na houpačce a v roce 1986 zase tahali za delší konec provazu u třech ladiček. V tomto trendu tedy měl rok 1987 patřit opět Hondě – a taky že patřil. Po Spencerovi, který po svém zranění vlastně odepsal sezónu 86 a nepokračoval pořádně ani v dalších letech, nastoupili noví šampióni.

Wayne Gardner a Toni Mang

Pětistovkám vévodil Australan Wayne Gardner a titul mistra světa ve třídě 250 ccm získal nám dobře známý Toni Mang z Německa.
Gardner porazil silné duo Yamahy Lawson-Mamola a ve třídě čtvrtlitrů obsadili jezdci Hondy v pořadí Mang, Roth, Pons, D.Sarron a Cardus dokonce prvních pět míst v celkovém pořadí mistrovství světa. V tom roce se mimo jiné také jelo poprvé na našem novém automotodromu v Brně a první novodobá brněnská vítězství si zde v barvách Hondy připsali také Gardner s Mangem. Toni tak navázal na svá čtyři vítězství na Velké ceně Československa ještě na staré trati z let 1980 a 1981, kde tehdy na Kawasaki vyhrál vždy třídu 250 a 350 ccm. Je tak jediným sólo jezdcem, který v rámci MS dokázal v Brně zvítězit jak na starém, tak na novém okruhu.
Pro úplnost dodejme, že ze sajdkáristů se totéž povedlo také Rolfu Bilandovi (se spolujezdcem Waltispergem) a Alanu Michelovi. Mang tímto titulem víceméně završil svou velmi bohatou závodnickou kariéru. V další sezóně přišlo zranění a vlastně už v jejím průběhu se závoděním skončil. Oficiální loučení si naplánoval do Brna a přeplněné tribuny jeho oslavné rozlučkové kolečko doprovázelo hromovými ovacemi. Mistrovskou korunu krále čtvrtlitrů si v dalších dvou letech po Mangovi nasadil Španěl Sito Pons. V roce 1988 mu byl největším soupeřem jeho krajan Juan Garriga s Yamahou, ale další tři pozice v mistrovství světa zase patřily Hondě: 3.Cornu, 4.D.Sarron, 5.Roth. Při Ponsově mistrovské obhajobě mu stafáž v konečném pořadí tvořili na dalších místech pouze jezdci na Hondách - Roth, Cornu a Cardus.
Prvním jezdcem jiné značky byl Luca Cadalora s Yamahou. Ten ale po roční mistrovské výluce, kdy titul putoval s Kocinskim k Yamaze, vybojoval další dva mistrovské tituly v řadě opět pro Hondu. Motocykly této značky sedlali v mnoha různých týmech řada skvělých jezdců jako např. Cardus, Bradl, Shimizu, Romboni, Schmidt nebo Zeelenberg, kteří byli neustále v popředí světových tabulek. Vzájemně si ale nic nedarovali. Třeba právě sezóna 1991 dává vzpomenout na ostré souboje mezi Cadalorou a Bradlem, kde nejednou přišly při vzájemných duelech ke slovu lokty a kolena.

Ve třídě 500 ccm se nadále pokračovalo jako na houpačce: sudá-lichá, Yamaha-Honda, a tak Honda svůj další titul získala v roce 1989. Ale pozor! Za řidítky byla dosavadní superstar Yamahy Eddie Lawson, který po zisku mistrovského titulu 1988 pro Yamahu, překvapivě přestoupil k jejímu největšímu konkurentovi. Tam jakoby mimochodem přidal titul další (celkově již svůj čtvrtý) a stejně překvapivě se vrátil zpět k Yamaze. Tam však již v plné parádě úřadoval Wayne Rainey, jenž v letech 1990-1992 nenašel přemožitele a získal tři mistrovské tituly v řadě. V cestě za čtvrtým, ho zastavila až těsně před koncem sezóny těžká havárie v italském Misanu, po níž bohužel skončil na invalidním vozíku.

Loris Capirossi

V průběhu let se Honda také začala angažovat ve třídě do 125ccm. Prvním jejím „novodobým“ jezdcem byl v roce 1987 Ezio Gianola, k němuž se o rok později připojil Hans Spaan. S jejich pomocí se přes několik vítězných Grand Prix začala Honda tlačit do těch nejvyšších pater výsledkových tabulek. 1988 – 2.Gianola, 3.Spaan; 1989 – 2. Spaan, 3. Gianola. Tento vzestupný trend pak jako nováček na scéně GP završil mistrovským titulem v roce 1990 mladičký Loris Capirossi, který se ve svých 17 letech a 165 dnech stal vůbec nejmladším motocyklovým silničním mistrem světa. Pod tuto věkovou hranici se dosud nedokázal vejít žádný další šampión.
Capirossi ještě než odešel do dvěstěpadesátek, tak svůj „osminkový“ titul v roce 1991 obhájil. Lorise můžeme stále vidět na tratích Grand prix a přestože už nebojuje o mistrovské tituly, udržuje si stále vysokou výkonnost a o odchodu do závodnické penze zatím zřejmě neuvažuje. O jeho dlouhodobé skvělé výkonnosti vypovídá i další jeho primát. Drží totiž rekord v časovém odstupu mezi svou první a poslední vyhranou Grand prix. Poprvé vyhrál GP Velké Británie v r.1990 a tu zatím poslední v Japonsku 2007. Vězte, že toto rozpětí činí rekordních 17 let a 49 dnů. V zájmu objektivity nutno ale uvést, že se tento rekord týká sólo motocyklů, neboť absolutním rekordmanem je sidecarista Rolf Biland, mezi jehož prvním a posledním vítězstvím v MS uplynulo neuvěřitelných 22 let a 21 dnů. Sajdkáry ale měly vždy takový svůj vlastní svět a lze to jen těžko srovnávat.

Mick Doohan

Od roku 1994 nastává u Hondy, ale vlastně v celém světovém šampionátu, tak říkajíc „Doohanova éra“. Australan Mick Doohan jezdil celou svou kariéru za Hondu a výhradně třídu 500ccm. V pěti letech po sobě získal titul mistra světa v té nejprestižnější kategorii a při konečném účtování měl na svém kontě 54 vítězných Grand prix. V celé dlouhé historii Hondy dodnes nenajdete úspěšnějšího jezdce! V mistrovství světa se poprvé objevil v ročníku 1989 a již v tom následujícím obsadil celkové 3. místo. Rok nato už zcela regulérně bojoval o titul mistra světa. Nakonec sice s Raineym prohrál, ale v roce 1992 už neochvějně směroval k metě nejvyšší. Na kontě měl pět vítězství a dvě druhé místa z prvních sedmi závodů a vedl šampionát s dostatečným náskokem. Nikdo nepochyboval, že titul poputuje k protinožcům. Ale ouha! Přišel nešťastný Assen a jeho vážná havárie, která ho de facto vyřadila až do konce sezóny. Mohl jen sledovat, zda jeho bodový náskok vydrží. Nevydržel. Ve snaze ještě titul zachránit, nastoupil nedoléčený Doohan k posledním dvěma závodům, ale potřebný počet bodů se mu nepodařil získat a tak se mistrem stal opět Rainey. Po jakési řekněme „rekonvalescenční“ sezóně 1993 (celkově 4. v MS) opanoval Doohan zcela suverénně další roky a v období 1994 -1998 získal pět mistrovských titulů.
V každém z těchto ročníků vyhrál naprostou většinu všech závodů a pokud závod dokončil, tak za celých těch pět let dojel pouze 3x mimo pódium. Honda jasně dominovala a ostatní konkurenci nechávala jen dropky. Jako příklad může posloužit třeba rok 1997, kdy Honda vyhrála ve třídě 500 ccm všechny Grand prix a většinou svými jezdci obsadila také kompletně stupně vítězů. Vždyť za celou sezónu se k nim na podium prosadil pouze 2x Cadalora a 1x Abe na Yamahách. Honda měla v té době značně silný tovární tým a skvělé jezdce měla i v různých satelitních týmech. Byli tu Crivillé, Okada, Aoki, Gibernau, Biaggi…atd, ale prim hrál Mick Doohan. Bylo ho snad možné ojediněle porazit, ale ne porážet.
Jak šlo nad Doohanem přeci jen zvítězit předvedl například v Brně 1996 Alex Crivillé. Celý závod Doohana jen stínoval a vše vsadil na jedinou kartu, kdy v poslední zatáčce vyrazil z jeho závětří a na cílové pásce byl o 0,002 sec dříve. Vcelku rovnocenně s ním také v roce 1998 bojoval Max Biaggi. Jako nováček ve třídě 500ccm vyhrál hned svoji první GP a po celý rok byl výrazně ve hře o titul. Vyhrál třeba také u nás v Brně a jeho oslavné, více než kolmé wheelie je legendárním zážitkem. Rok 1999 byl ale Doohanovým rokem posledním. Havárie a těžké zranění na GP Španělska již počátkem sezóny ho bohužel donutily k rozhodnutí svou skvělou kariéru ukončit. Na uvolněný trůn světového šampióna tak onen rok usedl jeho týmový kolega Alex Criville.

Max Biaggi

Na rozdíl od pětistovek, kde byla Honda v podstatě neporazitelná, měla v obou nižších třídách více než vyrovnanou konkurenci především ze strany Aprilie, na níž získal Max Biaggi v letech 1995-1997 tři mistrovské tituly 250ccm. Honda měla v jezdeckém poli sice stále značnou početní převahu - Waldmann, Okada, Ukawa, Ruggia, Romboni, Jacque, Aoki a další, ale na Maxe nikdo neměl. „Když svého soupeře nemůžeš porazit, musíš se s ním spojit“, tuto známou pravdu znají zřejmě dobře také v Japonsku, a tak svůj čtvrtý titul v řadě přidal Biaggi už pod křídly Hondy. Celý rok mu byl největším soupeřem Ralf Waldmann rovněž na Hondě, ale v jiném „kuřáckém“ týmu (Max Team Marlboro, Ralf Team HB).
O všem nakonec rozhodovala poslední Grand prix na Phillip Islandu, kde Biaggimu stačilo dojet na druhém místě. Tak se také stalo. Dokázal zkrotit svůj temperament a nechal Waldiho ujíždět jak se mu zlíbí, důležitější než zlatý věnec byly pro něho tentokráte body a titul. Pak ale následoval jeho dlouho avizovaný odchod do pětistovek a další roky byla Honda zase bez titulu….

To ve 125 ccm hrála s Aprilií vyrovnanější partii a v dekádě 1990-1999 jejich jezdci získali celkem šest mistrovských titulů. Vedle již zmiňovaného Capirossiho, to byl v r.1993 možná poněkud překvapivě německý jezdec Dirk Raudies, dvakrát vcelku suverénně Haruchika Aoki (1995 a 1996) a v roce 1999 ještě Emilio Alzamora.
Ten to měl ale naopak dost těžké a vše se rozhodovalo až v posledním závodě na GP Argentiny. Možnost získat titul měli ještě tři jezdci Hondy: Melandri, Azuma a právě Alzamora. Tomu stačilo dojet na druhém místě a nemusel se ohlížet na výsledky ostatních dvou. Azuma s Melandrim naopak museli zvítězit a čekat jak dopadne Alzamora. V závodě ale záhy Azuma vypadl, a tak zbyli jen dva. Melandri uháněl na čele (nic jiného mu také nezbývalo) a sledoval počínání ostatních. Alzamora se postupně vymanil ze skupinky jezdců a za Melendrim jezdil s poměrně značným odstupem bezpečně druhý. To mu stačilo. Melandri nastalou situaci řešil tak, že na čele značně zpomalil a na svého soupeře doslova počkal. V jízdě ve dvojici se mu pak snažil různě překážet ve snaze ho zpomalit, aby se na ně dotáhli další jezdci, případně ho svým počínáním donutit k nějaké chybě. Nestalo se ani jedno, ani druhé. Výsledek závodu tedy nakonec byl 1.Melandri, 2. Alzamora, ale v mistrovství světa bylo pořadí opačné. Přestože jak Melandri, tak Azuma, vyhráli v sezóně každý pět Grand prix a Alzamora ani jedinou (!), vyneslo mu pravidelné sbírání bodů mistrovský titul.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)