MotoGP Legends: 1. část

Pod označením „MotoGP Legends“ má od roku 2000 rovněž mezinárodní motocyklová federace FIM svou Síň slávy, která do dnešních dnů zahrnuje celkem 31 závodníků. Jejich výběr nemá žádná přesně měřitelná kritéria, a tak se naše názory na některá jména mohou pochopitelně různit.  Přesto, nebo možná právě proto, může být zajímavý pohled na následující oficiální personální obsazení. Ve třech dílech vám postupně všechny dosud vybrané legendy představíme.

Mick Doohan

Pomineme-li úplné začátky a pár závodů SBK, tak je celá jeho kariéra spjata výhradně s kubaturou 500 cm³ a se značkou Honda. Žádná postupná cesta přes nižší třídy, ale rovnýma nohama přímo do pětistovek. V roce 1989 byl angažován továrním týmem Rothmans Honda do MS a jeho hlavním šéftechnikem se stal famózní Jeremy Burgess. Co si přát více? Zpočátku byl sice tak trochu tím třetím vzadu, ale když se Lawson po roce vrátil k Yamaze a Gardner byl zraněn, stal se znenadání jedinou nadějí Hondy. Jak se ukázalo, našla v něm tato značka tu správnou osobnost. Po celkovém 3. místě v roce 1990 a 2. příčce o rok později začala v devadesátém druhém jeho spanilá jízda za titulem mistra světa. Úvod sezóny byl doslova famózní, ze sedmi závodů pět vítězství a dvě druhá místa, jenž k vytouženému cíli nakonec nedospěl. V Assenu totiž Mick v tréninku havaroval a velice vážně si poranil pravou nohu. Dokonce bylo tamními lékaři rozhodnuto o amputaci, ale naštěstí zasáhl Dr. Costa a zdevastovanou končetinu dokázal Mickovi zachránit. Doohanův vzestup byl tak sice nakrátko pozastaven, ale v létech 1994-1998 nastává v Moto GP již jednoznačně „Doohanova éra“ s pěti tituly mistra světa pětistovek v řadě za sebou. Možná mohl přidat ještě další, ale vážná nehoda v průběhu roku 1999 jeho kariéru  předčasně ukončila. Mick se všemožně snažil dát opět do pořádku a rekonvalescence trvala téměř rok, přesto musel nakonec udělat jedno z nejtěžších rozhodnutí své kariéry: „Sorry, nejde to, končím…“ Do síně slávy byl uveden jako její první člen v Mugellu 2000.

Giacomo Agostini

Statisticky vzato je „Ago“ nejúspěšnějším jezdcem celé historie motocyklových závodů. Během své kariéry získal 15 titulů mistra světa (8x 500 a 7x 350 cm³) a vyhrál 122 Grand Prix – to se dosud nikomu jinému nepodařilo. Sám však tvrdošíjně hájí počet 123 vyhraných GP, do něhož započítává také jeden vyhraný závod kubatury 750 cm³. Jeho největší část kariéry je spjata zejména s továrním týmem MV Agusta, v němž v roce 1965 začínal po boku Mika Hailwooda. Po jeho přestupu k Hondě o rok později se z kolegy stal jeho největším soupeřem a jejich vzájemné souboje přinesly divákům úžasnou podívanou - a Agovi první titul mistra světa ve třídě 500 cm³. Až do roku 1972 pak zná královská kubatura jen jediného šampióna – Agostiniho. Obdobná řada titulů mu náležela v letech 1968–1974 též ve třídě 350 cm³. Po roce 1973 opustil stáj MV Agusta a odešel k Yamaze, s níž dosáhl v roce 1974 titulu mistra světa třistapade a rok nato získal svůj poslední ‑ a pro japonský tým naopak první ‑ titul mistra světa kubatury 500 cm³. V roce 1976 se vrátil do sedla MV Agusty ve svém soukromém týmu a dokázal ještě vyhrát dvě GP: ve třídě 350 cm³ na Dutch TT v Assenu a s pětistovkou pak v posledním závodě sezóny na Nürburgringu. To bylo vůbec poslední vítězství jak MV Agusty, tak Giacoma Agostiniho. Po nepříliš zdařilých pokusech se závodními automobily se k motocyklům vrátil jako manažer týmu Marlboro-Yamaha a později i Cagiva. Se svými jezdci, jako byli Crosby, Graziano Rossi, ale především Kenny Roberts a Eddie Lawson, dosáhl řady vítězných Grand Prix i světových titulů. Dodnes je na různých motocyklových akcích hvězdou první velikosti.

Geoff Duke

Byl představitelem nové doby ve světě motocyklových závodů 50. let a se svým vybroušeným jezdeckým stylem a celkovým elegantním vystupováním byl na tehdejších závodních tratích něčím dosud nevídaným. Zřejmě jako první jezdec vůbec začal užívat jednodílnou přiléhavou kombinézu, kterou si dle svého vlastního návrhu nechal zhotovit v jednom londýnském krejčovství se zaměřením na divadelní a baletní kostýmy. Tato „hadí kůže“ se vedle dosud užívaných těžkých jezdeckých mundůrů stala novým fenoménem ‑ a fenoménem byl i sám Duke. Byl bezesporu nejlepším jezdcem své doby, vždyť v období let 1951-1955 získal šest titulů mistra světa. První tři zpočátku na Nortonu (2x 350 a 1x 500 cm³) a později další tři, tentokráte všechny v pětistovkách, s italskou Gilerou, což mimochodem byla na tehdejší poměry taky doslova přestupová bomba. Aktivní kariéru zakončil v roce 1959 (tím bohužel sešlo z jeho avizovaného startu u nás v Brně v roce 1960) a o pár let později vedl vlastní tým „Scuderia Duke“. V roce 1951 se Duke stal nejlepším britským sportovcem a o dva roky později obdržel britský řád MBE. Žil na ostrově Man, kde před lety založil celosvětově proslulou společnost DUKE Video, produkující filmové dokumenty ze všech možných oblastí motoristického sportu. Můžete na nich zhlédnout i mnohé záběry z jeho skvělé kariéry. Věren svému jménu byl opravdovým vévodou závodních tratí.

Mike Hailwood

Přestože různé ankety mívají také různou vypovídací schopnost a na jejich výsledky můžeme nahlížet všelijak, je prostým faktem, že v těch, co se týkají nejlepšího motocyklového závodníka všech dob, bývá Mike Hailwood ve většině případů až na samém vrcholu. K závodění ho přivedl jeho otec, zámožný obchodník s motocykly, ale v žádném případě nejsou Mikovy úspěchy jen dílem tatínkových peněz. Mike měl totiž obrovský talent a víkend co víkend startoval na jednotlivých podnicích hned v několika kubaturách. Absolvoval i přes 100 závodů ročně a z toho dokázal také více než polovinu vyhrát! V roce 1961 jako první dokázal vyhrát tři závody v rámci jednoho ročníku Tourist Trophy – a to ve svých teprve 21 letech. A když jsme u těch hattricků, tak v závodech mistrovství světa dokázal vyhrát tři různé kubatury na jedné Grand Prix celkem 5x, včetně Velké ceny Československa 1966. Jediný Jim Redman dokázal vyhrát rovněž tři třídy v Assenu 1964, jinak v celé historii Grand Prix nikdo. Své nejlepší výsledky dosahoval Hailwood ve stájích MV Agusta a Honda a s oběma slavnými značkami získal celkem devět titulů MS a vyhrál 76 Grand Prix ve čtyřech různých kubaturách – 125, 250, 350 a 500 cm³. Závodil rovněž s automobily Formule 1, ale výsledky už neměly takový lesk jako na dvou kolech. Stará láska nerezaví, a tak se posléze vrátil opět k motocyklům a jeho návrat na TT v roce 1978 byl famózní (vítěz TT F-1, o rok později vítěz TT Senior). Jeho život bohužel předčasně ukončila automobilová nehoda.

Wayne Gardner

Náleží do celé plejády protinožců (AUS či NZ), kteří se na scéně motocyklového mistrovství světa po léta velmi úspěšně prezentovali. Zástupci těchto zemí dokázali nejenom vyhrát řadu Grand Prix, ale vzešli z nich také světoví šampióni jako Keith Campbell, Hugh Anderson, Tom Phillis, Kel Carruthers, Mick Doohan a právě také Wayne Gardner. Ovšem Gardner drží jeden primát – jako první z nich totiž v roce 1987 získal mistrovský titul v nejprestižnější kubatuře 500 cm³. Začínal pochopitelně doma v Austrálii a následně, přes závodění ve Velké Británii, se dostal až do světa Grand Prix. U nás se poprvé představil jako vedoucí jezdec třídy 500 cm³ na premiérové Grand Prix Československa na novém motodromu v roce 1987 a v análech zůstane také navždy zapsán jako první zdejší vítěz pětistovek. Když se rok s rokem sešel, dokázal svůj triumf v Brně zopakovat, v obou případech porazil Eddie Lawsona. Byl to celkem razantní jezdec a zarputilý bojovník, což na jednu stranu přinášelo výsledky, na druhou se nevyhnul ani řadě pádů a zranění. Nakonec také svou kariéru pro zranění po sezoně 1992 ukončil. Následně se věnoval automobilovým závodů především v Austrálii, ale mimo jiné startoval v roce 1998 také v legendárním závodě 24 hodin Le Mans, kde však v posádce spolu s dalším bývalým motocyklistou Didierem de Radiguesem až do cíle nedojeli. Jeho syn je momentálně jezdcem Grand Prix kategorie Moto2, zatím však otcových úspěchů nedosáhl.

Daijiro Kato

Začínal jako malý klučík na minibikách a je v této kategorii čtyřnásobným mistrem Japonska. Svou první Grand Prix jel na domácím okruhu v Suzuce 1996 a rovněž následující tři roky se zúčastnil pouze japonské Grand Prix. Ovšem dle výsledků byste sotva mohli soudit, že se nejedná o stálého jezdce MS, ale pouze o příležitostného účastníka na tzv. divokou kartu. Při svém debutu totiž hned napoprvé dosáhl na stupně vítězů a 3. místo za Biaggim a Numatou bylo rozhodně pozoruhodné. Rok nato opět Suzuka, opět divoká karta a opět stupně vítězů – tentokráte však Daijiro vystoupil již na ten nejvyšší schůdek a své vítězství zde dokázal za rok dokonce obhájit. Neskutečné! V roce 1999 dojel ještě pátý. Mezitím měl na svém kontě také pár titulů z domácího šampionátu a Japonsko mu bylo již prostě malé. Nezbývala jiná cesta než do světového šampionátu. Ve své první kompletní sezóně 2000 byl celkově třetí a další rok se už do historických tabulek zapsal jako mistr světa – to vše ve třídě 250 cm³. Bylo nepochybné, že na dálném východě vyšla nová hvězda. Jako mistr světa postoupil do nejvyšší kategorie 500 cm³ (7. místo) a pro rok 2003 byl  považován za velkého, možná největšího vyzývatele Valentina Rossiho. Měli jsme se tedy nač těšit. Bohužel hned v prvním podniku sezóny, paradoxně právě na okruhu Suzuka, měl Daijiro těžkou havárii a na následky zranění po několika dnech v nemocnici zemřel.

Eddie Lawson

V době, kdy Amerika vládla světu (myšleno tomu motocyklovému), byl Lawson jednou z hlavních osobností na scéně Grand Prix třídy do 500 cm³. Sám si ale nikdy nehrál na nějakou nablýskanou superhvězdu, neměl to totiž vůbec zapotřebí, neboť za něj hovořily výsledky na závodní dráze – ty ovšem měly lesk prvotřídní. Hned ve svém prvním roce MS 1983 skončil v celkovém hodnocení na čtvrté příčce světového šampionátu, a pak už to šlo ráz na ráz: 1./1984, 2./1985, 1./1986, 3./1987, 1./1988, 1./1989. To vše jako jednička týmu Yamaha s výjimkou roku 1989, kdy jako mistr světa přestoupil naprosto nečekaně k největšímu konkurentovi – Hondě! Tam jakoby mimochodem svůj titul z předešlého roku obhájil (takhle se to dělá a žádný řečičky o obtížném přechodu na jinou značku…) a vrátil se zpět ke „třem ladičkám“. Sezónu 1990 však z velké části promarodil, a když u Yamahy dostával přednost Rainey, rozhodl se k poměrně překvapivému odchodu k italské Cagivě. Od té doby to začalo být s výsledky poněkud slabší, ale přesto ještě dokázal přinést pro tuto značku první vítězství v Grand Prix (Maďarsko 1992). Měl rád rovněž závodní auta a snad si ještě někdo vzpomene, že týden před naší motocyklovou Grand Prix 1987 na novém brněnském okruhu zde jel regulérní ostrý závod Porsche Cupu. Po ukončení své motocyklové kariéry v roce 1992 jezdil také různé automobilové série INDY a CART doma v USA.

Anton Mang

Jeden z klasických případů, kdy žák přerostl svého učitele. Populární Toni totiž začínal jako mechanik jiného německého motocyklového šampióna minulosti, Dietera Brauna. Kromě toho si taky mohl sem tam na jedné z Braunových motorek zazávodit, což se mu očividně líbilo více než špinavá práce mechány. Svou první Grand Prix absolvoval v roce 1975 na rakouském okruhu Salzburgring ve třídě 350 cm³ (6. místo) , rok nato na domácím Nürburgringu už dokázal vyhrát svou první GP (tentokráte ve třídě 125 cm³) a první mistrovský titul si připsal v sezóně 1980 ve dvěstěpadesátkách. Nakonec po těchto postupných krůčcích vystoupal až na post historicky nejúspěšnějšího německého jezdce, když má na svém kontě pět titulů mistra světa a 42 vyhraných Grand Prix. Spolu s hordami německých turistů (opravdu se to nedá jinak napsat) jsme ho také mohli v době jeho největší slávy vidět jezdit u nás v Brně – a to jak na starém přírodním okruhu, kde si připsal celkem čtyři vítězství ( v letech 1980 a 1981 vždy double 250+350 cm³), tak později v roce 1987 rovněž na tehdy nově otevřeném automotodromu (1 vítězství). Ponecháme-li stranou sajdkáristy, za což jim přináleží velká omluva, tak je Mang jediným závodníkem, který vyhrál Grand Prix MS v Brně na přírodní trati i na dromu. Tam se také v roce 1988 loučil se svou veleúspěšnou kariérou. Doprovodnou stafáž v čestném kole mu tvořila řada jeho kolegů a desetitisíce diváků ho odměnily hromovými ovacemi.

Ángel Nieto

Je nejúspěšnějším jezdem těch nejnižších objemových kubatur, které již dnes na scéně Grand Prix nefigurují. Jeho kariéru rámují dlouhá léta 1964-1986, v nichž získal celkem 7x titul světového šampióna 125 cm3 a k tomu má ještě dalších šest z kategorie padesátek. Třináctku ale zřejmě neměl příliš v oblibě, neboť  těchto svých 13 titulů z určité pověrčivosti rozepisoval raději jako 12+1. Ve třídách 50, 80 a 125 cm³ vyhrál celkem 90 Grand Prix a v historických statistikách je se všemi těmito čísly hodně vysoko, vždyť větší počet titulů má už jen Agostini (15) a v pořadí vítězných závodů mistrovství světa je Ángel na třetí příčce za italským duem Agostini a Rossi. Ovšem je jaksi údělem „maloobjemových“, že jejich dosažené výsledky nejdou příliš ruku v ruce s žebříčkem popularity. Zatímco Ago a Vale jsou všeobecně známými celebritami, je Nieto mimo rodné Španělsko znám víceméně jen zasvěceným odborníkům či pamětníkům. Po ukončení své kariéry přivedl posléze na závodní scénu rovněž další členy svého motocyklového klanu, syna Pabla a synovce Fonsiho. Jejich výsledky nebyly rozhodně špatné, ale Ángelovým úspěchům byly přeci jen na hony vzdálené, tak je to však u většiny jezdců. Nieto zůstával stále v centru dění kolem závodních motorek v mnoha různých funkcích ‑ jako manažer, konzultant, komentátor, poradce nebo někde třeba jen jako host. I s přibývajícími roky byl stále velice aktivní a možná to se mu stalo paradoxně osudným. Při projížďce na čtyřkolce ho totiž srazil automobil a po několik dnech svým zraněním podlehl.

Wayne Rainey

Svou kariéru v MS začínal jakoby nadvakrát. Když se totiž v roce 1988 objevil v sedle Yamahy 500 a vyrazil za svými největšími úspěchy, měl již za sebou komplet sezónu 1984 v sedle dvěstěpadesátky (v MS celkově 8. místo). Ovšem legendou se stal právě až v pětistovkách. V letech 1990-92 zde získal tři tituly mistra světa za sebou a v cestě za tím čtvrtým ho zastavila až nehoda na okruhu v Misanu 1993, byl v té době totiž vedoucím mužem šampionátu a vedl i v tomto závodě. Byl považován za velmi přemýšlivého jezdce a jezdil maximálně efektivně, téměř nechyboval a přezdívalo se mu někdy také Mr. Perfect. Bohužel právě ojedinělá jezdecká chyba znamenala konec jeho kariéry, když po poranění páteře zůstal již trvale upoután na invalidní vozík. Tím se vám samozřejmě úplně změní celý život a všechny dosavadní hodnoty mají úplně jinou váhu. Rainey ale motocyklový svět zcela neopustil a po nějaké době se do kolotoče Grand Prix vrátil jako týmový manažer. Sám celou svou kariéru v MS jezdil výhradně v týmu další americké legendy Kennyho Robertse a mezi jezdce Raineyho týmu patřil naopak zase např. Kenny Roberts junior. Po několika letech se ale Rainey musel vzdát i této činnosti. Neustálé přesuny po celém světě byly na něho asi moc, ale doma v USA je u motorek stále a dnes šéfuje organizaci MotoAmerica, která pořádá prestižní americký superbikový šampionát AMA Superbike. Na jeho počest nese také jedna ze zatáček slavného amerického okruhu Laguna Seca jeho jméno.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)