Starý Sachsenring: 2. díl 1967-1972. Ivyho smrt na Jawě a politický konec

Bill Ivy na Jawě v roce 1969 na Sachsenringu, kde smrtelně havaroval

V sezóně 1967 byly kubatury 125 a 250 cm³ ve znamení továrních jezdců Yamahy. Nižší třídu vyhrál Bill Ivy před Philem Readem, zatímco ve dvěstěpadesátkách bylo pořadí v cíli obou dvou opačné. Tentokráte šlo zatím ještě o čistě ryzí sportovní rivalitu obou Angličanů, což se ale mělo v další sezóně dost výrazně změnit. Ale nepředbíhejme a podívejme na další závody.
Třistapadesátky se odehrávaly především v režii Mika Hailwooda, jenž porazil téměř o tři minuty Agostiniho. Bylo to již jeho zdejší deváté vítězství. Vavříny zde sbíral každoročně již od prvního ročníku v roce 1961 a především rok 1963 s jeho vítězným hattrickem 250, 350 a 500 cm³ je nezapomenutelný. V této souvislosti jen taková malá odbočka na naši Velkou cenu do Brna, kde v roce 1966 dokázal Hailwood vyhrát také závody třech různých kubatur. Sotva se ale dalo předjímat, že toto vítězství na Sachsenringu bylo jeho posledním na této trati. Honda se od roku 1968 zcela stáhla ze světového šampionátu, čímž de facto skončila i kariéra Mika Hailwooda na scéně Grand Prix. V roli největší hvězdy ho po řadu příštích let zastoupil Giacomo Agostini, který zde s velkou převahou vyhrál pětistovky s jedním kolem náskoku před další pěticí bodujících jezdců. Naši jezdci se bohužel na bodovaných místech neobjevili ani v jednom závodě.

Stupně vítězů stopětadvacítek: Ivy, Read, Graham. Tady spolu ještě první dva soupeřili čistě na sportovní úrovni

Počátkem roku 1968 se značka Honda rozhodla odstoupit z mistrovství světa a z továrních týmů zbyly na scéně v podstatě jen MV Agusta a Yamaha. Zaměření MV Agusty bylo především na vyšší kubatury 350 a 500 cm³ v sedle s nedostižným Giacomem Agostinim, neboť bez Hailwooda, jenž opustil Grand Prix společně s Hondou, neměl rovnocenného konkurenta.
Za této situace hodlala Yamaha ovládnout třídy 125 a 250 cm³ a byla si svým postavením tak jistá, že dokonce již před začátkem sezóny rozdělovala mistrovské tituly. Pro své dva prvotřídní jezdce stanovila jasný cíl – Bill Ivy měl získat titul ve čtvrtlitrech a Phil Read ve třídě 125 cm³. Oba dva startovali v obou kategoriích s tím, že nebudou bojovat proti sobě a v případě potřeby si naopak navzájem vypomohou. To se sice snadno řekne, ale jak se později ukázalo, hůře provede. Podle výsledků ze Sachsenringu se mohlo zdát vše v týmu Yamahy ještě v pořádku, neboť stopětadvacítky vyhrál Read před Ivym a naopak třídu 250 cm³ zase Ivy před Readem, každý tedy tu svou. Jejich vzájemný vztah byl ovšem už velice vyhrocený a vedení Yamahy je nedokázalo ukočírovat. Místo vzájemné pomoci jeli navzájem tvrdě proti sobě a nakonec vyhrál oba tituly Phil Read, jenž byl obecně tak trochu považován za původce konfrontační atmosféry. I když ani si Ivy rozhodně nenechal nic líbit.
Oproti zjitřené atmosféře v těchto kubaturách to bylo ve třídách 350 a 500 cm³ poněkud fádní. Agostini totiž obě kubatury vyhrál zcela suverénně nejen na Sachsenringu, ale stejným způsobem vyhrál úplně všechny závody této sezóny.

Ivy před Readem. Rok 1968 byl rokem těchto dvou nejen na Sachsenringu

Velká cena NDR 1969 na Sachsenringu bývá vzpomínána především v souvislosti se smrtelnou nehodou Angličana Billa Ivyho. Měl to být dobrý rok pro naši Jawu, která vyvinula konkurenceschopnou čtyřválcovou třistapadesátku a hodlala s ní dokonce zaútočit na titul mistra světa. Za tímto účelem angažovala právě Ivyho a počátek sezóny byl v jeho podání rozhodně slibný. Úvodní závod sice v Barceloně nedojel, ale hned v následující Grand Prix na Hockenheimu byl druhý. V nejlepším světle se pak ukázal v Assenu, kde sváděl nádherný duel s Agostinim, a pokud mu jela Jawa na všechny čtyři válce, tak měl nad Agem jasně navrch. S trucujícím strojem byl nakonec opět druhý.
Pak už přišel na řadu osudný Sachsenring. V sobotním tréninku Ivy havaroval a po nárazu do blízkého plotu na místě zemřel. Očití svědci uváděli, že se náhle jeho motocykl dostal do smyku právě v okamžiku, když si Ivy upravoval řemínek své přilby. Ten pak už na nastalou situaci nestačil reagovat. Později se zjistilo, že prvotní příčinou pádu bylo zadření motoru. Problémy se zadíráním motoru nové Jawy byly notoricky známé a František Šťastný na to také Ivyho důrazně upozorňoval: „Billy, to není jako obvykle, tady se to zastaví vmžiku úplně natvrdo, jako bys to svařil k sobě.“ Ivy na to jen odpovídal: „OK Frankie, no problem, Yamaha se taky kousala, na to mám přeci levou ruku.“ Za normálních okolností by to opravdu nemusel být až tak velký problém, ale když se sejde několik nepříznivých záležitostí najednou, může to dopadnout zle. A to se stalo právě v tomto případě. Kdyby se motor zadřel jen o vteřinku dříve nebo později, kdyby si Ivy zrovna v ten okamžik neupravoval přilbu, kdyby byl ten betonový sloupek plotu jen o pouhých pár centimetrů stranou, mohlo být všechno jinak. Kdyby, kdyby, kdyby… Tento tragický okamžik neznamenal jen ztrátu mladého života a zármutek všech motocyklových příznivců, byl to ale ve svém důsledku také počátek úpadku naší silnice. Jawa již nikdy nedokázala naplnit své ambice, byť na místo Ivyho angažovala další zahraniční jezdce – Grassetti, Findlay, Molloy…
Mohlo by se zdát, že ve stínu této tragédie už závody na Sachsenringu nebyly vůbec důležité. Ale kdepak. Byly důležité jako každý jiný závod a jezdci také k nim v plném obsazení nastoupili. Kromě odstoupivšího týmu Jawy nikdo nechyběl. Před startem třistapadesátek ležela na Ivyho pozici na roštu smuteční kytice a všichni přítomní uctili jeho památku. Smutný závod pak vyhrál jasně Agostini a stejně tak suverénně si připsal také vítězství v pětistovkách, zde dokonce s náskokem celého kola před druhým v cíli Nelsonem. Naopak velmi těsný dojezd byl k vidění ve dvěstěpadesátkách, kde nakonec Pasolini porazil Herrera. Rozdíl mezi nimi činil pouhých 0,3 vteřiny. Nejnižší třídu 50 cm³ ovládl Angel Nieto, stopětadvacítky Dave Simmonds a oba se nakonec stali poprvé mistry světa. Nietův titul také znamenal vůbec první titul pro značku Derbi, ten Simmondsův zase pro Kawasaki.

Kytice za Billa Ivyho na startu třídy 350

V roce 1970 se na Sachsenringu konal jubilejní 10. ročník Velké ceny Německé demokratické republiky a samozřejmě, že to v komunistickém tisku i ve funkcionářských proslovech bylo zmiňováno, zejména s poukázáním na dosažené výsledky značky MZ a domácích jezdců. Paradoxně se však Velká cena NDR stávala tak trochu trnem v oku vládnoucí politické garnituře, neboť se ukazovalo, že i přes nesporně velice dobré výsledky značky MZ převaha Západu nad Východem neustále narůstá (a to nejen v motocyklovém sportu).
Spásou nebyla ani naše Jawa s Italem Grassettim. V průběhu sezóny totiž pomalu, ale zřetelně narůstala nespokojenost s jeho angažmá. Závod na Sachsenringu nedokončil a u Jawy nedokončil vlastně ani celou sezónu. Závěrečnou Grand Prix Španělska absolvoval již na MZ, za níž jezdil pak i další rok. Nejvíce si z tohoto roku tedy asi pamatujeme jeho předstartovní incident z naší Velké ceny v Brně. V NDR ale přeci jen dokázal svou třídu. Dostal totiž možnost startovat s motocyklem MZ ve dvěstěpadesátkách a dojel na vynikajícím druhém místě za vítězným Gouldem. Domácí diváci měli tedy komu fandit. Nadšeně povzbuzovali rovněž Dietera Brauna v těsném duelu s Angelem Nietem ve stopětadvacítkách. Braun byl sice „západní“ Němec, ale to nikomu nevadilo. Východoněmečtí příznivci motocyklových závodů prostě fandili všem Němcům bez ohledu na politické rozdělení Německa na dva samostatné státy. Vždyť i my jsme to později zažili v Brně s „jejich“ Toni Mangem. Braun nakonec vítěznému Nietovi sice o půl vteřinky podlehl, ale jeho nezapomenutelná chvíle na Sachsenringu měla ještě přijít.
Dvě nevyšší kubatury 350 a 500 cm³ se staly vcelku jasnou záležitostí Giacoma Agostiniho a vítězství v naopak nejslabších padesátkách vybojoval Holanďan Aalt Toersen před svým krajanem Schurgersem. Pouhých sedm dní předtím vyhrál Toersen již Grand Prix Belgie a jen týden po Sachsenringu dovršil svůj vítězný hattrick u nás v Brně. Červenec 1970 mu tedy opravdu svědčil.

Agostini opět vyhrál 350 a 500, neměl prakticky konkurenci

V roce 1971 viděl Sachsenring dva dvojnásobné vítěze. Obě nejnižší kategorie 50 a 125 cm³ vyhrál Angel Nieto, zatímco Agostini zde již počtvrté za sebou vyhrál současně třistapadesátky i pětistovky. Někdy se tvrdí, že Agostini vyhrával jen díky technické převaze svých motocyklů MV Agusta a že by si na jiném stroji ani „neškrtnul“. Tak tomu rozhodně není. MV Agusta sice byla řadu let výrazně dominantní značkou a Ago z tohoto postavení pochopitelně maximálně těžil. Ovšem pozor! Na motorce rozhodně uměl jezdit jako málokdo, a to už žádné diskuse nezmění, ať se to někomu líbí nebo ne. I když názory na to mohou být pochopitelně různé.
Vraťme se ale k závodům na Sachsenringu. Zatímco Ago vyhrál oba závody vcelku jednoznačně, musel se Nieto o své věnce pořádně poprat. Nejprve sice v padesátkách zdolal o šest desetinek vteřiny Jana De Vriese, ale titul mistra světa musel předat právě svému soupeři. To ve stopětadvacítkách porazil po krásném souboji tehdejší vycházející hvězdu Barryho Sheena dokonce jen o 0,4 sec, ale na konci sezóny bral titul. Neměl to ale vůbec jednoduché. Když se totiž na závěr sčítaly body, měl jich nejvíce Sheene. Přesto titul světového šampióna nezískal. Dle bodového reglementu se totiž do celkové klasifikace započítávalo jen šest nejlepších výsledků z jedenácti závodů a z toho vyšel nejlépe Nieto.
Nejzásadnějším závodem byl ovšem závod dvěstěpadesátek, který vlastně určil další osud Velké ceny NDR. Dokázal ho vyhrát Dieter Braun před Rodem Gouldem, a když se na počest vítěze hrála západoněmecká státní hymna, povstali přítomní „dederoni“ jako jeden muž a přidali se svým hromovým zpěvem. Vyděšení soudruzi z NDR se narychlo snažili zmírnit tuto veřejnou protistátní demonstraci alespoň vypnutím ampliónů podél trati, to už ale bylo pozdě. Východoněmečtí diváci si tedy užili chvíli jakési falešné svobody, ovšem ve svém důsledku měl bohužel tento incident za následek brzký konec Velké ceny Německé demokratické republiky. Ohledně našeho zastoupení zmiňme 8. místo a dva mistrovské body pro Zbyňka Havrdu s motocyklem AHRA.

Dvěstěpadesátky vyhrál Dieter Braun a celý Sachsenring zpíval západoněmeckou hymnu. Tato chvíle zpečetila osud GP NDR

Rok 1972 bohužel znamenal poslední ročník Velké ceny NDR v rámci MS. Východoněmečtí státní představitelé nechtěli dát další příležitost podobnému incidentu, jaký se stal v předešlém roce, a v rámci udržitelnosti komunistické politiky raději Velkou cenu obětovali – byť byla jistě hospodářsky významným artiklem. Oficiálním důvodem byla nebezpečnost trati. FIM se už v té době snažila závody směrovat na uměle postavené motodromy a z tohoto pohledu byl Sachsenring označován za nebezpečný a nevyhovující okruh. Ano, byl nebezpečný, to byla ale naprostá většina tehdejších tratí. Jistě by se s tím dalo ještě alespoň pár let něco dělat, ale chyběla vůle a spíše se to někomu hodilo takříkajíc do krámu. Z roku na rok to ještě nebylo možno všechno zrušit, ale bylo to naposledy, kdy se zde světový šampionát konal. Od roku 1973 už se musel Sachsenring spokojit jen se závody nižší mezinárodní úrovně, jako byl například Pohár míru a přátelství socialistických zemí a podobné podniky.
Posledními „světovými“ vítězi na Sachsenringu se stali: 50 cm³ - Theo Timmer, 125 cm³ -Börje Jansson, 250 cm³ - Jarno Saarinen, 350 cm³ - Phil Read a 500 cm³ - Giacomo Agostini. Pro Timmera a Janssona to byla jejich první vítězství v Grand Prix, zatímco Saarinen se už vezl na vítězné vlně za svým jediným mistrovským titulem. Phil Read zde dokázal přerušit Agostiniho vítěznou sérii ve třistapadesátkách, a to dokonce v sedle MV Agusty, kam byl původně angažován jako Agostiniho podpora proti narůstající konkurenci motocyklů Yamaha. Jejich vzájemný vztah ale nebyl příliš kolegiální, což v dalších letech vyústilo v senzační přestup Agostiniho právě k Yamaze.  Zcela posledním závodem MS na starém Sachsenringu byly pětistovky. Od roku 1967 vyhrál tuto kategorii již pošesté v řadě Agostini a završil tak své zdejší skóre na 11 vítězných závodů – 5x 350 a 6x 500 cm³. To je suverénně nejvíce ze všech vítězů a Ago je tak zcela jednoznačně nejúspěšnějším jezdcem celé historie Sachsenringu.

Poslední start třídy 250 na starém Sachsenringu, závod se stal kořistí Saarinena

Závody MS se vrátily na Sachsenring až v roce 1998 – to již byl nový moderní okruh, vybudovaný v podstatě v areálu původní přírodní tratě. Od té doby Grand Prix Německa nikdy na Sachsenringu nechyběla - až letos. Tak snad se na tuto šňůru podaří navázat zase v příštím roce…

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)