Yamaha SR400 - ze starého železa...

Jestli se o nějaké motorce dá říci že je nadčasová, pak je to právě Yamaha SR. Svět ohromila poprvé už v roce 1978, kdy se kromě čtyřstovky vyráběla ještě s motorem o objemu 500 ccm. Právě starší pětistovky – rozšířené hlavně v Evropě - jsou dodnes často používaným základem amatérských i profesionálních přestaveb, protože jejich jednoduchá konstrukce je perfektním základem pro populární café racery, sramblery a další customy.

Na domácím japonském trhu se díky jinému rozdělení skupin řidičských průkazů stal mnohem populárnějším model SR400, který se tam téměř v nezměněné podobě prodává už pětatřicet let. Tohle číslo snad nepotřebuje další komentář, ale za zmínku určitě stojí, že víc než polovina současných majitelů strávila na světě kratší dobu než jejich motocykl v nabídce značky. Jinými slovy, většina z nich se narodila až po roce 1978. Rozhodně se tedy nedá říci, že by Yamaha SR byla motorkou pro pamětníky, kteří si jí kupují jenom z nostalgie.
Na evropské trhy – odkud musel kvůli přísnější emisní legislativě zmizet - se úspěšný model letos po dlouhé době vrací jako přírůstek do nové kategorie Yamaha Sport Heritage. To je celkem logický krok, protože návraty ke kořenům jsou v posledních letech dost vděčným tématem, a nějaký retro model už má v nabídce celá řada výrobců. Jenže Yamaha SR400 není úplně typickým příkladem současného retro šílenství. Na rozdíl od většiny ostatních motorek, které pod oldschoolovým kabátem schovávají moderní techniku, tady dostanete skutečný kus historie.
Yamaha prostě vsadila na jednoduchost, která začíná u vzduchem chlazeného jednoválce o objemu 399 ccm. Dvouventilový motor s rozvodem SOHC má téměř identickou konstrukci jako před 35 lety, přičemž hlavní změnou je nahrazení karburátoru elektronickým vstřikováním paliva. To přineslo (kromě splnění emisních norem) lepší spotřebu, a hlavně snazší startování. Yamaha si totiž věří natolik, že do výbavy nepřidala ani elektrický startér, a jediná cesta k oživení motoru vede přes nakopávačku. Ale o tom později. Výkon 23 koní a točivý moment 27,4 Nm (při 3 000 otáčkách!) se na zadní kolo přenáší přes pětistupňovou převodovku a řetěz.

Ani na podvozku nenajdete žádné extra moderní vychytávky. Dvojitý kolébkový rám je svařený z tenkých ocelových trubek, a to včetně zadní kyvky odpružené dvěma klasickými tlumiči. Hlavní rámová trubka zároveň nahrazuje olejovou vanu pod motorem, což zvedá světlou výšku na 130 mm. Dalšími dobovými prvky jsou osmnáctipalcové vyplétané ráfky na pneumatikách Metzeler ME77 Perfect, nebo zadní bubnová brzda. Přední vidlice s nezbytnými prachovkami pochopitelně není nastavitelná, u zadních pružin se dá seřizovat předpětí.
Návrat do sedmdesátých let minulého století připomíná i pohled na pracoviště řidiče – a teď nemáme na mysli jenom dva kulaté chromované budíky. Autentičnost dokreslují právě takové detaily jako hefty na rukojetích, přepínače, prachovky na páčkách nebo kohoutek pod nádrží, sloužící k přepínání na rezervu. No řekněte; kdy jste naposledy viděli tachometr s mechanickým nulováním denního počítadla kilometrů?

Žádná zkušební jízda nemůže začít jinak než startováním motoru, ale v případě SR 400 jde skutečně o rituální úkon. Zvlášť v době, kdy tlačítko elektrického startéru není žádnou výjimkou už ani u terénních motorek. Jenže ruku na srdce – o to větší show pro kolemjdoucí je startování nakopávačkou. A přitom to není nic těžkého, chce to jenom trochu cviku. Výrobce doporučuje za pomoci dekompresoru uvést píst do polohy těsně za horní úvratí (dá se vizuálně zjistit malým okénkem na pravé straně motoru) a pak eserko nadlábnout prudkým pohybem startpáky (viz video). Dekompresor se ovládá menší páčkou na levé rukojeti, a při startování dost pomůže standardně montovaný hlavní stojan.

V praxi stačí dvakrát prošlápnout bez komprese, a pak se s uvolněnou páčkou dekompresoru prostě do kickstartéru pořádně opřít. Díky vstřikování není třeba nijak laborovat s plynovou rukojetí, takže nejtěžší součástí celé operace je nezapomenout chcípák v poloze vypnuto. To pak můžete po startpáce skákat až do úplného vyčerpání – a že s každým dalším marným pokusem klesá faktor frajeřiny raketovým tempem, o tom nepochybujte.

Celé je to ale jenom otázka cviku, a startování nohou se rozhodně nemusí bát ani slečny a paní motorkářky. Vždyť SR400 je typická motorka pro začátečníky, a přesně tak se chová i za jízdy - je malá, lehká a snadno ovladatelná. Páčka spojky jde zmáčknout jedním prstem, do řadičky stačí jenom ťuknout, a další kvalt zapadne s překvapivou tichostí a přesností. Motor vám samozřejmě ruce nevytahá, ale táhne hezky odspodu a plynule, takže rozjezdy se obejdou bez projevů chuligánství. Oficiálně udávaná maximálka 128 km/h přesně odpovídá schopnostem podvozku - podle tachometru se dá vytáhnout ještě asi o deset víc, ale to už motorka začíná plavat ze strany na stranu. V legálních rychlostech se ale podvozek chová naprosto neutrálně a čitelně.

Odpružení je z fabriky nastavené víc do režimu komfort, a ke sportovnímu stylu jízdy je podvozek vstřícný asi stejně jako brzdy – takže moc ne. Kombinace předního dvoupístku a zadního bubnu si poradí se 174 kilogramy pohotovostní váhy sice pohodlně, ale žádný ostrý nástup nebo velké rezervy nečekejte. Koneckonců, v sedmdesátých letech tuším takové kousky jako stoppie nebo brzdný smyk ještě moc nefrčely.

Nikoho asi moc nepřekvapí, když se eserko nestane vyhledávaným modelem na dálkovou turistiku, i když proti gustu... Podvozek sice je komfortně odpružený, a výmoly žehlí statečně, ale měkké sedlo se celkem brzy prosedí, a s ochranou před větrem to taky není žádná sláva.  Umím si ji ale představit v roli každodenního univerzálu, se kterým za pár deci benzínu  (no, přesně za 4,2 l/100 km) objedete třikrát Prahu dokola nebo se vyrazíte pokochat na slapskou vyhlídku, a navíc se za vámi pokaždé budou lidi otáčet. 

A kdyby se vám jednou vzhled sériovky okoukal, jsou tady téměř neomezené možnosti úprav. Je to prostě motorka pro fajnšmekry a milovníky retro stylu, kterým nabízí téměř neomezené možnosti k dalším úpravám. K mání už jsou hotové sady, s nimiž (a trochou šikovnosti a šroubovákem v ruce) můžete za odpoledne udělat z motorky fešáckého scramblera nebo café racera. Vlastní fantazii a lidové tvořivosti se v tomto případě také meze nekladou, protože jednoduchá konstrukce k nějaké menší či větší úpravě přímo vybízí. Ještě kdyby tak stála o trochu míň než stosedmdeát tisíc.

Přestavby SR 400

Benders

Kedo ve vývoji