Informace o značce

Bylo to již v roce 1886, kdy D. H. Eijsink (jméno bylo později pro zjednodušení změněno na Eysink) založil v holandském městě Amersfoortu strojírenskou společnost. Brzy zahájil výrobu jízdních kol a na přelomu století se stal, spolu s další holandskou společností Simplex z Amsterdamu, průkopníkem nejen motocyklové, ale i automobilové výroby. Jeho synové Menno a August totiž viděli budoucnost v automobilech a motocyklech a podle toho společnost řídili. První automobily, které vyrobila firma v roce 1897, byly na svou dobu velmi moderní, měly již motor umístěn vpředu, což v té době zdaleka ještě nebylo obvyklé. Jen o rok později za automobilovou výrobou začala i motocyklová, která na rozdíl od té první také zůstala.

První motocyklové modely se na trhu objevily v roce 1901. Byly to dva modely, jeden s motorem o výkonu jednoho koně, druhý měl výkon 1,75 koně, oba byly jednoválce. Zpočátku používala značka belgické motory Kelecom a Minerva, případně německý Fafnir. Už v roce 1904 se objevil model s otevřeným rámem, určený pro ženy, o rok později se objevil první dvouválec s motorem Bercley 616 cm3, šlo o svislý paralelní dvouválec. Firma se rozvíjela a brzy se z ní stal největší holandský výrobce motocyklů s mezinárodní pověstí. V roce 1907 byly na výstavě Stanley Show v Anglii vystaveny dva modely Eysink, jednoválec o výkonu 1,25 koně a dvouválec o výkonu 3,25 koně. Ten první měl motor s automatickým sacím ventilem, vrtáním 62 mm, zdvihem 70 mm a vnějším setrvačníkem. Výfukové potrubí bylo poměrně dlouhé s dostatečně velkým tlumičem, který přispíval k tichému chodu motoru. Řetězový pohon zapalovacího magneta byl zcela zakrytý a samotné magneto bylo umístěno za motorem nad klikovou skříní, takže bylo dobře chráněné před vodou a nečistotami, navíc bylo dobře přístupné. Rám byl trubkový s odpruženou přední vidlici Simplex. Větší stroj se konstrukcí velmi podobal menšímu. Lišil se svislým paralelním dvouválcem stejných rozměrů jako u menšího motoru, výfukové potrubí s expanzní komorou bylo také poměrně dlouhé. Magneto u něj bylo opět poháněné řetězem, ale umístěné bylo před motorem ve svislé poloze a oba stroje měly karburátory FN nebo pneumatiky Engelbert.

Tady se můžeme také zmínit o tom, že se jméno Eysink objevilo v motocyklovém sportu. Bylo to v roce 1913, kdy se několik jezdců na těchto strojích objevilo v anglo-holandském trialu 1913. Na výjezdech do kopců a sjezdech sice nijak nezářili, což nebylo nic divného, vzhledem k rovinatému terénu, na který byli zvyklí z domoviny, nicméně jezdec A. Eysink podal velmi dobrý výkon jak při výjezdu na Kop Hill, tak vlastně v celé soutěži, což mu vyneslo jednu z vítězných cen. Nové modely se objevily v roce 1914. Byly to jednoválce objemů 241 a 365 cm3 (vrtání 74 mm a zdvih 85 mm) se zapalováním magnetem Bosch a karburátorem Amac, který během první světové války používala holandská armáda. Další novinkou tohoto roku byl model s vidlicovým dvouválcem 774 cm3.

V roce 1916 tvořily výrobní řadu jednoválec 365 cm3 s výkonem 3 koně, dvoustupňovou převodovkou s primárním převodem řetězem a sekundárním převodem řemenem. Primární řetěz byl zakrytován, motor i převodovka byly vlastní výroby, což platí i pro ostatní modely z tohoto roku. Dalším modelem Eysink byl velký dvouválec objemu 816 cm3 s třístupňovou převodovkou a s celým řetězovým převodem. Řadu doplňovaly další jednoválce. Byly to modely 309 cm3 (vrtání 68 mm, zdvih 85 mm) o výkonu 2,5 koně a model 408 cm3 (vrtání 74 mm, zdvih 95 mm) o výkonu 3,5 koně. Všechny měly karburátory Amac a další příslušenství britské výroby. V roce 1913 byla zahájena výroba jednoválců s namontovaným kulometem výroba pro armádu a tato kombinace se vyráběla až do roku 1930.

Po skončení první světové války přišel krátký pokus o obnovení automobilové výroby v roce 1919 formou malých automobilů a tříkolek, který narazil na nezájem zákazníků, takže se továrna opět soustředila už jen na jednostopou. V roce 1920 tvořily výrobní řadu jenom jednoválce. Prvním z nich byl model 365 cm3 (vrtání 74 mm, zdvih 85 m) o výkonu 3 koně. Druhým v řadě byl model objemu 427 cm3 (vrtání 80 mm, zdvih 85 mm), který dával výkon 4 koně. Největší byl model 539 cm3 (vrtání 85 mm, zdvih 95 mm) s výkonem 5 koní. Všechny motory měly vnější setrvačník, dvoustupňovou převodovku a přední vidlici vlastní konstrukce.

V letech 1923 až 1927 vyráběl také Eysink motocykly s plochým dvouválcem, přesněji s anglickým motorem Coventry-Victor o objemu 500 cm3. V roce 1926 se objevila nová řada s dvoudobými motory objemů 147, 172 a 198 cm3, převážně šlo o motory Villiers. Společnost byla těsně svázána s dalšími motocyklovými společnostmi - New Hudson, Sunbeam nebo francouzský Dollar dodávaly Eysinku díly, na oplátku Eysink prodával jejich motocykly.

V roce 1931 Eysink zažil velký sportovní úspěch. Na Mezinárodní šestidenní soutěži v italském Meranu startoval holandský tým v soutěži o Stříbrnou vázu. V týmu startovali Dick Eysink (vnuk zakladatele značky), Gerard "Bud" Bakker Schut a Bertus van Hamersveld. Jejich start byl úspěšný a podařilo se jim získat pro Holandsko první Stříbrnou vázu. Dick Eysink startoval na svém stroji se čtyřventilovým motorem Rudge Python. Tento úspěch inicioval stavbu snad nejslavnějšího modelu Eysink Alpenjäger (nebo anglicky Eysink Alpine Hunter). Ten se dostal do výroby v roce 1934. První Alpenjäger poháněl motor Rudge Python, v roce 1936 používal motory Matchless 350 a 500 cm3 a v roce 1938 motor JAP 350 s vysoko uloženým vačkovým hřídelem. Speciálním rysem bylo kluzákové pérování zadního kola, neobvyklá věc v předválečných letech. Výroba sportovního Eysinku byla vždy skromná, v roce 1938 jich bylo vyrobeno jenom dvacet a jenom dva nebo tři přežily do dnešních dnů.

V sobotu 25. června 1932 vstoupila Eysinkfabrieken také do silničních závodů. Stalo se to při 8. ročníku závodu Assen TT. Všechny naděje značka vkládala na bedra zkušených jezdců ve třídě 500 cm3, kterými byli Bertus van Hamersveld a Jaap Houtop. Jejich motocykly měly také motory Rudge Python. Po mávnutí startérova praporku vyrazil van Hamersveld jak první do boje s takovými esy, jako v té době byli Tim Hunt, Graham Wolker nebo Stanley Woods. Držel se dobře, ale o několik kol později zastavil v depu pro natankování, musel dlouho motocykl tlačit, než mu naskočil motor a tím ztratil hodně času. Nakonec ho postihla porucha a musel za závodu odstoupit. Mohl tak jenom sledovat, jak jeho týmový kolega Jaap Houtop dojel do cíle navzdory problémům s tryskou na devátém místě. Jakmile vyšlo najevo, že Assen TT 1934 bude závodem mistrovství Evropy, všichni v Eysinku doufali v nové motory 500 cm3. Továrna přihlásila na tento závod šest jezdců, ale brzy se ukázalo, že na konkurenci závodních strojů FN, Husqvarna a Norton ještě nestačí. Nejlepší jezdci Eysinku Bud Bakker Schut a Bertus van Hamersveld závod dokončili na sedmém a osmém místě. O tři týdny později skončil Dick Renooy na Velké ceně Belgie na čtvrtém místě. V roce 2022 se po 90 letech od prvního stardu na Dutch TT uskutečnila vzpomínková jízda, při které na Classic GP Assen řídili původní pětistovku Eysink Tim a Tom Coronelové, závodníci známí třeba z mistrovství světa cestovních vozů. A proč zrovna tito pánové? Protože jsou to pravnuci Van Hamersvelda. Svět je malý, a ten holandský motorsportový zvlášť.  

V roce 1934 byly uvedeny na trh dva lehké motocykly Eysink 100 v dámském a pánském provedení s motory ILO FM 100 K o objemu 99 cm3 a výkonu 2,9 koně s dvoustupňovou převodovkou. Pánský model se lišil jenom obvyklým rámem, kdežto dámský model měl rám otevřený. V létech hospodářské krize se lehké motocykly staly ještě populárnějšími a Eysink, stejně jako některé jiné holandské firmy, se pokusil vytvořit přechod mezi lehkým motocyklem a jízdním kolem nabídkou motorizovaného jízdního kola. Od roku 1932 byly uvedené lehké stroje vybavené zesílenými rámy a odpruženými vidlicemi, měla ale ještě šlapky, jak požadovaly tehdejší holandské zákony. Během roku 1934 změna daňové soustavy převedla motorizovaná jízdní kola do stejné třídy jako lehké motocykly a tím jejich obliba poklesla.

V roce 1936, kdy firma slavila 50.výročí od založení, předvedla model Eysink 125 cm3 Jubileum. Poháněl ho dvoudobý motor Villiers Mk 9D, měl třístupňovou převodovku a jednolamelovou spojku. Přední vidlice byla paralelogramová, zadní kolo nebylo odpružené. Prosadil se i na závodních okruzích, ale až po skončení druhé světové války. Po Alpenjägerovi se v tomto roce znovu objevil čtyřdobý motor, když model Zijspan poháněl JAP 350. Ještě v roce 1940 se dostal do výroby podobný model stopětadvacítce Jubileum, měl dokonce shodná technická data a dostal jméno Koerier.

Během druhé světové války se výroba zastavila, po jejím skončení se Eysink orientoval výhradně na dvoutakty převážně od firmy Villiers a ILO. Už v roce 1946 se jméno Eysink objevilo znovu ve sportu, když zvítězil na okruhu Assen TT ve třídě 125 cm3 jezdec Jaap de Wit. Bylo to ale v závodě, kterého se zúčastnili pouze holandští jezdci. Větším úspěchem bylo vítězství v prvním poválečném meztinárodním závodě na stejném okruhu, který už nesl název Velká cena Holandska. Tam zvítězil ve třídě 125 cm3 Dick Renooy a získal pro Eysink první (a jediné) vítězství ve Velké ceně. Bohužel, v tomto roce ještě VC Holandska nebyla součástí mistrovství světa, to bylo poprvé vypsáno až roku 1949. Jezdci na Eysinku s upraveným motorem Villiers ve třídě 125 cm3 kralovali v mistrovství Holandska, kde získali mistrovské tituly v řadě od roku 1946 do roku 1950. Postarali se o ně jezdci Jaap de Wit, Jan Rietveld, Toni Heineman a dvakrát Dick Renooy. Tím ale úspěchy Eysinku skončily.

Od roku 1946 do roku 1951 se vyráběly pouze mopedy Eysink Renata 60 model A s německým motorem ILO 60 cm3. V roce 1947 upravili předválečný model Jubileum pro použití v soutěžích enduro a od roku 1948 se vyráběly opět motocykly, když se vrátil předválečný model Jubileum. V roce 1950 se znovu objevilo jméno Koerier, tentokrát ale s motorem Villiers 200 cm3.

K závažné události došlo v roce 1951. V rodině Eysinků došlo ke sporu, po němž se Dick Eysink jr. rozhodl rodinnou firmu opustit. Osamostatnil se a založil novou společnost Eysink Motorenfabrieken NV v Soestu, asi 6 km vzdáleném od  Amersfoortu, kde začal vyrábět tandemové mopedy. Protože práva na značku Eysink zůstala rodině, dal svým výrobkům jméno Renata. První jeho výrobky přišly na trh už roku 1951 a poháněly je motory Victoria nebo fracouzský VAP 4. Dalším výrobkem z tohoto roku bylo jízdní kolo s pomocným motorem Pirotta 40 cm3 (zvaným Pirottino) namontovaným nad předním kolem, které poháněl třecí kladkou. V roce 1953 montoval do svých tandemů motory ILO FH 60. V roce 1954 dal na trh mopedy Super Spring s dvojitým výfukem a třístupňovou převodovkou, druhým mopedem byl Rekord, který byl Super Springu velmi podobný, lišil se především ventilovanou přední brzdou. Oba poháněl motor Victoria 50 cm3. V roce 1955 přišel model Renata F 55 s motorem Victoria M50. Rok 1956 přivítal model Renata Super Sport s motorem Victoria, ale také tandem Renata Standard model B s motorem ILO FM 48E, tandem model A dostal nový motor Berini-Pluvier objemu 32 cm3. V tomto roce také postavil dopravní tříkolku se dvěma koly vpředu a sedlem jezdce před zadním kolem, tu poháněl také motor ILO FM 48E. Poslední novinkou tohoto roku byl moped Credette s motorem ILO FP. Rok 1957 byl modelově chudší, novinkou byl jenom moped Renata Duo s motorem Victoria. O rok později přišly Renata Vitesse a Renata Sport s třístupňovou převodovkou a motorem Victoria MS51 s novou hlavou válců. Novinkou roku 1959 byl model Victor Tour, označovaný jako cykloskútr, s motorem Victoria. Tři novinky přišly v roce 1960, byly to mopedy Koerier s dvoustupňovou převodovkou, Kampionen s motorem MS51 s jazýčkovým sáním, dvojitým výfukem a dvoustupňovou převodovkou a model Record. Ten byl dvoumístný a měl třístupňovou převodovku. Všechny tři měly motory Victoria a vyráběly se do roku 1965.

Novinkou roku 1968 byl moped Mini 1 s novým dvoudobým motorem Anker Laura M-48 objemu 47,78 cm3 a výkonu 2,4 koně při 5 000 ot/min., palivovou nádrž měl nad zadním kolem. V roce 1969 ho doplnil moped Mini 2 se stejným motorem, palivová nádrž u něj už prakticky maskovala hlavní rámovou trubku. Poslední novinkou byl moped Sunny s motorem Anker Laura M-56. Protože se v roce 1958 stal Eysink jr. dědicem otcovy firmy, mohl opět používat jméno Eysink na svých strojích, ale většinou je označoval jako Eysink Renata. Výroba v této továrně skončila v roce 1977.

Původní továrna v Amersfoortu po odchodu D. Eysinka jr. pokračovala ve výrobě už jen motocyklů Koerier s motorem Villiers 172,24 cm3 o výkonu 7,5 koně a motocyklů Junior s motorem Villiers 98 cm3. Motocyklovou výrobu ukončila v roce 1956.
Značka Eysink se během své historie také zabývala výrobou motocyklů pro plochou dráhu a měli jsme to štěstí, respektive naši předkové, je vidět na vlastní oči při Zlaté přilbě v Pardubicích.V letech 1934 až 1938 na něm startoval holandský jezdec Gerrit van Dijk a hned při prvním startu Zlatou přilbu získal. Bohužel, jeho Zlatá přilba se dostala doma v Holandsku do rukou neznámého zloděje. Van Dijk potom požádal pořadatele, aby na jeho náklady nechali zhotovit její kopii, což se stalo. Tak si získané trofeje vážil. V příštím ročníku obsadil van Dijk druhé místo za Gunzenhauserem, který mu tak oplatil porážku z roku 1934.

Také značka Eysink dnes zažívá renesanci a jak už to bývá, je to díky elektrickému pohonu. Čtyři kamarádi ze sousedství se rozhodli postavit si vlastní elektrický moped odkazující na klasický Alpenjäger, a když se na funkčních prototypech začali prohánět po okolí, zaznamenali pozitivní odezvu. Rozhodli se proto představit své první prototypy strojů Pioneer na výstavě Master Expo v Amsterdamu. Zájem byl veliký, takže se rozhodli založit společnost Eysing Company. Všimněte si drobné změny v názvu – Eysink/Eysing. První produkční e-mopedy dodaly zákazníkům koncem roku 2020, o rok později spustili program výroby na míru, kdy si můžete konfigurovat barvy dle svých představ. V roce 2022 se dokonce museli přestěhovat do větších prostor a navázali spolupráci s věhlasným designovým studiem Pininfarina. Z tohoto spojení vzešel model Eysink PF40, na který v současné době běží předobjednávky.

Jak už slovo e-moped napovídá, nečekejme od strojů žádné převratné výkony. Elektomotor o výkonu 1,5 kW dokáže rozhýbat 60kilový strojek na legislativou omezených 45 km/h, při níž ujede 65 kilometrů. Při 25kilometrové rychlosti dokáže dojet až 80 kilometrů, nabíjení vyjímatelné baterie trvá 8 hodin, při použití rychlonabíječky se majitel dostane na poloviční dobu. Zajímavé je, že tomuto minimalistickému stroji nechybí rekuperace energie při brždění, v základní výbavě má ochranu před zloději s GPS sledováním, nechybí dnes nezbytné připojení k chytrému telefonu, vše je samozřejmě precizní ruční práce made in Netherlands. Tyto údaje platí pro model Pioneer, v nabídce je ještě Pioneer S, který má silnější 2kW motor a jiné barvy, ostatní údaje se ale nemění. PF40 je zatím ve fázi designové studie, takže si i přes možnost předobjednání technické údaje nepřečteme.

 

Pokud Vám v článku chybí některá data z historie, budeme rádi, když nám pošlete doplnění.