Informace o značce

Maico se koncem padesátých let pokusilo nahlédnout i do segmentu automobilů se svými mikroauty a značka je známá i výrobou motorů pro motokáry.

Silniční motocykly Maico dostávaly vzdušná jména: Blizzard, Typhoon...ale veřejnost si Maico zapamatovala ze všeho nejvíc jako výrobce báječných motokrosových a enduro strojů. Popularitu silničních modelů kupodivu předstihl i skútr Maicoletta, prodejně velice úspěšný.

V sedmdesátých letech drtilo Maico svoje soupeře povedenými motokrosy (MC řada) a endury (GS řada) v mnoha závodech v Evropě i Americe.

Ačkoli Maico závodní tým neměl takové finanční zázemí, jaké bylo u velké japonské čtyřky, jejich jezdci - Adolf Weil, Åke Jonsson a Willy Bauer dokázali konkurenci japonských továren řádně zatopit a mnohokrát obsadit stupně vítězů ve světovém šampionátu MX.

Maico zaznamenalo úspěchy i v silničních závodech Grand Prix, kde pro ně jezdec Börje Jansson vyhrál tři velké ceny v kubatuře 125 ccm, v období 1972-73.

Americká publikace Motocross Action neváhala v roce 1981 prohlásit motocykl Maico Mega 2 - 490 ccm za nejlepší motocykl volné třídy všech dob..

Modely 1974-75 400 ccm a 440 ccm pro Grand Prix, a model 1981 490 ccm patří dodnes společně s motokrosem 501 ccm s dvojitým pérováním mezi nejžádanější sběratelské kousky.

Jeden z největších přínosů světu motokrosu přinesla sezóna 1974, kdy tým Wheelsmith Motorcycles z USA a evropský Gunter Schier tým přemístili zadní tlumiče v rámu dopředu a dosáhli tak nečekaného zdvihu zadního kola. Toto řešení bylo ihned využito na továrních motocyklech Maico a umožnilo jim značný náskok před konkurencí. To rozpoutalo doslova horečku, kdy tovární týmy i soukromí jezdci začali houfně upravovat rámy svých strojů na nový typ pérování, aby jejich stroje zůstaly konkurenceschopné.
Maicowerk AG se roku 1983 přesto dostala do finančního úpadku, ale stále produkovala malé série motokrosových a enduro modelů (v USA prodávaných pod názvem M-Stars. Z legislativních důvodů...) až do roku 1986. Subdodavatelé odkoupili značku Maico a sami ji používali na svých výrobcích. Moderní terénní stroje pro třídu Open byly stále označovány názvem Maico..
Motocykl ATK Intimidator používá dvoutaktní motor Maico – údajně nejsilnější dvoutakt své třídy.

Společnost byla uzavřena roku 1986, kdy aktiva převzala Nizozemská firma.

Když roku 1950 zavrčel skútr Maicoletta, jednalo se o jeden z největších skútrů dosavadní éry. Motor byl dvoutaktní jednoválec 247 ccm s rozvodem pístem (exportní verze měla dokonce 277 ccm a byla určena i pro provoz se sajdkárou), čtyřrychlostní převodovku řazenou nohou, plně krytý sekundární převod řetězem, chlazení motoru větrákem a dokonce elektrický startér! Motor byl zastavěný v trubkovém rámu motocyklového typu s dlouhozdvihovou vidlicí a 14palcovými koly. Maicoletta se dokázala rozletět na maximální rychlost 112 km/h, což se dalo směle srovnat s jakýmkoli motocyklem třídy 250 ccm té doby. To muselo vzbudit emoce, rozruch a toužení po sice drahé, nicméně komfortní Maicolettě, neboť v padesátých letech jí konkurovaly hlavně značky Vespa a Lambretta, vybaveny motory 125 nebo 200 ccm, kolečky 8-10 palců a maximální rychlostí mezi 88-96 km/h.
Podle moderních standardů nejsou bubnové brzdy zrovna objektem touhy, ale v porovnání s dobovými skútry byly nadprůměrné.
Zajímavý sám o sobě je “kyvadlový” 6voltový startér od Bosche, který byl v padesátých letech značně pokrokový a rozhodně nezvyklý. Namísto známé startovací hřídele, přenášející pohyb na klikovou hřídel, se zde pracuje s cívkami umístěnými přímo na klikové hřídeli. Po přivedení proudu se kliková hřídel působením aktivované cívky rozhoupe napřed na jednu a hned zas na druhou stranu. Kontrolu nad pohybem má celá série kontaktů, která hlídá i vhodný bod zážehu nasáté směsi. Po prvotním zápalu se startér vyřazuje a zapalování není dál řízené kontakty spouštěče. Výhoda tohoto startéru spočívá v menších nárocích na startovací proud, neboť kliková hřídel není tlačena přes kompresní tlak. Na druhou stranu měl systém mnoho dílů a správně jej nastavit byl poměrně obtížný úkol pro mechaniky té doby. A skútru to u veřejnosti pošpinilo reputaci.

Jednalo se o designově zajímavý pokus o “dvoukolý automobil”. Motocykl zde byl vybaven rozměrnou kapotáží, kryjící svojí posádku před nepohodou a špatným počasím. Bohužel, nedočkal se prodejních úspěchů.