Moto Guzzi V85 TT (2019)

Upřímně jsem čekal, že bude motorka lehčí. Jde o endurko, který vypadá, že u něj materiálem nešetřili a na místě hmotnost lidi s výškou do 180 centimetrů pocítí. Tohle má konkurence ve střední třídě lepší. Jenže když se nad tím zamyslíte, tak je možná dobře, že se nešetřilo na každém dílu. Motorka tak působí festovně. Váha je znát i tím, že sedlo je vysoko a cupitání po špičkách pozpátku není zkrátka nic přirozenýho. No, ale jakmile se rozjedete, tak je všechno v pořádku. Pěkně roztažený ruce, pohodlné a dobře tvarované sedlo i dost místa pro nohy. Klasická pozice těla v této třídě je prostě rovně a to tu taky najdu. Vyrážím tak od redakce s jemnou reakcí na plynu a mastím přes ucpanou Prahu vyzvednout mladou na dvoudenní trip.

Dokud se proplejtám mezi autama v rychlostech nad 20 km/h, tak je to ideální a jen rozpětí řídítek, respektive zrcátek, mě limituje se nacpat i do toho nejmenšího prostoru. Jakmile ale ještě víc zpomaluju, tak zas cítím tu poctivou váhu. Osvědčilo se mi dát v takový chvíli obě nohy ze stupaček a nechat je viset volně nad zemí. Balanc se srovnal, a já zas odvážně zkouším všechny možnosti, jak se dostat z odpoledního blázince domů. Na jižní spojce je prostor otevřít plyn a na objem 850 dostanu odpovídající tah. Nejvíc mě dostal příval krouticího momentu, který máte vlastně ihned, jakmile přelezete 3000 otáček. Dole se motor nezakucká a jen stoupá plynule nahoru. Cuknutí do strany, tolik známé od tohoto výrobce, tu máme taky, takže je všechno tak, jak má bejt. Paradoxně bych čekal, že u tohoto typu motoru s tak silným krouťákem a váhou motocyklu, pocítím výrazně ubrání plynu. Tedy, že možná víc než já to bude spolujezdec, kterej si bude stěžovat, jak to s nim cuká a bude na mě padat a pendlovat sem a tam, až mi otráví jízdu. Jenže jakmile si Bětka sedne a uvelebí se, tak o ní celou dobu nevím. Tohle je prostě paráda, když máte bike, kterej se chová stejně jak v jednom, tak ve dvou.

Ale zpět k jemnosti plynu a jeho dopadu na posádku. Posádka zpomalení při agresivním podřazení samozřejmě cítí, ale správná pozice obou pasažéru, dost místa a možnost se chytit vzadu za rám plotny zajistí, že na vás spolujezdec nepadá. Kolik motorek, ať už dvouválcové, tří, ale i čtyřválcové se s tímhle neumí popasovat a jen vás otravují?! Klid jaký panuje na palubě Moto Guzzi je obdivuhodný. Jemnost vibrací, které dokreslují celou atmosféru, jsou v toleranci. Také ale můžu napsat, že přesně takové vibrace si vyloženě přeju, protože rád pod sebou cejtim motor. Dole nezaznamenáte nic, jen jemný dusot, jak ze starý americký káry. Paráda! Střed otáček je uhlazenej a i v zrcátkách je najednou víc vidět a motor se zkrátka tady cítí nejlíp.

Nastavuju teda tempo na 120 km/h a cca 4500 otáček a máme před sebou první čtyři hodiny jízdy. Hodina po dálnici by dopadla na jedničku nebejt hroznýho větru. Kamiony zpomalujou, protože to fakt nedávaji a ani mě se v tomhle nejede víc jak stodvacet dobře. Tady by nejspíš ale ani vyšší plexi nepomohlo. Cloumá to s mojí hlavou ze všech stran. Jakmile si mladá odsedne dozadu, tak se vytvoří turbulence mezi náma, a je to naprd. Takže se holt musí na mě namáčknout, ale to mi vůbec nevadí. Jde i o to, že tady necítíte váhu spolujezdce, protože oba sedíte pohodlně rovně. Spousta z vás to ví, ale pokud někdo jezdí naháče nebo sportovní motorky, tak nemůže tušit, že jízda ve dvou nemusí bejt zlo. Jakmile se pak situace uklidní, začínám tahat až do maximálních otáček. Nad 150 km za hodinu už nemá moc smysl motor vytáčet. Samozřejmě, že to jde, motor se snadno dostane na rychlost nějakých 180 km/h a rychlost stoupá dál. Nahoře už jsou ale znát vibrace a i když nejsou nepříjemný, tak podvědomě cítíte, že to není pro motor to nejlepší.

Sjíždíme z dálnice a před námi se otevírají okresky. Klid s jakou se proplejtáme okolím je naprostá paráda. Nikde žádný auto, jen my dva a Guzzina. Bubláme si lesem a když už někoho dojedeme, tak otočím heft a jsem před ním. V opačném případě, když sleduji za námi v třesoucím se obrazu provoz, tak bych potřeboval vidět i auto v těsné blízkosti vedle při předjíždění. Tvar zrcátka je totiž protažený do horního rohu, tak jako tomu bývá většinou a ta spodní část tolik potřebná tu prostě není. Takže se vám auto, který vás předjíždí, brzo schová v mrtvém úhlu. Na dálnici se raději vždy otočím, zda vedle mě někdo je nebo není – tedy na dálnici do pruhu vedle vás, na okreskách za sebe vidíte velice dobře.

V čem si ale moc s Guzzinou nerozumíme je řazení. Jednička nevydá téměř žádný zvuk, často ani nezapadne. A to jak u studenýho motoru, tak když dojedu na neutrál na světla a po chvíli chci zařadit. Musíte na řadičku silněji, nebo popostrčit motorku. O zařazení mě informuje v podstatě jen zhasnutí kontrolky neutrálu na budíku. Žádný zvuk ani odezva do nohy. Vyšší kvalty už něco dělají, ale i tam je to klid a žádný výrazný cvaknutí. Nicméně odezvu už cítíte. Pro spoustu z vás to bude paráda, že je převodovka sametová, ale já mám radši takovouhle jemnost s jasnou odezvou ať už na botě nebo aspoň nějakým zvukem. Možná to tak chtěli, protože jakmile se rádi loudáte, je to další věc pro obrovský klid za řídítky. To jen já furt remcám a srovnávám s ostatníma motorkama.

A jak už jsem zmínil relax, tak musím i rychlejší jízdu. Opět se vracím k tomu, že není rozdílu, zda jedete v jednom nebo ve dvou. Pokud jsem si stěžoval na váhu stroje při pomalé rychlosti, tak tady zas naopak. Stabilita jak v přímce, tak při rychlé změně směru je parádní. Díky za tu poctivou váhu, kór na našich silnicích! Podvozek je tužší a ve většině případů mi sedl. Jen po dvou dnech už někdy bylo té tuhosti až moc. Problém byl ale zase a jen naše silnice a unavená řiť. Jinak kanály a díry dá tlumení v pohodě. Líbí se mi, že to není žvýkačka, jako to někdy umí BMW. Tady je to pěkně italský a i Bětka říká, že jí to přijde takhle lepší a cejtí se vzadu bezpečně, než když se tam pohupuje nahoru a dolu.

Ve dvou jsme nakonec dali nějakých 600 kilometrů a nestalo se, že by mi něco vadilo. Naopak jsem ocenil stabilitu podvozku a sílu motoru. Nebejt silnýho větru první den, tak bychom to natáhli ještě dál a hltali dalších pár stovek. Na druhou stranu jsme ale zas díky tomu sjeli brzo z dálnice a užili si sportovní jízdu, ale i klid a pohodu, jaká panuje v rychlostech okolo 90 km/h. Což je ta úžasná dvojí tvář a největší zbraň V85ky. Na polňačce se krásně dávkuje jemná spojka a popojíždění okolo 2500 otáček si motor nechá líbit, jen ta váha je opět trochu znát. Když ale dojedete do cíle a zaparkujete u chaty, tak nejste unavený a už koukáte, kam byste zas aspoň kousek popojeli. A tohle je opět nejvíc, co může bejt a známka dobře odvedený práce. I přesto, že mně se vzhled moc nelíbí a v téhle barvě to i lehce vypadá na bouračku z postapokalyptickýho světa, tak je to takovej nezmar, kterýho chcete všude brát sebou.

Tak, jak motorka působí, tak taková skutečně je. Když to pak řeknu jinými slovy a lehce i přeženu, tak bych se nebál s ní praštit. Jedna věc je, že moc plastu tady nenajdete a druhá, že jako celek je festovně poskládaná. Není chatrná, ale ani otesánek a v oblasti, kde sedíte, je uzoučká, takže v náklonu to kolikrát vypadá, že to drtíte kilodvacet, ale na kole! Motor je silnej a má správný vibrace. Podvozek zvládne hodně a i naše silnice se před ním většinou sklání. Můžete se motat v provozu jak pomalu, tak rychle a pak zastavit ve městě nebo u kravína a všude ji to sluší stejně. Pár věcí bych zlepšil, ale není moc podobných motorek, ať už co do vzhledu, objemu a zaměření. Už teď se těším, kam ji vezmu příště jen já sám, protože tohle je ta správná motorka typu, „vem si mě, a dělej si se mnou, co chceš.“

-Prochy-