Druhá dovolená s Tamagočim

6. den

Po probuzení si nemůžu vynachválit tu úžasně pohodlnou postel. Konečně pořádně vyspaný a odpočatý rychle balíme a ládujeme do sebe snídani. Zjišťuju, že to smažený pečivo nejlíp chutná s marmeládou. Všichni se pak nenápadně odeberou tam, kam i král chodí sám. Za chvilku už se potíme na nádvoří hotelu a včera sundaný zavazadla zase upevňujeme na motorky. Dnešní cíl nese název jezero Ohrid. Jakmile opustíme město, pokračujeme v zatáčkách. Okolí mi připomíná Toskánsko. Kopcovitá krajina je prošpikovaná malebnýma vesničkama, políčky a tradičně volně pobíhajícím dobytkem. Za klukama zase začínám ztrácet tempo, a tak se rovnou rozdělujeme a s Jirkou okamžitě přepínáme do výletního módu. Zastavujeme na první benzince a objednáváme si kafe. Donese ho asi 12letý kluk. K mýmu překvapení je způsobilý, slušný a rychlý. Ptám se na "tualet" a dostávám kladnou odpověď. Jsem přesměrovaná k dvoum holčičkám, který mě vedou do takový děsivě temný části mezi benzinkou a pneuservisem. Chtělo se mi tu hrůzu vyfotit, ale radši jsem se ušetřila opětovnýho pohledu. Poděkuju a pokračuju k oněn dvěřím. Tam už na mě čeká roztomilý turecký záchod, který by vyděsil i pavouka. Představuju si duhu, motýlky a Toskánsko. 

Vracím se bez újmy a tak se můžeme směle vrhnout na plánování nové trasy. Původní cesta je totiž mimo asfalt a na to nemám kou... kondici. Jirka mi navrhuje příjezd do cílového kempu přes makedonskou stranu a já bez váhání souhlasím. Zbytek partičky si užije jízdu off přes Librazhd. Hranice přejíždíme u Debaru a zanedlouho pociťujeme zkvalitnění silnice. Přejíždíme přehradu Černý Drin a podél řeky si to začínáme svištět táhlými zatáčkami. Vůbec výběru trasy nelituju, protože tohle svezení stojí za to. Motorka si neodpočine a ručička otáčkoměru kmitá okolo pěti tísíc. Když máme tu nádheru za sebou, zničehonic se mi propadnou otáčky a motorka díky tomu zpomalí, až se leknu. Jenže za chvilku se vrátí do tempa a tak vlažně předám informaci Jirkovi. Ani jeden netušíme, co jí přelítlo přes čumák a tak nad tím mávneme rukou. Na benzince pak zobeme sušený maso a občas hodíme kousek tomu čtyřnohýmu chlupatýmu bezdomovci, který nás přišel pozdravit. Má jazyk na vestě a tak vyrábíme z petky provizorní misku s vodou. Hltá a pak odcupitá, asi o benzinku dál. 

Blížíme se k městu Struga a provoz se začíná zhušťovat. Popojíždíme v koloně a horko pomalu začíná tvořit fatamorgány. A najednou je to tu zas. Vynechání plynu a pak šlus. Motorka chcípne a já už nenastaruju. Jirka v klidu začne přemýšlet a já propadám zoufalství. Po nějaký době se mi ale podaří nastartovat. Zkouším dojet do města a metodou "chvilku počkej a nastartuješ" aplikuju ještě dvakrát. Konečně zastavujeme na kraji města u místního pneuservisu. Jdu se zeptat, jestli někdo neví o BMW servisu. Všichni kroutí hlavou a jeden se pak zeptá, co se stalo. Snažim se anglicky, ale nakonec pomůže vysvětletí: "Moto is kaput". Jde se teda podívat, zblízka bude třeba moudřejší. Jirka mezitím volá mekánikovi naší výpravy. Pimpi tipuje čerpadlo. Zkouším zopakovat proces, abych demonstrovala, jak moc kaput je, ale ona nastartuje a běží. Jako po másle. Oba na nás koukaj, že jsme možná kaput my z toho horka. Makedonci se znovu snažím vysvětlit situaci a ten se nás ptá, kde jsme tankovali. Když uslyší Albanie, pokýve vševědoucně hlavou a radí vyměnit benzin. Odkazuje nás na nedalekou benzinku. Měnit benzin nehodláme, ale bude tam stín, voda a občerstvení.

Pomalu ale jistě se přesuneme a Jirka se hned vrhne na opravu. Je připravený na ledacos a tak vytahuje náhradní čerpadlo a sadu nářadí. Po výměně se jede projet a když se po útrpně dlouhých 15 minutách vrací, s vážnou tváří se na mě podívá a já napnutá jak kšandy ani nedutám. Když na sebe jak dvě sochy zíráme dobrou minutu, začnou mu cukat koutky a vypadne z něj, že nám dovolená ještě nekončí. Možná jsem i slyšela zvuk dopadajícího kamenu, co mi spadl ze srdce. Rychle balíme a domlouváme s klukama setkání na hranicích. Za chvilku už stojíme v menší koloně. Motorku nechám nastartovanou, vypadá to na rychlý odbavení. Jenže najednou škyt a šlus. Dotlačim Tamagočiho přes celnici už po svých a je mi do breku. Na albánský straně už nás vyhlíží kluci a nikdo netuší, co by to kromě čerpadla mohlo být. Necháme holku odpočinout a pak se vydáváme na pomalý přesun do kempu. Jedu tak, že jsem připravená se kdyžtak doklouzat bez motoru ke krajnici. Takže vélice pomalu. Naštěstí motorka pořád vrčí a my konečně přijíždíme do Pogradce. A je to tu zas. V komiksu by se mi nad hlavou rozsvítila žárovka, když mi konečně došlo, že chcípá při přehřátí. V zápětí přichází dotaz, kdy mi naposledy sepnul větráček. Vzpomínám, že spínal jak zběsilej v Thethách a pak ani nefouk. Necháme Tamagočiho vychladnout a pak už jsme za pár kilometrů v kempu. Vítá nás usměvavý majitel kempu Arbi a hned se nás ptá, jak se máme. Jsem otázkou zaskočená a tak odpovídám, že "very bad", protože "moto is kaput". Mávne rukou, a že prý ve městě je spousta servisů.

Jakmile zaparkujeme motorky, přemítají kluci, co je s větráčkem. Ten vyndají a zkouší připojit napřímo na baterku. Před úkonem ještě po telefonu zjišťujeme od Servisáka, že se mohl zadřít a poznáme to, když se nebude točit ani po impulzu od baterky. A přece se netočí, pane Galileo. Ještě párkrát dodáme větráčku proud, až se uvaří úplně. Tak a máme jasno. Chce to nový větráček. Ráno moudřejší večera a tak po sprše hážu všechno za hlavu a všichni se jdem odměnit naprosto famózní hostinou, kterou zapijeme lehce větším množstvím domácí rakie. Pan Pimpi dostane pro příště zákaz rozlívání. Ty jeho decáky už do svý smrti nechci vidět. 

Porce: 200 km

7. den

Vedro, kocovina, zase vedro. Ráno začneme opět výbornou snídaní, ale mně se derou slzy do očí. Asi přišel předčasný konec naší třítýdenní dovolený. Kuře se nabízí, že dojede do místního servisu, jestli větráček nedokážou rozchodit. Vrátí se za hoďku a půl s tím, že to opravit nepůjde, ale mají nějaký vrtulky s motůrkem za 60 Euro. Tentokrát si bere na pomoc Jirku. Já si jdu zkrátit čekání na malou upravenou pláž přes silnici za klukama. Vůbec si to ale neužívám a čas podle Einsteinovy teorie vůbec neutíká. Než kluci dorazí, stihnu si spálit zadek. Jakmile uslyším motorku (asi tak za 152 hodin podle mýho odhadu), vystřelim jak z praku a jako první registruju pobavený výrazy. V servisu jim nejlíp pasoval větráček z Aprilie a pak jim majitel přenechal celou svoji mini dílnu, kde se jak kutilové Timové vrhli na řezání, koumání a zkoušení. Evidentně je to bavilo. Teď jenom zkusit ten výrobek na motorce. Když je větrák made in Albania na svým místě, jede ho hned Jirka otestovat. Vrací se ale se špatnou zprávou. Situace se nezměnila a mně je znovu do breku. Jdeme na pozdní oběd a tam už s odevzdaně hledáme polopenzi v Řecku na zbývajících 14 dní naší dovolený. 

Najednou se jak zjevení objeví Semtex vykračující si směrem od záchodu. "To si tam vymejšlel, jak opravit motorku?", smějeme se a Semtex s vážnou tváří odvětí, že jo. Psal si prý s kámošem a ten mu radil připojit větrák přímo na baterku a ovládat to ručně vypínačem. Geniální. Jirka se zase osvědčí se svojí připraveností na všechno a tahá kabely a ze svojí motorky odmontovává vypínač přídavných světel. Kluci pospojují ten a ten a to s tímhle, vyzkouší a voalá, přídavný větráček je na světě. Vleje mi to krev do žil a s Jirkou se nadšeně domlouvám, že to ještě nevzdáme a do nejjižnějšího místa naší dovolený dojedem. Večer se žádná velká party nekoná a jde se brzo spát. Zítra nás čeká Řecko.

8. den

Probouzíme se do horkýho rána. Kuře a Pimpi rychle balí, čeká je totiž přesun domů. Jirka se ještě za pomoci táty na telefonu snaží zjistit, jestli někde blízko půjde sehnat ventilátor na baworáka. V Tiraně neberou telefon a v Sarajevu nám ho prý přivezou za 14 dní. Jsem už ale dávno rozhodnutá odjet to s manuálem. Jdem balit a s konečnou platností oznamujeme Semtexovi, který pokračuje v cestě, že jedeme do Řecka. Už pozměnil plány, ale nejhlubší kaňon světa ho láká a tak vyrážíme spolu. Loučíme se s klukama a vzájemně si přejeme šťastnou cestu. Arbi nás pak jde vyprovodit a fotí si nás na památku. Tenhle krásný rodinný kemp stojí rozhodně za návštěvu. 

P.S. Pimpi a Kuře jako dvojčata. Nebo otec a syn? Posouzení nechám na vás. 

Jsme zase na cestě a po doporučení se snažím motor netočit a šolíchám 3 až 4 tisíce otáček. Trochu nervózně, ale jedu. Město máme za sebou a už začíná naklápění. Serpentiny pokračují i lesem, kde zastavujeme v nádherný rybárně. Přejdeme po můstku a pozorujeme hejno ryb v sádce, který mají podle všeho jasný úděl. Objednáváme si dvě z nich. Jejich život nebyl marný, chutnají výtečně. Hážu zbytky kočce a pak pozorujeme nálet hejna káčátek, jak na podlaze svádí boj o kousek pečiva. 

Při odjezdu se mi ještě podaří vyplašit koně, který si u vjezdu líně přežvykuje trs trávy. Opouštíme farmu a když se vymaníme z lesa, krajina začne nabírat nový ráz. Připomíná antický Řecko. Kluci v navigaci vybírají tu nejsnazší cestu. Ta v sobě nějaký ten asfalt ještě má, ale jinak je to taková typická šutrovitá albánská okreska. Snažím se jet co nejrychleji, aby se stíhal uchladit motor, ale zároveň mám strach, že s tim švihnu v zatáčce. Taková schizofrenní jízda. Přijíždíme do Leskoviku, kde začíná asfaltka a dáváme se doleva. Po pár kilometrech rovinky zastavujeme na prázdných hranicích. Pomalu nás pustí k řecký kontrole. Všichni v pohodě projdeme, a když na sebe navlíkáme rukavice a helmu, Jirká mávne rukou kolem svýho krku a já pozoruju obrovskou černou věc, která přistane mezi námi a celníkem. Ten brouk má snad 15 centimetrů. Celníka se pobaveně ptám, jestli to je součást kontroly, ale ten spíš tipuje albánskýho špiona. Když se z toho Jirka vzpamatuje a oklepe, sedáme na motorky a už si to stoupáme krásnou světlou asfaltkou, na který rychlými zatáčkami nešetřili. Po nějaký době odbočujeme na serpentinami protkanou příjezdovku k Vikosu. Motorky necháme pod schůdky a po pár metrech se nám rozprostře úchvatný pohled na tu obrovskou rokli. Soutěska podle Wikipedie obklopuje řeku Voidomatis celých 20 km a "při šířce desítek až stovek metrů dosahuje hloubky 600 až 1000 metrů". Děláme povinný fotky a na cestě zpátky k hranicím se s Jirkou rozhodneme zůstat v Řecku ještě jeden den. Semtex se díky kratší dovolený musí držet plánu a pokračovat do Permetu, a tak se loučíme. 

V nejbližší vesnici se ptáme na nejbližší kemp a servírka v místní taverně nám ukazuje dolu k řece, kde sice kemp není, ale stanovat tam můžeme a nakonec dodává: "You can sleep and shit everywhere". Tuhle lákavou nabídku se smíchem odmítáme a podle nedaleký cedule, na který poznáme symbol kempu, se vydáváme serpentinami dolů hned v další zatáčce. Zastavujeme u restaurace a po otázce, kde je ten kemp, dostáváme instrukce obsahující slova tamhleta cesta, most a řeka. Vydáváme se tedy polňačkou a udaným směrem. Když dojedeme k mostu, který je tak dva tisíce let starý, je nám jasný, že kemp na mysli neměla. Ale je to tak kouzelný místo, že se rozhodneme zůstat. Podle cedule zjišťujeme, že jsme na hranici národního parku Vikos. Ještě před rozbitím základního tábora jedeme nakoupit romantickou večeři a další potřebný záležitosti, takže toaleťák a dva litry řeckýho vína. Připadám si jako pravá cestovatelka. Za zády les, před sebou historii a šumící jez s průzračnou vodou. Ještěže jsme ten kemp nenašli, pomyslím si. 

Porce: 200 km

9. den

Ráno začíná "romanticky". Jez hučel, až jsem se z toho několikrát neprozaicky vzbudila a v hlavě se mi začaly přehrávat scénáře, že nás tu někdo přepadává. Jakmile se mi podařilo usnout, zdály se mi o tom sny. Když se ale rozední, všechny noční můry jsou pryč. Jdem se umýt do ledový řeky, takže jenom obličej a pár kapek mi omylem dopadlo na palec u nohy. Dáváme kávu, nikam se neženeme a kocháme se výhledem. Idylku nám ale začínají kazit turisti, a když dorazí na promo focení dvě campingový auta, jdeme se sbalit, ať jsme rychle pryč. Zanedlouho už si to šineme širokou hlavní na Kakavii, jeden z přechodů s Albánií. Za přechodem nás čeká nevábná placatá krajina se silnicí podle pravítka. Dneska chceme navštívit termální prameny v Permetu. Když přijíždíme do prvního většího města tak v dálce registrujeme černý mrak a mlžný opar zahalující hory přesně v místech, kam máme namířeno. S Jirkou se domlouváme, že to odložíme na jindy a rozhodneme se to otočit k Modrýmu oku. 

Zase musíme absolvovat dlohou táhlou rovinku, ale pak nás navigace konečně vede do hor. Silnice už má klikatý charakter a teplota klesá až na příjemných 24°C. K Siri i Kalter neboli k Modrýmu oku nás pustí až po zaplacení 50 lek za hlavu. Příjezdová cesta je taková ukroucená šotolina, ale na místě už to připomíná turistickou atrakci. Autobusy sem dávkují turisty po desítkách a pak se zdlouhavě otáčí na menším plácku, kam už příjíždí další přepravce. Motorky necháváme u restaurace a jdem se nejdřív najíst. Voda, kterou pozorujeme hned od stolu, je tyrkysově průzračná a úplně cítím, jak je ledová. S plnými žaludky jdeme najít místo, kde řeka vyvěrá. Modrý oko je totiž víc než 70 m hluboký spodní pramen, který každou minutu nadávkuje řece dalších cca 8 kubíků. Abych přidala ještě jednu děsně chytrou informaci, tak Modrý oko se nazývá jednoduše proto, že střed jezírka je tmavě modrý a kolem dokola světle modrý až průhledný. Ten pohled stojí za to, a tak přírodní úkaz fotíme a točíme a pak už jen projdeme kolem koupajících se odvážlivců. I když v tom vedru je vychlazená voda na 10°C skoro za odměnu. 

V hledáčku už máme Sarande, kde chceme najít kemp u moře. Klikatíme se lesem a pokračujeme podél řeky přes několik měst a pak už jsme v našem cílovém bodě, v přímořském městě Sarande. Podle údajů v mapách je tady jeden kemp za druhům. Nevím, jak stará ta mapa je, ale v tom velkym městě nacházíme jenom hotely nebo apartmány. U moře se tyčí spousta nově postavených bytových domů s nápisem Shitje (prodej). Přibližujeme se k pláži, ale tam o kempu nikdo ani netuší. Se slabou wi-fi nám nenaběhne ani Google, a tak jedeme hledat po staru. Jediný kemp široko daleko má pro stanaře připravenou betonovou plochu. Teda spíš mu zbylo místo na parkovišti. Nezbývá nic jinýho než se otočit na patě a hledat dál. Zkoušíme nedaleký Ksamil. Tady je to o poznání našlapanější. U silnice nám naháněči každých deset metrů cedulí nabízí ubytko. My se ale naší vysněný představy o kempu u moře nevzdáváme. Narážíme na jeden milý malý kemp, kde nás hned vítají a ukazují volný místo, a že je tu vše potřebný. Zadívám se do dálky, ale ani když se přimhouřením očí snažím zaostřit, moře přes střechy domků nezahlídnu.

Oba začínáme být skeptický. Necháváme Ksamila Ksamilem a jedeme podél pobřeží dál na sever. A páni, to je jízdní zážitek! Provoz opět minimální, občas nějaký ten skot, ale jinak kvalitní asfalt prakticky bez bordelu. Ale hlavně, ty panorámata! Náš kemp nacházíme v Himare. Vítá nás usměvavý černovlasý chlapík jménem Erwin, který rukou mávne na poloprázdnou travnatou zahradu plnou citroníků, ať si místo vybereme po svým. Jsme nadšený, a když nás pak uvítá domácí rákií, že prý je to tradice, není pochyb o tom, že tady jsme správně. Postavíme stan, dáme sprchu a jdem se cournout po promenádě. Malebný městečko je skoro liduprázdný, ale míjíme jeden hotel s restaurací za druhým. Nakonec zakotvíme v taverně hned naproti kempu. Výhled na moře a pizza je neodolatelná kombinace. Pak už jen stačí přejít silnici a už si hovíme v kempu na baru. Bez naší iniciativy před náma během chvilky přistanou dvě rakie. Ťukáme si s barmanem, který se představuje jako Denis, a pak už si jenom užíváme pohodu, která tady sálá z každýho metru. 

Porce: cca 250 km

10. den

Vstávání je trochu krušný, ale tentokrát ne z kocovinových důvodů. Ty malý roztomilý africký slípky, který tu běhaj po kempu, mají nařízenýho kohouta na čtvrtou ráno. Což není hodina, kterou bych chtěla trávit v bdělým stavu. Rozhodnu se tomu opeřenýmu gangu vysvětlit, že takhle opravdu ne. Vystrčím hlavu ze stanu a z metru zírám na opřenou paletu o stěnu domu, na který jsou všichni vysáčkovaný. S tichým "huš, huš" jim taktně nazančím, že už není potřeba vítat nový den. Kohout pak ještě dvakrát znesvětí ticho noci, ale pak už je naštěstí klid. O dvě hodiny později nás budí slunce, který nám ve stanu vytvoří takovou malou saunu. To už nevydržim a tak vystřelim plně probuzená i bez kafe. Oblížíme terén a hned stěhujeme stan do části bez slépek a pěkně ve stínu citroníku. 

Za chvilku už na baru popíjíme výbornou kávu, která všechny slepičí trable vyváží. Erwinovi vyseknu poklonu, že tak dobrý kafe jsem dlouho nepila. Ten s vševědoucím usměvem jenom pokýve hlavou, že na kávě si tady potrpí. Moje gusto, pomyslím si. Udělají nám tady i snídani, a tak si Jirka vybírá omeletu a já si uvědoměle objednám ovocný salát. Ve stínu sledujeme vymetenou oblohu a plán na dnešek je jasný. Tenhle den prohlašujeme za první válecí. Posilněný skvělou snídaní se rychle převlečeme a za minutu už jsme u moře. Když máme ručníkem zarezervovaný lehátka, jdeme svoje sluncem nedotčený běloskvoucí těla osvěžit do moře. Překonáme oblázkovou pláž, a když smočíme palce v průzračný vodě, naše nadšení opadá. Do tý ledový vody se odhodláváme dobrých deset minut. Ale to je tak jediná vada na kráse. Poloprázdná pláž, žádný stánek s cetkama a ani stopy po restauracích, ze kterých by se překřikovala jedna diskotéka za druhou, místo donutů a smaženýho tu nabízí čerstvě natrhaný ostružiny a další ovoce. Jo, připadáme si jak v ráji. Oběd sfoukneme v naší taverně, kde nás italský číšník vítá se slovy: "Welcome again". Zase válečka, moře, sprcha a jako správný štamgasti i na večeři sedíme v taverně.

Když večer vysedáváme na baru v kempu, pomyslím si, že tenhle stereotyp by mi snad ani nezevšedněl. Tentokrát nás obsluhuje Denis, který se s námi dává do řeči. S Jirkou vytasíme naši "very good english", se kterou se naštěstí pomocí rukou a nohou domluvíme. Dozvídáme se, že v kempu je jedna česká rodina a ty důchodci na kolech stanující kousek od nás, jsou Němci, co se rozhodli dojet do Thajska. Oběma nám spadne brada už jenom při vzpomínce na ty kopce, který jsme absolvovali podél pobřeží. Jsou to borci, co jinýho dodat. Pak už jenom klábosíme, popíjíme a je nám prostě fajn. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE