Bosna 2017

Mostar

Ráno za hustého provozu vyrážíme. U snídaně se potkáváme s partou čtyř Turků, kteří jedou na supersportech z Holandska domů. Prý za 4 dny to dají. Cestou kupuji sprej na řetěz – co je to zač, jsem zjistil až doma při čištění řetězu, ráfku, podběhu…všude olej. Jedeme směr na Nevesinje a pak po R433 na Kalinovik. Tuhle cestu jsem chtěl jet už před lety a nezklamala – v celém profilu parádní šotolina s minimem děr a i přes ten včerejší liják bez problémů sjízdná. V druhé části trasy ještě děláme odbočku na Crvansko jezero – malé a úplně opuštěné pleso. Cesta tam i zpět je místy drsnější, navíc se v jedné části na úzké cestě potkáváme s krávou – bylo to kdo z koho (Vítek už měl stojánek dole, aby mohl zdrhat). Cestou ještě zastavujeme na ostrohu nad řekou Neretva. Příjezd do Kalinoviku kolem neřízené skládky je hnus – všude v tom větru poletují igelitové sáčky, auto před námi vysypalo odpadky do škarpy přímo ze dveří. Tohle člověk nepochopí.

Cesta na Kalinovik

Cesta nad Crvansko jezero

 

Za Kalinovikem volíme místo pohodlné M18 cestu R434 přes NP Sutjeska. V mapě je žlutá, tak co.  Nakonec z toho byl jeden z vrcholů výletu. Asfalt skončil pár kilometrů za odbočkou a pak se postupně vystřídala šotolina, bahno, šutry a tak dokola. Zhruba v půlce jsme narazili na kládu přes cestu, to nás asi mělo varovat. Takže frčíme dál, ve výšce kolem 1400 m byla celkem zima. Dojeli jsme k rozvodněné bystřině, nezbývalo, než přebrodit – vody tak 40 centimetrů. Cesta po těch horských loukách byla ale parádní, nikde nikdo a kupodivu ani ptáci. To nejhorší nás ale čekalo – výjezd do sedla 1720 m. Nejdřív trialový výjezd cestou plnou velkých oblázků a pak několik sněhových polí přes celou cestu. První se podařilo objet po trávě kolem (omlouváme se všem rozkvetlým alpinkám, které jsme přejeli), další dvě šlo projet po okraji sněhu a pak už jsme museli sesednout a ve dvou motorky přetlačit. Nejhorší pole nás čekalo až za sedlem – zhruba 50 m z mírného kopce s příčným sklonem ze zatáčky do srázu. Po přetlačení obou strojů z nás tekl pot proudem. Čekala nás ale parádní cesta z druhé strany hory a fantastické výhledy. Jen jsem se modlil, aby na konci nebyla závora – nebyla. Dole nezbylo než konstatovat, že jsme to sedlo letos přejeli vůbec první – jiné stopy v tom sněhu nebyly!

Paráda - jižní část NP Sutjeska

Po najetí na M20 spěcháme na Visegrad, kde máme nocleh. Jedeme naprosto luxusní asfaltkou s táhlými zatáčkami a bez provozu. Energii dobíjíme kávou a tiramisu na pumpě u mostu přes Drinu, aby nás pak na konci města Foča zastavili policajti. To byl vážně zvláštní zážitek. Prý mi změřili 61 km/h. Já vím, že jsem na tachometru měl něco přes osmdesát, radar ale mají bez fotky – bůhví, čí rychlost to byla. Začalo vysvětlování, že je to pokuta za 50 KM. OK, spěcháme a proto bez keců podávám peníze orgánovi. Ten se hrozně diví, peníze si nebere. Chce papíry – jasně, známá finta, peníze končí u techničáku a takhle to předávám jako balíček „tři v jednom“. Vrací se bez peněz, papíry mi nechce vrátit. Mezitím popochází, odplivuje a hádá se s kolegou. Já už začínám být nervózní a snažím se mu naznačit, že spěcháme, peníze dostal, tak proč to prodlužovat. Za chvíli se vrací opět s papíry i s penězi a prý, že mám jet. Jak říkám, dodnes to nechápu. Do Visegradu dojíždíme skoro za tmy. Město jako takové je díra, nic jiného, než ten slavný most tam není. Snad jen uměle vytvořené město Andričevgrad, kde večer stejně nikdo není – jen obsluha početných kaváren a restaurací. Nad Drinou se valí smrad z hořící skládky, kterou jsme minuli cestou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE