Jugoška a další státy RVHP cestou necestou

Druhý den nás měl primárně dostat do našeho prvního hlavního cíle, a sice na zcela mimozemskou základnu Željava na hranici Chorvatska a BiH, kde jsme plánovali strávit noc. Aby to nebyla taková nuda, našel jsem ještě cestou dva velice zajímavé objekty. Jeden z nich s sebou neplánovaně přinesl i první dávku šotoliny na našem výletu.

Ráno proběhlo standartně: Otevřu oči, svěží vyskakuju, rozcvička, 150 dřepů, kilometr běhu a... následně se začnu pomalu probouzet a pozvolna soukat ze spacáku. Stan demonstrativně rozbaloval jenom Michal. Postupně jsme se nasnídali, vyčistili, posbírali, sbalili, zaplatili, atd. atd. a bez zbytečných průtahů jsme vyrazili. Program jsme měli nabitý a chtěli jsme dorazit na Željavu ještě za světla. Odbočili jsme na jih po silnici 67 vstříc druhé porci maďarských rovin. Maďarsko dále pokračovalo klasicky:  Po levici slunečnice, po pravici kukuřice, a co 5-10 km zatáčka. Po překročení hranice s Chorvatskem jsme zastavili v nějakém bezejmenném městečku a obřadně si dali první čevapi a pljeskavice.

Památník revoluce lidu moslaviny – Podgarić

Památník na místech partyzánského povstání proti fašistům v roce 1941. Postaven v roce 1967, takže brutalismus jako řemen (jako chlapec ze sídláku mám pro brutalismus slabost :c) Dost velká stavba podle které asi dělali Millenium Falcon. I okolí je hezké, takže rychlá zastávka, nějaké ty fotky, chvíle odpočinku v chládku železobetonu a jelo se dále. Zatím všechno slušné cesty, takže vesměs nuda šeď. Jen sem tam nějaký ten odbočující traktor, či jiné vtípky chorvatského venkova.

Krajina se postupně měnila z širých, úrodných maďarských plání na tu členitější, kopcovitou, balkánskou. Cesty se začínaly hezky klikatit mezi kopci a vesničkami. Milým překvapením bylo asi 5 km šotoliny, které se vyklubaly z posledního úseku příjezdové cesty na Petrovu horu z vesnice Vrginmost. Žádná velká divočina, k tomu lehce do kopce, takže půl bídy. Navíc skvělá příležitost poprvé vyzkoušet a prověřit terénní schopnosti nás, našich naložených strojů, zvoleného obutí a pochopitelně nechat na chvíli odpočinout našim osezeným zadkům. Chlapci v té době ještě netušili, s jakou láskou budou v následujícím týdnu na osezené pozadí vzpomínat :c)

Památník povstání lidu Kordunu a Banji – Petrova Gora

No, památník… soudruh Tito nebral tyhle ty věci na lehkou váhu, to se ví. Takže památník vlastně  je (byl) poměrně rozlehlý výletní areál. Dole parkoviště, posezení, občerstvení a tak dále. A směrem vzhůru vede široké, dlouhé schodiště, postupně přecházející v chodník, který vede až k samotnému památníku.

Památník je obrovská, asi 8mi patrová železobetonová stavba, s křídly, točitým schodištěm, výtahy, foyer, balkóny, postelí s nebesy… Fotky asi prozradí více. Po svačince na „nádvoří“ jsme se vydali, po vzoru právě vycházejících místních, dírou v pletivu a následně oknem dovnitř. Interiér byl klasicky zcela vybílený, nicméně vevnitř bylo vše v dobrém stavu, železobeton je věčný. Jen výtahy teda už nějaký ten pátek nejezdily. Vnitřní prostory byly po vyjití točitého schodiště nečekaně otevřené, vzdušné a nekonvenčně uspořádané. V horní části byla moc pěkná místnost s postelí a několika vypadnutými ocelovými pláty. Díry po nich skýtaly nádherný výhled po okolní pahorkatině. Pokud někam s dívkou na romantickou večeři při svíčkách a noc uprostřed hor a železobetonu, tak jedině sem :c) S Honzou jsme vylezli až na střechu a dopřáli si krásný pohled na okolí a bouřku, se kterou jsme se už asi 50 km naháněli.

Po rychlém, ale důkladném průzkumu a dokumentaci jsme se vydali na poslední stovku dnešního dne, která nás měla dovést na leteckou základnu Željava. Cesta dolů byla asfaltka v relativně slušném stavu, avšak s několika nečekaně utahujícími se zatáčkami, občas vylepšenými špetkou štěrku. Jedna z nich dokonce přesvědčila nějakého, kousek před námi jedoucího motorkáře, že si po jejím úspěšném projetí dá na chvíli pauzu u krajnice :c)

Letecká základna Željava

Základna byla stavěna téměř deset let od roku 1959. Svého času patřila k nejdražším evropským stavbám. Bylo vyraženo 3,5 km tunelů, z nichž velká část má téměř půlkruhový průřez o šířce 15,4 a výšce 8 m. Za provozu z ní operovaly 3 perutě MIGů 21 (58 letadel!). V případě nouze (atomový útok) byla schopná po dobu jednoho měsíce uschovat a ochránit až 100 letadel a přes tisíc (!!!) vojáků pozemního personálu. Za masivními železobetonovými vraty byla kompletní infrastruktura k zabezpečení provozu letadel, vč. výzbroje a paliva, vlastního vodovodu, kantýny pro tisíc lidí, ubykací atd. Základna sloužila do roku 1991, kdy ji ustupující jugoslávská armáda zaminovala a podzemní prostory vyhodila do vzduchu. Zkázu dokončila v roce 1992 pro změnu srbská armáda a dalších asi 56 tun výbušnin, aby letiště nemohlo být využíváno bosenskými a chorvatskými vojáky. Dle místních vycházel dým z tunelů ještě několik měsíců.

Při příjezdu k areálu letecké základny nás přivítala majestátní Dakota, zaparkovaná kousek od vjezdu. Letadlo už je dost rozebrané, ale například díky chybějící podlaze v kabině můžete obdivovat systém kladek a táhel, vedoucích z cockpitu, které sloužily k ovládání toho drobečka. Fotografií na křídle s buřinkou jsme se rozloučili s Dakotou a vydali se směr letiště. Po několikakilometrové rovince jsme se dostali na křižovatku před vjezdy do hangárů.

Po několika drag závodech na RW jsme se vydali prozkoumat vnitřní útroby tohoto gigantického komplexu. Už samotná masivní vrata s výřezem pro směrovku působí majestátně. Když se k tomu přičte studený a vlhký průvan, linoucí se z hloubi tunelů, připadáte si, jako kdybyste vstupovali do Morie :c) Proti původnímu plánu jsme nakonec dovnitř nevjeli motorkami, před vjezdy jsou celkem vysoké a příkré kopce z hlíny a hned za nimi takové strašně kluzké a mokré bláto/mech na betonu. A měl jsem obavy, že buď zůstanu na vršku viset na břiše, že se skutálím do díry vlevo či vpravo, a nebo že se rozsekám na tom kluzkém svinstvu hned za tím kopcem. A tahání naložené motorky z nějaké díry, rovnání nosičů, padáků a podobné radovánky, jsem druhý den výletu v plánu opravdu neměl.

Jdeme dovnitř

Poznatek č. 1, když zapomenete alespoň (silnější) čelovku, mobilem si tady moc neposvítíte. Maximálně před sebe, abyste nešlápli do nějaké díry nebo kaluže, nicméně k pořádnému osvětlení těch obrovských tunelů by to chtělo alespoň 1000 W halogen. Vevnitř je vlhko jako v jeskyni, díky čemuž se vůbec nepráší, ale musíte si dávat pozor, abyste neuklouzli po nějaké mecho/bláto/kaluži, kterých je vevnitř spousta. A není úplně jisté, z čeho ty kaluže jsou :c) Interiéry vypadají, jako by je 2 x po sobě vyhodila armáda do vzduchu. Takže mimo hrubých konstrukcí a betonu je všechno ve značném stádiu rozpadu. Tu a tam se ještě dá najít nějaký suvenýr, ale jak jsem psal, 25 let vlhka udělá svoje.

Po průzkumu vnitřních prostor jsme si začali hledat místo, kam bychom složili hlavy. Vevnitř to byla blbost, byla tam zima, vlhko a průvan, utáboření se ve volné přírodě vzhledem k minám taky nepřicházelo v úvahu, takže volba padla na plácek velikosti menšího fotbalového hřiště vedle spojovačky 2. a 3. vchodu. Plácek byl ze všech stran oklopen vzrostlými stromy a krom převrácené boudy z V3Sky zcela prázdný a tichý (44.833611, 15.761517). Z křoví jsme vytáhli několik suchých stromků a uprostřed plácku udělali oheň. Atmosféra byla nepopsatelná. Úplné ticho, jasná obloha, úplněk, ohýnek, beton… připadal jsem si jako v Operaci Flashpoint :c) Po večeři, obligátní kávě z džezvy a konzumaci nějakých těch měkkých a tvrdých drog jsme se pomalu uložili ke spánku.  Stan opět rozbaloval jen agorafobik Michal, jinak jsme všichni usínali s hvězdným nebem nad hlavou. Náš spánek ovšem netrval dlouho.

Něco k proclení?

Okolo druhé hodiny ranní jsme byli vzbuzeni nějakými lidmi vystupujícími z bílého, neoznačeného Transporteru. Následně se naštěstí ukázalo, že to je pohraniční stráž. Chlapi se ptali, co tam děláme a co jako… Pravda, že vzhledem k zákazu volného kempování a rozdělávání ohně všude v Chorvatsku, obzvláště na opuštěných vojenských základnách, a taky vzhledem k opilosti nás všech, nebyla naše výchozí vyjednávací pozice úplně nejlepší. Naštěstí se nad námi pánové slitovali, a po ujištění, že oheň už stejně nehoří, a že se hned ráno sbalíme a mizíme, nás nechali spát dál. Pravděpodobně se tímto asi připravili o poměrně groteskní pohled, jak se 4 dost opilí lidé snaží sbalit věci na motorky a následně s nimi ještě někam odjet. Asi si nechtěli přidávat práci, protože by nás museli stejně minimálně zatknout nebo zastřelit, abychom jim tam někde nekličkovali ožralí po dědině, hledajíc místo k přespání:c)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE