reline_unor



Chorvatsko 2010 na Burgmanovi

Kapitoly článku

Den 7 - pátek 30.7.

Ráno koukáme na oblohu a vidíme jen mraky. Jsou sice místy protrhané, ale jsou. Berem věci na koupání a jdem dolů k pláži, ale já cestou rozhoduji, že takové polojasno je ideální na výlet, a tak se zase vracíme zpátky k ubytku a balíme se na cestu. Je asi půl dvanácté a my vyjíždíme směr Drvenik (asi 30 km pod Makarskou), odkud jezdí trajekt na Hvar. Ted zase odbočím a pochválím Chorvaty za jejich cesty a značení - vše je přehledné a popsané, člověk pokud ví kam jede, určitě podle šipek dojede. To v Maďarsku nehrozí... Přijíždíme k trajektu a ten je zrovna u mola. Koukáme u okýnka, kde prodávají lístky, v kolik že nám to jede, a je to za dvě minuty! Hledáme prachy, Markétka platí a já jedu jak drak k trajektu. Maník, co velí nakládce, se mě ptá, jestli mám dva stojany a pak se ptá, jestli se vlezu mezi Passata a jakési korejské jako-auto. Jasně, že vlezu, přece nebudu čekat na další loď :-)
Během cesty zjisťujeme, že jsou s námi na lodi ještě nejací kluci na dvou Hornetech 600 - stříbrném a zlatém. Jsou z Hradce a bydlí v Živogošče. Jak ale říkají, je tam docela mrtvo. Na Hvaru nikdy nebyli a tak jim dávám tip na Jelsu a Ivan Dolac. Po výjezdu z trajektu jedeme jedinou cestou do vnitrozemi ostrova.
Cesta je úzká a hrbolatá a celkově je znát, že už nejsme na kontinentu. Jedeme docela pomalu a vychutnáváme si pohledy z hor a útesů na moře a další útesy. Zatáčka střídá zatáčku a my jsme jednou na jižní straně ostrova a jednou na severní. Na té jižní je docela vedro. Vesničky jsou doslova malinkaté, někdy je tvoří jen pár domečků, navíc polorozbořených a obklopených rezavými vraky aut a zemědělské techniky. Kolem cesty se rozkládají políčka, oddělená od sebe typickými kamennými zídkami. Nikdo na nich ale už nic nepěstuje. Mimo jiné tu divoce roste levandule a pěkně voní. Dojíždíme k tunelu u města Pitve. Je na něm značka zákazu vjezdu motorek. Otáčím to, ale po párstech metrech potkáváme bandu místních skútříků, jak táhnou rovnou na tunel. Otáčím to zase a jedeme za nimi. Tunel je řízen senzorem a semafory na obou stranách. Čekáme tedy na zelenou a jedeme dovnitr. V tunelu je teplota tak o deset az patnáct stupňů nižší než venku, a tak se příjemně chladíme.
Vyjíždíme nad jakousi vesničkou a ježto jsme hladoví, dáváme si ovoce a z místní samoposlugi nanuky. Jsme teď na jižní straně ostrova a vedro je docela drsné. Vzpomínám na automatickou klimatizaci v autě... Rozhodujem se, že dál už nemusíme, a jedem zpátky přes tunel a nad městem Jelsa a dále směr Sučuraj.
V jednom místě si pamatuji na upoutávku k jakési jeskyni (Grabceva spilja). Odbočka vede na kamenitou cestu a za chvilku jsme na jakémsi parkovišti. Tam zjišťujeme, že jeskyně je otevřena jen v pondělí, ve středu a v sobotu, takže nic. Jedeme dál a Markétka si cestou trhá levanduli. Přijíždíme do Sučuraje a cestou ještě potkáváme horneťáky v protisměru - to jim to trvalo, než vyjeli. Na trajekt je fronta, dlouhá snad půl kilometru. Markétka jde koupit lístky a já jedu dopředu k trajektu. Nakládku teď organizuje ženská a ta mě posílá bokem - je mi to jasné: jakmile nalodí poslední auto, do mezer se nacpou motorky. Ještě že nemusíme stát tu šílenou frontu...
Z Drveniku jedeme směr Makarska, ale to pro dnešek ještě není všechno - chci vyjet na horu sv. Jure, ktera vévodi skalnatému masivu Biokovo (1762 m n.m.). Vyjet se na ni dá asi z více míst, my jedeme z Podgory. Vjezdné je 35 kuna/osobu, platíme a jedem. Cestou stoupáme, ale teplota logicky klesá. Chybí nám ještě asi 15 km a už se docela klepeme zimou, je už jen 19 stupňů. K hoře vede úzká cesta plná ostrých zatáček, za které není vůbec vidět a někdy se s autem v protisměru vyhneme na poslední chvilku.
Konečně dorážíme nahoru a drkotáme zuby - 16 stupňů je fakt málo. Ale výhled, který se nám naskytl za to stoji! Z hory jde vidět jak na stranu pobřeží, tak do vnitrozemí. Navíc uz zapadá sluníčko a z některých mraků na vnitrozemské straně prší, takže foťák je v permanenci. Balíme se do ručníků a jedeme dolů. Už se stmívá a tak mají auta rozsvícená světla, můžu je tudíž vidět na větší vzdálenost a připravit si vyhýbací manévr. V jednom místě ale narážíme na stádo místních horských krav a býku. Nevypadají naší přítomností na cestě nijak zaskočeni a klidně si blokují průjezd. Najednou Markétka povída: "Majki, ten bejk se na nás nějak divně kouká..." A já na to: "No jasně, vždyť mám červené triko!" Začíná nám být nějak horko. Najednou se krávy trochu pohnou a já vidím mezeru. Dávám plný plyn a rychle pryč. Safari asi není nic pro mě...
Do brlohu dorazíme krátce po deváté večerní - unaveni a lehce ochlazeni, ale spokojeni a plni zážitků. Mám jakési tušení a hážu přes skútr plachtu. Přesně v tu chvíli začíná liják a my jdeme spát...

Den 8 - sobota 37.7.

V noci byla bouřka a liják. Ráno už je po bouřce, ale prší pořád. Děláme si vodní dýmku (ještě že jsme sehnali uhlíky) a hrajem karty (ještě že jsme je sehnali). Kolem oběda už je po dešti a v jednu už je azúro a sluníčko pálí a snaží se vše usušit. Jdeme na pláž a přemýšlíme, co se tu večer bude dít. Po celém městě jsou upoutávky na jakýsi karneval a velkou zábavu. Když opouštíme pláž, jdeme kolem stánku piva Ožujsko, kde nám nabízí zadarmo půllitr s novým žitným pivem. Dáváme si a jdem se domů vyparádit na večer. Večer je na hlavní makarské ulici v přístavu maškarní průvod, milion lidí a všude hudba (místní a její variace s tuc-tuc) a samozřejmě stánky s pitím a jídlem.
Jdem kolem baru, kde se nám zda drahé pivo (0,5l za 17 kuna), a tak sedáme do baru vedle, kde je ještě dražší (0,5l za 20 kuna). Kecáme a koukáme na lidi kolem, na kočičky, které soutěží o nejkratší sukýnku (některým byl asi už i opasek moc velký) a popíjíme pivko a chřoupeme k tomu oříšky. Hudba je chytlavá, holky krasné a pivo dobré. Po chvíli se před barem začína produkce mladíka, který si háže s hořícími lahvemi a plive oheň. Umí! Domů dorazíme asi v jednu (tedy ne, že by to dole už končilo) a jdem chrnět.

Den 9 - neděle 1.8.

Válení u vody - co dodat. Opět krátíme zásoby Pepe Lopeze a večer jsme unaveni od nicnedělání. Plánujem zitřejší výlet na Mostar a možná i Dubrovník. Už se těším, až zase někam pojedem, to válení mi moc nesedí :-)

Den 10 - pondělí 2.8.

Vyrážíme o půl deváté, což je na naše dovolenkové poměry nezvykle brzy. Jedeme horem na Vrgorac a cestou, kdyz vidíme šipky na Medugorje, rozhodujeme se ho přidat do itineráře. Cesta na Vrgorac je prázdná a je to samá zatáčka s celkem slušným asfaltem - motorkářův ráj! Z cesty vidíme, jak se dole pod námi v údolí staví dálnice na Dubrovník a Černou Horu. Práce jde Chorvatům od ruky, to se musí nechat. Přijíždíme do Medugorje. Je to poutní místo (asi se tu někomu někdy zjevil nějaký svatý). Já, coby nevěřící pes, se proplétám neskutecnou hromadou aut, autobusů a lidí a hledám, kde bych skútr složil. Nacházím, a jdem ten zázrak omrknout. Je neskutečné, jak se ze zapadlého místa někde v Chorvatsku stane pulzující město plné lidi. A samozřejmě jde o skvělý kšeft - tuny a tuny suvenýrů a obrazků svatých na každém rohu, zimmer frei, parking, taxi, občerstvení... Zrovna se tu koná akce Mladicamp, takže kolem kostela je plno mladých z různých koutů světa, kteří sledují kázaní na pódiu. Mně to jaksi nic neříká, tak se raději vymotáváme z města ven a jedeme dál směr Mostar.
Mostar - ted se budu bavit o staré části - je krasné středověké město, kde je muslimská a katolická část spojena krasným klenutým mostem. Ten má tedy velmi silný symbolický význam. Po příjezdu do staré části dělá Markétka tragickou navigační chybu, když na mě volá: "Stůj, dál už je zákaz vjezdu, copak ho nevidíš?" Takže zastavuji na placeném parkovišti a platíme 20 kuna. O padesát metrů dále - v zákazu vjezdu - je parkoviště pro motorky, a to zdarma. Promiň, Markét, já to musel napsat :-) Fotíme most a procházíme starými uličkami s hromadou stánků se suvenýry. Vedro začíná být docela nepříjemné.
Po prohlídce starého Mostaru jedeme dále směr Blagaj. Tam chci vidět pramen řeky Buna, který při své návštěvě natočil Rady. Oproti Radyho videu se tam teď vůbec nic neděje. Prostě skála a od ní dále líně teče řeka. Holt je léto, vedro a vody není tolik jako začátkem května... Trochu zklamáni jedeme na hraniční přechod u města Metkovič. Tam se Markétka i přes únavu od příšerného vedra (36 stupňů, vzduch byl tak teplý, že mě i za jízdy zahříval) rozhoduje jet dále na Dubrovník. Tady musím přiznat, že v tom vedru, co panovalo, byla jízda v místní dopravě utrpením. V jednu chvíli jsem si už říkal, že jestli se za dalším kopcem neobjevi Dubrovník, tak hodím prskolet z útesu a raději to doplavu. Naštěstí se objevil :-)
Do Dubrovníku se vjizdi pres pěkný nový visutý most. Je z něj hezký pohled na město, rozhozené po kopcích a ostruvcích. Už je docela pozdě odpoledne, a tak jedeme rovnou na staré město. Poučeni z předchozích nezdarů míjíme centrální placené parkoviště bez povšimnutí a jedeme dál v naději, že motorky budou mít někde parkování zdarma. Samozřejmě, že mají, a to dokonce přímo u vstupu do hradu. Procházíme se uličkami mezi hradbami. Ty jsou opravdu mohutné. Hrad musel před dávnými dobami působit jako nedobytná pevnost a vlastně tak působé i dnes. Všechno je kamenné a brutalně vyžhavené od sluníčka.
Přece jen jsme už docela dole na jihu a hodne to peče. Na Dubrovník by to chtělo vyhradit tak dva až tři dny, příště to už budeme vědět. Kupujeme nealko pivko a radeji volíme rychlý ústup. Čeká nás cesta zpatky a řídí Markétka. Já se kochám krasnými výhledy na útesy chorvatského pobřeží při svitu zapadajícího sluníčka.
Byl to dlouhý výlet, ale přesto ještě před spaním zapínám internet v mobilu a koukám na Maxíky. A co nevidím - Slepejš je taky v HR. Takže mu píšu SZ a jdem už konecně spát.

Den 11 - úterý 3.8.

Ráno nacházím v mobilu SMS od Slepejše, že jsou v Drveniku, tak ať se stavíme na pivko. Takže věci na pláž balíme do motorky a jedem. Drvenik známe (jak se později ukáže neznáme), a tak jedem do přístavu. Slepejš psal doslova, ze jsou na pláži pod trampolínou, kterou vidíme hned na konci cesty k trajektu. Nikde však nevidíme Slepejše. Píšu mu, že jsme teda u trampolíny. Rozkládáme tabořiště a sluníme se, koupeme a sledujeme trajekty na Hvar a Korčulu. Pozdě odpoledne mi najednou zvoní mobil - Slepejš. A že prý máme jet dále a dále až ho uvidíme. Tak zjišťujem, že Drvenik je podstatně větší, než jsme čekali. Pokecáme se Slepejšem a Kacabou a jedem domů. Večer jdeme do mistni konoby na večeři. Rybky jsou delikátni, pivko taky, prostředí příjemné - co víc si přát? Pomalu se nám to krátí...

Den 12 - středa 4.8.

Válení na pláži. Dojeli jsme Pepu Lopeze a ukecali babku, že zůstanem ještě jeden den. Řekla na to svoje oblíbené "Dobro, dobro..." a šla odháňet kocoura. Škoda, ze jsem tu scénku nenatočil :-D Domů tedy vyrazíme až v pátek. Jelikož se mi nechce jet zpátky stejnou cestou jako tam, navrhuji jet nahoru na Maribor a dále na Graz. Tam někde sehnat zimmer frei a v sobotu pokračovat po staré cestě z Grazu na Vídeň a domů...

Den 13 - čtvrtek 5.8.

Opět válení na pláži, tentokrát už poslední. Na pláž jdem přes přístav a vidíme, že je tu nově zakotvená jakási vojenská loď. Ptám se vojáka, jestli dělají prohlídky a on na to, že ano, ale až od pěti odpoledne. Aspoň máme čas na slunění. Po chvíli lenošení na pláži si říkám, že ještě nemám splněn ten vodní prskolet a tak to jdu omrknout. Maník mi dává plovací vestu a vysvětluje mi jednoduché ovlédaní - na levé ruce start/stop, na pravé ruce páčka plynu a to je vše. Prvních pár set metrů jedu pomalu, ale pak to nevydržím a dávám tomu plný kotel :-) Vytáhl jsem z dvěstěpadesátky (Yamaha VX) 55km/h a musím uznat, že let po hladině na tomhle stroji má něco do sebe. Co je ale ještě lepší - to je způsob, jakým ta věc zatáčí! Není třeba se naklánět ani nic jiného, jen se držet. Kam zatočím řidítky, tam to okamžitě a přesně zahne, bez ohledu na rychlost, jakou právě jedu. Vlnovky, osmičky, kolečka, nebo prostě zatáčky libovolného poloměru, to vykružuje jako podle šablony. Příjemně strávených 10 minut uběhlo poněkud rychleji, než jsem čekal. Ještěže jsem to zkusil až poslední den, jinak bych za tu věc utratil vešskeré naše peníze :-)
Blížila se pátá a já tedy jdu k vojenské lodi. Prohlídka je nemoderovaná, prostě nás pustí na loď a nechají nás koukat všude, kam se dá dostat. Pohled zpoza kanónu na přístavní domečky hovořil jasně ve prospěch vojenské moci.
Cestou zpět na pláž ještě vidím zaparkované tři Ducati Monstery a jeden chopper v luxusní matné černée barvě, takže je prostě musím vyfotit. Večer se koná oslava dne vítězství. Hlavní ulice podél přístavu byla proto uzavřena a změnila se v tržiště a pódium. Většina obchodů měla v tento den otevírací dobu jen dopoledne. V mnoha stáncích se podávají makrely zdarma a takový stánek tak jde na dálku poznat podle šíleně dlouhé fronty. Pivo je u většiny stanků za 10 Kn (normálně je za 14 a více). K tomu všemu pár domácích skupin a zpěváků hraje dalmátskou muziku a tisíce turistů tak mají na co koukat. Chvilku zevlujem mezi davy a pak jedem domů. Je třeba se sbalit, zítra už vyrazíme na cestu domů...

Den 14 - pátek 6.8.

Ráno máme budíček na sedmou hodinu. Kdyz zvoní, jsem už dávno vzhůru, ale Markétka ještě spí. Děláme narychlo snídani a balíme poslední drobnosti. Fotíme se s babkou, která je dojata a přeje nám šťastnou cestu. Když o tom tak nakonec přemýšlím, je vlastně docela milá. Další fotka patří mrakům nad masivem Biokovo. Jsou hodně nizko a vypadá to, že každou chvíli pohltí i první domky pod masivem. Usuzujemem z toho, že ve vnitrozemí jistě prší, a tak se rozhodujeme pro jízdu po jadranské magistrále co možná nejdále ke Splitu. U Splitu najíždíme na cestu vedouci na Zagreb. Od Karlovacu kolem Zagrebu jedeme po dálnici a cestou si Markétka vsimne informacni tabule, kde je napsáno: "Cash - 30 min, No cash - 0 min." Asi tím chtěli sdělit, ze při placení mýta je lepší platit kartou. Jakmile přijedeme k mýtné bráně, rohodujeme se pro No Cash. Placení kreditní kartou je velice jednoduché a rychlé a tak přenecháváme stání v asi 5 km frontě na cash jiným a jedeme dále - směr Maribor.
Na chorvatsko-slovinských hranicích zjišťujeme, že Slovinci zrušili na hranicích všechny přechody, kromě těch dálničních, a to proto, aby bylo nutné jet po dálnici a tudíž za ni zaplatit. Hledáme cestu jinudy, neboť na dálnici je zácpa, ale prostě to v tomto místě jinak nejde. Dálnice je díky tomuto inteligentnímu rozhodnutí totálně pretížena a já začínám na Slovince pěkně (tedy spíše nepěkně) nadávat. Nevadí mi placení, vadí mi hloupá organizace a promrhávání našeho času. Navíc začíná pršet.
Po přejezdu Slovinska (nakonec jsme jinou cestu než dálniční našli) se ocitáme v Rakousku. A tady už prší fest. Je to liják jako z konve a my čekáme na benzínce, jestli trochu poleví. Bohužel to tak nevypadá. V plánu máme projet aspoň kousek Rakouska a najít nějaký "zimmer-frei", kde přenocujeme. Přijíždíme do Grazu a déšť končí. Rozhodujeme se tedy jet dále. A je to dobré rozhodnutí. Najíždíme na silnici číslo 54, která vede až do WienerNeustadt. Je to krásná zatáčkovitá cesta, s kvalitním povrchem - prostě taková rakouská silniční klasika. Jedeme jako po másle a za pár desítek minut jsme ve W. Neustadt. Tady nás chytá šílený nárazový vítr, který nás několikrát málem převrátí. Je to opravdu síla!
Odtud po silnici číslo 17 na Vídeň. Do Vídně přijíždíme o půl jedenácté večer a šipky nás vedou na Prahu a dále na Brno po novém kusu dálnice. Ve dvanáct (tedy 0:00) jsme v Brně.
Naštěstí vichr před rakousko-českými hranicemi ustává a kupodivu ani neprší. Najíždíme na dálnici, ač neradi, a pokračujeme směrem na Ostravu a pak na Dolní Benešov, kam přijíždíme ve čtvrt na tři nad ránem.
Ujel jsem tedy za 18 hodin 1200 km z větší části po okreskách. Po dálnici bychom byli doma jistě dříve, ale my dálnice neradi. Necítil jsem žádnou únavu, patrně díky dostatečnému odpočinku a celkově záživné cestě - hlavně rakouské části s jejich zatáčkovitými silničkami.
Mimochodem: Komunikace umřela asi po osmi hodinách, tedy tak, jak udává výrobce. Pro výlety či vyjížďky je dobrá, ale na celodenní cestování je třeba ji občas vypínat, jinak celý den nevydrží.

Dovolená v Chorvatsku byla skvělá, viděli jsme hodně ze země, která má krome moře rozhodně co ukazovat. Jsem rád, ze se nám podařilo Chorvatsko procestovat a děkuji Markétce, že to se mnou vydržela :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):
Motokatalog.cz


TOPlist