Výletiček do Chorvatska

Co předcházelo

Nápad zajet na otočku do Chorvatska se zrodil v hlavě mého švagra jednoho červnového večera tohoto roku, když byl v draku – to obvykle mívá samé „dobré“ nápady. Každý určitě řekne: „Chorvatsko, těžká zívačka!“, ale švára vždy přidá něco k dobru. Rozhodl se totiž, že to odjede na skútru o objemu 125 cm3 a, aby to nebylo málo, na jeden zátah. Každý, kdo tam s ním pařil, se mu smál. Smích zmizel poté, když se druhý den v poledne probudil střízlivý a stále to bral jako hotovou věc. Nejdřív do této akce uvrtal bratra, pak se dobrovolně přidal kámoš Ivoš a v červenci nakonec já – magor, který zrovna udělal řidičák na motorku a v době výletičku (jak jsme to celé nazvali) mně ještě pořádně nezaschl inkoust na papírech. Nicméně týdny utíkaly a start se neustále odkládal z nejrůznějších příčin. Jak se odsouval termín odjezdu, začala se rozpadat i původní sestava, až jsem zůstal pouze já a strůjce nápadu. Odjezd nakonec proběhl až 6. září 2018 a celou tuto taškařici švagr absolvoval na skútru Yamaha Majesty, který koupil někdy v červenci po tom, co ho napadl ten skvostný nápad. Já jel na Kawasaki Versys 650. Domluvili jsme se, že pojedeme na lehko – jen to, co budeme mít během cesty na sobě plus kraťasy, tričko, spodní prádlo, plavky, nazouváky, kartáček na zuby, zubní pastu, sprej na řetěz a flašku whiskey. Ubytování švára zabukoval v hotelu Podgorka, protože má 24 hodinovou recepci a příznivé ceny.

Cesta Vsetín - Podgora

Plánovaný odjezd ve 4 hodiny ráno jsme nedodrželi o dvacet minut, neboť jsme bojovali s nastavením navigace. S tímto lehkým skluzem jsme vyrazili na cestu. Navigace nám našla kratší trasu, než nám vyhodily mapy.cz, ale jak se později ukázalo, opak byl pravdou. Trasa dle navigace byla o 33 km delší a my jsme touto zajížďkou ztratili minimálně hodinu. Na Slovensku totiž vedla přes jižní okraj Strážovských vrchů, v Maďarsku „obkroužila“ Balaton a v Bosně a Hercegovině překračovala hřeben Vitorogu v nadmořské výšce 1240 m. Toho jsme však později nelitovali. Ale to předbíhám.

Počasí v den odjezdu se naprosto odlišovalo od předchozích dní. Místo relativně teplého rána nás přivítala mlha, neskutečně vlezlá vlhkost a zima. První zastávku jsme udělali až na Slovensku v obci Dolné Chlebany nedaleko Topoľčan, kde jsme si museli odskočit. Zrovna svítalo, za což jsme děkovali, protože jsme byli značně prokřehlí. Zvláště švára. Ten blázen jel pouze v mikině, pod ní jen tričko a hlavně bez rukavic. Nechápu, jak narovnal prsty, když chtěl sundat ruce z řídítek. Jakmile bylo slunce na obloze, jelo se mnohem líp. Profrčeli jsme skrz Nitru a Nové Zámky, přičemž jsme příliš nedbali na maximální rychlost a kolony, a další zastávku jsme si dali až v Komárně na hranicích s Maďarskem. Tam jsme dotankovali, dali kafe, něco zobli, odskočili si a mazali zase dál.

Most přes Dunaj u Komárna (ilustrační foto)

Maďarsko jsme měli v plánu přejet bez zastávky a natankovat až v Chorvatsku. Když jsme ale projížděli Siófokem, všiml jsem si, že švárovi trvale svítí pravý blinkr. Když mu o pár kilometrů dál přestala svítit světla, museli jsme zastavit. Švárovi se naštěstí nějak podařilo světla i blinkry šroubovákem rozchodit, a tak jsme po půl hodině mohli pokračovat.

Technická přestávka u obce Rádpuszta v Maďarsku

Zbytek cesty už byl bez problémů. Musím se však zmínit o maďarských silnicích – jsou hrozné! Člověk má mnohdy pocit, že jede přes železniční pražce. Nicméně to vypadá, že se s tím Maďaři snaží něco dělat. Co ale bylo fajn, že hlavní tah, po kterém jsme jeli, vedl převážně mimo zástavbu. Takže jsme jeli i 50 km, aniž jsme projížděli přes nějakou obec. Na maďarsko-chorvatské hranici, u města Barcs, nás zaskočili tím, že po nás chtěli veškeré doklady, včetně dokladů od vozidel a zelené karty. Ať žije EU a volný pohyb osob! Za čárou jsme dotankovali a vydali se k Bosně a Hercegovině. Cestou přes chorvatskou Slavonii nás mile překvapila vysočina Papuk, jejíž západní část jsme překonávali – trochu nám připomínala Chřiby a navíc přes ni vedla skvělá silnice s táhlými zatáčkami. Před hranicemi jsme u města Stara Gradiška dotankovali do plna, na čáře si nechali celníky zkontrolovat dokumenty a byli jsme venku z EU. Bosnou jsme sice prosvištěli bez zastavení, ale tato země nás naprosto uchvátila. Za Banja Lukou vede nádherná cesta klikatící se podél řeky Vrbas. Silnice je na několika místech téměř do poloviny své šířky zasekána do skály (samozřejmě bez jakýchkoliv výztuh či podpěr), z druhé strany samotná řeka Vrbas se svými peřejemi, a to vše relativně úzkém vápencovém kaňonu. Škoda, že jsme neměli kamery, protože na focení nebyl čas – byli jsme ve skluzu. Z údolí této řeky jsme za Dabracem odbočili na Mrkonjič Grad. Po více než hodině jízdy nás v obci Mali Raj, která leží vysoko v horách, kousek pod hřebenem pohoří Vitorog, fascinovala stará zrezlá parní lokomotiva i s vagóny. Jelikož nešlo o žádného prcka, který by dřív fachčil někde v dolech, tak by mě zajímalo, jak se tam dostala. Když jsme se dostali na druhou stranu hřebene a vyjeli z lesa, zjevil se nám úžasný pohled. Obrovské údolí, porostlé pouze trávou, sem tam nějaký strom a asi tak deset baráků (které byly z našeho pohledu vidět), z nichž byly obydlené tak tři. Měli jsme pocit, že jsme se ocitli někde v Mongolsku. Naprostá bomba! Poté, co jsme projeli Glamoč a Livno, jsme se za obcí Gornja Prisika už za tmy dostali k chorvatským hranicím. Po těch hodinách strávených na motorce jsem byl už hodně ztuhlý a unavený a tak, když jsem krokem dojížděl k celnici, ztratil jsem lehce rovnováhu a moc nechybělo, abych to nenapálil přímo do boudy s celníkem. Ten na mě nevěřícně zíral a jsem přesvědčen, že si musel myslet, že jsem totálně na šrot. Nicméně neřekl ani slovo. Švagr to završil svým pozdravem „Dobro došli!“ doprovázený zvednutými rukami se vztyčenými čtyřmi prsty. Když ho viděli na tom skútru s českou SPZ, tak je muselo napadnout něco o šílenci. Zbytek cesty proběhl v klidu. Ještě jsme v Zadvarje dotankovali a do Podgory jsme dorazili zhruba ve 22:30 hod. Neuvěřitelných a hlavně nekonečných 18 hodin a cca deset minut na motorce a skútru, s cestovní rychlostí mimo obec mezi 80 a 85 km/h a zastávkami pouze na tankování a vykonání potřeby. Ujeto 899 km. V Podgoře jsme pak ještě půl hodiny hledali hotel. Přesněji řečeno cestu k němu, protože se nacházel na pěší zóně. Poté, co jsme to bez úspěchu vyzkoušeli ze všech stran, jsme tam zkrátka došli pěšky a zeptali se, jak se dostat na jejich parkoviště. Recepční nám oznámila, že musíme počkat do dvou do rána a pak můžeme přes pěší zónu projet – šli jsme do kolen! Naštěstí nás napadlo zeptat se, zda si můžeme motorky přes pěší zónu přetlačit – to problém nebyl. Konečně jsme byli na pokoji a otevřeli láhev whiskey. Zvládli jsme to!

Hotel Podgorka

Pobyt a cesta zpět

O pobytu se příliš zmiňovat nebudu, protože nebyl spojen (vyjma jednoho odskočení do Makarské) s motorkami. Jen dám jednu radu – nekupujte si tam čepované pivo, které je stejně chuťově fakt mizerné, ale kupte si v obchodě raději flašu tvrdého. Opička vás vyjde mnohem, opravdu mnohem levněji! Teda pokud vám k podnapilosti nestačí dvě piva. Během pobytu jsme oba chytili žaludeční nestabilitu. Já v noci ze soboty na neděli, nejspíš z jídla, a švára z neděle na pondělí, asi z chlastu. Vzhledem k tomu, že jsme v pondělí vyráželi zpět, tak to stálo opravdu za to.

Výhled z hotelového pokoje

Pro cestu domů jsme zvolili cestu po dálnici až po hranice s Maďarskem a pak nejkratší trasou na Vsetín. Z Podgory jsme vyjeli 10. září v 05:10 hod. a v 05:20 hod. už švára házel první tyčku. Další zanechával celkem v pravidelných intervalech, takže k dálnici se dalo dostat i po smradu. Až na toto označování probíhala cesta přes Chorvatsko celkem v pohodě. Akorát jsme opět chytli asi to nejsychravější ráno, co tam kdy v tuto dobu bylo. Zastávky jsme omezili na nezbytné minimum, kolonu u Záhřebu jsme neřešili a tak jsme se relativně brzo dostali k Maďarsku. Tam jsme lehce zakufrovali, protože jsem z dálnice odbočil o jeden sjezd dřív. Abych si to pro příště dobře pamatoval, tak jsem při otáčení na krajnici dostal na štěrku smyk na přední kolo a položil si motorku na nohu. Naštěstí bez jakýchkoliv následků. Jakmile mi švára pomohl vyprostit nohu a postavit mašinu, mohli jsme vyrazit zpátky na dálnici. Na podruhé už jsme sjeli tam, kde jsme měli a těsně před hraničním přechodem, nedaleko maďarského Letenye, jsme dotankovali do plna. To abychom přejeli Maďarsko pokud možno bez zastavení. Během jízdy se naplno projevila kvalita maďarských silnic, když se ze skútru začali uvolňovat plasty. Švagr to vyřešil pomocí izolepy (skútr se pak spíš podobal vánočnímu dárečku než něčemu, co má jezdit) a pak jsme za snížené cestovní rychlosti mezi 70 a 80 km/h pokračovali dál. Za Györem jsme překonali maďarsko-slovenskou hranici a k benzínce v obci Jahodná za Dunajskou Stredou dojel švára už na výpary (díky skvělé navigaci, která nás od hranic dokonale vedla mimo všechny čerpačky).

Most přes Dunaj u Györu (ilustrační foto)

Zbytek cesty proběhl docela rychle. Také díky tomu, že jsme zrychlili na nějakých cca 85 km/h. U Leopoldova jsme vjeli na dálnici a než jsme z ní za Trenčínem sjeli, padla tma. Jakmile jsme vjeli na Moravu, oba už jsme chtěli mít celou tu anabázi za sebou a tak jsme příliš neubírali plyn. Přesně ve 20:59 hod. jsme zastavili před garáží v srdci Valašska – byli jsme doma! Ujeli jsme 996 km, a to za 15 hodin a 49 minut.

Závěrem

Co říct? V první řadě, že to pro nás byla obrovská zkušenost. Pro mě proto, že to byl můj úplně první trip a pro šváru potvrzení toho, co chtěl už dlouho zkusit – že na skútru lze ujet na jeden zátah cca 1000 km. Jak říká: „Těžkej punk!“. Celkem jsme najeli 1924 km (cesta tam a zpět plus odskočení do Makarské a hledání cesty na hotelové parkoviště v Podgoře) a Versys i Majesty to zvládli bez problémů. Jasné, drobnosti tam byly – ať už technické (elektrika na skútru v Maďarsku), kosmetické (plasty na skútru v Maďarsku) nebo zažívací (můj a švárův žaludek v Chorvatsku) – ale to byly mouchy. Nejhorší asi bylo, jak a kam uvelebit zadek po několika hodinách v sedle. I tak jsme se ale oba shodli, že bychom do toho šli zas! Co nás cestou nadchlo, byla Bosna a Hercegovina. Litovali jsme, že jsme neměli čas někde se zastavit a prohlédnout si ty úžasné scenérie. Díky tomu ale máme rozhodnuto o tripu na další rok. Tuto krásnou zem zkrátka musíme projet.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE