Na ČZ do Litvy 2023

Den 5. Klewiny-Raseiniai 220 km

Opět nádherné slunné ráno. Od pana domácího jsme koupili 16 vajec a já pro kluky připravil snídani. Pak přišla na řadu ještě údržba motocyklů. Mě opět zlobilo startování a motorku nešlo roztlačit, protože široko daleko se nenacházel žádný asfalt. Karburátor dolů, zaklínání, proklínání. Nakonec se motorka umoudřila a nastartovala.

Ovšem padla již jedenáctá hodina a my jsme sotva vyjeli, nehledě na to, že Jirka H chtěl koupit novou baterii, aby mohl svítit a blikat (jasně že ne on, ale jeho motorka). Po cestě jsme narazili na město Goldap, kde jsme našli krámek s prodejem náhradních dílů na auta i motorky. Kýženou baterii měli přímo na prodejně. Musím podotknout, že krámek byl zavřený, ale vevnitř byli lidé, tak jsme se tam dobouchali a oni nás nevyhodili, ale naopak baterii nám prodali.

Na pumpě, kde jsme stáli, Jirka dolil kyselinový roztok do nové baterie, ale na její osazení ještě nebyl čas. Z Goldapu jsme neochvějně směřovali k trojmezí Polsko-Litva-Rusko. Cesta to byla parádní, nahoru, dolů, zatáčky, krásná příroda, čápi na každém sloupu, shodli jsme se, že to je jednoznačně nejlepší úsek cesty, jakým jsme zatím v Polsku jeli.

Dojeli jsme na místo. Je tam malé parkoviště a pak můžete jít zhruba 300 m pěšky k samotnému hraničnímu sloupu. Dříve se dalo u toho sloupu vyfotit, dnes je sloup za žiletkovým drátem, z pochopitelných důvodů nelze vstoupit do ruské Kaliningradské oblasti. Čenda pronesl jeden z mnoha svých bonmotů, když prohlásil, že tak blízko nepříteli nikdy nebyl. Udělali jsme si společné foto a vrátili se na parkoviště, ale nebyli bychom to my, abychom odjeli naprosto bez trablů. A opět já. Nejenže motorka nechtěla opět nastartovat, navíc se úplně zadřelo plynové lanko. To jsme měli náhradní, dokonce více kusů, ale žádné, které by přímo bez úprav sedlo na mojí čezetu.

Mezitím bylo parkoviště postupně obsazováno dalšími zvědavci a turisty, pro které jsme byli svým způsobem bonusová atrakce. Dlouhý bovden jsme upravili, nasadili. Nachomýtl se k nám chlapík mluvící lámanou češtinou. Nakonec se ukázalo, že to je Ital žijící asi 20 let na Zlínsku, za manželku měl Češku. Jirka J se zachoval prozíravě, když dokázal pomlčet o neblahém vlivu italské Cagivy na osud fabriky ČZ ve Strakonicích. Během rozhovoru jsme doskládali motorku, rozloučili se a vydali na cestu.

Ujeli jsme zhruba 20 km a nastal ten moment: hranice a značka Lietuvos respublika! Jsme tu! Samozřejmě, že jsme museli udělat nezbytné fotografie. Jak už jsem psal na začátku, naše cesta byla hlavně o improvizaci a operativních změnách. Nepojedeme na vodní hrad Trakai, ale na sever, na Horu křížů, jinou turistickou atrakci Litvy. Postupovali jsme dál, podél zadrátované hranice, na sever. Vištytis-Kybartai-Šakiai-Jurbarkas. Na první dojem mně Litva připomněla Ukrajinu, jen v trochu lepším provedení. Nicméně oproti Polsku zaostalejší a chudší.

Prostě je to tam takové pusté. Litva je rozlohou menší než ČR jen o 20%, ale žije zde pouze 2,8 milionu obyvatel.

Tím se zhoršuje i možnost najít vhodné ubytování v malých městech. Na nás se usmálo štěstí a opět zafungovala náhoda. Zamluvil jsem ubytování ve městě Raseiniai vzdálené zhruba 60 km. Dojeli jsme tam, chvíli trvalo, než jsme penzion našli. Přivítala nás příjemná pohledná paní, která mluvila rusky, což bylo fajn na domluvu (aby ne, když to byla Běloruska). Ukázala nám pokoje a zmínila se, že její manžel má taky rád motorky. Sešli jsme na dvůr k motorkám a přišel pan domácí, v lehkém šoku z našich strojů. Povídal, že už ubytovávali dost motorkářů, ale nikdo nepřijel na tak starých strojovnách. Prostě z nás byl, bez přehánění, úplně na větvi. Původně si myslel, že jsme přijeli na velký motorkářský sraz konaný ve městě Tauragé. Když zjistil, že tomu tak není, volal jednomu z pořadatelů srazu, kterého zná osobně, že pokud bychom se na sraz přeci jen odhodlali jet, aby nás tam uhostili jako vážené hosty, že všechno gratis atd. Nechtěli jsme toho zneužívat. Také jsme z jeho rozhovoru dešifrovali jen Čechas čezetas, litevštinu nikdo z nás neovládá. Zeptali jsme se ho, zda je v okolí místo, kde bychom se mohli najíst. Zase někam zavolal, prý majiteli jedné restaurace, že nás tam odveze autem. Tedy dobrá.

V nedaleké restauraci jsme už měli připravený stůl. Mladá servírka dostala instrukce, že nám má být k dispozici. Pomohl nám i s objednáním jídla a pití, protože jídelní lístek byl pouze v litevštině. Chvilku s námi poseděl, pohovořil v rámci možností a pak se omluvil, že musí odjet. Ale až budeme chtít zpátky na penzion, ať zavoláme, že pro nás přijede, i kdyby to mělo být o půlnoci. Dali jsme si burger a pivo a byli spokojení. Jirka H poprosil servírku, zda by šlo odkoupit jeden půllitr, které sbírá, a z Litvy stoprocentně žádný ve sbírce nemá. Ta se rozhodla, že mu ho podaruje. Jirka nebyl škrt a nechal jí štědré spropitné.

Pana domácího jsme nechtěli otravovat a na penzion jsme v pohodě došli pěšky. Plni dalších zážitků a dojmů jsme ulehli na lože.

Den 6. Raseiniai-Kaunas 360 km

Zní to jako klišé, ale nový den nás přivítal sluncem, jasnou oblohou, ale také větrnějším a chladnějším počasím. Během noci ke mně doletěla zpráva od kamaráda Šarunase z Kaunasu. Na Facebooku si všiml, že jsem v Litvě a prý jestli za ním nechci přijet. Měli jsme na výběr několik variant cesty. Trakai jsme vypustili, uvažovali jsme o Klajpedě, Hora křížů byla jasně daná. A ještě do toho nabídka jet na motosraz, kde bychom byli VIP hosty. Těžká volba.

Na to bylo třeba posnídat, aby se lépe přemýšlelo. S Jirkou J jsme zašli do místní samoobsluhy a koupili základní proviant. Neznalost jazyka nás vytrestala v podobě chleba, který se tvářil jako černý, ale byl regulérně nasládlý. I tak jsme ho snědli.

Po snídani přišla na řadu údržba, v hlavní roli jsem byl já se svou špatně startující motorkou a Jirka H s nedobíjením. Osadil novou baterii koupenou den před tím v Polsku a čekali jsme vyřešení problému. To se bohužel nedostavilo. Motorka i s novou baterkou dávala 9,8 V. Problém je jinde. V poslední moment před nástupem deprese jsem Jirkovi řekl, ať sundá boční kastlík, abych mohl proměřit náhražku dobíjecího relé. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na přívodovém kabelu našel pojistku, která nejenže byla prasklá, ale hlavně tam vůbec neměla být! 10 ampér? To je žert? Při zapnutých světlech, brždění a blinkru se odběr pohyboval na hraně deseti ampér, nemluvě o zapalování. To je tak, když si někdo svévolně a v dobré víře namontuje na motorku k*rvítko. Prý to byl nápad jeho exšvagra, že vše musí být pod pojistkou. Dali jsme tam třicítku, i když tam mohl být prostý drát, a třikrát hurá, po nastartování motorka dobíjela 14 voltů, svítila i blikala. Takže aspoň jeden problém vyřešen. Jirkovi tím pádem zbyla náhradní baterka, která byla pro ostatní nepoužitelná, neboť má 12 V elektriku.

Já jsem nepokročil nikam a kluci mě museli roztlačit. Poté jsme se srdečně rozloučili s majitelem a vyjeli k Hoře křížů. Jelo se dobře, jediný zádrhel byl proskákat město Šiauliai a míjejíce ukazatele směr Riga jsme se dobrali cíle, Hory křížů. Je to vcelku turisticky exponované místo, možná to bylo tím, že byla sobota, kdoví?

Při parkování strojů se k nám přitočil manželský pár, hezky česky pozdravili a začali s námi mluvit. Odkud jedeme, kam směřujeme a že na těch starých verglech jsme odvážní. A přitom měl na motorce polskou značku. Prozradil nám, že je Čech, který si vzal Polku a žijí téměř 30 let v Gdaňsku. Znovu se ukázalo, jak je svět malý. Popřáli nám šťastnou cestu a my si šli po svých.

Hora je trochu nadsazený výraz pro kopeček posetý tisíci křížů a křížků ze všech koutů Evropy. Našli jsme tam jeden z letecké základny v Čáslavi. I já jsem tam jeden malý zanechal. Trochu jsme se prošli kolem a samozřejmě přišel nevyhnutelně návrh, abychom dojeli aspoň na hranice s Lotyšskem, když to je tak blízko. 55 km dáme, už jen pro ten pocit. OK, dobrá.

V poměrně silném protivětru jsme dojeli až k hraničnímu kameni a ceduli s nápisem LATVIJA. Tak jo, dobrý pocit. Udělali jsme si fotky, mezitím tam přijeli dva Lotyši na motorkách, trochu jsme pokecali, oni se s námi i s čezetami vyfotili a odkvačili pryč. To už tam dojel pár motorkářů z Německa, taky se chtěli vyfotit u značky, tak jsme jim uvolnili místo. Ostuda se nekonala, všechny motorky nastartovaly. Jeli jsme na bývalý hraniční přechod Litva - Lotyšsko, tam jsme se otočili a jeli zpátky, abychom stihli dojet do Kaunasu, kde nás očekával kamarád Šarunas.

S větrem v zádech motorky letěly jak splašené, jen na čtvrtku plynu, až jsem začínal mít obavy, abychom je nedrbli kvůli chudé směsi. Nic takového se nekonalo a litevským venkovem jsme se s občasnými pauzami prodrali až do samotného Kaunasu. Okraj Kaunasu se vyznačuje sovětskou architekturou panelových sídlišť. Naštěstí jsme nemuseli nikam do centra, Šarunas bydlí na předměstí. Přesto jsme malinko bloudili a postupem času začali být zoufalí, že to nemůžeme najít. Nakonec se zadařilo a my dojeli před dům, kde bydlí. Vřele nás spolu se svým otcem uvítal. Vyklidil se jeden pokoj, my vytáhli karimatky, že přespíme na zemi.

Šarunas je zajímavý člověk, po tátovi Srb, po mámě Litevec, pracuje v Anglii, ale jezdí po celém světě s vozy, které přenášejí sportovní utkání do celého světa. Čili mluví srbsky, litevsky, anglicky a rusky. Neviděli jsme se asi osm let, přesto to byl pocit, jako by to byl jen týden. Po vybalení věcí nás vzal do auta a odvezl do centra Kaunasu, kde zafungoval jako fundovaný průvodce. My byli hladoví, tak nás zavedl do jedné příjemné hospůdky nedaleko centrálního náměstí, kde se podává litevská kuchyně. Zkusili jsme tedy cepelinai, knedlíky plněné mletým masem, posypané opečenou slaninou, se smetanou a koprem. K tomu litevský bylinný 50% nápoj jménem malunininku, jehož etiketu zdobí dva čerti, a nefiltrované pivo z místního pivovaru. Pochutnali jsme si. Pak nás Šarunas protáhl po pěší zóně i k dalším zajímavým místům Kaunasu. Sobotní večer je tam poměrně živý, všude se baví omladina, v Kaunasu se totiž nacházejí čtyři Univerzity. Zcela znavení jsme se v jednu v noci vrátili a zalehli.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE