K Baltu za zubry a raketami

18.8. čtvrtek 25° 91km

Ráno jsem v polních podmínkách opravil utržené lanko víka kufru. U toho jsem se zranil, byl ošetřen a utěšen. Potom jsme naposledy nakoupili potraviny za zloté, překročili hranice a začali objevovat architekturu Meklenburska-Předního Pomořanska. Hrázděné domy s doškovými střechami, vesnice s dlážděnými návsemi i silnicemi, na které potřebuješ dobrý podvozek a vše je vyzdobené, upravené.

Zastavili jsme se v Heringsdorfu. Myslím že to je v překladu sleďová vesnice, ale v minulé době sloužila jako císařské lázně. Žádné ospalé lázeňské městečko se však nekonalo. Množství lidí a všudypřítomný hlahol dechovky ze zastřešeného pódia, byl slyšet až na pláži. Abychom té estrádě unikli, pokračovali jsme Usedomem na severozápad a pomalu se sunuli nekonečnými kolonami, připomínajícími francouzskou riviéru ke Koserowu, který na nás působil mnohem přívětivěji. Prošli jsme promenádu nad mořem a na lavičce posvačili. Výhled jsme měli na moře a na lepé dívky od pobřežní stráže.

Po poledni jsme dojeli do dnešního cíle do Peenemunde. Navštívili jsme muzeum s exponáty spojenými se službou v námořnictvu NDR Volksmarine. Byly tam vystaveny četné uniformy a fotky, ale i dost modelů lodí a taky množství hraček, hlavně plechových a často velmi zajímavých. Vrcholným exponátem byl 4 metry dlouhý, detailně propracovaný model letadlové lodi Enterprice amerického námořnictva.

V přístavu jsme si prohlédli bitevní loď Hiddendsee, ale to bylo vše co jsme zvládli, protože v motohadrech se víc nedalo vydržet. Elektrárna a V1 V2 se odkládá na zítřek.

Služba v armádě NDR byla jistě stejně zprofanovaná jako v naší ČSLA, ale vypořádat se životem na moři vyžaduje tvrdé chlapy bez ohledu na to pod jakou vlajkou se plaví a určitě zaslouží respekt.

Vrátili jsme se do Karlshagenu, abychom se podívali po nějakém kempu. Žádný nám ale neučaroval, tak jsme se pouze ochladili v moři (voda 21,vzduch 26 takže tropy) a jeli opět směr Peenemunde najít bivak v borovém lese. V písku jsem zkušeně rozpoznal drážky po endurácích, usoudil jsem tedy, že motorkáři jsou tu vítáni a na vhodném místě jsme se utábořili.

19.8. Pátek 24° 84km

Ránní déšť nás donutil zaspat. Snídaně tak byla až v 11 hodin za drobného deště na lavičce na nábřeží v Peenemunde.

Po snídani jsme vystáli kratší frontu na prohlídku sovětské ponorky U461 s instalovanými figurínami námořníků, reprodukovanými autentickými zvuky a povely v ruštině, která byla velice zajímavá.

Následovala návštěva muzeum vývoje V1, V2 a dalších zbraňových systémů Třetí říše v areálu bývalé elektrárny. Tady jsme vystáli delší frontu na výtah na střechu, odkud byl krásný výhled na loďky v průlivu Peenestrom, rovinatou krajinu v okolí Krosslinu a Rujanu na severozápadním obzoru.

Kolem druhé jsme vyrazili na cestu. Zastavili jsme se na ryby v sympatickém stánku na břehu kanálu ve Wolgastu. V Aldi na nesympatickém sídlišti v Greifswaldu jsme nakoupili zásoby a začali se rozlížet po vhodném ubytování. Nakonec jsme strávili noc s polskými a německými cykloturisty v pěkném kempu ve Stahlbrode za 20e. Večer jsme se prošli po přistavním molu, navštívili knihovnu ve zdejší telefonní budce a ještě navázali známost s místní kočkou.

20.8. Sobota 22° 168km

Díky rannímu slejváku jsme mohli opět zaspat. Když přestalo pršet, sbalili jsme mokrý stan a za občasného poprchávání jsme vyrazili za kolaři, kterým déšť buď nevadil, nebo neměli na výběr. Přívozem za 6.40e jsme se přesunuli na ostrov Rujana.

Jeli jsme přes Garz do Putbus, kde jsme obkroužili neobvyklé náměstí s bílými vilami zvané Circus. Mezi městy Putbus a Binz pendluje parní vlak zvaný Rasender Roland. Je obdivuhodný. Co na tom, že to je úzkokolejka, jeho název znamená Zběsilý Roland a dosahuje rychlosti 25 km/h (z kopce). Na nádraží v Putbusi jsme ho pozorovali jak nabírá síly na další jízdu. V přístavu v Lauterbach jsme se náhodou stali svědky závěru 2.6km dlouhého plaveckého maratonu z ostrova Insel Wilm.

Radostí k síle Kraft durch Freude byla nacistická organizace zajišťující všem Němcům dostupnou rekreaci, která měla utužit a sjednotit národ. Severně od Ostseebad Binz, podél pobřeží Prorer Wiek byl pro tuto organizaci budován monstrózní komplex osmi budov v celkové délce 4,5 km pro 20 tisíc pracujících. Velké plány... Nakonec tu za války našli útočiště uprchlíci z vybombardovaných měst a za časů NDR byl využíván armádou. Nyní jsou zbylé budovy rekonstruovány na apartmánové ubytování. I přesto, že nyní jsou objekty moderně opravené, působí celý komplex monstrózně a mrazivě. Zejména při pohledu od moře z bývalé betonové promenády.

Po prohlídce Prory jsme dorazili do Sassnitz, abychm navštívili křídové útesy v parku Jasmund severně od města. Na několikakilometrovou vycházku lesem jsme se nepřevlékali a v motohadrech pochodovali po pěšině, která nenabízela mnoho výhledů na moře. O to více jsme si však nemnohé pohledy na impozantní útesy vychutnávali. Cestou zpátky jsme sestoupili k moři a vraceli se po kamenité pláži.

Ubytování jsme měli tentokrát rezervované. Předtím, než jsme dorazili do Biogutu Saalkow, jsme museli povinně zajet pro fotku letoviska Lobbe, kde malá Dášenka trávila v 80´ letech dovolenou s rodiči. Když jsme konečně dojeli do Saalkowa, na některé z nás čekalo překvapení v podobě dosti netradičního ubytování v dřevěném kočovném voze. Ten se tak stal na dvě noci naším domovem. Do umývárek to sice bylo asi 200 metrů, ale místo bylo příjemné, ubytovatel milý, pivo jsem si bral z lednice za barem sám a peníze jsem házel do kasičky na pultě. Večer jsme před naším „karavanem“ grilovali plátky masa, které voněly tak, že přilákali i velkého bílého psa. Neloudil, jen trpělivě seděl, moudře hleděl na gril a po dvou, třech panácích by určitě začal i mluvit.

21.8. Neděle  22° 151km

Ráno bylo tentokrát bez deště, přesto jsme opět zaspali. Nám to  vstávání prostě nejde. Nalehko jsme vyrazili na okružní jízdu okruh po západní části Rujany. Zastavili jsme v Schaprode a dalekohledem pozorovali 4.5 km vzdálený ostrov Hiddensee, kde prý žije 1000 obyvatel a nejsou tam žádná auta. Úžinu Breetzen Bodden jsme překonali přívozem za 4.90e a za Wittowerem pokračovali přes nezajímavý přístav Wiek po panelkách do Altenkirchenu. Tady jsme nakoupili a hlavně natankovali. Oblast čerpačkami zrovna nehýří a já už začínal být celkem nervózní. Zamávali jsme gangu Simsonistů a pak už jsme v klidu a pohodě dorazili do Putgartenu. Na odstavném parkovišti (kde motorky stojí u závory zdarma) jsme se za dohledu osazenstva četných autobusů převlékli z motohadrů a vydali se k nejsevernějšímu bodu Německa - Kap Arkona.

K vidění tu byly tři majáky, slovanské archeologické naleziště Jaromarsburg a řezbářská dílna se sochami a dřevěnými rybami. Na lavičce mezi sochami jsme si dali obědosvačinu v podobě uzeného halibuta a vydali se na 2 km pouť zpátky k motorce.

Vraceli jsme se přes Juliusruh se zastávkou na vykoupání v mělké zátoce Tromper Wiek. Voda 20°/vzduch 22°C bylo vidět že jsme na severu. Cesta do naší maringotky vedla přes vylidněný Bergen Auf Rugen a po jakési podivné dálnici na které byla v noci povolena nižší rychlost, než ve dne. Večer bylo výjimečně bezvětří a tak se objevili komáři, taky myši a na grilované bratvursty se přišel podívat náš starý známý Pes. Za vzorné chování dostal čtvrtý buřtík.

22.8. Pondělí 22° 120km

Rozloučili jsme se s naším dřevěným karavanem a přesunuli se do Stralsundu. Moje mamka nás na cestu vybavila pohlednicemi města z počátku sedmdesátých let, kdy tady nějaký čas pobývala a naším úkolem bylo místa na snímcích najít a vyfotit. Nebylo to snadné. Nakonec jsme našli jen tři místa.

V průvodci jsme zjistili, že z věže kostela Marienkirche je na město krásný výhled. Věděli jsme, že věž je přístupná, ale nemohli jsme najít kudy se tam dostat. Když jsem se pak v kostele u stolku s propagačními letáčky ptal dvou zasloužilých farnic jestli je možné jít nahoru a posunkem ukázal uzhůru. Obě se pokřižovali nad mou troufalostí, neboť pochopili mé přání jako snahu dostat se přímo k nejvyššímu. Pak si má žena všimla cedule Zum Turm a já svůj požadavek vyjasnil a dámy mi lístek s úlevou prodaly.

Ze Stralsundu jsme pokračovali do Prerrowa, kde byl zajímavý kostel s modely a obrázky lodí. Posvačili jsme na lavičce v přístavu a měli v plánu navštívit do třetice ještě jeden kostel, který má tvar člunu, v Ahrenshoop. Ten však byl pro veřejnost uzavřený. Poté jsme se přesunuli do kempu v Dierhagen. V podvečer jsme se koupali v moři a večer na pláži grilovali burgery a krmili mořské orly.

23.8. Úterý 27° 55km

Po ranní "osvěžující" koupeli v moři, jsme zamířili do Ribnitz-Damgarten, abychom navštívili zdejší muzeum jantaru Bersteinmuseum. Expozice byla zpočátku poněkud nudná, ale postupně byla zajímavější a vystavené předměty se nám líbily čím dál více. Informace ohledně těžby a zpracování této fosílie doplňila praktická dilnička na výrobu šperků a jiných předmětů. Muzeum se nachází v komplexu kláštera Sankt Klaren Kloster a je zde zajímavě spojená budova starého kláštera s nově rekonstruovanými částmi.

Pokračovali jsme směrem Rostock a cestou se zastavili na vykoupání v moři v Graal-Müritz. Jako obvykle jsme rychle našli FKK pláž a dopřáli si krátký odpočinek na chladném písku. Na parkovišti jsem pak poněkud kostrbatě dohodl s hausemeisrem Thomasem, kde si vyzvedneme klíče od apartmánu. Po nákupu v Aldi jsme našli máš guesthouse nedaleko centra a za dohledu chundelatého psíka Picasa se ubytovali ve stylové a velmi vkusně zařízené Stadtville Rostock.

Po koupeli ve stylové vaně a vydatné večeři jsme vzali láhev moselského a vydali se na průzkum nábřeží kanálu Unterwarnow.

24.8. Středa 27° 38km

Poslední den byla v plánu prohlídka centra města. Ve 12 hodin jsme vyčkali na minimalistickou promenádu svatých na orloji ve velkém kostele Marienkirche. Vstup vyšel každého na 3e. Na pěší zóně jsme koupili nějaké dárky dětem i pro mou trpělivou spolujezdkyni.

Odpoledne jsme doklopýtali zpět do apartmánu a ve čtyři nalehko vyrazili na moto do lázeňského letoviska Warnemunde. Tam jsme se 2 hodiny povalovali na pláži a nechali se chladit čerstvým větrem a vodou o „teplotě“ 20°. Na večer jsme si koupili párečky a po večeři vyrazili opět na noční procházku po nábřeží. 

25.8. Čtvrtek 26° 266km

Než jsme se definitivně otočili na východ zajeli jsme ještě do Bad Doberan a do Heilingendamm.

První bylo upravené lázeňské město s gotickým klášterem, který nás však, možná i kvůli množství turistů, příliš nezaujal.

Komplex oplocených luxusních paláců a sanatoria v Heilingendamm byl mnohem působivější. Většina budov je hezky upravená, několik jich však je v "původním" stavu a je to velmi zajímavý kontrast.  Celý komplex bylo nutné obejít dlouhou oklikou, aby bylo možné dostat se k moři. Pobřežní promenáda nad pláží působila bez stánků a jiných atrakcí nezvykle poklidně. Fungovala tu pouze surfařská škola a pobřežní hlídka. Do moře vybíhalo dlouhé betonové molo s výhledem na celý komplex, který tak působil ještě více nepřístupně a odměřeně.

Pak jsme se definitivně otočili k domovu. Přes Kuhlungsborn, kde jsme opustili moře a po vedlejších cestách jeli přes přístav v Plau am See. Neplánovaně se nám prodloužila zastávka v Lidlu kde jsem čekal než se přes wifi stáhnou mapy Sasska a Bandenburska, které mi, nevím proč, chyběly. Na data nešlo jet, jak bylo připojení špatné. Došlo i na lístek s odbočkami a čísly silnic nalepený na nádrži.

Na koupáni a noc  pod širákem jsme zůstali u řeky Havel v chatové oblasti Kreuzberg u Parey.

26.8. Pátek 32/19° 440km

Po snídani vedla cesta přes Brandenburg na dálnici do Lipska a Chemnitz. Cestou proběhl krátký, ale vydatný slejvák. Po nákupu v Globusu v Chemnitz jsme po mokrých silnicích dojeli přes Moldavu do Teplic. Byl to celkem kulturní šok, zevlující tmaví obyvatelé a  podivné oprýskané budovy a háječky s igelitovými přístřešky. V pivovaru Monopol jsem koupil polotmavého Honzíka a rychle ujížděl před blížícími se dešti na sever. Na radu kamaráda-horolezce Karla jsme vzali ubytování v kempu Pod Císařem v Ostrově u Děčína.

Večer začlo pršet a přestalo až druhý den, když jsme měli Ostrov 20 km za sebou.

27.8. Sobota 170 km

Cestou domů jsme se stavili na originální rozhledně Růženka, která má tvar jakéhosi UFO nad obcí Růžová. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou vzít to na Jetřichovice a projet nedávno vyhořelé České Švýcarsko. Oblast však byla stále uzavřená a nechtěli jsme se dívat na cizí neštěstí. Zbytek cesty uběhl bez problémů a my se šťastně vrátili domů.

Tehdy jsem ještě netušil, že to je naše pátá a poslední delší cesta s Transalpem a že za rok vyrazíme s jiným strojem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE