Nordkapp - s Rozárkou až co to jen půjde

Den 5. Nordkapp - pokračování (11.6.2024)

Mísí se ve mně pocity. Byl jsem tam, je tu nádherně, chybí mi rodina, tady je ale opravdu krásně, chtěl bych je všechny obejmout, jak krásný zvuk motoru, je to tu neskutečné, život je tak krásnej, oni jsou pro mě vším, jsem v životě přesně tam, kde bych chtěl být. Děkuji pánu Bohu, rodičům, přírodě, síle přitažlivosti, karmě či co všechno mě dovedlo až sem. A tím sem nemám na myslí Nordkapp.

Cestou zpět fotím soby a potkávám cyklistu. Tomu říkám odhodlání, proti nim jsem žabař. Ale co, nebudeme si tu poměřovat pindíky, já jsem rád, že jsem se sem dostal takto a také jsem rád, že ten cyklista chtěl fotku. Zaplatil za ní tím, že mě také vyfotil a už jsme pádili každý svým směrem.

Cestu zpět jsem si mohl více vychutnávat. Doznívaly ve mně všechny ty pocity a já si užíval výhledy. Směr je jasný a prostě jedu kam až dojedu. V cestě mi stojí nějaké pohoří, jež se postará o změny prostředí a já na několika kilometrech vidím tolik, co jinde za týden. Vidím obrovské řeky, krásné lesy, kleče, zprahlou trávu i skály. Absolutně rovné silnice s výhledem na zasněžené hory. Dokonce i duhu tu mám. Děkuji.

 

Je po osmé a já stále nevím, kde budu spát. Na navigaci nacházím parkoviště ve vhodné vzdálenosti od větších silnic. Jedu to omrknout. Bohužel, je to poblíž baráku. Ale plácek je to velký, u jezera, nevypadá to, že by tu někdo byl. Chvíli okouním, nikde nikdo, stavím stan a večeřím. Byl to náročný den a já jsem příjemně unavený.

 

Jsem na světě rád

• ujeto - 676.7km
• čas - 13:30:16
• čas pohybu - 13:30:16
• průměrná rychlost - 65.8km/h
• nadmořská výška - -10 - 388mnm

Den 6. Lofoty či domů (12.6.2024)

Prozatím jsem jel dle optimistického plánu. Mám tedy poměrně velkou časovou rezervu a zvažuji, jestli ji využiji k projíždění fjordů, cestou na Lofoty, nebo jestli to natáhnu co nejrychleji domů a stihnu koncerty dětí. Vyrážím s nedokončenou myšlenkou. Dopoledne zastavuji na všech benzínkách a sháním se po oleji. Marně. Zkouším i obchody, až ve Spaaru mi týpek u pokladny poradí "BilXtra" a že jedno je hned tady vedle. Tam mají ale pouze autodíly a neví, jestli ty další obchody jsou na tom jinak. Za polárním kruhem je to prý těžké. Týpek mi radí ještě nově otevřenou opravnu motorek/skútrů. Na mapě není ještě ani silnice ale prý tam určitě jsou. Jedu tam a nalézám plechovou halu (jak z amerických seriálů). Jo, máme olej pro motorky, ale jen 4l balení. Hmm, to na motorku nedám. Ale mohli bychom vám jej odlejt (je to servis, ne obchod). To by šlo. Ale není tady manager, jak to naměřit a tak. Hmm, olej je v moc pěkné piksle, takové tenké. Tak mě to dejte celé, nechce se mi čekat. Dobře, dává mi pikslu do ruky, konečně, JASO M2, Katana 10W-40. Vypadá to nadějně ale oni ještě nemají ceník. Hledají po netu, nakonec přichází manager, přijde s nějakou cenou. Stejně nevím, kolik to je v našich, kývnu hlavou a platím. Jsem naštvaný, páč celá anabáze mi sebrala nejméně 2 hodiny a já mám 4l oleje. Ten auto-olej jsem jim tam nechal také jako dárek (čekal jsem, že mi něco sleví, proto jsem jim to navrhl již před platbou, ale nechytli se) a odjížděl jsem s tím, že jsem zcela určitě přeplatil (později doma zjišťuji, že v závislosti na kurzu bych tady za něj dal podobně, takže se pachuť změnila v poděkování, neboť jako servis by ten olej prodali rozhodně dráž).

Jedu stále na jih, na další benzínce samozřejmě moto-oleje mají, ale co už, štěstí jsem pokoušel včera, dnes jsem platil za jistotu. Pobřeží střídá vnitrozemí, obojí se mi moc líbí a tak jedu až k odbočce na Lofoty. Rozhoduji se jet domů, na jednoho je tady těch dojmů až moc a navíc se mi fakt stýská. Líbí se mi jak jezera, tak fjordy a ohromují mě ty vzdálenosti. Jsem rád, že jedu na motorce a nejdu pěšky. V Narviku se neúspěšně snažím získat suvenýry, zavřeli před 5 minutami. Sice si tam prodavačky ještě povídají, ale ne, nic mi neprodají.

 

Následují zatáčky, kopečky a nádherné mosty. Okolo skalní masivy a já uvažuji nad tím, jaký souboj živé a neživé přírody zde neustále probíhá. Vzpomínám na přehradu Vajont, nad kterou se tyčí holá skála. Zde jsou podobná místa, ale po staletí se živá příroda rozšiřuje a dobíjí, co bylo kdysi její až to přežene a dojde k dalšímu sesuvu. Chvilku se střídám s jedním harlejkářem, jednou fotí on, jindy zase já. Naposledy mě nechává v prachu a mizí závratnou rychlostí vpřed. Nechápu, doposud jel umírněně. Startuji a pomalu se dostávám do Skárffabákte-Skarbergetu. Přijíždím a vidím, jak zavírají vrata u trajektu a odjíždějí. Ten harlejkář je určitě na palubě.

Další jede naštěstí asi za půl hodiny (nebo hodinu, už nevím), takže posvačím, poležím na lavičce a už je tady. Loď jezdí opravdu na baterky a ten konektor co k tomu pro občerstvení připojují při naloďování je pořádnej. To bych na notebooku mít nechtěl. Jsem první na řadě, týpek na mě šibalsky mrkne a ukazuje nahoru. Podívám se trošku rozpačitě na vlhké železné rošty, snad nesklouznu. Jsem tu sám, ostatní posílá dolů. Žádné kurtování, za chvilku přijde, platím asi 90kč a ještě mi slíbí ukázat jejich národní monument. Jestli prý nebude v mracích. Byl... ale jinak je odtud prý pěkně vidět.

Silničky se zúžily, připadám si jako na ostrově. Ukusuji kilometry a jedu k místu, jež jsem si vytipoval na mapách. Není to ideální, musel bych nechat motorku na parkovišti a navíc vypadá dost jetě. Vedle je dětské hřiště jak z Falloutu a proto pokračuji po malé cestičce dále. Narážím na pěkný plácek. Zajímavé na něm je, že je asfaltový. Tady, kde každá silnice nižší třídy je štěrková mají plácek asfaltový. Karavany jej očividně využívají a tak si říkám, proč ne. Na asfaltu jsem ještě nespal. Okolo sebe mám úchvatné obnažené masivy. Ten nejbližší vypadá jak skluzavka pro obry a právě se po něm kloužou mraky. Pršet ale nemá, to bych musel hledat místo jiné. Do asfaltu kolíky nezapíchnu a provizorní kotvení k motorce, stromku a polenu by déšť rozhodně nevydrželo. Při čůrání nacházím podezřelé bobky s bobulemi, usínám tedy vcelku špatně. Ale co, smrad z oleje, alarmy na brašnách a navíc opálené klacky naznačují, že nejsem prvním nocležníkem.

Pachuť oleje zažehnána krásnými zatáčkami a měnící se krajinou

 

• ujeto - 637.6km
• čas - 12:19:47
• čas pohybu - 9:29:01
• průměrná rychlost - 67.2km/h
• nadmořská výška - -46 - 420mnm

Den 7. Arctic Circle Centre (13.6.2024)

Vstávám kolem půl páté, je tu nádherně. Toto je TO místo, kde si uvědomuji, že tu opravdu svítí sluníčko ze všech stran. Když jsem přijel, svítilo zleva. Přes noc se posouvalo okolo té "mé" hory, ráno svítilo zprava a pomalu se přesouvalo a plynule vysušovalo další části holých skalních masivů. Seděl jsem tam jak u vytržení a snídal, nahříval kosti a řekl si, děkuji, bylo toho dost. Zavrhuji panoramatickou cestu "17", bylo by to prodlužování výletu a já jsem již nasycen. Zároveň bych rád navštívil "Arctic Circle Centre", kde bych snad již konečně měl sehnat dárečky. Doplním olej pomocí konzervy (1l olej se dá doplnit přímo, ale ten jsem jim tam nechal. 4l opravdu nešla, tak jsem si musel poradit a toto řešení fungovalo bezchybně) a vyrazím po hlavní. Sluníčko svítí a já koukám s pusou dokořán na ty krásné zátoky, jejichž rozměry se dají odhadovat pouze podle mrňavých domečků.

Jestli mám na této cestě něco vypíchnout, pak jsou to mosty neskutečných rozměrů. Projíždím přes ně a připadám si hrozně maličký. Lidé jsou pozoruhodný druh. Jak se blížím k Arctic Circle Centru krajina mění ráz. Po levé straně mám divokou řeku dokonale tyrkysové barvy, lesy houstnou a vše začíná být podobnější mě tak příjemné krajině ze severu Finska. Nakonec zastavuji asi na nejhorším místě ale i tak je snad vidět, jak překrásná příroda se zde rozkládá. Jen o pár kilometrů dále se vše mění, nadmořská výška stoupá, stromy řídnou a dorůstají se menší výšky. Vynořují se zasněžené kopečky a já si to pádím po hladkém asfaltu až k zmiňovanému centru.

 

Je vidět, že jsou na hosty připraveni ale není tu ta kýčovitost jako v Rovaniemi. Ano, mají tu vycpané tvory, ale poměrně to tu vše zapadá a co je důležitější, mají plyšové soby. Jsou nádherní. Od malinkatých až po obří. Jeden je vyloženě pro manželku, další dva, podobní pro dítka. Nevím sice, jak je tam nacpu, ale menší brát nebudu. Tihle mají ten správný výraz a už jsem přeci něco ujedl, ne? Balí mi každého zvlášť do papíru a při odchodu zjišťuji, že mají razítka. Hmm, koupím ještě 2 pohledy, nechám si je orazit. Známky? Asi ne, nechce se mi hledat poštovní schránka (ale tohoto rozhodnutí lituji, chtěl bych jejich známky :-/). Snaží se mi vysvětlit, že mi mohou dát formulář, na který mi vrátí daň, pokud to někam dovezu ukázat. Moc tomu nerozumím ale zjišťuji, že to rozhodně řešit nebudu. Sleva by to byla pěkná, ale kdo ví, kolik času by to stálo.

Se záchodem to celé trvá více než hodinu, zavrhuji tedy procházku po okolí a prostě jedu na jih. Sjíždím zase plynule do nižších nadmořských výšek a na jednom odpočívadle u řeky Vefsna svačím. Načínám místní chléb (kupený v Narviku, obchod Rema 1000, měli moc pěkný záchod a chleba za pár korun), s paštikou je moc dobrý.

 

Pokračuji na jih a trošku mě mrzí, že jsem nevyfotil jediný vodopád. Koukám do mapy, jeden by tu po cestě byl. Dávám jej do navigace a pokračuji v cestě. Příjezdová cesta je, jak jinak, kamínková. Je parno, suší tu seno (jsem alergik) a já jedu k bůh-ví-jakému náhodnému vodopádu. Ale co, je tu pěkně. Odkládám svršky na motorku a jdu se podívat. Vodopád je opravdu jen náhodný vodopádek, vedle je ale nějaké archeologické naleziště. Neměl jsem čas ani chuť to louskat, tak to jen prohlížím, vodopád je malý, ale je tu pěkné jezero. Nejsem sice za polárním kruhem, zato jsem nemytý a zpocený. Svlékám se a lezu do příjemně osvěžující vody.

 

Únava ze mě opět opadává, suším se trenkami a na ostro vyrážím do Steinkjeru na benzínku. Dává se tam se mnou do řeči manager benzínky, ukazuje mi jeho o 2 roky mladší stroj. Na projížďky je to tu prý krásné, obdivuje mé tempo. Diskutuji s ním potenciální místa na spaní, ukazuje že tady někde by to snad mohlo jít (tam jsem stejně směřoval). Zadávám jeho místo do navigace a postupně se dostávám na typicky farmářskou oblast.

Místo z navigace bylo soukromé se zákazem vjezdu, ale kousek zpět byla cesta pro traktory. Na jejím konci nalézám pěkné místo na otáčení, kde stavím stan. Okolo jsou sice stromy, takže ráno budu muset stan sušit, ale je tu klid. Okolo deváté uléhám.

To sluníčko svítí opravdu ze všech stran

• ujeto - 637.6km (ano, kontroloval jsem 2x, úplně stejně jako včera jen jiná trasa)
• čas - 11:12:04
• čas pohybu - 9:06:09
• průměrná rychlost - 70km/h
• nadmořská výška - -2 - 698mnm

Den 8. Na Oslo, nebo vnitrozemím? (14.6.2024)

Klasická otázka po ránu, chci jet co nejrychleji domů, nebo si to ještě protáhnout? Jižní Norsko vypadá krásně, moc krásně na to jej jen prosprintovat. A není ani tak daleko, sem snad Lapiho dotáhnu, nebo rodinu. Pokud máknu, stihnu i Matyho koncert. Je rozhodnuto, vnitrozemím do Švédska, vyhnout se velkým městům.

Krajina je opět proměnlivá, začíná výrazně stoupat a projíždím takové ty prahy proti zvěři. Všude značky pozor losi, před zatáčkami raději brzdím. Pouštím před sebe auto a už se cítím bezpečněji. O pár zatáček dál jsou tady. Není to jen jeden či dva kousky, ale celé hejno. Rozárka je krapánek plaší, takže fotit nestíhám. U dalšího hejna chcípám motor ale i tak mizí dříve, než stíhám vyndat fotoaparát. Pak kašlu na fotky a užívám si jak zatáčky, tak nový druh krajiny a ta nádherná zvířata. Držím se auta přede mnou. Preferoval bych o něco menší rychlost, ale tak bych přišel o "detektor" losů. Cesta se opět svažuje, tato asi rezervace končí, já ignoruji navigaci a beru to výrazně kratší spojnicí okolo řeky. Je šířky jednoho auta ale kupodivu moc pěkného asfaltu.

Napojuji se zpět na hlavní, zkratka mi vyšla. Na benzínce začíná trošku pršet a já si všímám, že čím je člověk výš, tím chodí lidé méně oblečení. Míjí mě motorkář jedoucí jen v těch jejich košilích, lidé v krátkých rukávech a já tam v bundě se zimní vycpávkou a nepromokem na vrch.

Má to být jen lehký deštík, nemá cenu ztrácet čas. Vyrážím, ale kvalita silnic se horší. Výrazně. To už je snad horší, než u nás. Buď pojedu padesát, nebo naopak výrazně rychleji. V povolené osmdesátce se mi motorka rozpadne. Předjíždí mě Volvo a já si říkám, že chci být vlastně někde jinde, doma, objímat manželku, hrát si s dětmi. Beru za plyn a následuji místní Volvo. Normálně bych takhle nejel, přeci jen mám respekt z losů, ale když mi místňák klestí cestu, proč ne. Navíc je to vítaná změna oproti té klidné jízdě doposud. Zatáčka střídá zatáčku, jen ten povrch, kdyby byl lepší. Co jsem nezmínil je, že mám Rozárku vytvrzenou na plno, protože když jdu na dorazy, šoupá se zadní kolo o šroubky nosiče. Před 2 lety jsem tu ukazoval fotku kolegy kruťáka, kterému se takto guma rozpárala a to tady opravdu zažít nechci. Občas přejde myšlenka i na nosič, co když se utrhne? Je jen kousíček nad světlem, nerad bych, aby se rozbilo. A vůbec, jak bych pokračoval, kdyby se celá konstrukce rozpadla. Rozárko vydrž, za chvíli je Švédsko, tam to snad bude lepší.

Nakonec se silnice trošku zlepšila, Volvo jelo svým směrem a já stihl vyfotit alespoň trošku místní přírody. Je opět jiná, zem je tu převážně pokryta takovým bledě žlutým mechem či čímsi. Vypadá to zajímavě, nikdy jsem nic podobného neviděl. Bez Volva pokračuji předpisových 80 a brzy jsem na hranicích. Na benzínce tankuje Oktávka, tak si také dám. Počkat, jak to že je to tu přelepené? Ahá, oni mají jen diesel. No, to to Švédsko začíná.

Kontroluji alespoň Rozárku. Jestli doposud vidlice jen rosily, nyní tečou proudem. To by člověk neřekl, kolik je tam oleje. Rozárka se vzhledem zatíná přibližovat Mad Maxovi, otírám alespoň kotouč. Jako, brzdí to, ale žádný zázrak. Zacákaná je i nádrž a vlastně i já. Ale co, hlavně aby dojela domů.

Po přejetí hranic se na silnici objevují smyky od vozidel. Že by prudké brždění od losů? Tady jsou i donuty, to nebude kvůli losům. Přijíždím na další benzínku (benzín mají) a na parkovišti za se zrovna točí jedno postarší Volvo. Udělá ještě pár kroužků u benzínky, nakonec přijíždí před hlavní silnici. Na křižovatce opět zahřívá pneumatiky na místě, po přejetí aut dělá další donuty a odjíždí. Tu přijíždí jiné, novější a natuněnější Volvo k benzínce. Fotím si jej (protože předešlé jsem nestihl). Po cestě potkávám další a další. Nevím, jestli dnes měli nějaký sraz, nebo jestli je to prostě Švédsko, ale bylo to zajímavé.

Krajina se opět mění od horské po farmářskou. Příroda získává další barvy (na severu byly květiny buď bílé, nebo fialové), jsou tu vidět ty pěkné červené dřevěné farmy. Zároveň je tu o dost více vesnic a padesátek. Přemýšlím, kam až dnes dojedu. Vytipovávám si místo u jezera Vänern. Trošku mě znejistí cedule "domobrana", ale tak to je v podstatě dobře, ne? Já tu krást nejdu a naopak mě ochrání oni. Projíždím nějakou farmou a zastavuji u jezera. O kus dál je chata ale tady by to mělo být v pohodě. Jen je tu hodně hovínek, asi od kachen. Také je tu písek, trochu mokro a já přemýšlím nad tím, jestli odsud ráno vyjedu.

Vzhledem k hovínkům a komárům se vykašlu na koupačku, večeřím (jak jinak než Tuňáka s chlebem) a jdu dnes brzy spát (někdy po sedmé). Ty rozmlácené silnice mě hodně unavily. Ještě zkouknu pneumatiky (jako každý den), za dnešní den zmizel snad milimetr! Celý sever v pohodě ale místní rozsekaná silnice při vyšší rychlosti si vybrala svou daň.

Je tu krásně, ale chybí mi manželka a děti. Ch

 

ci domů. Jedu domů.

• ujeto - 737.5km
• čas - 12:11:47
• čas pohybu - 10:05:06
• průměrná rychlost - 73.1km/h
• nadmořská výška - 1 - 924mnm

Den 9. Déšť a mosty (15.6.2024)

Budím se okolo páté, příjemně odpočatý. Jen ty divné zvuky mě v noci občas budily. Snídám a konečně identifikuji, co mě to tady občas přes noc budilo. Na mýtině za stanem se pase malý jelínek a čas od času zatroubí. Je to moc krásné, daří se mi jej i natočit. Sluníčko se nenechává zahanbit a pěkně píje z "mého" jezera. Je tu klid, pohoda a já si uvědomuji, že je sobota. To asi na farmě nebudou nadšení laděným výfukem.

 

Vyhodnocuji nejlepší trasu z písčitého podloží a uznávám, že to Rozárka zvládne naložená. Balím, startuji ji, nechávám ji zahřát a s lehkou úzkostí rozjíždím na vlhké trávě, vyhýbám se písečku, otáčím se na bahýnku a přejíždím zpět na cestu vše bez ztráty kytičky. Jelínek je už samozřejmě pryč, tak se loučím jen s komáry a na volnoběžné otáčky projíždím farmou doufaje, že na mně nepřistanou vidle.

Co jsem zapomněl zmínit je, že předpověď počasí na dnešek vypadala už včera zle, dnes to není o nic lepší. Déšť mě nemine a nemluvím o jarním deštíčku. Mají přijít přívaláky, otázka je, kde mě zastihnou. Aličku utěšuji s tím, že dojedu co nejdále a až to přijde, někde se schovám. Tajně ale doufám, že se mi i přes nepřízeň počasí podaří dnes dostihnout Dánska. Hlavně aby byly průjezdné mosty, protože ty opravdu chci. Je mi jedno jestli je to dražší, pomalejší a náročnější, než trajekt, já je prostě chci vidět a chci si je projet.

Jedu na jih, krajina se opět mění, blíží se té v Estonsku. Borovicové či Březové lesy, poměrně rovné silnice. V Halmstadtu zastavuji a připravuji na déšť jak sebe, tak navigaci (mám nepromokavý držák na mobil z aliexpressu, ale už před rokem se mu odporoučel jeden zip. Omotávám tedy leukoplastí, nechávám jen malinký prostor na nabíječku. Najíždím na dálnici a začíná pršet. Jako že fakt pršet. Naštěstí to není bouřka ale jen přívalák. Obloha padá na zem, teplota klesá a já jedu na plný plyn 100, jindy zas 80km/h. To závisí na větru, je tak silný, že mě prostě zastaví. Ale víc než 100 bych stejně nejel, silnice je pokrytá vodou, viditelnost mizerná, prostě se držím v koloně. Rozárka je úžasná, ani nezaváhá a bojuje s tou neviditelnou silou co to jde. Ani nevím, jak dlouho to trvá, ale nějak se dostávám na vytyčenou benzínku. Navigace moc nepomáhá, dotykový displej je fajn, pokud si telefon nemyslí, že ty kapky ho mají ovládat. Handsfree se rozhodlo také stávkovat a stáhlo hlasitost na minimum. To ale neřeším, zůstanu stát s vytřeštěným výrazem na teploměr oleje. 37°C! To není dobré. Omlouvám se Rozárce, hladím ji a utěšuji. Neboj, dostaneš novej.

Koukám na počasí, vidím 2 fronty. Jedna právě doznívá a druhá čeká v závěsu. Teoreticky by to mohlo vyjít. Nemeškám a vyrážím. Malmö profrčím ještě za deště. Osychám v tunelu a pak to bez varování přijde (ano, četl jsem, že se platí až na konci, ale stejně mě překvapuje, že něco tak ohromného se prostě vyloupne z poza tunelu tak rychle). Prší, ale méně. Hodně fouká, takže jedu v náklonu. První železné předěly jsou nepříjemné. Před se snažím narovnat, cítím jak motorka podkluzuje ale ihned opět chytá asfalt a sama se srovná do své stopy. Déšť se ještě zmírní a na silnici se pomalu objevují sušší stopy od aut. Mám čas se pokochat tou monstrózností, pozoruji ty prťavé lodičky okolo. Platím. Měl jsem strach kupovat něco dopředu, co kdyby byl v tom počasí most zavřený. Profrčím København a zastavuji na benzínce u Køge. Potkávám se tu s týpkem na nové Africe. Prosím ho o fotku, dáme se do řeči. Stěžuje si na zmrzlé ruce. Odvětím, že s vyhřívanýma heftama to docela jde. Pak si stěžuje na jezera v botech. Tak za 500kč si můžeš koupit takovéto slušivé návleky. Mám je i s gumovou podrážkou. Pravda, provlhly, ale nepromokly. A odkud že jsi? Jo z Kuvajtu, tak to už chápu. Loučíme se, on ve značkovém oblečení vyráží jak zmoklá slepice na trajekt do Rostocku, kde se těší na vyhřívanou kabinu, já potěšen lepšícím se počasí snižuji úroveň výhřevu na 2 a jedu vstříc druhému mostu.

Cestou zastavuji ještě na vyhlídce https://mapy.cz/s/bugaceholu kterou někdo doporučoval v cestopisech. Tam přestává pršet úplně a tak místo procházky spěchám na most. Platím, projíždím branou a přede mnou se otevírá pohled na ty ohromné sloupy. Ještě lehce kape, silnice je úplně mokrá. Rozjíždím se, je to pořádné stoupání. Boční vítr si se mnou pohrává jak s igelitovou taškou. Zahlédnu železné předěly a znejistím. Jsou delší, mokřejší, vítr je nevyzpytatelnější a povolená rychlost je zde menší. Vezmu za plyn, protože mokrá ocel a pneumatika, to nejde dohromady. Doufám v příznivý poryv větru. Najíždím na tu kluzkou plochu s uvolněnými řidítky co jen mi strach dovolí. Cítím, jak kola podjíždějí, nechám konat motorku, co umí nejlépe. Vítr je naštěstí milostivý, zrovna je doba mezi dvěma poryvy. Přední kolo se již chytlo asfaltu, řidítka zvolila svůj směr, neperu se s nimi. Zadní kolo se též chytlo, motorka se rovná. Znovu ji lámu, neboť přichází další poryv a já jsem v levé straně svého pruhu. Dostávám se doprostřed a jsem rád za ten vynález jménem asfalt. A také za 19" přední kolo Rozárky. To totiž není kolo, to je obří stabilizační zařízení přesně pro tyhle chvíle. Další předěly jsou již sušší a vítr se klidní ale ten první stál za to.

Nyní se již na plno mohu soustředit na fakt, že jsem opět nad mořem. Ty směšné vlnky kdesi pode mnou, ty obří sloupy a svazky ocelových lan. Teprve když uvidím tanker si uvědomuji, jak vysoko vlastně jsem. To není modýlek lodi, to je minibox co zapadl za postel. Jsem moc rád, že jsem se sem dostal a opět se podivuji nad tím, co ten tvor jménem člověk dokázal vytvořit.

Uprostřed je ostrůvek se starobylým majákem. Z cestopisů vím, že se tam nesmí a nedá zastavit. Mrzí mě to. Také se připojují koleje a já doufám, že pojede vláček. Za celou cestu jsem viděl snad jeden. Přání je vyslyšeno, ale je to jen osobák. I tak děkuji a říkám si, co ti lidi nedokážou. Taková hmota, taková váha.

Na konci mostu se udělá nádherně a já si říkám, bezva, druhá fronta je za mnou, dál už by měl být klid. Ó, jak jsem byl naivní. Přichází lijavec, mlha, auta zpomalují a já jsem opět rád za vyhřívané hefty. Opět se vylupuje sluníčko a já stavím na benzínce kdesi mezi Odense a Koldingem. Je taková podezřelá ale benzín se mi v nádrži dlouho neohřeje. Je tři čtvrtě na šest, jsem vcelku unavený. Svačím, bojuji s navigací ale vlhký obal vyhrává. Zapamatovávám si Kolding, Flensburg a Hamburg a vyrážím. Rád bych byl zítra doma a tak musím ještě něco najet.

Počasí je stále proměnlivé ale už to nejsou průtrže. U Aabenraa čerpám a omylem utrhávám konektor od nabíječky. Jsem vyčerpaný a představa vybitého telefonu a celého Německa před sebou mě děsí. Alička do mě hučí ať si pronajmu pokoj a pořádně si odpočinu. Že si to tam snad i nabiji a pak to půjde lépe. Neví, že mám v hlavě pevně zakořeněnou myšlenku spát již druhý den ve své posteli. Dnes je jedno, kde budu spát, stan může být klidně mokrý, oblečení taky ale zítra chci už obejmout manželku, pohladit děti, dát si teplou koupel a padnout a spát a spát a spát.

Odpálkuji všechny extra výhodné nabídky, kterými mě Alička bombarduje, kupuji na benzínce extra drahý kabel (pravda, nepřiplácím za černou barvu, takže mám svítivě bílý :-( ), v navigaci se vyhýbám polím s větrnými elektrárnami a hledám cokoliv, kde by se mělo dát spát. Vyrážím do nezvyklého šera, ač je teprv "směšných" sedm hodin.

Německo mě vítá pěkným počasím, přesně dle předpovědi. Dálnice vypadá nádherně, svištím si to o sto šest, sjíždím (obal již oschl, takže navigace spolupracuje. Jen hlas se nespravil, asi handsfree), projíždím večerním venkovem. Je o dost hezčí, než dálnice. Prozkoumávám jedno pole, ale v doslechu je nějaká techno-párty. To nechci, jedu dál ale začíná opět kapat. Objíždím jedno místo a nalézám další. Je sice vedle (menší) silnice, ale jsou tu stromy. Je to zorané pole, při kraji, samé šutry, ale nechci už jet dále. Usínám za zvuků tuc tuc tuc tuc tuc tuc někdy okolo desáté.

Konečně si tu cestu zasloužím* (Cesta na Nordkapp přeci nemůže být jak procházka růžovým sadem. Má to být náročné, člověk má překonat sám sebe, bojovat, zasloužit si to. Jsem ale nesmírně rád, že to přišlo až cestou zpět)

• ujeto - 874.1km
• čas - 15:01:46
• čas pohybu - 11:04:13
• průměrná rychlost - 78.9km/h
• nadmořská výška - -6 - 273mnm

Den 10. Nesnáším Německo! (16.6.2024)

V noci je mi vcelku zima, karimatka byla vlhká, hodil jsem přes ni tedy alumatku. Oblečení též nebylo úplně suché. Do toho křivá, tuhá hlína se šutráky vždy na špatném místě. Únava ale vyhrává a tak vstávám až kolem páté. Posnídám vydatnou, extrémně omléčněnou a oslazenou várku ovesných vloček. Dle navigace je to 930km (jeden z mých snů je též ujet >1000km za den. Napadá mě, že by to mohlo být fajn. Tuto myšlenku ale okamžitě zavrhuji, protože takhle riskovat, když už přeci jen nejsem nejčerstvější by byl opravdu nerozum). Rychle balím a vyjíždím. Německo je známé pro své dálnice, ne?

Dle cestopisů volím jižní cestu přes Hannover, Magdeburg, Lipzig a Drážďany, abych se vyhnul kolonám okolo Berlína. Pokouším se napojit na dálnici, dle navigace, nejde to. Oprava silnice. Objízdná trasa žádná. Ještě že tu mají stovku na okreskách, valím to okolo, navigace mě neustále žene zpět, objízdné značení, žádné, ukazatele míří na dálnici, na nájezdech jsou ale zátarasy. Napojím se až u Neumünsteru a začíná naše D1ka. Resp. naše D1ka budoucnosti, protože takhle rozsekaná ještě není. A pak se řekne Německé dálnice. Ano, občas se najde kousek s perfektním asfaltem (nebo betonem s drážkami) ale ten je velmi brzy nahrazují "železniční koleje" a slyším tdm tdm tdm tdm tdm. Na první benzínce mě okradou o 50 centů, protože automat tvrdí 0.5 EUR ale když tam dám kartu sebere mě 1 EUR. Jsem naštvanej, pořádně jim to tam zasmrdím a doplňuji vodu do plna.

I přes tuto příšernou kvalitu silnic znám svůj cíl. Prosím Rozárku, aby to se mnou ještě dnes vydržela a drtím to 110km/h. Aha, tak 80. A zase 80. A zase 80. Proč tady pořád něco předělávají? Tak dobrá, drtím to 110 kde se dá, 80 kde se kope. Zastávky jsem posunul z pohodových 100km na 150km jako kompromis mezi maximem a pohodlím. Na každé zastávce napojím Rozárku, zkontroluji olej, pošlu Aličce aktuální pozici, sním sušenku, napiji se, doplním vodu a udělám pár dřepů. Za Hamburkem jsou zátarasy, policie, nikoho nezastavují, ale každého si prohlížejí. Co to? Je ve mně malá dušička, neboť Němci jsou známi svou nemilosrdností vůči tuningu. Volnoběžnými otáčkami jen tak lechtám plyn, projíždím kolem a zrychluji jen opatrně. Až doma se dovídám, že tam byl nějaký útok Araba či co. Silnice je ale prázdná až u Hannoveru lehce houstne ale ještě není špička. Pokračuji mílovými kroky, asfalt se malinko lepší a já si říkám, že to Německo snad nebude tak zlý. I navigace se lehce umoudří a alespoň písničky hraje hlasitě. Navigace je ale stále potichu (až doma zjišťuji, že kdesi uvnitř nastavení mapy.cz jde nastavit hlasitost hlasových pokynů a tam je slide-bar. Ten déšť je opravdu zákeřnej a velmi šikovnej).

To co následuje v Braunschweigu, je ale podraz na n-tou. Upozornění, že do roku bla bla bla dokončí místní rekonstrukci. Kolony, zablokovaná dálnice a vše svedené do města. Jako předtím, nikde naznačené objízdné trasy, cedule ukazují tam co vždy. Ze sjezdu lze sjet i doleva, že by opravovali jen ten most a já mohl pokračovat? Ne, nemohl, napojím se na něj, na další straně sjedu a už si to mašíruji zpět na Hannover. Vidím, že doprava výrazně zhoustla, tudy to nepůjde. Na dalším sjezdu nelením a beru to rovnou na Braunschweig. Projíždím městem a ač mám otevřené všechny větráky a na sobě jen cool-max triko, bundu a airbag vestu jsem spocený úplně všude. Ukazatel na Berlín říká do leva, tak že by? Žádná objížďka tu značená není, cedule není škrtnutá... Ocitám se opět na TOM blbém sjezdu. Jsem přehřátý, vyčerpaný (za Braunschweigem jsem měl plánovanou zastávku) a nadávám do helmy hlasitě na Němce (já nikdy nenadávám ale tady toho bylo už moc). Zastavuji na straně silnice a studuji mapu. Kam až to může být zavřené? Je pěkné, že všude píšou do kdy to budou opravovat, ale nechat tam původní cedule a neoznačit objízdnou trasu mi přijde jako faul. Rozhoduji se to vzít až úplně spodem a pak se uvidí. Po třetí vjíždím do kolony před Braunschweigem, projíždím jí středem, už jsem tu byl tolikrát. Zařazuji se za místní, berou to jižním okruhem a pokračují dále na Magdemburg. Tak snad se to tam někde napojí.

O půl dvanácté zastavuji na benzínce za Helmstedtem, unavený, přehřátý. Pije Rozárka, piji já. Dělám více dřepů, opět piji ale nemá cenu to prodlužovat. Před Halle stojí kolona, policejní motorka odjíždí a několik aut se začíná otáčet. Nelením a raději rovnou sjíždím. Nejspíš nějaká bouračka, asi to bude na dýl. Stejně jsem chtěl na benzínku. Projíždím pár vesnic a stavím na příhodné benzínce doufaje, že se mezi tím auta rozptýlí. Čerpám, dolévám olej. Chci tam vrátit teploměr ale co to, neměl náhodou těsnění? Kde je? Aha, tady, prasklo. To není dobré, už takhle mám nepěknou spotřebu oleje kvůli vyšší rychlosti a jestli mi bude teď obtékat. A co hůř, co když se vyšroubuje a vystříká to všechno ven. Nebo co když to utáhnu tak, že to pak doma nepovolím? Přemýšlel jsem, jestli tam nenamotat elektrikářskou pásku, ale bál jsem se, že by to v těch teplotách nemuselo dělat dobrotu. Udělal jsem tedy čáru v té špíně okolo, abych mohl kontrolovat výtoky, utáhl vší silou a zjistil, že místo aby se kolona roztrhala se znásobila. Vecpal jsem se do ní, ale nepředjížděl jsem. Hezky jsem se pekl za živa a po metrech popojížděl doufaje, že se to zlepší. Nezlepšilo a já se dostal až do centra Halle, kde jsem si ještě udělal extra odbočku následuje ty přede mnou. Když jsem se napojil a pomalu šilhal přehřátím, mrknu na teploměr, jestli tam ještě je. Byl a ukazoval 140°C. Uvažuji, jestli to mám rovnou chcípnout ale začalo se to pomalu rozjíždět a tak doufám, že teplota brzy klesne. Hladím Rozárku, šeptám jí konejšivá slůvka a doufám, že slova o vzduchem chlazených motorech a jejich odolnosti vůči všemu jsou pravdivá.

Tour-de-benzínky pokračuje, kvalita silnic je různá, ale spíš hrůzná. V protisměru potkávám neustále policejní vozy, ale důvod již znáte. O půl čtvrté jsem před Drážďanami, píšu kamarádovi, že sic projíždím, ale nestavím se. Doufám, že dojedu domů a nechci ztrácet drahocenný čas. Konečně Česká Republika. Ten sjezd od hranic mi pozvedne náladu, máme to tu krásné. A ten povrch, takový hladký (abych byl fér tak okolo Drážďan byl povrch krásný už v Německu). Normálně bych se asi vyhnul dálnici, ale dnes je cíl jen jeden a tak to drtím po ní. Před Prahou naposledy čerpám, je 5 hodin a já prohazuji pár slov s chlápkem na enduru. Jel se jen projet, já spal před třemi dny za polárním kruhem. Ještě diskutuji trasu, podporuje mou myšlenku vyhnout se D1ce a vzít to na Poděbrady. Před odjezdem ještě děkuji Rozárce, že mi to umožnila a prosím ji, ať mi vypomůže cestou domu. Únava je, proto jedu raději opatrně, plynule. Nespěchám. Prahu projíždím vcelku hladce díky navigaci, dálnice na Hradec má nový povrch a já brzy odbočuji na Kolín. Zavrhuji myšlenku na Tank ONO u Kutné hory kvůli časovému zdržení, profrčím kolem Čáslavi, kde zavzpomínám na rodinu Boškovu z knihy "Tygr pana Boška" i místní muzeum traktorů. V 7 hodin a 6 minut už mávám smějící se dcerce do okna. Milovaná manželka mi otevírá dveře, jen ten syn si čte komiksy. Ale co, já si pro něj dojdu a obejmu ho :-).

Večerníček jsem nestihl, 1000km nedal, ale jsem rád, že zase objímám ty nejdražší.

Nemám rád Německo. Po kontrole vzorku ubylo snad 1.5mm za jediný den!

• ujeto - 924.1km
• čas - 13:20:20
• čas pohybu - 11:02:05
• průměrná rychlost - 83.7km/h
• nadmořská výška - 9 - 645mnm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE