Den 11 (20.6.2012):
Vyhrabal jsem se ze stanu asi v 7 hod. Vše jsem nacpal na motorku a popovídal si se dvěma důchodkyněmi ze Švýcarska. Každý rok prý objíždějí v létě Norsko. Jaký to úžasný důchod! Ze silnice č. 55 jsem odbočil doleva k chatě Spiterstulen, od které vede značená cesta na nejvyšší horu Norska Galdhoppigen. Chata se nachází ve výšce 1100 m n. m. a vrchol má 2469 m n. m. Za vjezd k chatě jsem zaplatil na recepci 20 NOK. Převlékl jsem se, obul jsem si pohory a vydal jsem se k vrcholu.
Dole byla celkem zima, ale po první stovce výškových metrů jsem se musel svlékat. Začala první sněhová pole v kombinaci s kameny. Šlo se celkem dobře, navíc jsem měl před sebou dvojici z Norska a za mnou starší pár se psem. To jsem si chtěl udržet, protože viditelnost nebyla úplně ideální. Problémy začaly kolem 1800 m n. m., kdy mě začaly chytat křeče do stehen. Přijdu si fyzicky dost zdatný, ale předchozí desetidenní sezení na motorce udělalo své. Dal jsem přestávku a zase to bylo dobré. Musím říci, že stoupání přes sněhová pole bylo fyzicky dost náročné. Záviděl jsem dvojici za mnou trekové hole. Od cca dvou kilometrů nad mořem začal padat čerstvý sníh. Místy se to bořilo po kolena, opravdu nic příjemného. Šlo se přes 2 falešné vrcholy, až ten 3. byl Galdhoppigen. Nejhorší byl poslední úsek pod vrcholem (to jsem v tu chvíli nevěděl, byla mlha). Velké stoupání a spousta sněhu mi úplně vyřadily z provozu stehna i lýtka. Můžu říct, že tak hrozné křeče najednou do obou lýtek i stehen jsem ještě nezažil. Nemohl jsem si ani nikam sednout, všude okolo jen sníh. Stál jsem tam v předklonu a říkal si co teď? Nemohl jsem udělat ani krok výš. Hlavně jsem nevěděl jak je to ještě daleko. Zkoušel jsem jít pozadu i bokem, ale nešlo to. Nakonec jsem přišel na způsob, kterým jsem udělal aspoň pár kroků. Stoupal jsem s vytočenýma nohama ven, to zabírala třísla a já mohl pomalu, i když v bolestech, pokračovat vzhůru. Tímto způsobem jsem ušel posledních pár stovek metrů a mohl jsem si sednout na vrcholu ve vyhřáté boudě. Dal jsem svačinu a pobyl tam asi 45 minut. Výstup mi trval 3 hodiny a 45 minut.
Zpátky dolů jsme šli ve stejné sestavě. To už byla sranda, člověk jen zvedá nohy a doslova běží po sněhu. Po chvíli jsme potkali trojici jdoucí na vrchol. Někde v půlce cesty šla proti mně holka a asi 50 m za ní kluk. Ptala se mě, kolik je to na vrchol. Řekl jsem, že ještě 2 hodiny. Vypadlo z ní, že to jdou už 5 hodin. Na to, že bylo kolem třetí odpoledne byla celkem v klidu. Ten kluk tam opravoval hůlku a slyšel jsem: “Ku..a, co s tím je?“ Otočil jsem se na holku a říkám: “Můžem mluvit česky ne?“ Byli to první Češi, co jsem cestou potkal. S tím klukem jsem mluvil celkem dlouho, přiletěli do Osla a půjčili si tam auto.
Dolů mi to trvalo necelé 2 hodiny. Došel jsem si na recepci pro žeton do sprchy (25 NOK), dal jsem horkou sprchu, uvařil jsem si a vyrazil zpět na silnici č. 55 hledat místo, kde přespím. Našel jsem pěkné odpočívadlo přímo určené pro kempování. Dneska jsem usnul jako dřevo a bál se rána, co nohy.
Denní km: 49/6672/9452
Počasí: mlha, sněžení, 0-10 °C
Trasa: Lom-Spitersulen-Galdesanden
Den 12 (21.6.2012):
Bylo velké překvapení, že nohy fungovaly!:) Asi jim desetihodinový spánek prospěl. Obloha byla vymetená. Byla velká škoda, že jsem nešel na vrchol dnes. Jel jsem po nejvýše položené silnici Norska č. 55, která vede ve 1440 m n. m.
V Gaupne jsem odbočil doprava k ledovci Nigardsbreen. Vjezd stojí 10 NOK a už z dálky je to nádherný pohled. Motorku jsem nechal na parkovišti, vzal jsem si pohory a vyrazil k ledovci. Zdá se být hrozně blízko, ale opak je pravdou. Za poplatek vás tam doveze loď, já se radši prošel. Ledovec je obrovský, a to je přitom jen malinká část z celého ledovce Jostedalbreen.
Mým dalším cílem byl 24,5 km dlouhý tunel u Laerdal. Využil jsem loď (47 NOK) a za Laerdal udělal fotku u tunelu. Jet 24,5 km tunelem mě moc nelákalo, a tak jsem se vydal na původní silnici vedoucí nad tunelem. Silnice byla parádní, v nejvyšším bodě měla 1306 m n. m. Později nabídla neuvěřitelný výhled na Aurlandsfjorden a vesnici Aurland. Podle mě ještě hezčí než Geirangerfjord.
Pokračoval jsem směr Odda. Využil jsem další z převozů lodí (52 NOK). Kousek za Odda jsem se chtěl podívat k dalšímu ledovci, tentokrát Buerbreen. Přijel jsem na parkoviště, kde byl jen jeden karavan. Bylo už pozdě a tak jsem tam rozbalil stan.
Denní km: 428/7100/9452
Počasí: jasno celý den, 10-23 °C
Trasa: Galdesanden-Jostedal-Laerdal-Aurland-Voss-Odda
Den 13 (22.6.2012):
Hned po snídani jsem vyrazil na ledovec. Podle mapky dole u parkoviště cesta nevypadala moc náročně. Šlo se přes kameny, skály a vodopády. Na dosti úsecích byla lana. Šplhal jsem k ledovci 2 hodiny rychlým tempem. Poblíž ledovce byla otevřená chatka, kde jsem se zapsal do návštěvní knihy. Moc lidí sem nechodí. Dolů jsem šel asi hodinku.
Při balení věcí na motorku vedle mě zaparkovala dodávka s německou značkou. Chlápek se podíval na mou značku a hned začal vyprávět, jak jezdí každý rok už 30 let do Budějovic na pivo. Rozloučili jsme se a já pokračoval na silnici E134. Náhodou jsem narazil na pěkný vodopád Latefossen hned u silnice. Můj další cíl bylo až Oslo. Původně jsem chtěl pokračovat na jih ke známému Preikestolenu a Kjeragu, ale bohužel jsem měl problémy s platební kartou a hotovost by mi nejspíš nestačila. Jízda po silnici E134 byla víc než důstojným rozloučením s horami Norska. V Oslu jsem navštívil Frognerův park soch. Bylo příjemné projíždět Oslo v pátek odpoledne.
Další můj cíl bylo vrakoviště aut v Töcksfors. Čekal jsem, že to bude nějak značené, ale vůbec nic. Věděl jsem jen přibližnou polohu. Po asi hodině hledání jsem to chtěl vzdát, protože všude tam byly štěrkové cesty a to není nic pro Blackbirda. Zeptal jsem se ještě místních a ti mě poslali ještě dalších 5 km po štěrkové cestě dál. Dojel jsem tam asi v 10 večer. Zastavil jsem na rozcestí, okolo mě jen 2 opuštěné domy a několik stovek vraků aut. Chodil jsem mezi auty a fotil. Bylo to hodně zvláštní místo, měl jsem takový ten zvláštní pocit. Jel jsem dál směr Malmö. Bylo pozdě a začalo pršet. V tomhle se mi opravdu nechtělo stavět stan a tak jsem pokračoval po dálnici až ke Göteborgu. Déšť ustal a já mohl rozložit na odpočívadle stan.
Denní km: 823/7923/9452
Počasí: polojasno a 18C
Trasa: Odda-Oslo-Töcksfors-Göteborg
Den 14 (23.6.2012):
Probudil jsem se v 7 a koukal do navigace na možnosti dojetí až domů. Snídaně, pobalit a v 8 jsem vyrazil směr ČR. V Malmö jsem přibrzdil u McDonalds a dal jsem si oběd. Za Oresundský most jsem zaplatil 23 E a za druhý z mostů 17 E. Projetí stojí za to, jsou to neuvěřitelné stavby. Maximální rychlost tam byla 110, jenže to bylo nemožné. Od moře šel silný vítr, který mi dal šanci jet maximálně 70. Zbytek trasy přes Německo nebyl příliš záživný, i když samozřejmě mohl. Bohužel mi Norsko natolik vybrakovalo peněženku, že jsem si nemohl dovolit strávit alespoň dva dny v Dánsku a třeba další dva dny v Německu. Jel jsem tedy přímo a dorazil jsem v 1:00. Tento den jsem ujel 1529 km po dálnicích. Na tu porci kilometrů jsem byl schopný doma ještě vyprávět a spát se mi moc nechtělo.
Denní km: 1529/9452/9452
Počasí: přeháňky a 21 °C
Trasa: Göteborg-Malmö-Kodaň-Odense-Hamburk-Drážďany-Kutná Hora
Shrnutí:
Motorka odvedla skvělou práci, ani jednou mě nenechala ve štychu. Nastaly jen 2 malé problémy. Ten první začal někdy v půlce cesty. Při dobržďování do křižovatek mi přední brzda lehce pulzovala, na brzdný účinek to nemělo vliv. Řešit to budu až teď. Druhým problémem bylo vynechání motoru vždy na pár sekund. Stalo se to asi 4x na německé dálnici. Jestli to bylo palivem nebo bordelem v nádrži se teprve ukáže. Mazal jsem jen řetěz, na který padlo jeden a půl spreje. Olej si nevzala téměř žádný. Natankoval jsem celkem 588,12 l, což dává průměrnou spotřebu 6,22 l/100km. Přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko si vzala 5,5 l. Ve Finsku a Norsku kolem 6,2 l. Nejvíc žrala podle očekávání na dálnici. Švédko, Dánsko a Německo jsem jel za 7,3 l. Čekal jsem spotřebu menší, jenže mi víc jak půlku cesty foukal silný boční vítr nebo protivítr. Jen za benzin jsem dal 28001 Kč. To znamená v průměru necelé 3kč za kilometr. Nejlevnější benzin jsem tankoval v Litvě a to 31 Kč/l. V Norsku se cena pohybovala od 14 NOK do 15 NOK za litr. Při současném kurzu 3,44 to dává 48 Kč až 52 Kč za litr. Cena všech trajektů a lodí byla 3445 Kč. Vstupy a poplatky za silnice stály 2519 Kč. Jídlo, suvenýry a ostatní 3261 Kč. Spaní ve třech kempech 991 Kč. Celkem to dává 38217 Kč.
Možná si říkáte, že tolik kilometrů za 2 týdny nelze ujet v klidu. Opravdu lze. Měl jsem to jet 18-21 dní, ale takhle to prostě vyšlo. Tu cestu jsem si užíval. Bylo to dáno tím, že jsem jel sám a mohl jsem si jet jak dlouho jsem chtěl a kam jsem chtěl. Vůbec se toho nebojte, jezdit sám má samozřejmě výhody i nevýhody. Ta společnost mi chyběla, ale na druhou stranu o to víc se bavíte s lidmi okolo.
Spoustu míst jsem kvůli počasí vynechal. Vyrazil jsem v červnu, protože je to měsíc s nejméně srážkami, což se mi teda moc nepotvrdilo. Rozhodně doporučuju vzít si zimní rukavice na motorku. Já jsem na ně zapomněl a někdy to bylo na hraně, i když vyhřívané hefty jely na plno skoro pořád. Dál se hodí kulich a šála, ve výše položených oblastech a na severu je opravdu zima. Trekové boty jsou nutnost pro ty, kteří si chtějí někam vyjít.
Doprava v Norsku je ukázková. Většina řidičů dodržuje předpisy, které jsou celkem přísné. Na většině silnic platí osmdesátka. V obci se drží poctivě i třicítka. Nikdo nemá potřebu předjíždět, prostě se jede pěkně v klidu v koloně. Když už se předjíždí, tak jen na dlouhém, rovném a přehledném úseku. Dejte si pozor na kvalitu silnic. Ve většině případů je perfektní, ale občas se objeví příčné nerovnosti a hrboly, které dokážou nepříjemně vyhodit. Před vyjetím jsem obul Dunlop Roadsmart. Až na Nordkapp jsem jel pořád rovně. Udělala se, podle očekávání, dost velká ploška. Měl jsem trochu pochyby o dojetí domu. Naštěstí v Norsku jsem potřeboval hlavně boky. Sjel jsem je na kontrolní značku. Po příjezdu je guma na kontrolních značkách jak na bokách, tak na středu. Předek má asi 3 mm. Gumy držely perfektně za morka i při nízkých teplotách.
POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE
