Na ČZ po Polsku 2022

Na ČZ po PL. Malý příběh o tom, že nemusí být na škodu, pokud všechno nejde úplně podle plánu.

Vloni jsme cestovali po naší republice jen zčásti dvoutaktní a naše stroje byly dost rozdílné. Nicméně plán byl vyjet na letošní motodovolenou plně dvoutaktní. Samozřejmě vyvstala otázka, kam pojedeme, abychom to my i naše stroje se ctí ustáli. Jako hlavní tématickou linku jsme si zvolili první Československou republiku a mobilizační heslo „Od Jasině do Aše republika je naše“. Čili dojet až do Jasině, nejvýchodnějšího města tehdejší ČSR, které se nachází v Zakarpatské oblasti dnešní Ukrajiny a pokud to síly a čas dovolí, tak i do Aše. Plán to byl hezký i smělý, ale již kolem Vánoc mi přišlo na mysl, že je na čase uvažovat i nad jinou destinací. 24. února 2022 se plán zhroutil jak domeček z karet definitivně.

Po několika návrzích jsme se usnesli, že jako náhradní cíl bude vybráno Vlčí doupě, úkryt A. Hitlera v Polsku. Objet Mazurská jezera a pokud budou podmínky, tak i na trojstyk hranic Polska, Litvy a Ruska. Tak tedy POLSKO!

Přípravy: hodiny plánování trasy, pokud možno mimo hlavní trasy po vedlejších silnicích, hledání zajímavých míst, která bychom mohli navštívit během cesty.

Představení Terror ČZ Gangu:

1. Radek (já) ČZ 175/477
2. Čenda ČZ 175/487
3. Jirka J. ČZ 175/477
4. Jirka H. ČZ 350/472
5. Mirek Jawa 350/634

Předodjezdové peripetie: Naše stroje rozhodně nebyly ve stavu okamžitě vyjet na cestu, ale to se psal podzim roku 2021, čili času do výjezdu, který byl určený na 4. června 2022, bylo opravdu hodně. Já nechal udělat výbrus, Čenda taktéž, Jirka J motorku pouze odstavil, protože mu jela skvěle a žádný větší zásah nebyl potřeba, Jirka H si Čezetu koupil, ale protože jedna nikdy nestačí, tak jsme dovezli rovnou tři z PL (2x350 a 1x175), Mirek si rozšířil sbírku o Jawu 350. Vypadalo to nadějně. Popisovat, co kdo dělal a předělával na své motorce, je zbytečné.

Týden před odjezdem: Já mám zadní tlumiče na repasi, byly K.O. Doufám, že to stihne servisman udělat do pátku, když v sobotu vyjíždíme. Čenda hlásí, že to ještě ladí, ale že to nestihl zajet. Jirka J motorku vytáhl, aby ji prověřil, ale skončilo to tím, že ji tlačil z Poděbrad do Nymburka. Moravská část, to jest Jirka H a Mirek, hlásí plnou připravenost.

Den před odjezdem: stále nemám zadní tlumiče. Čenda pro ně musí jet 130 km do Měřína, abychom je mohli odpoledne po práci namontovat. Svou motorku raději z Rumburka dovezl ke mně do Luštěnic na vozíku, aby prý předešel případné blamáži hned v prologu cesty. To se mu podařilo, pouze při projíždění kruhového objezdu v Kosmonosech byla Číza už moc unavená, tak se rozhodla lehnout na bok...Pochroumané zrcátko jsme vyměnili, stupačku narovnali. Taky bylo potřeba dát na zadek novou pneu, původní asi byla opravdu původní a tudíž pro provoz nezpůsobilá. Bláznivé odpoledne! Jirka J z Nymburka hlásí, že nepojízdnost jeho stroje již není aktuální a že je připraven. Z Moravy zaznívá dotaz, kde se sejdeme a zároveň hlásí plnou připravenost k odjezdu. Večer i my hlásíme přípravu za ukončenou, tlumiče i zadní guma jsou na místě, bagáž připevněná na motocyklech. Sraz české sekce je u Jirky J v Nymburce, odtamtud pojedeme do Vysokého Mýta na Sodomkovy dny a zároveň se tam setkáme s moravskou sekcí a poté pojedeme již společně směr Jeseník a dále na sever.

Sobota 4.6. Luštěnice-Nymburk-Ketkovice

Připravení a natěšení jsme s Čendou vyrazili do Nymburka, abychom nabrali Jirku J. Již během prvních dvaceti kilometrů se vyskytl první problém. Celou levou stranu motoru a také levou botu jsem měl zastříkanou od oleje. Co to? Že by někde začal téct z motoru olej? Ne, jen protéká přední tlumič, do kterého jsem den před odjezdem dolil olej. Jirka J byl připravený, ale ne úplně. Zlobilo ho přední světlo, svítilo slabě a zároveň se mu silně opaloval kontakt na patici světla. V záchraném balíčku jsem s sebou vezl i multimetr. Po měřeních jsem přišel na to, že celý problém se ukrývá ve špatně nasazené patici na žárovku. Problém byl v mžiku odstraněn, dali jsme echo na Moravu, že jsme na cestě.

První zastávku jsme si udělali na pumpě ve Velkém Oseku. Z Moravy měl každý z nás dva nepřijaté hovory! To není samosebou. Volám tedy Jirkovi H. Špatné zprávy. Prý se již vydali s Mirkem na cestu, ale po pěti kilometrech ČZ zdechla. Žádná jiskra. Předpokládají, že za to může VAPE. Co teď? Mají kamaráda, který jim náhradní VAPE půjčí ze své motorky, ale vrátí se až odpoledne. Dávám si chvilku na rozmyšlenou. Návrh, abychom jeli dál a oni nás někde dojeli, zamítám. Pod heslem, že jsme jeden gang a nikdy nenecháme nikoho ve štychu, se rozhodujeme, že úplně změníme plány. Základ je dostat se do Ketkovic, kde Jirka H žije, tam motorku zprovozníme, neboť víc hlav víc ví, a pak se už všichni společně domluvíme na tom, jak a kam pojedeme. Dávám to vědět Jirkovi H.

Pak už se naše trojice valila obklopená dvoutaktním dýmem na Moravu. Odpoledne jsme tam dorazili. Hledání závady bylo úmorné, zdlouhavé a frustrující. Motorka měla snahu chytit, občas blafla, ale jinak nic. Na roztlačení nic. Po výměně celého zapalování nic, jen občas záblesk naděje. Karburátor stokrát vyndaný, rozebraný a vyčištěný. Padaly návrhy připravit jeho druhou Čezetu. Mimoděk jsem pronesl, že to bude nějaká kravina a jestli je v pohodě chcípák. Po další hodině plné beznaděje jsme zkusili odpojit chcípák a hle! Motorka okamžitě naskočila. Záhada čezetního trojúhelníka byla rozluštěna! Navrhl jsem Jirku H pranýřovat, ale můj návrh zanikl v mumraji veselí, že motorka jede. Všichni jsme udělali ještě malou údržbu, večer u pivka a slivovice jsme přemítali nad tím, kam tedy pojedeme. Nakonec jsme se rozhodli, že Polsko platí, a že kam dojedeme, tam dojedeme a nebudeme nic lámat přes koleno.

Edit: při psaní tohoto cestopisu, který jsem dával postupně k náhlednutí ostatním členům bandy, jsem byl Jirkou H upozorněn, že byl nejenom vadný chcípák, ale také zapalovací cívky. To Jirka zjistil po návratu z dovolené, když vyměnil vypůjčené za své a ty už odmítly spolupráci. Když se tedy sejdou dvě takové závady v elektrice, je poměrně těžké je odhalit.

Neděle 5.6. Ketkovice-Jeseník-Opole-Wolczyn

Nedělní ráno nás uvítalo hřejivými paprsky slunce. Po vydatné snídani jsme se konečně v plné sestavě a síle vydali na cestu. První kilometry byly vyloženě euforické. První zastávka na pumpě, kontrola upevnění bagáže, jedeme dál a po dvaceti kilometrech mně začala motorka škubat a po vyřazení zdechla úplně. Kolem karburátoru mokro. Ano, kdo tipoval vyklepaný šroubek víčka karburátoru, má bod. Naštěstí se šroubek nikam nevytratil. Oprava na tři minuty i s vyndáním brašničky na nářadí.

Kopcovitá krajina směrem od Nového Města na Moravě dávala naším motorkám zabrat, tedy hlavně mně a Čendovi. Ale počasí přálo, výhledy nádherné, až jsme se dostali k Červenohorskému sedlu, které bylo bohužel zavřené, tak jsme byli nuceni jet objížďkou přes Králíky. Betonové bunkry zvaly k návštěvě, ale snad někdy jindy. Na objížďce jsme předjeli trojici větších bláznů, než jsme my. Jeden jel na Babetě, druhý na Pionýru a třetí na Simsonu, samozřejmě plně naložení.

V Jeseníku jsme nakoupili nezbytné zásoby jídla a domluvili se, že se zastavíme v České Vsi v motomuzeu. Muzeum není velké, ale stojí za návštěvu. Paní za kasou nám povyprávěla něco o jeho historii i o lidech, kteří se v něm angažují.

Bylo odpoledne, chtěli jsme přeci jen někam dojet, tak jsme se vydali opět na cestu a za nedlouho jsme překročili státní hranici. Propletli jsme se Prudnikem a pokračovali dál na Opole. V původním plánu byla návštěva skanzenu Muzeum wsi opolskiej, ale v rámci improvizace jsme tam nejeli, stejně už bylo pozdě. Pokaždé, když jsme zastavili na benzínce, jsme byli středem pozornosti. Nejinak to bylo před Opolí, kde se k nám nachomýtl nějaký polský motorkář středního věku se svou ženou, aby nám motorky pochválil, sám zavzpomínal na časy, kdy měl v garáži taky Čezetu a popřál nám šerokej drogi. Na periferii Opole stojí elektrárna, pro milovníky industry moc pěkná.

Den se chýlil ke konci, bylo na čase začít hledat místo k přespání. Jednomyslně jsme se shodli, že zakempíme někde na divoko, když je pěkně a nehrozí déšť či jiná pohroma. Za městem Wolczyn jsme našli podle Map.cz turistický přístřešek ukrytý v lese, ke kterému vede polní cesta. Tak to tedy zkusíme a uvidíme. Lepší to snad ani nemohlo být!

Asi po dvoustech metrech v lese jsme našli velký dřevěný turistický přístřešek, i se stoly a lavicemi a s ohništěm uprostřed. Kolem travnatý rovný plácek na stany. Postavili jsme stany, rozdělali oheň, povečeřeli, a pak do pozdních hodin hodnotili první společný den naší motodovolené.

Pondělí 6.6. Wolczyn-Koło-Nieszawa-Rypin

Toto datum by mohlo evokovat pocit, že se v 6 hodin ráno vyskytne na Zemi nový Satan, ale k ničemu takovému nedošlo. Možná... Každopádně my jsme se probudili do slunného rána. Posnídali jsme v trávě, kde bylo mimochodem dost klíšťat, sbalili naše stanové miniměstečko a vydali se na cestu. Cesta ubíhala bez problémů, projížděli jsme zemědělskou krajinou po silnicích druhé třídy. Občas jsme si dali pauzu na občerstvení či cigaretu, a také abychom se protáhli a vyhnali třas z rukou, které způsobují strakonické vibrátory. Trasa Wolczyn-Opatów-Wieruszów-Grabów nad Prosną-Blaszki-Turek byla ještě trochu rozmanitá, ale z města Turek do Kola vede rovina bez jediné zatáčky dlouhá 20 km. Navíc je tam silný provoz, takže jsme naše stroje týrali atakováním maximální konstrukční rychlosti, abychom nebyli za brzdy provozu.

U města Koło se nacházejí pozůstatky křižáckého hradu, které jsem měl v původním plánu. K zbytkům hradu se dá dojet po polní cestě zcela bez problémů. Podle fotek z internetu jsem čekal trochu víc, ale i tak si myslím, že stojí za to se tam zastavit. Z hradu zbyla jen část obvodové zdi a válcová věž. Pod ním teče řeka Warta, vedle ní se na louce pasou krávy, takže místo má určitý romantický nádech. Hlad nás donutil poohlédnout se po místě, kde bychom se mohli najíst. Shodli jsme se na pizze. Podle Googlu jsem našel pizzerii v centru města ( Pizza Fabrico Kolo ). Doporučuji. Pizza byla fakt dobrá a jako hosté hodní zvláštního zřetele jsme dostali grátis osvěžující melounový drink.

Najedeni a napojeni jsme probírali další možnosti trasy. Zneklidňoval nás temný mrak, který se táhl po obloze ve směru, kterým jsme chtěli pokračovat. Rozhodli jsme se ho ignorovat. Čekala nás další neskutečně dlouhá rovinka. Ano, 50 km bez zatáčky až do města Brześć Kujawski. To bylo vcelku úmorné a nezáživné, obzvláště s kombinací dusna, které je vždy předzvěstí deště nebo bouřky. Ani provoz v okolí Włocławku nebyl ten z nejklidnějších.

Rozhodl jsem se, že kluky navedu do města Nieszawa, kde by měl stále fungovat přívoz přes řeku Wislu. Byl to malinko risk, protože moc relevantních informací se k němu najít nedá. K přívozu jsme dojeli těsně po šestnácté hodině, bárka byla na druhém břehu Wisly. Podle řádu z naší strany odplouval v každou celou hodinu. Sakra! Máme skoro třičtvrtě hodiny a mraky, opravdu černé a temné mraky, se neúprosně blíží. Chvilku před půlou přirazil přívoz zase na naší stranu. Když nás viděli lodníci, řekli nám, ať si už najedeme na palubu, že nás převezou hned a nebudou půl hodiny čekat. Prý abychom nezmokli. Sotva jsme odrazili od břehu, spustil se déšť. Kluci na sebe začali natahovat nepromoky, já ne, naivně jsem si žádný nevzal. Jirka J si sice nepromok vzal, ale neoblékl si ho, prý ze solidárnosti ke mně. To je kámoš!

I přes silný déšť byla jízda přívozem moc pěkný zážitek. Vylodili jsme se na druhém břehu, nechali Wislu za sebou a vydali se hltat další porci kilometrů neohlížeje se na přívaly vody padající z nebe. Dlouho suší jsme s Jirkou J nevydrželi. Aby toho nebylo málo, trochu mně odumřel orientační smysl, takže jsme si zajeli zbytečně asi dvacet kilometrů. Přes Lipno jsme se dostali do Rypinu a za Rypinem už byl déšť natolik neúnosný, že jsme zastavili na benzínce a radili se, co dál. Nápad stavět někde stany jsem striktně zamítl. Dnes to chce nocovat v suchu. Neunikli jsme pozornosti místních pumpařů, kteří byli úplně v pohodě, vyptávali se kam a odkud jedeme a pak neváhali pomoci nám při hledání noclehu. Obvolali pár míst a nakonec dohodli nocleh asi deset kilometrů od nás v hotelu Pod modrzewiami (Pod modříny). Nakoupili jsme ještě nějaká pivka na večer a vydali se k hotelu.

Na recepci nás čekala hezká slečna, která ale byla vůči nám z počátku dost nedůvěřivá. Teprve po zaplacení noclehu roztála. (nocleh cca 480 korun na osobu včetně bohaté snídaně). Ubytovali jsme se, převékli se do suchého a šli na večeři. Jiných hostí tam nebylo, tak v kuchyni vařili jen pro nás. Měl jsme obavy, jestli se jim bude chtít, po osmé večer, ale nebyl to žádný problém. Doporučil jsem klukům žurek, polskou národní polévku, která je hutná a zasytí. Najedli jsme se žurku, přidali k tomu i točené Tyskie, ale oba Jirkové a Mirek byli ještě hladoví, tak si Jirka H poručil ještě smaženého pstruha, Mirek nějaké vepřové nudličky s houbovou omáčkou a Jirka J salát Coleslaw. Po dvaadvacáté hodině nám bylo naznačeno, abychom to utnuli, že se opravdu zavírá. Ještě na pokojích při sledování televize jsme dokončili hodnocení dne a zároveň probrali plán na další den, neboť prognóza počasí nám nebyla příznivě nakloněna. Na severu Polska, kam jsme měli v plánu jet, slibovali vydatné srážky v trvání tří dnů. Padlo tedy rozhodnutí, že Vlčí doupě je pro nás ztracené a místo na sever se vydáme na jihovýchod.

Úterý 7.6. Rypin-Brodnica-Sierpc-Płock-Gąbin

Ráno jsme nikam nespěchali, v klidu jsme posnídali (snídani chválím, byla bohatá, chutná a výživná) a sbalili se. Slunce hřálo, tak jsme na prostranství před hotelem rozložili navlhlé oblečení a začali poskytovat svým strojům nezbytnou péči. Každý měl něco, takže to tam brzo vypadalo jako v zázemí motocyklů jedoucích Dakar. Čenda stále oslňoval předním světlem, protože měl prohozené kabely v patici, Jirka J ladil zrcátko, Mirek spojku. Já byl upozorněn, že mi nesvítí brzdové světlo, což klukům jedoucím za mnou mohlo způsobovat potíže při nenadálém brždění. Příčinou nebyla prasklá žárovka, nýbrž uklepaná celá objímka žárovky. Ukrutné vibrace si vybraly svou daň.

Při snídani jsme v televizi pozorně sledovali předpověď počasí. Slibované deště skutečně dopadaly na sever Polska a my se rozhodli dojet do Brodnice, která byla v původním plánu a pak se stočit na jihovýchod.

Nakonec jsme se vypakovali až před jedenáctou hodinou. Za půl hodinky jsme dojeli do města Brodnica. Nedaleko od centra jsme zaparkovali naše motorky a vydali se směrem k pozůstatkům křižáckého hradu. Z hradu zbylo jen základní zdivo a věž. Ale také podsklepení, ve kterém bylo zřízené muzeum a „pijalnia czekolady“. Za vstupné 10 zlotých jsme dostali kartičku, se kterou bylo možné navštívit jak věž, tak sklepní muzeum a navíc další dvě městská muzea. No neberte to, za ty prachy! Výstup na věž jsme zvládli, ač jsme se notně zadýchali. Hlavně tedy kuřáci. Výhled na město a okolí za ten výstup stál. Nemajíce žádný pevný plán, padlo rozhodnutí, že když už jsme ve městě, tak si ho prohlédneme více. Z věže jsme sešli rovnou do podzemí, kde jsme si prohlédli historické předměty nalezené při archeologických vykopávkách v Brodnici a okolí. Zajímavé to bylo. Navíc tam byl ideální počet návštěvníků a turistů, totiž my a nikdo jiný.

Z hradu jsme šli do centra města, Brodnica má pěkné náměstí s radnicí. Krámek, ve kterém se prodávaly náhradní díly na motorky, nemohli někteří členové nechat bez povšimnutí. Mirek si tam koupil nové lanko spojky. V místní pekárně jsme vytvořili menší špunt, když jsme si začali objednávat a vymýšlet, co všechno si koupíme k svačině. Ale usměvavé prodavačky splnily všechna naše přání. Jen Jirka H byl trochu zklamán, když si koupil obří věneček, který však v sobě neměl náplň, pouze shora polevu. Já byl velice spokojený s kapsou plněnou zelím a houbami. Navštívili jsme ještě jedno muzeum, městské. Zde jsme viděli hodně věcí spojených s historií Brodnice, a také výstavu fotografií nějaké známé polské fotografky (jméno jsem zapomněl). Průvodce, mladý kluk, nám ochotně odpovídal na naše otázky. Ještě chvilku jsme se toulali po Brodnici a pak už nastal čas odjezdu. Směr jihovýchod, prostě rovnou za nosem.

Když jsme se blížili k městu Sierpc, všiml jsem si upoutávky na návštěvu místního skanzenu, Muzea wsi mazowieckiej. Proč ne, skanzen v Opole jsme vynechali, tak se můžeme stavit tady. Před branou stálo jediné auto, ale otevřeno bylo. Ač na první dojem to vypadalo, že to místo je nějaká díra s jednou starou chalupou, opak byl pravdou. Hezký, udržovaný a čistý areál skanzenu přímo vybízel k pohodové vycházce a prohlídce. Musím podotknout, že to nebyl „mrtvý“ skanzen, každé stavení mělo svého opatrovníka, na zahrádkách rostly nejen květiny, ale i veškerá zelenina a bylinky. Každá chalupa měla i své zvířectvo, slepice, husy, kachny, králíky, jedna dokonce i kravku. Odpoledne uprostřed týdne jsme tam byli téměř sami. Třešničkou na dortu byl wetrak, čili dřevěný větrný mlýn, plně funkční, mimochodem jako jeden z mála v Evropě. Spouští ho každou neděli v rámci prohlídky. My měli smůlu, že jsme tam byli v úterý, ale nic to nevadilo. Spíše nám vadil černý mrak na obzoru, navíc ve směru, kterým jsme se chystali pokračovat.

Pojedeme směrem na Płock, uvidíme, kam dojedeme. Ledva jsme opustili Sierpc, začalo krápat. Krápání se brzo změnilo v drobný déšť. Někteří podlehli tíze okamžiku a zastavili, aby si mohli obléci nepromok. Jeli jsme v dešti asi dvacet minut, ale před námi se rozjasňovalo. Mrkl jsem se do zrcátka, ale za mnou jel jen Čenda, zbytek gangu nikde. Vrátili jsme se asi tři kilometry na benzínku, kde stál pouze Jirka J. Motorka mu přestala v dešti jet a kde je Jirka H s Mirkem neví. Ach jo. Do Jirkova karburátoru se vlivem jízdy v dešti dostala voda. Karbec jsme vyndali, vyčistili a vyfoukali. Přesto nechtěla potvora Čezeta chytit. Dala si říci až na roztlačení. Mezitím přijeli Jirka H s Mirkem. Jirkovi se během jízdy vyvlékl zadní tlumič ze silentbloku a celá motorka se naklopila na stranu. Ještěže to ustál a neustlal si na silnici. Když už tedy byla nečekaná servisní přestávka, tak si Mirek vyměnil lanko spojky, to staré šlo i po promazání fakt ztuha.

Po servisu jsme se zase dali do pohybu. Kluky jsem upozornil, aby si dobře prohlédli rafinerii ORLEN u Płocku, která je opravdu obří. Kdysi jsem tam jezdil nakládat tekutý asfalt, když byla ta naše v Litvínově v odstávce.

Płock, ač velké město, jsme doslova proletěli. Zde bych chtěl ocenit, že na semaforech mají počítadla, jak dlouho bude trvat zelená či červená, jak pro chodce, tak i pro auta. Zvláště když za sebou vedete další čtyři lidi, to oceníte. Přejeli jsme ohromnou Wislu a po odbočení na vedlejší cestu jsme začali probírat dnešní spaní. Nedaleko jsem objevil kemp, tak jsem tam zavolal, zda mají volnu chatku. Bez problému, ať přijedeme.

Dojeli jsme do kempu a převzali klíče od chatky. Paní na recepci nás upozornila, že vedle nás budou nějací tři chlapíci, ale ať se nebojíme. Chatka v jinak pustém kempu plně uspokojovala naše potřeby. Pět postelí, tři místnosti, WC i sprcha. Jelikož Jirka H nejvíce a nejhlasitěji chrápe, byl odejit na samotku. Náš příjezd vzbudil pozornost oněch tří chlapíků, kteří měli chatku naproti nám. Bylo jim kolem padesáti let, a skoro vypitá dvoulitrová láhev vodky na stole vedle chatky vypovídala o tom, že něco slaví. Byli ale v pohodě, mermomocí se chtěli družit, a abychom pili s nimi. To by mohlo skončit špatně, proto jsme se z toho horko těžko vykroutili, nicméně jsme si s nimi panáka dali. Jako oplátku Jirka H vytáhl ze zásob čiliovici. Ukrutné pití pro otrlé. Poláci prohlásili, že domácí produkty mají rádi. Po vypití panáka se jeden začal křižovat, škytat a mezi škytáním jen říkal O Jesu, ó Jesu. Po chvíli je přešla chuť na to, abych zavolal Čendovi, který mezitím odjel do nedalekého městečka pro pivo, že by měl ještě koupit butelku wódky. Za půl hodiny už měli v chatce zhasnuto. Produkt z Moravy je dodělal. Mimochodem, tito tři chlápci říkali, že už jezdí na toto místo více než dvacet let, každý rok na tři dny, jen si „vylejt“ hlavu a utužit kamarádství, samozřejmě bez manželek.

Využili jsme přítomnost jezera a ještě jsme se v něm vykoupali. Tedy kromě Jirky H, ten žádal termály, což jezero teplotou vody nesplňovalo. V pozdních hodinách se ještě v chatce kecalo, ale neumím říci o čem, neboť jsem dost znaven usnul jako první.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE