Alpy s půjčeným Banditou

Předmluva

Prosím, nevnímejte tuto esej jako klasický cestopis, ale spíše jako ‚lemplopis‘, v němž se pokusím zachytit zajímavé momenty, ke kterým jsem se dostal díky svým né vždy optimálním rozhodnutím či náhodným okolnostem. Moje cestování je volnomyšlenkářské a bez většího plánu, málokdy ráno vím, kam večer dojedu, ale to mě na tom právě baví.

Před cestou

FJR je přes léto v servisu (repase kardanu a pár drobností) a já se koncem léta doma už docela koušu nudou, cestování v jedné stopě mi chybí. Výlety na kole jsou sice fajn, ale není to prostě ono. Nakonec volím cestu menšího odporu a zkouším si alespoň na týden motorku půjčit. Atributy mám předem dané – ať je to litr, má kufry a sympatickou cenovku. V Praze u Orange moto objevuji Banditu 1250 S z roku 2010 a tím je rozhodnuto – vyrazím s ním alespoň na týden do Alp. Přebírám ho v pátek večer, vypadá fajn, je na něm laděný výfuk, ale decibely pronajímatel nezná, tak snad nebude v Rakousku problém. Vracím se zpět do Liberce a podle dispozic půjčených kufrů narychlo balím.

Den 1. – 580 km

Odjezd plánuji na 10:00, takže přesně v 10:43 vyjíždím. V Praze na benzínce ještě narychlo kupuji lékárničku a přemýšlím, jakým směrem se vlastně vydat. Začít by se dalo třeba pod Salzburgem, tak hurá tam. Cesta ubíhá svižně, s Banditou se rychle sžívám, jen palivoměr kecá a rezerva se rozsvítí už po jedenácti spotřebovaných litrech. Ok,  tak zase postaru počítat kilometry a odhadovat dojezd. Při tankování v Německu jsem za blbce – když mi Němka na moje tři dokonale naučené a vždy fungující fráze odpoví jinak, než čekám, tak musím přejít do angličtiny – přála mi pěkný víkend. U Lichteneck se situace trochu komplikuje, na cestě jsou bariéry, značení objížďky je chaotické a navigace protestuje. V jeden moment vjíždím do křižovatky, která je z neznámého důvodu zasypaná světlým štěrkem, což vůbec nečekám...

No, prolítnu keřem a nějak to beze škod ustojím, jen ta důstojnost je pryč. Nakonec rezignuju na divné značení objížďky a po cyklostezce dojedu až na napojení zpět na hlavní tah. Aby toho nebylo málo, při průjezdu Salzburgem za mnou jede policejní hlídka, a když to nejmíň čekám, těsně za mnou zapíná sirény a já málem leknutím vyletím z kůže. Poslední kapkou je ubytování, které, jako vždy, beru přes Booking 30–60 minut před příjezdem. Místo je úžasné, ale nikde nikdo a telefonem se nikam dovolat nedá. Po 15 minutách se objevuje stará paní, ukazuje mi nějaké pokoje, ale doklady ani peníze nechce – jsem tady správně? Nevlezl jsem k někomu do domu? Paní je milá, ale dnešní večer neplánuji trávit v její společnosti. Naštěstí po dalších 15 minutách se objevuje majitelka a vše se dá do pořádku. Uf. Dávám pár piv a jdu spát.

Den 2. – 380 km

Dneska je v plánu čistá zábava – cílem není žádné konkrétní místo, jen prostě jet tam, kde se silnice kroutí jak umlácený had. Projíždím okolo Zell am See a pod Glocknerem tankuju. Je tady těsno – Bulhaři s několika čerstvými 911 se asi snaží vysmlouvat lepší ceny a zablokují tím celou benzínku. Nakonec jeden uhýbá a já se protahuji k přednímu stojanu. Přitom lehce štrejchnu poštovní dodávku, ale pošťák, pokuřující u stolku, jen mávne rukou – očividně je mu to jedno. Glockner je jako vždy nádherný, jediná komplikace nastává při sjezdu, kdy se starý pán ve starším SUV otáčí za ostrou zatáčkou přes celou silnici! No, nechám mu tam půlku českého slovníku sprostých slov a valím dál.

Chci se podívat do Itálie, a tak objevuji Passo Stalle, které je specifické tím, že průjezd je kvůli úzké silnici možný pouze prvních 15 minut v každé hodině. Přijíždím ve 40. minutě a pauza přijde vhod. Do startu v celou se sjede před semaforem 11 motorek a finální odpočet vteřin do startu je vynikající, motory vřou a napětí roste. Zelená, start a velice rychlá separace na ty svižnější a zbytek. Začíná zábava. Při výjezdu ze San Lorenzo se objevuje oblíbená letní komplikace se zákazy a silničáři. No, ještě jsem neviděl zákaz, který by na motorce nešel projet, takže značení naprosto ignoruju a ono to jde. Po cestě jsou na pár místech silničáři a semafory, občas se jede po hrubém štěrku, ale dá se to. Postupně, při několikátém čekáních na semaforech (nebo za silničáři) se za mnou objeví další tři motorky, které tak postupně přes několik stavenišť provedu. Pak je cesta zase krásná a zábavná až do večera do momentu, kdy bych rád jel do Canazei, ale na odbočce je zase zákaz a u něj nějaké povídání. Zastavuji, dávám pauzu a zrovna to vyjde tak, že volá brácha z domova – no ještě že zavolal, protože během telefonování po cestě z protisměru u mě zastavují motorkáři a říkají, že tenhle zákaz opravdu projet nejde – silničáři totiž po cestě strhli most. Tím pádem opravuji své tvrzení, že „Pouze drtivá většina zákazů jde projet“ a vyrážím směr Cardano a zase zpět do hor do Moto hotelu. Večer uzavírám tím, že si při slézání spálím kalhoty o výfuk a zjistím, že sprcháč zůstal v minulém ubytování. Nevadí, den to byl parádní a silnice luxusní.

Den 3. – 423 km

Den startuje parádně malými silničkami a nádhernými výhledy, aby byl následně hrubě přerušen příšerným průjezdem Bolzana. Pokaždé sem do centra vjedu, a pokaždé si nadávám, krozný provoz a já se peču ve vlástní štávě. Postupně se vymotávám a mířím přes Passo Gavio na Stelvio – tuhle oblast mám hrozně moc rád. Na Stelviu rozjímám a pozoruju, jak sviští svišti a tak mě napadá, že bych se mohl podívat do Švýcarska. Retrospektivně docela špatné rozhodnutí, protože zajímavá místa jsou jak na potvoru zavřená a mě to tady kvůli přísnějším dopravním předpisům oproti Itálii tolik nebaví. Nakonec uhýbám směrem do Itálie na Tirano a tady už to je zajímavější, silnice se zase kroutí a jde tu i jet svižně. Příjezd do Tirana je zpestřený tím, že na mnoho místech vede železniční trať těsně, nebo i přímo v silnici. Při příjezdu do města dokonce vlak dojíždím. Hezké. Pozdní rezervace ubytování znamená, že půl hodiny čekám, než přijede pronajímatelka z vedlejšího města. Místo je však skvělé.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE