Alpy s půjčeným Banditou

Den 4. – 350 km

Ráno začíná výbornou kávou na terase s výhledem na hory, tady bych asi dokázal žít. No nic, je čas vyrazit. Ještě se mi zdá trochu volnější řetěz, ale nedaří se mi ho napnout, tak rychle zkouším servis ve městě, ale tam mě odbydou s tím, že to není třeba řešit, a tak to taky neřeším. Jedu směrem na západ, ale po chvíli uhýbám z vcelku nezáživného hlavního tahu na menší silničky skrze vesničky a je to fajn. Jen teda díky tomu, že slunce sem bude svítit až odpoledne, je tady mokro. Nevadí, nejsem z cukru, a pořád lepší než nuda hlavního tahu. Pak se vydávám na Passo San Marco a dojíždím Švýcara na chopperu, který dojel důchodce ve Fiestě. No, pořád se mu nechce ho předjet a prostor žádný nenechává, tak se v jedné zatáčce rozhoduju pro kompromis - dám je oba najednou. Blbý že v ten moment se konečně rozhoupe i on, a tak jsme v jeden moment na úzké horské silnici všichni namísto za sebou vedle sebe. Situaci řeším, jak nejlíp umím – plnej a rychle pryč. Když pak nahoře zastavuju a svačím, tak Švýcar projíždí okolo, já mu mávám a on mi na oplátku zamává prostředníčkem. Stane se. Dál po cestě se ještě párkrát mineme, ale žádná dodatečná komunikace mezi námi už neprobíhá. Zajímavý je pak objev krásné soutěsky Strada Provinciale 25. Cesty jsou tady fajn a zábava končí až příjezdem do Lecco – hrozný vedro a ještě horší provoz. Vysvobozením je pak na chvíli výjezd k hvězdárně Sormano, ale potom na jih podél vody do Como je to už zase špatný. Je tady provoz, a i v jedné stopě s výkonem se mi tady špatně předjíždí. Chce to zpátky do hor, ale možností tady moc není, tak nakonec valím směr Gozzano a trpím – provoz, vedro, kolony, policejní hlídky. Ubytování je taky výborný, mám okno přímo nad plnými popelnicemi.

Den 5. – 238 km – den na ⟐

Hotelová snídaně je stejně výborná jako umístění oken, a tak rychle mizím. Před tankováním se mi nějakým záhadným způsobem povede zablokovat terminál, tak to řeším po svém a prchám k jiné benzínce. Poté se vracím kus zpět a dálnicí se přibližuji více na sever, navigace má jiný názor na cestu, protože v jeden moment přeplánuje a já si toho nevšimnu – naštěstí to zjistím relativně brzo a vracím se jen tři sjezdy zpět. Myslel jsem si, že z Lago Maggiore by to mohlo být lepší, ale je to tady stejné – nekonečné kolony a motorkáři ani skútry je moc neobjíždí. V jeden moment se snažím najít zkratku přes cyklostezku, tak z kolony uhýbám, abych zjistil, že je to tam celé rozkopané. Vracím se tedy zpět a při nájezdu zpět do kolon povaluju plastovou bariéru. No nic, zastavím, rychle jí vracím zpět do původní pozice a mizím. Vysvobozením pak je průjezd do Malesco, kde už provoz není a silnice se zase nádherně kroutí. Užívám si to až do momentu, kdy přijíždím k Varzo. Bandita najednou zničehonic začne plavat. Zastavuju na krajnici a zadní guma je úplně prázdná! Výborně! Tak sjedu do města, které je jak na potvoru po nějaké akci a nikde ani není prostor kde zastavit. Nakonec najdu malý plácek a jdu hledat defekt. K mému údivu tam žádný není, ale po chvíli přemýšlení a nadávání na to přijdu – zpuchřelý ventilek. Ok, 11 km zpátky ve městě je moto servis, ale na prázdném kole se mi tam nechce jet. Na výjezdu z města je benzínka, a tak na varovných krokem k benzínce sjíždím. Benzínka je samoobslužná a zastaralá, ale vzduch tu asi mají, jen chce euro mince a ty já zrovna nemám. Naštěstí za pár minut jede tankovat Italka, a tak ji o tu minci ukecám. Bohužel automat minci spolkl, ale vzduch nepustil. Zatímco si tam nadávám, přijíždí tankovat Ital, který mluví lámanou angličtinou a odkazuje mě ke známému do garáže. Tak se vracím zpět do centra a tu garáž nenacházím. Čím dál tím lepší. Co nadělám, po cestě jsem viděl něco jako auto dílnu, tak jedu tam. Angličtina je pasé, ale rukama – nohama se mi problém povede vysvětlit a mám dofouknuto. Hurá! Tak konečně opouštím Varzo a jedu zpět do servisu. V servise opět rukama – nohama a bohužel, ventilek prý neopraví, ale odkazují mě na pneu servis na druhé straně města. Tak tam přejedu, znovu rukama-nohama a vida, tady to jde, najíždím dovnitř a po 40 minutách je ventilek za 20 eur vyměněný a já můžu pokračovat. Říkám si, že smůlu jsem si pro dnešek vybral, ale né, bude to ještě horší. Příjezd do Švýcarska přes Simplon Pass je fajn, konečně se jede, sice jsou všude semafory, ale co. Jedu směr severo-východ a vše jde hladce až do Deish, kde dojde při objíždění kolony ke střetu motorkáře přede mnou s autem – nechci o tom moc psát, byl u toho vrtulník, policie, vyšetřování, nebylo to hezký. Po pár hodinách mě pustí pryč, a já se snažím být od toho místa co nejdál. V krámě pak ještě prodavačka hned vedle mě upustí láhev s červeným vínem a já už toho všeho mám dost, dneska byl den na ⟐. Končím v horském hotelu a vyčerpáním usínám.

Den 6. – 448 km

Den začíná výbornou snídaní v honosné pseudo-barokní jídelně, jen já s ponožkami v sandálech a trikem s Easy Riderem tam vůbec nezapadám. Trochu mám před startem obavy, jestli Bandita po noci nebude sedět na prázdném kole, ale vše je v pořádku. Vyrážím na sever a začínám výborně skrze Passo della Novena a navazuju hned na San Gottardo, jen tedy tady úplně nechápu existenci dlažebních kostek v zatáčkách, ale jinde už to pak nepotkám, tak pohoda. Vyjíždím Furkapass a rovnou si ho dávám ještě jednou. Tady to je prostě výborný, jedny klikatice navazují na druhé a je tu dost prostoru pro seberealizaci. Při jednom výjezdu koukám, jak dva důchodci vedle silnice pochodují okolo plně naloženého GSa ležícím kolama nahoru. Pánovi sjelo ze stojánku, tak rychle zastavuju a jako v té pohádce o řepě to GSo společně vytáhneme zpět. Chvíli tam s nimi poklábosím, vše je v pořádku, a tak se zase vydávám za zábavou.

Jenže všechno dobré musí jednou skončit, a tak si uvědomuji, že už za 24 hodin musím Banditu vracet v Praze. Vyrážím tedy směrem do Rakouska. Cesta je fajn a pořád je na co se dívat. Kolem páté mě na chvíli zastavuje hezké čekání na kravím přechodu. Vymýšlím, kudy se vracet, a nakonec i dle plánování trasy vyjde, že se můžu vrátit ještě jedněmi klikaticemi v Rakousku, takže hurá do Dornbirn. Tam jako vždy hodinu před příjezdem objednávám hotel a vyrážím do zatáček. Nepříjemným zjištěním je, že budu v té decibelově hrocené zóně, ale nakonec stejně žádnou hlídku nepotkávám. Poslední noc v nádherném horském hotelu.

Den 7. – 656 km

Užívám si poslední kávu v horách, ale je čas si vydat domů. Užívám si poslední sjezdy horami a kolem koryta řeky. Pak už mávám Alpám. Cesta ubíhá svižně, až do příjezdu do Mnichova, který je vždycky hrozný. Kolony a betonové peklo. Delší dobu se tím prokousávám, a pak jsem z toho zničehonic venku. Pak už se nic moc neděje, cesta po dálnici utíká a v 16:30 už jsem v Praze u půjčovny. Chvíli na to přijíždí můj odvoz. Loučím se s Banditou, oproti FJR to byla zajímavá změna a obecně jsem se s ním dost bavil, sice tam byla ta situace s ventilkem, starší kufry už se hůř sundávaly a na dvou místech jsem si o výfuk propálil kalhoty, ale jinak fajn svezení!

Epilog

Díky moc všem, kteří se dostali až sem!
Pokud vás tohle čtení bavilo, mám zde už jeden předchozí cestopis z toulek Norskem na FJR. a postupně připravuji cestopis z loňského Rumunska, jetém nayrchlo na novém GSX-S 1000 GT.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE