Grossglockner 2009

Den 1 – Tranzit a první projížďka

Vyrážíme v sestavě Jirka (Yamaha Super Tenere), Daniel (Suzuki Bandit 650) a já (Honda CB500) už v 7 hodin ráno. Jednak proto, abychom byli na místě co nejdříve, jednak proto, že jsme se rozhodli jet po normálních silnicích (tzv. vyhlídková trasa dle doporučení plánovače tras na Michelinu – přes Pasov, Simbach a Bad Reichenhall do Zell am See), abychom se vyhli jízdě po dálnicích, což je většinou nuda. Počasí není nic moc, je zataženo a docela zima. Hned kousek za Prahou musíme zastavit, abychom oblékli nepromoky. Cesta docela ubíhá, i když musíme občas zastavit, abychom trochu rozmrzli a vykonali různé potřeby, což znamená aspoň částečně sundat nepromoky a pak se do nich zase pracně soukat. Nevím, jak je to možné, ale Jirka to zvládal i bez sundávání nepromoku. Buď je mnohem šikovnější, nebo má větší nádobíčko, nebo to pouštěl do nohavic. Ve Strážném zastavujeme, tankujeme benzín, svačíme a vyřizujeme nějaké telefonáty a smsky. Všiml jsem si, že teploměr na pumpě ukazuje 8 stupňů. Jen přejedeme hranice, počasí se změní jako mávnutím kouzelného proutku. Je polojasno a krásně teploučko.
V Pasově plánujeme zastávku v obchodě Louis, abychom si koupili tempomat. Je to takové jednoduché udělátko na plynovou rukojeť, abyste nemuseli na dlouhých cestách furt držet plyn. V rámci přípravy na cestu jsem sice vytiskl z webu mapu, kde bylo krásně popsané, jak se dostat k obchodu Louis z dálnice A3, ale jaksi mi nedošlo, že do Pasova přijedeme po silnici B12. Po chvíli hledání však obchod nacházíme, rychle sundáváme nepromoky a jdeme nakupovat. Bohužel mají jen dvě velikosti – 22 mm a pak nějakou jumbo. Prodavač nám sám nabídne, abychom si ten tempomat vyzkoušeli, ale není to nic platné, ani jedna velikost nepasuje. Dohadujeme se, zda se vrátit přes řeku na silnici B12 nebo pokračovat po silnici, na níž právě jsme, směr Vilshofen. Daniel jako hlavní navigátor tvrdí, že si je jistý, že na B12 byl též ukazatel na Vilshofen, takže klidně můžeme pokračovat po této straně řeky a pak se vrátit na B12. Po pár kilometrech začínám být trochu nervózní, neboť bychom měli jet na jihozápad, ale podle toho, jak svítí sluníčko, jedeme na severozápad. Zastavuji navigátora, jemuž však hrdost brání vrátit se zpět, takže po chvíli koukání do mapy se rozhodujeme, že pojedeme směr Simbach přímo po vedlejších silnicích. Cesta je to sice pěkná, ale po dalších 20 km musíme zastavit, abychom se zorientovali. Nakonec najdeme jedno z měst na rozcestníku na mapě a sázíme na jistotu. Jedeme směr Vilsbiburg a pak po hlavní silnici B20 směr Bad Reichenhall, kde musíme zastavit, abychom znovu oblékly nepromoky.
Cesta z Bad Reichenhall do Zell am See je moc pěkná. Jede se udolím mezi horami a je to prostě nádhera, zvlášť když občas vysvitne sluníčko. Daniel, který jezdí první a obvykle též jako první zastavuje na focení, však zastavuje až v Zell am See, kde je (na rozdíl od Čech) překrásné letní počasí. Všichni jsou jen v tričkách a kraťasech. Sundáváme nepromoky a fotíme tu nádheru.
Po chvíli vyrážíme směr Kaprun, kde máme rezervované ubytování. Asi po čtvrt hodině ho nacházíme, ubytováváme se, tedy přesněji, sundaváme kufry a odnášíme je na pokoj, a potom vyrážíme na Grossglockner, abychom se stihli trochu projet, než zavřou mýtnici.
Pokladna určená speciálně pro motorkáře je ještě zavřená, takže kupujeme 14-ti denní permanentku u jediné otevřené mýtné brány. Za mýtnicí montují Daniel a Jirka kamery (Panasonic SDR-S7, držák RAMmount) a točíme první video 


Já jedu první, za mnou Daniel a po chvíli za námi vyráží i Jirka. Teplota rychle klesá. Předjíždíme jedno auto a potkáváme několik jednotlivců na kolech. Když dorazíme na Edelweissspitze, není na parkovišti ani noha. Pěkně to fouká, viditelnost je pár metrů a teplota asi 5 stupňů. Daniel nevypnul úplně kameru, takže mimoděk nahráváme náš duchaplný téměř filozofický rozhovor:
D: Jsme tady sami! 
R: Cože? 
D: Jsme tady sami! 
R: Natočil's něco? 
D: Jo. Všechno ... Ty vole, ale bacha na to! V jedný zatáčce jsem vjel na čáru a docela mi ujely cvičky. 
R: No to já si na ně dávám bacha ... Ty vole, ruce mám zmrzlý jak sobolí hovno ...
Čekáme na Jirku. Mezitím přijíždí auto, co jsme předjeli asi v půli cesty. Řidič též glosuje, jaké je tu nahoře pěkné počasí. Než dorazí Jirka, který nějak zapomněl odbočit na Edelweissspitze, fotí Daniel tu slotu.
Když konečně dorazí Jirka, jdeme se trochu ohřát do hospody. Všichni si svorně dáváme kapučíno a štrúdl s vanilkovou omáčkou a relaxujeme. Daniel je trochu zklamaný, neboť očekával, že kolem silnice budou čtyřmetrové závěje a byly jenom dvoumetrové. Obchod se suvenýry je ještě otevřený, takže jdeme okouknout, co mají, a koupit pár drobností. Prodavačka má dva malé pomocníky (tak 6 a 8 let) a užijeme si s nimi trochu legrace. Nejprve je všechny pobavím tím, že si místo pánského trička přinesu na pokladnu dámské. Když s pomocí prodavačky vyberu to správné, pro změnu nejde otevřít zásuvka u pokladny. Moje poznámka "Sie brauchen ein hammer." pobaví jak je, tak hospodského, který mezitím přiběhl pomoci. Nakonec je ještě rozesměje česká výměna názorů "zmačkáš – nezmačkám – zmačkáš" při ukládání samolepek do peněženky. Je skoro 7 hodin, takže se pomalu vydáváme domů do penzionu. Cestou několikrát zastavujeme, kocháme se a fotíme.

Den 2 – Grossglockner 100x jinak

Ráno to nevypadá nic moc. Obloha je úplně černá a mraky jsou tak nízko, že byste si na ně mohli sáhnout. I když neprší, pro jistotu rovnou vyrážíme v nepromocích. Vrátný na mýtnici nám říká, že nahoře krásně svítí sluníčko, ale moc mu nevěříme. Za mýtnicí opět montujeme kamery a točíme další video.


Je to tak trochu Grossglockner pro tvrďáky, neboť po pár kilometrech vjíždíme do mraků a viditelnost je občas jen 20 metrů. Musíme jet s otevřenými hledími, protože se zavřenými není vůbec nic vidět, a to s rizikem, že do helmy nabereme nějakého chrobáka, který se tu a tam i v těch mracích objeví. Zastavujeme u Fuscherské brány, což je po Hochtoru druhé nejvyšší místo grossglocknerské silnice, a skutečně chvílemi svítí sluníčko, neboť jsme nad mraky, tedy, přesněji řečeno, nad jejich první vrstvou.
Chvíli se kocháme a potom vyrážíme na vyhlídku císaře Františka Josefa, přičemž točíme celou cestu na video. Konečně se objevují ty pořádné závěje. V jedné zatáčce mají dokonce 7 možná i 8 metrů. Několikrát zastavujeme na focení závějí, panoramat a sněžných fréz.



Když dorazíme na vyhlídku France Josefa, jsme tam jediní motorkáři. Asi po čvrt hodině dorazí ještě jedna dvojice na motorce, ale to je vše. Fotíme Grossglockner v mracích, nejdelší východo-alpský ledovec Pasterze a člun, který připomíná doby, kdy se v místech, kde dnes leží ledovec, rozlévalo malé jezero.
Bohužel jak Swarovského pozorovatelna tak lanovka k ledovci Pasterze je zavřená. Po chvíli dohadování se rozhodujeme, že já a Daniel zkusíme sejít k ledovci a že Jirka na nás počká v restauraci. Cestou dolů fotí Daniel alpskou flóru (a kamzičí nebo sviští bobky), přičemž mu asi po třech fotkách dojdou baterky. Naštěstí nejsme ještě moc daleko, takže se vrací k motorce pro nové baterie. Mezitím se trochu kazí počasí, fouká docela silný vítr a trošku prší se sněhem, ale není to tak strašné, aby nás to odradilo. Po pár set metrech však narážíme na sněhový jazyk přes cestu. Zvažujeme rizika (svézt se pár desítek/stovek metrů dolů se sněhovou lavinou nebo ne) a raději se vracíme.
Je už skoro poledne, takže si dáváme v restauraci oběd a potom si jdeme prohlédnout výstavy v centru pro návštěvníky a vyrážíme projet si poslední část Grossglockneru k druhé mýtnici a podívat se na poutní gotický kostel svatého Vincenta do Heiligenblutu. Kostel je velmi pěkný a je na první pohled vidět, že obec byla bohatá, protože se zde kdysi těžilo zlato.
Mezitím se vybralo počasí, takže na jižní straně Grossglockneru je úplné azuro. Vracíme se na Edelweissspitze s několika zastávkami na focení a s úmyslem navštívit některé z výstav, které jsme nestihli navštívit před dvěma lety. Hned u první z nich, Kasereck, což je výrobna sýrů, se ale přesvědčujeme, že turistická sezóna ještě nezačala. Mají zavřeno. Jedna z mála otevřených výstav je muzeum o stavbě silnice, kde jsou k vidění například různé varianty návrhů silnice (které jsme v zápalu hry zapomněli vyfotit).
Na Edelweissspitze je na první pohled vidět, že se zlepšilo počasí. Je zde poměrně dost lidí a potkáváme i několik Čechů. Jsou z toho super fotky, kdy na jižní straně je úplné azuro a na severní straně se táhnou mraky až někam k Salzburgu a z nich vystupují alpské velikány. Bohužel ani tentokrát nemáme to štěstí, že by byl vidět Grossglockner.
Kupujeme další suvenýry (například samolepku-značku "pozor svišti") a dáváme si kafe s ovocným maxiknedlíkem. Je už něco po čtvrté hodině, takže se rozhodujeme, zda se zajet podívat do muzea alpské přírody, které jsme už jednou navštívili před dvěma roky (určitě doporučuji, zvláště pokud pojedete na Grossglockner s dětmi; zavírá se v 5 hodin) nebo zda raději využijeme, že je na jižní straně pěkné počasí, a ještě si trochu zajezdíme. Nakonec to vyhrává ježdění, takže vyrážíme směr vyhlídka France Josefa. K našemu překvapení je však za kruhovým objezdem s odbočkou na vyhlídku už zavřená závora (možná kvůli lavinovému nebezpečí).
Vyrážíme zpět a cestou zaregistrujeme turisty, kteří něco fotí ve svahu u silnice. Zastavujeme a teprve na bližší pohled vidíme, že tu začíná kvést šafrán. Kromě toho je na protějším svahu vidět velký vodopád, který tu ještě krátce po poledni určitě nebyl.
Pokračujeme v cestě. V jedné zatáčce Daniel málem přejede sviště, který se na silnici vyhřívá v odpoledním sluníčku. Než stačíme zastavit, je svišť už pryč. Čekáme, zda se náhodou znovu neobjeví, a najednou si všimneme nějakých pohybů ve svahu. Dovádí tam několik svišťů. Je to dost daleko, ale přesto se nám daří udělat nějaké fotky.
Když navečer dorazíme na severní stranu Grossglockneru, jsme příjemně překvapeni. Po mracích není ani památky. Cestou do penzionu ještě několikrát zastavujeme, kocháme se a fotíme. Poslední zastávka je v Bruckbergu u maximotorky sloužící jako reklama u jednoho penzionu. K našemu překvapení jsou na motorce použity díly z Jawy (přední kolo) a Čezety (část rámu, motor a nádrž).
Daniela to ježdění a ty zážitky (a taky těch pár piv, co jsme večer vypili) nějak unavilo, takže než si před spaním stačím vyčistit zuby, usne spánkem nespravedlivých, vydávajíc zvuky připomínající stádo splašených hrochů při požáru safari. Marně se snažíme s Jirkou usnout. Jirka sedí na posteli, kroutí hlavou a pořád si pološeptem opakuje "To snad není možný!". Asi po půl hodině budíme Daniela, abychom vůbec měli šanci také usnout. Je to však krok z bláta do louže. První usíná Jirka a hned začne chrápat snad ještě víc než Daniel ...

Den 3 – Bischofshofen-Mühlbach a tranzit domů

Balíme a dáváme si poslední snídani. Říkáme si o účet a čeká nás nemilé překvapení. Cena je o 5 EUR za noc vyšší než jsme předpokládali. Nějak jsme si pořádně nepřečetli web stránky penzionu, že mají příplatek na krátkodobé pobyty. Vyrážíme naposledy na Grossglockner. Počasí je super. Na pumpě ve Feuchtenu (poslední před Grossglocknerem) je spousta motorkářů a než stačíme natankovat, zaplatit a namontovat kameru (tentokrát na mojí motorku), přijíždí sedm Audi RS8. Grossglockner je prostě ráj pro cyklisty, motorkáře a řidiče rychlých aut. Cestou na Edelweissspitze předjíždíme desítky cyklistů, aut a autobusů a na Edelweissspitze se postupně zaplňuje celé parkoviště. Bohužel i dnes je vrchol Grossglockneru v mracích.

I když se nám domů moc nechce, je skoro poledne a čas vydat se na cestu. Naposledy stavíme u Danielova oblíbeného místa, u čarodějnické kuchyně.
Potom už vyrážíme směr Bischofshofen, abychom si znovu projeli jednu z našich oblíbených tras – trasu z Bischofshofenu do Mühlbachu, na níž jsme před dvěma roky natočili své první motorkářské video s foťákem umístěným v tankbagu. Je to 90 zatáček na 8 kilometrech, kvalitní silnice, pouze dvě omezení rychlosti a během víkendu minimální provoz. O tom se nám v Čechách může jenom zdát. Proti tomu je oblíbená motorkářská trasa Mělník-Dubá jen slaboučký odvar.

Cesta domů je docela v pohodě, až na dvě drobnosti. Celou cestu se zrovna rojí motýli, takže musíme zhuba každou hodinu stavět, abychom si umyli hledí helem. A potom se Jirka zcela nesmyslně rozhodl, že při posledním tankování v Rakousku ušetří pár korun za benzín, takže při průjezdu Strakonic pak odbočí k benzínce, aniž by nás jako poslední jezdec výpravy předem upozornil. I tak to však byl super výlet a myslím, že si ho příští rok určitě zopakujeme.

Za tři dny jsme najeli celkem 1427 km a nezbývá, než doporučit návštěvu Grossglockner nejen všem motorkářům, nýbrž každému milovníkovi hor a přírody.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE