Do země orla a k sídlu antických bohů

Prolog

Červnový den D mínus pět vstává a já vstávám taky. Sluníčko se přívětivě ksichtí skrz stromy a tak není žádný důvod jet do práce plechovkou. Odkroutím si poslední pracovní týden a v sobotu vypadneme, kam jinam než na Balkán. Tentokrát to mám v plánu na trochu delší dobu a zpět na sever to budeme otáčet někde pod Soluní v Řecku.

Za kruhákem se do kopečka líně rozjíždí linkový autobus, za ním ochrápanej Touareg nejeví snahy předjíždět, tak co už, pojedu aspoň já.. "Co děláš č**áku!!!!!" zařvu do přilby někde na úrovni řidiče, který to najednou bez varování, blinkrů a evidentně i bez pohledu do zrcátka posílá taky do leva. Brzdím vším co mám, i očima, uhýbám kam to jde, ale stejně dostanu zadním sloupkem do pravého heftu a Vstromek si lehá. A ten parchant jen zpomalí, aby vzápětí přidal plyn a zmizel, super...  No nic, cítím, že kromě vzteku jsem docela ok, mašina po sklouznutí po asfaltu kromě předního blatníku nakřáplého o obrubník a šrámu na padácích vypadá taky docela použitelně, svědci si značku toho zmetka pochopitelně nepamatují a jak vzápětí zjišťuji telefonátem u firmy toho linkového autobusu, tento spoj jako na potvoru neměl kameru, kterou jejich řidiči dost často používají. Takže odrbaná bunda a motorka budou jen na můj účet, čert aby ho vzal. Karma je zdarma, však ono se mu to jednou vrátí. Motorka je pojízdná, vracím se tedy domů a do práce jedu proklínanou plechovkou. 

Odpoledne přece jen zaskočím za kamarádem chirurgem na rentgen s trochu pobolívajícím zápěstím levé ruky. "Vypadá to dobře, nic tam nevidím", praví lékař a mě spadne kámen ze srdce. "Počkej ještě....  A hele, nakonec tam je, podívej se tady na tu trhlinku... Tak kamaráde, počkej, zavolám sestru a dáme dlahu."  DOPR.......!!!!!!!!!! Naděje na sobotní odjezd na trip se sype jak domeček z karet a nálada klesá kamsi k bodu mrazu a ještě o kus níž. Se zlomenou záprstní kůstkou levého palce pojedu tak maximálně do..... No, ještě že ten parchant nezastavil, možná bych si o něj zlomil i něco na pravačce.

Večer parťákům sděluji nepříjemnou zprávu. "Tak my na tebe počkáme až budeš ok", zní první reakce. Kluci, fakt díky, ale Petrův baťůžek Evča si jako zdravotní sestra nemůže úplně libovolně šibovat dovolenou, jak se jí zlíbí, a když už dostala dva týdny v kuse, využijte toho. Moje naplánované trasy máte a já to dám někdy později s Liborem, který na mě počká. Takže ruším dovolenou a jdu srůstat, naštěstí se živím víc hlavou, než rukama a levý palec v ortéze mi v práci nebrání.

Zdravá část výpravy tedy vyráží v plánovaném termínu, aby mě překvapili svým návratem už po deseti dnech. Zbaběle to zkrátili už kdesi v Albošce a vrátili se naprosto uvaření, protože červen se letos na jihu vyřádil čtyřicetistupňovými vedry.

Den 1.

Můj den D se tedy koná posledního srpna. V osm máme sraz na Benzině v Brně, Libor tam už s plnou polní čeká. Napojíme naše koně po hrdlo a vyrážíme docela pěkným ránem na Znojmo a dál do Rakous. Není bůhvíjaký spěch, tak vynecháme nudné dálnice a v Rakousku se přes Hollabrunn, Tulln a Sankt Pölten dostáváme do zajímavější krajiny. V Annabergu dáme nějaký ten Wienerschnitzel a přes Mariazell pokračujeme dolů na jih na Bruck an der Mur, Knittelfeld, Wolfsberg a Bad Eisenkappel. Za ním se už silnice pěkně kroutí v serpentinách na Seebergsattel, kde překračujeme hranice do Slovinska. Slunce už není bůhví jak vysoko nad obzorem, ale do Hotemaže, kde máme první (a celou cestu jediné dopředu rezervované) ubytování v docela sympatickém penzionu Gostilna Logar. Leží trochu skrytě pár metrů od hlavní cesty, motorky nebudou na parkovišti nikomu na očích a my už za šera můžeme relaxovat v příjemně vlahém večeru na kryté terase u vynikající pljeskavice a nějakého toho Zlatoroga. Dneska to podle záznamu v GPS bylo 535 km. Trošku nás mrzí, že takhle na sklonku léta se den už docela dost krátí, po sedmé večer se už smráká a o moc lepší to nebude ani dál po cestě, kde se dostaneme ještě kousek víc na východ. Holt se nebudeme moci ráno dlouho povalovat, bude to chtít vypadnout brzo, abychom trochu užili dne.

Den 2.

Ráno je mlhavé a orosené, ale než posnídáme, řídká mlha vzdává boj pod paprsky ranního slunce a z terasy penzionu se nám otvírá nádherný výhled zpět na hory na rakousko-slovinské hranici. Otřeme sedla a vyrážíme dál. V městě Kranj zahýbáme doprava na Kranjskou Goru. Libora a jeho S1000XR s větší spotřebou a menší nádrží trošku děsí malé místní benzinky, které jsou v neděli zavřené. O kus dál na hlavní silnici kopírující dálnici do Villachu přece jen nacházíme otevřenou větší pumpu a další cesta může pokračovat v klidu s plnou nádrží.

V Kranjské Goře to vezmeme doleva a tady začíná pravá nádhera. Nejprve nás zaujme průzračně čistá voda v kamenitém korytu řeky Pišnice a už se cesta začíná kroutit za cedulí oznamující, že vjíždíme na území Triglavského národního parku. Počasí je stále krásné, žulové kostky v zatáčkách do sedla Vršiče tedy nepředstavují nejmenší problém, provoz je taky nepatrný a až nahoru si užíváme pár zastávek na nějakou tu fotku. Zde se naopak objeví výhoda pozdnějšího termínu, protože všude okolo cesty jasně modře září kvetoucí trsy hořců tolitových, kvetoucích právě v této době. Před samotným vrcholem dáme přednost stádu ovcí ploužících se líně přes sedlo někam na jih, koupíme si něco k pití, samolepku na kufr a pokračujeme dál, pryč z vrcholové tlačenice turistů.

Vršič je nejvýše položené silniční sedlo ve Slovinsku ve výšce 1611 metrů, žulové kostky na silnici kladli ruští váleční zajatci ještě v době první světové války. O něco níž na severní straně je ruská pravoslavná kaple, kterou zajatci postavili na památku svých spoluvězňů, roku 1916 zde lavina zavalila celý zajatecký tábor s 300 vězni.

Cesta dolů na Bovec není o nic míň zajímavá a my pokračujeme podél toku Soči dál na Tolmin, Idriju, Cerknicu a dál do Chorvatska. Občasná přeháňka nás sice zažene do nepromoků, ale spíš jen tak pokapkává a mrholí a nepromoky víc než vodu pochytají špínu z cesty. Bereme to přes Vrbovsko a Ogulin směrem k Plitvicím, ale tady se na rozdíl od upraveného a čistého Slovinska cítíme i díky počasí trošku pochmurněji. Vesnice působí docela chudým a zanedbaným dojmem, je znát, že peníze z turistického ruchu plynou někam jinam. Nálada se trochu spraví v místě, kde silnice protíná národní park Plitvička jazera. Nový asfalt vede starým lesem, který je doslova prosycen vůní tisíců kvetoucích divokých bramboříků.

Je už docela pozdní odpoledne a při vědomí brzkého soumraku se rozhodujeme, že Željavu necháme na jindy a přejedeme raději rovnou do Bosny někam dolů k Uně. Nakonec nás stejně zdrží fronta na hraničním přechodu, čas a poslední data před opuštěním EU alespoň využijeme pro vyhledání ubytování na Booking.com.

Slunce se za schovává za obzor v okamžiku, kdy projíždíme Bihać. Město nás moc neuchvacuje, pro přespání jsme stejně raději preferovali klidnější menší obec. Zatneme tedy zuby a ten kousek do Kulen Vakufu dojedeme už za tmy. Ubytováváme se v penzionku v zahradě nad městečkem, kde nás vítá přívětivý majitel s neméně přívětivým psíkem. Odstavíme motorky, shodíme hadry a v teplém večeru v kraťasech a tričku seběhneme pár set metrů do samotného centra, kde vedle mešity u mostu najdeme hospůdku se zahrádkou, vynikající pleskavicí a kupodivu točeným Staropramenem. Teda, ne že bych si tuhle europříšernost dal někde doma dobrovolně, ale buďto exportní verzi tolik nešidí, nebo už jsme fakt měli žízeň a tady nám to sakra chutná! (a po 508 km si snad i zasloužíme).

Den 3.

Ráno slibuje další pěkný den, tak balíme a pokračujeme proti proudu Uny do Martin Brodu. Za mostem stojí malý klášter a o kousek dál zastavujeme na plácku u budky s pokladnou. Řeka Una zde vytváří kaskády malebných vodopádů a strejda v budce nás mezi zametáním podlahy nesměle zkásne o pár drobných za vstup. Ale stojí to za to. Slunce zkrz kapky z padající vody maluje duhu a dvě mladé Němky z karavanu, které jsme potkali včera v Kulen Vakufu, si na vyhlídce okusují mandle. Zkrátka kulervoucí romantika. Škoda, že jsme nepřišli později, možná jsme mohli vidět víc :o). Třeba měla větší štěstí partička hradečáků, co přijela na parkoviště, když jsme se vraceli. 

Jen se nám zde trošku projeví posezóna. Zdejší kemp je prázdný, stejně jako hotýlek, stánky jsou opuštěné a hospoda ještě zavřená. Co už, tak bude snídaně někde později cestou.

Od vodopádů se musíme kousek vrátit, naše trasa zde opouští řeku Unu a zakrojí se strmou serpentinou do svahu nad přítok Uny, řeku Unac. Cesta s poměrně dobrým asfaltem asi není přehnaně opečovávaná, je plná kamenů popadaných ze strmého srázu. Serpentinka se vyšvihne na náhorní rovinu a cesta pokračuje po hraně impozantního kaňonu, který za tisíciletí vyhlodal Unac. Z náspu za příkopem se tady dá dočurat opravdu daleko a ujet tady noha, to by byl dolů fofr... 

Provoz je nulový a krajina až do Drvaru v podstatě liduprázdná, pokrytá řídkými listnatými křovinami a jalovcem. Za Drvarem dokonce na nějakých třicet kilometrů mizí asfalt i křoviny a krajina připomíná horskou step. Pár domků stojí u cesty, teda spíš to, co z nich zbylo. Rozstřílené stěny, propadlé nebo chybějící krovy a pod stromem za nízkým plůtkem se k sobě tiskne pár hrobů s umělými květinami. Brr, tísnivý pocit, vždyť je to vlastně pár let, kdy se tady lidé, možná sousedi, navzájem zabíjeli v nesmyslné válce, jejíž stopy potkáme v Bosně ještě mnohokrát.

 Na hlavní to vezmeme doleva na Šipovo a Jajce, po chvilce narazíme na motorest, kde konečně někdy po poledni posnídáme pečenou ovci a salát. Ovce je bohužel tvrdá jak štolverk, ale aspoň něco máme v žaludcích a hlady tedy ještě nezahyneme. Od Šipova dál to vlastně znám, tady jsem byl loni, akorát jsem tehdy netušil, že v Jajcích v ranní mlze vynechám vodopády s dřevěnými mlýnky na obilí. Letos už mám tento bod v navigaci, tak dáme jednu krátkou pauzu zde a druhou u vodopádu na soutoku Plivy s Vrbasem.

Odsud to vezmeme po hlavním tahu na Bugojno a Jablanicu. Provoz není nijak hustý, v podstatě trochu víc aut potkáváme až za Jablanicou, po břehu zelenomodré řeky Neretvy dojedeme večer do Mostaru. Na benzince doplníme nádrže i kofeinový deficit a na wifi najdu za pár Euro penzion snad sto metrů od zdejšího slavného válkou zničeného a opět obnoveného Starého mostu. Penzion je doslova luxusní, jsme zde sami, pohledná dcera majitelů mluví plynně anglicky, motorky zamčené za plotem na dvorku, takže ani nevadí, když kousek vedle kvílí muezín z mešity. Vlastně proč by to mělo vadit, patří to sem stejně jako kokrhání kohouta někde na moravské vesničce, dotváří to kolorit místa a tak to má být.

Večer je ještě teplejší, než včera, posedíme v docela nóbl hospůdce na terasách kolem přítoku Neretvy pár kroků od mostu, kde nám za kousek masa z talíře dělá společnost místní kočka, tedy spíš odrostlejší kotě. Spát se ještě nechce, tak využijeme pomalu opadajícího turistického ruchu a projdeme se uličkou přes most a kolem krámků a nakonec se ještě vejde i nějaké to originál místní Mostarské pivo u stolečku přímo v uličce u mostu. Je hodně světlé, ale kupodivu docela dobré a ta slečna, co pomalu balí krabice se zbožím v protějším krámku, se tak pěkně předklání... Takhle bez Japonců se selfie tyčemi je tady fakt krásně. Dnes to dalo asi 340 km.

 

Den 4.

Vstáváme do zakaboněného dne. Trochu poprchává, takže se ráno trochu couráme, ale po kávě nakonec vlezeme do nepromoků a pokračujeme v cestě z Mostaru na Nevesinje a dál. V plánu máme dojet do Černé Hory od severu. Do zamračených hor se nám moc nechce, takže se budeme držet spíš v údolí a z Gaje to bereme na Gacko. Tato část cesty nás tedy moc nenadchla, krajina nepříliš pohledná a korunu tomu nasadil povrchový důl s tepelnou elektrárnou těsně před městem. Moji touhu odsud zmizet trošku brzdí Libor a jeho touha po benzince. Jsou zde sice čtyři, ale všechny našlapané na hlavní cestě mimo náš směr. Co naplat, po malé zajížďce se s plnou nádrží a doplněnou energií v podobě kávy a Snickersky vrátíme na plánovanou trasu.

Naštěstí hned kousek za městem začíná být krajina opět zajímavá. Za přehradou Klinje se opět zvedají hory a cesta nás tunelem zavede do národního parku Sutjeska. Cesta vede táhlými zatáčkami podél stejnojmenné řeky kaňonem, který si voda za tisíciletí vykousala, kolem roste šťavnatě zelený les a jediné, co nás trošku štve, je kolona za pár kamiony a dosud nepřestávající mrholení. Za Kruševem cesta opustí řeku a zkrátí si to kousek přes hřeben, aby se po pár kilometrech vrátila dolů, tentokrát k Drině, do které se Sutjeska mezitím stačila vlít. Po proudu dojedeme kousek před Foču kde je jediný most, za kterým se po druhém břehu můžeme vydat zpět k jihu. Slušný asfalt ovšem vystřídal tankodrom, místy asfalt chybí úplně, ale nic co by nešlo projet na jakékoli motorce. Alespoň se zde otevírají výhledy do kaňonu Driny. Kempy u řeky a cedule u nich naznačují, že řeka je rájem raftařů.

Ve Šćepan Polje se stékají řeky Piva a Tara, které dál pokračují jako Drina, a je zde taky hraniční přechod. Za boudou celníků na bosenské straně chvilku čekám na Libora, než strčí občanku zpátky do kapsy, hned u cesty nacházím červenou cedulku s upozorněním na miny. No tak dobře, půjdu tedy potřebu vykonat někam jinam. Hraniční most přes Taru tedy nebudí příliš důvěru, široký je na jedno auto a vozovka je z všelijak stlučených trámů a prken. Naštěstí jsme ještě neobědvali, most nás tedy unese a na černohorské straně hranice si vystojíme krátkou frontu. Mohli bychom se od celnice kousek vrátit a projet Durmitor severní cestou, ale vzhledem k pochmurnému počasí a kručícím žaludkům to bereme raději podél modré Pivy (krásné jméno, představte si řeku piva :))) do Plužine na oběd. 

Cesta je zaříznutá do svahu kaňonu, občas projde kratším tunelem a přeskočí na druhý břeh po vysokém mostě (který mají na fotce asi všichni, kdo tudy jeli), po hrázi přehrady se vrátí zpět a po břehu Pivsko jazera dorazí konečně do Plužine, kde si dáme pauzu u výborné pljeskavice.

A konečně Durmitor. Je důležité nepřejet nenápadnou odbočku v zatáčce tunelu, tedy spíš v myší díře vysekané do skály, která nás navede sérií strmě stoupajících serpentin a řadou podobných děr na jižní trasu přes národní park Durmitor. Mraky se sice plazí po zemi, ale po loňském azuru to vlastně není vůbec špatně. Mlhavé fotky mají zvláštní atmosféru, mezi cáry mraků se i tak občas otevře překvapivý pohled do nádherné krajiny vápencového pohoří. Provoz je prakticky nulový, za celou cestu potkáme snad tři auta v protisměru a potom už jen pár ovcí a kravek. Tohle je naprosto neskutečné místo, jsem tu podruhé a určitě nevynechám jakoukoli další příležitost sem odbočit, až se zase vydám toulat na Balkán.

Je už docela pozdní odpoledne, domlouváme se tedy, že původně plánovanou zajížďku k mostu přes Taru pro tentokrát vynecháme a vezmeme to dolů na Šavnik a Nikšić, kde dnešní den ukončíme. Silnice je široká s dobrým asfaltem, provoz opět v podstatě nulový, cesta nám rychle uběhne. V Nikšići na benzince při kávě využijeme zdejší wifi síť a na bookingu najdeme penzion za pár Euro nedaleko odtud. Oběd v Plužine byl bohatý a jsme docela utahaní, takže místo courání po hospodách koupíme v supermarketu nějaké víno, pečivo, sýr a zdejší pršut a budeme relaxovat.

Penzion Mark's Palace je úplně nový, přistavené patro nad malým obchodem s potravinami. Majitel nás seznámí se psem, který bude na dvoře hlídat naše motorky, ukáže nám pokoj a ještě přináší pěkně vychlazená pivka jako pozornost podniku. Za mírnou cenu doslova luxus, nezbývá, než doporučit. Dnes máme za sebou nějakých 310 km. 

Den 5.

Ráno v domluvenou hodinu nacházíme na konci chodby u okna s výhledem na okolní stavební ruch stůl plný jídla a k tomu všemu do nás majitel cpe kromě kávy ještě vajíčka a vonící osmaženou slaninu. Tohle ubytování bylo zatím na naší cestě vrchol luxusu. Po bohaté snídani sbalíme, pohladíme psa za to, že pěkně hlídal motorky, a vydáváme se dál.

Libor večer někde vyštrachal informaci, že jsme kousek od kláštera Ostrog. Mírně tedy měníme trasu, abychom kromě zdejších silnic a hor viděli i nějakou tu místní pamětihodnost. Je to vlastně kousek, z Nikšiće asi 25 km. Silnice se vine po straně rozlehlého údolí, přičemž poslední dva kilometry stoupá ostrými vracečkami do pěkně strmého svahu. Křižujeme sem a zase tam cestu pro pěší, tedy spíš pro kamzíky - na přibližně kilometru překonává úseky schodů rovně nahoru dobrých 200 výškových metrů. Jsme docela rádi, že to v teplém dni nemusíme šlapat pěšky. U odstavného parkoviště kus pod klášterem přehradí další cestu závora, ale její strážce ji zvedá a vlídně nám kyne, že můžeme pokračovat až nahoru. V pohodě tedy dojedeme až k samotné bráně.

Tento monumentální soubor staveb doslova vestavěných do skály ve strmém srázu je klášter srbské pravoslavné církve, jehož dějiny sahají do 17. století, kdy byl založen. Současná podoba je ale výsledek rekonstrukce z let 1923 - 1926 po rozsáhlém požáru. Nicméně toto místo stále slouží původnímu účelu, je poutním místem Srbů a vlastně jedna z nejvýznačnějších pravoslavných staveb na Balkáně. Chvilku se porozhlédneme a zpátky na motorky, které nám mezitím hlídala pro změnu místní parkovištní kočka.

Pod klášterem to bereme doleva minimálně frekventovanou silnicí na Danilovgrad. Krajina je docela pustá, tak jako jinde v Černé Hoře je zde hlavně kamení a křoviny, které ale v blízkosti nemnoha obydlí kolem cesty občas vystřídá vinná réva. Danilovgrad působí docela ospalým dojmem, ale jenom projíždíme.

Vymyslel jsem trasu přes Čevo, silnice je v mapě vyznačená jako hlavní tah, ale to tady mnoho neznamená. Hned za městem máme dojem, že vjedeme humny někomu na dvůr, ale GPS nám tvrdí, že je to tak správně. Cesta je sice pokrytá asfaltem, ale ten už toho asi docela dost pamatuje. Stejně nejde jet žádná pila. Je to zde široké z bídou na jedno auto, z jedné strany sráz dolů do houštin a kamení, z druhé strany to samé nahoru, silnička se klikatí nahoru, dolů, do zatáček, kam není vidět. Naštěstí i místní jezdí pomalu, tak se to dá nějak ve zdraví přežít. Dojíždíme osobák táhnoucí na vozíku stojící krávu, naštěstí řidič sleduje, co se děje za ním a na nejbližším vhodném místě zajíždí na kraj a pouští nás se zamáváním a úsměvem dopředu. I tak těch 25 km jedeme dobře hodinu.

Před Čevem se za zatáčkou vyloupne pohled na honosnou vilu s vlastním heliportem, obklopenou bytelným plotem s bezpečnostními kamerami. Dost nečekaná věc v takové pustině. O kus dál již přijíždíme do vesnice Čevo. Tedy, vesnice, je to pár kamenných domů roztroušených po okolních svazích, tady asi moc lidí nebude.

Křižovatce vévodí velký zelený dům s nápisem Kafana a nám to přijde jako dobrý nápad, kofeinový deficit právě vrcholí. Uvnitř u stolku sedí tři staříci s jedním mladším chlapíkem s vizáží loupežníka a mastí karty. Nesměle se ptám, zda je možné dostat kávu. "Samousluga" prohlásí loupežník a mávne rukou směrem k ušmudlanému pultu, kde vedle ledničky s nápoji stojí neméně ušmudlaný propanbutanový vařič s džezvou. Sorry, gentlemani, ale nejsem si úplně jistej, jestli tohle zvládnu. Naštěstí loupežník rychle chápe moje rozpaky, položí karty a kávu nám uvaří. K pití si vemte v lednici co je libo, kafe vám přinesu. Za chvilku přináší dva pořádné hrnky skvostně vonícího úžasně dobrého kafe a naúčtuje nám za oba celé jedno Euro plus další dvě Éčka za dvě plechovky ledové Coly. Ještě chvilku pokecáme s montéry místního distributora elektřiny o kvalitách japonských a německých motorek a pokračujeme krásným dnem dál.

Z Čeva je to ještě kousek pustinou na jih. Na široké hlavní silnici, od loňska luxusně opravené se dáváme na Cetinje, odkud pokračujeme do srdce národního parku Lovćen na Jezerski vrh. Na malém parkovišti na samotném konci silnice se tak tak vmáčkneme a když už jsme tady, překonáme po svých ještě těch 461 schodů na samotný vrchol. Mají to tady lišáci šikovně vymyšlené, pokladna je až před tunelem někde v půlce kopce. Chvilku pokladního přemlouvám, že pět éček by měl dát raději on mně za to, že jsem v tom horku s mým pupkem a v motohadrech vyfuněl až sem, ale nepřemluvil jsem ho.

Na samotném vrcholu je monumentální mauzoleum vladyky Petara II. Petroviće-Njegoše. Výhled do okolí je skutečně famózní, tolik kamení najednou hned tak neuvidíte. Údajně daly skály ztmavlé deštěm jméno téhle zemi, ale při dnešním slunci a čisté obloze bych to tu spíš nazval Světle béžová Hora.

Propocené bundy a přilby nám na parkovišti z motorek nikdo nesebral, můžeme tedy pokračovat. Navigační chybou to beru zpět na Cetinje, což je sice zbytečná zajížďka, ale po širokém novém asfaltu to vlastně ani tak nevadí. Po kodrcání divočinou kolem Čeva si rádi užijeme možnosti trošku svižnější jízdy. Objedeme tedy Lovćen severně přes Njeguši (což je podle vývěsních štítů a reklamních cedulí kolem cesty hlavní město pršutu). Za Njeguši se už otvírá pohled na Boku Kotorskou, zátoku, která mimo jiné sloužila za první republiky jako přístav pro československé loďstvo. Jo, a taky je to prý nejdeštivější místo Evropy, tak už vím, proč jsem tady loni tak děsně zmokl. Cesta padá z nadmořské výšky skoro 1000 m k hladině moře na pár kilometrech sérií ostrých vraceček, silnice tak tak na vyhnutí dvou osobáků a místy ani to ne. Tady nechceš potkat autobus, my jej potkáváme naštěstí až skoro úplně dole.

Dole se domlouváme, že nás v Kotoru nic neláká, pojedeme raději ještě o něco dál na jih. Jadranská magistrála je plná aut, úplně nás neuchvacuje, ale chceme dojet někam kousek blíž Albánii a slunce je ještě docela vysoko. Při pauze na benzince opět použiju booking a najdu relativně rozumné bydlení v Petrovaci. Sezóna tady ještě zdaleka nekončí a tomu odpovídají i ceny, ale nakonec najdu apartmán prakticky v centru za nějakých 50 Eur, což není pro dva až taková tragédie. Motorky sice budou muset stát na parkovišti, ale nějak to snad přežijeme. Ubytujeme se, a půjdeme se podívat k moři.

Většinu břehu zabírá hotelová pláž, ale na jejím konci nacházíme sympatickou hospůdku na terase u moře a v paprscích zapadajícího slunce se rozhodneme tady na chvíli zakotvit. A když už jsme u moře, tak si to trochu užijeme. Číšník na nás nejprve spustí rusky. Gaspadin, ja panimáju, but I would prefer English... No problem, po zjištění, že jsme Češi, nás dokonce s úsměvem přesadí k lepšímu stolu. Objednávám nějaké ty mořské potvory, mušle a grilované maličké kalamary, protože tohle opravdu můžu a v naší suchozemi to jaksi není ono. Nikšićko pivo se dá taky docela pít a naprosto výborný salát z marinované chobotnice jako tečka, prostě dokonalá nirvána po dnešních 210 km a 922 schodech. Vilným pohledům obstarožních osamělých ruských děvoček, posedávajících u dvojky vína okolo, pochopitelně odoláváme, nejsme žádný lázeňský veverky!

Den 6.

Ráno se ukazuje opět krásný slunečný den. Motorky přežily noc na parkovišti v pohodě a tak nezbývá, než vyrazit na další denní etapu. Pokračujeme ještě kousek po Jadranské magistrále, ale protože nechceme v Albánii vynechat cestu SH20, uhneme opět trochu na sever na hlavní město Černé Hory Podgoricu. V tunelu zaplatíme nějaké drobné za mýto a kromě mostu přes cíp Skadarského jezera a přilehlé mokřady nás nic moc nezaujme.

S pauzou na tankování město projíždíme a pokračujeme dál na sever skalnatým údolím řeky Morača. Jasně modrozelená voda si zde prokousala klikatou cestu s řadou peřejí v zajímavě vrstevnaté skále a díky kamenité pustině jen řídce porostlé křovinami je pořád na co koukat. Asfalt je kvalitní a cesta se vine táhlými zatáčkami s občasnými tunely. Po čase opouští údolí řeky a uhýbá na východ, kde se vyšvihne několika zatáčkami o dobrých 600 m výše. Před Kolašinem uhneme z hlavní silnice doprava na Mateševo. Žaludky se začínají hlásit o pozdní snídani, nebo brzký oběd, využijeme tedy příležitosti a zastavujeme u docela honosně vyhlížející dřevěné koliby. Moc narváno tu teda nemají, ale jinak to vypadá na slušný podnik. Personál nám vysvětluje, že na oběd je ještě brzo a nabídne nám tedy snídani. Necháme si doporučit prý místní specialitu, tak trošičku s napětím čekáme, co z toho vyleze. Nakonec šlo o slaný koláč z křehkého těsta, zapečený se šunkou, vajíčky a slaným sýrem podobným brynze a k tomu keramický hrnek hustého kysaného mléka. Vypadalo a vonělo to moc hezky, chutnalo ještě líp, dobrá volba. Mezitím k sousednímu stolu přisedl pár starších turistů z Francie, a když viděli, čím se cpeme, chtěli to taky. Na to jim číšník vysvětlil, že to je snídaňové menu, na které je už příliš pozdě, a že si tedy musí vybrat z obědového menu. Měli jsme prostě kliku.

Za Mateševem šla kvalita asfaltu rapidně dolů, projíždíme zaprášeným šedivým staveništěm a díry v asfaltu jsou plné špinavé vody a bláta. Naštěstí za pár kilometrů tankodrom končí a cesta nám oplácí ošklivý úsek svpou pěknější částí šplhající vzhůru do sedla Trešnjevik, kde se ve výšce 1573 m dostáváme do nejvyššího bodu dnešní trasy. Krajina zde má horský charakter se smrkovým lesem a kvetoucími loukami, v teple slunečních paprsků to všechno krásně voní a my pokračujeme vlásenkou zatáček dolů do Andrijevice a dál na Plav a Gusinje. Po levé ruce se zvedají hory národního parku Prokletije a před námi je hranice země orlů, Shqipërie, jak svou zemi nazývají sami její obyvatelé.

Na hranici se černohorský celník s úsměvem ptá, jak se nám líbílo v Černé Hoře a zve na příští návštěvu. Bohužel, když nám vrátí doklady, můj startér nejeví nejmenší snahu o funkci. Vlastně už několikrát pozlobil cestou a nakonec si dá říct i tady, když s ním přes zařazenou rychlost pozpátku přes spojku párkrát cuknu. Je jasné, že tam nějaký problém bude, a že se na to budu muset v naší další štaci podívat. 

Na albánské straně je hraniční kontrola taky pouhá formalita. Zkouším místo pasu opět vytáhnout jen občanku, opět to nepředstavuje žádný problém a za pár minut jsme s přáním šťastné cesty za závorou. Tady taky končí asfalt a začíná pár set metrů cesty vysypané kameny jako pěst velkými, takže do stupaček a jedeme. O kus dál ale začíná asfalt znovu a o to lepší, úplně hladký a bude nás provázet nádhernou horskou krajinou až do Kopliku.

Kromě kamení a hor tady toho moc není, takže se nelze divit řídkému osídlení. Za jednou z vesnic se na silnici s horskými štíty v pozadí fotografuje svatba. Je vidět, že si to užívají, navíc nevěsta je opravdu krásná holka, vůbec nám nevadí chvilku počkat. Za pár minut pokračujeme provázeni máváním a úsměvy svatebčanů. Shodujeme se, že nás tato země docela pozitivně překvapila, čekali jsme podvědomě zaostalost a chudobu a místo toho vidíme opravené silnice, docela pěkné různobarevné domky i toho pověstného balkánského nepořádku kolem cest tady není zas tak moc. A příroda všude kolem, to fakt stojí za to vidět.

Nížinou kolem Skadarského jezera přijíždíme v pozdním odpoledni do Skadaru. Jako obvykle na benzince využijeme wifi a pomocí booking.com najdeme penzion Eco Garten Guest House prakticky uprostřed města za pár euro. Navigace nás zavede postranní uličkou k železné bráně, za kterou se ve vnitrobloku ukrývá zarostlá zahrada a na jejím konci přízemní penzion. Majitel je evidentně na motorkáře zvyklý. Ukáže nám, kam máme najet, a spěchá pohotově s prkýnky na podložení stojanů, aby se nebořily do kačírkem vysypané cesty, na kterou vrhá příjemný stín vinnou révou porostlá pergola. Pokoj je v pohodě, čistá sprcha a toalety na chodbě nám nevadí a majitel Fred, hovořící slušně anglicky, už přináší kávu na uvítanou. Má připraven blok s vytisklou mapou centra Skadaru, do které nám tužkou vyznačí, kde se právě nacházíme, kde je bankomat, kde jsou místní pamětihodnosti a kde jsou dobré restaurace s místními specialitami.

Motorka mezitím trochu vychladla, mrknu se ještě na zlobící startér. Jeden šroub vzdoruje, se stranovým klíčem je k němu dost špatný přístup, ale Fred už postupně nosí z garáže všechno nářadí, co našel. Osmičku golu a vratidlo nakonec najdeme a demontáž startéru se podaří. Rozborka je už hračka. Z držáku uhlíku ve startéru vysypu kousek smetí, o které uhlík drhl a zůstával viset nad komutátorem. Složit to trvá pár minut, startér je zpět a zase točí jako nový.

Jdeme se tedy projít kousek do města, vybrat z bankomatu místní měnu a zjistit, jak to s těmi specialitami je. V hospůdce Peja Grill je frmol, ale jeden volný stůl na zahrádce najdeme. Jídelní lístek je i v angličtině. Dáme si talíře plné grilovaných dobrot s čerstvým domácím chlebem a pivo Peja (které, jak později zjistíme, pochází z Kosova). Po bulváru lemovaném zelenými stromy proudí davy lidí i aut, je tady poměrně živo a my si povídáme o tom, jak moc nás tato země v pozitivním smyslu překvapuje.

Co se rozhodně nedá přehlédnout je přívětivost místních lidí a snaha jakkoli pomoci. V obchůdku, kde si chceme cestou zpět koupit nějaké nealko, se okamžitě přitočí místní chlapík a lámanou angličtinou začne vysvětlovat, co je která plechovka zač a co je dobré. Asi dvanáctiletý chlapec se přijde zeptat odkud jsme a kam jedeme a má radost, když mu podáme ruku a pochválíme jeho angličtinu.

Večer ještě posedíme v zahradě penzionu. Je krásně teplo a ve vnitrobloku není ani náznakem poznat, že o kousek dál tepe rušné město. Podělíme se s Fredem o doutníček a panáka Diplomatica a kecáme o plánech na další den. Když se Fred dozví náš záměr jet lodí přes jezero Komani do Fierze, bere ihned telefon a zařizuje nám rezervaci na lodi. Dnes najeto nějakých 295 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE