Řecko 2022: k řeckým bohům

Otázka, co si asi klade každý, kdo už chvíli jezdí. Kam vyrazit, aby to bylo nové, zajímavé, v teple a v rozumné dojezdové vzdálenosti?! Přestože mám Balkán celkem projetý, tak v rámci zmíněných bodů a délce mé dovolené (cca 14dní) jedu opět sem. Jen ještě víc na jih, až k řeckým bohům. Tentokrát je to ale trochu jiné. Hlavním cílem nejsou jen klikaté silnice a krásná balkánská příroda, ale i památky Řecka. Jedeme dva, Já a Richard (R1200GS a F800GS).

1. den / sobota: Jablonec nad Nisou – Srbsko Novi Sad (913Km)

V pátek byla firemní akcička, takže nevyrážím zrovna moc brzy. Ne že bych pil, ale jistá únava tu je. Richard jede napřed s tím, že se buď potkáme v neděli už přímo v Řecku v Soluni, nebo se prostě někde scukneme cestou.  Celé dva dny nás čeká jen dálnice, takže základ je mít hodně MP3 v telefonu a pořádně nabitý intercom. Richarda nakonec doháním ještě ten den v Maďarsku na čerpací stanici pod Szegedem. Pozdě odpoledne dojezd do Novi Sad a hledání ubytování. Po pár pokusech se zadařilo: Hostel Klára – vícelůžkový pokoj (ale máme ho jen pro sebe). Vše je čisté, parkování ve dvorku, wifi funguje a cena velmi přívětivá 😊. Večer taková klasika – jídlo, pivo a pokec někde v centru.

2. den / neděle: Novi Sad – Soluň (733Km)

Tady není co psát – opět celý den v sedle fičíme po dálnici až do Soluně. Zdržují pouze dlouhé kolny, na hranicích, kde nás ale všichni ochotně pouští.  Největší výzva dnešního dne bylo dostat GéeSo v úzké a prudké uličce na parkovací místo v Studios Arabas, kde jsme se ubytovali. Přes prvotní nesnáze s dveřmi od našeho pokoje, které nejdou odemknout, vyrážíme na jídlo.

3. den / pondělí: Soluň (Thessaloniki) – Kalabaka (Meteora) kláštery (290Km)

Cílem dnešního dne je vidět horu Olymp a dojet do Kalabaky. Ale první věc je dát si někde pořádné kafe, projít centrum a mrknout na hlavní místní atrakci Bílou věž, která mě osobně moc nezaujala…

Za nějakou dobu, co jsme opustili Soluň, začínáme koukat na krásné hory a přírodu kolem Olympos national park. Přijíždíme na hlavní parkoviště pod Olympem, ale pěšky nahoru nejdeme. Jen prohlédnout okolí, malý vodopád a kousek pod hlavním parkovištěm je starý kostel (v totální rekonstrukci) – Palaia lera Mone Agiou Dionysous En Olympo. Moc pěkné, ale jsme v horách a blíží se déšť. Tak rychle na motorku a podél národního parku přes Kallithea, Deskati až do Kalabaky. Po dvou dnech na dálnici si konečně v klidu vychutnáváme pohodovou jízdu alejemi jedlých kaštanů. Vše je zajímavé a nové. Je teplo, slunce smaží o 106, takže cesta do Kalabaky po vedlejškách pěkně ubíhá.

Vítejte v Meteoře, vážení… Tohle je jedno z gró, kvůli kterému tu jsme. Hustý! Obrovské skalní masivy tyčící se nad malebným řeckým městečkem. Říkám si, kde se tady vzaly. Jako by to tam ani nepatřilo. V podvečer, když slunce zapadá, město se rozsvítí, a nad domy jsou stále krásně vidět šedivé skály, si naplno užívám atmosféru městečka a relax z dovolené.

Po ubytování v hotelu Galaxy (výborné ubytování na dvě noci a motorky v bezpečí na dvorku hotelu) vyrážíme někam na jídlo a pak projít centrum a někde posedět. Tady přicházíme na zajímavou věc. Když si v uličkách, ne v úplně v centru, dáte pivo (leč trochu dražší), tak ke každému nově objednanému pivu vždy dostáváme něco malého k jídlu. Každý dostane talířek s masem, zeleninou, pečivo nebo něco sladkého. Tohle vědět dříve, tak ani nechodím na jídlo. Samozřejmě jsme se v té samé restauraci zdrželi i následující večer.

4.den / úterý: Meteora dokola – (odhadem do 40 km)

Meteora: Skalní útvary na jejichž vrcholu vzniklo mezi 15. a 16. stoletím mnoho malých pravoslavných klášterů. Pravděpodobně jste o nich alespoň slyšeli. Můžete je objet zvenčí za 2 hodiny, ale pro nás je to na celý den. Procházíme pět klášterů (vstupné 3EUR za každý vstup): Agios Stefanos, Monastery of the Holy Trinity, Moni Rousanou, Moni Varlaam, Great Meteoron monastery. Přístupných klášterů je celkem 6, ale každý den je jeden z nich zavřený. Celý den popojíždíme dokola a já jsem v úžasu nejen z klášterů, ale z celého místa: Z toho, jaké tam jsou výhledy na skály na jejichž vrcholcích se červenají střechy zmíněných klášterů, z interiérů samotných klášterů, i z toho, jak to tam stavěli. Fakt moc hezký. Navíc naprosto skvělé počasí. Už je mi ale takové vedro, že jedu jen v sandálech a tričku (stejně zastavujeme každých pár minut kvůli nějaké té vyhlídce nebo vstupu). Takto trávíme celý den. Když se vracíme zpět do Kalabaky, tak na mě mává a volá nějaký borec. Přibrzdím, abych zjistil, co se děje. Vysvětluje, že je majitel restaurace. Povídá, že máme jít k němu a že když nám nebude chutnat, tak nemusím platit. No, jelikož jsme už stejně hodinu nemysleli na nic jiného než na jídlo, tak jdeme ověřit, zda nekecá! Zaplatili jsme rádi.

Večer opět fičíme do hospůdky z včerejšího včera, užívat klidu a pobýt ve společnosti místních.

5. den / středa: Kalabaka – Thermopyly – věštírna Delfy – Athény (430Km)

Dnes se děsně těším! Setkání s králem Leonidasem (jeho sochou v Thermopylech) a zjistit od Pýthie (kněžky) Apollónova chrámu, co mě v životě čeká – (věštírna v Delfách, chrám Apollóna a muzeum). Kousek bereme po dálnici, ale většinu cesty jedeme po klikatých, dobře udržovaných silničkách kopcovitou řeckou krajinou.

Delfy-další Top našeho putování. Delfy, co by pupek Země. Úplně mi vyráží dech, co všechno dokázali už tenkrát postavit a jak majestátní to muselo být. Centrum veškerého dění – chrámy, stadion, věštírna, obchod. Vše na poměrně rozsáhlé ploše. Všechno to procházím a žasnu.

Lehký déšť se při odjezdu změní na prudký liják, tak stavíme v prvním bistru. Tam potkáváme nějakého Španěla, co tráví život na motorce. Rok napříč Afrikou, Amerikou, i Čechy již projezdil a teď je už zase přes měsíc na motorce. Bohužel neovládá žádný jiný jazyk, a my na oplátku zase vůbec neovládáme španělštinu. Takže pokec nula. Ale tímto mu děkuji za kafčo, na které nás pozval.

Pozdě odpoledne za prudkého lijáku dojíždíme do Athén a hledáme ubytování. Hotel Pergamos se zdá být dobrý kompromis (cena, placené parkování v protilehlých garážích, 15 minut pěšky do centra). Vypadá to jako arabsko-asijská čtvrť - úzké chodníky plné lidí, všude obchůdky, občerstvení, hustá doprava a hluk. Athény jsem si představoval jinak – ale vůbec nevadí, svoje kouzlo to má. Večeříme u Pákistánců druhou večeři s pivem u Arménů.

6. den / čtvrtek: Athény (0 Km)

Demos = vláda, kratein = lid. Tedy vláda lidu – demokracie. Jedna z prvních forem demokracie se „zrodila“ právě v Athénách. A my jsme konečně tady a máme za úkol to tu pořádně prošmejdit. Kupujeme maxi vstupenku, která dovoluje projít téměř všechny památky. O 10 EUR dražší než samotný vstup na Akropoli. Vypisovat celý den nemá cenu – to by bylo na samostatný článek. Doporučuji shlédnout, nějaký dokument o Akropolis. Takže jen v rychlosti kde jsme byli. Propylejemi (monumentální vstupní brána) vstupujeme do Akropolis, kde mi padá brada.  Parthenón, chrám Athény a okolní místa jako je Dionýsovo divadlo, agora (shromaždiště) Athénská a Římská, Odein Heroda Attika. Dále Muzeum Akropole (ohromující expozice-platí se zvlášť), Hadriánův oblouk, Chrám Dia, Panathénský stadion, Hefaistův chrám, chrám boha války Arése. A tak dále a tak dále. Občas vám tu při prohlídce ruin může zkřížit cestu nějaká ta želva, která se leckdy stala tou největší atrakcí. Celý den v šíleném vedru. Vyčerpávající, ale nesmírně zajímavé. Více snad řeknou fotky.

7. den / pátek: Athény – Korintský průplav – Epidauros – Tolo (170 Km)

Dnešní den bychom se měli dostat k moři a hodit konečně nějakou tu koupačku. Předtím ale obhlédneme Korintský průplav a zajedeme přes hory do divadla v Epidaurosu. Richard ráno ještě stíhá Národní Muzeum a v 10 vyrážíme pryč z velkoměsta.

Korinský průplav dlouhý 6 346 m se stavěl v letech 1881-1893. Kvůli častým sesuvům půdy, které znemožňují průplav a kvůli svým malým rozměrům: hloubce (cca 8 m) a šířce (do 21-24 m), je využívaný spíše pro osobní dopravu. Pokud máte rádi adrenalin, tak vás asi nenechá v klidu možnost bungee jumpu z mostu do průplavu.

Horským průsmykem přijíždíme do Epidauru, místu zasvěcenému bohu Asklépiovi. Zde se nachází obrovské antické divadlo, které bylo schopné pojmout až 14 tisíc lidí. Ve chvíli, kdy se tam procházíme, přijela i nějaká škola. Pozornost si získal učitel, stojící ve středu jeviště, vysvětlující sedícím žákům v „sedadlech“ jak zde funguje akustika. Chodí, mluví a tleská z různých míst jeviště. Vše je opravdu dobře slyšet i na úplně nejvyšších patrech jeviště. Dostává mě, když upustí minci uprostřed jeviště na kamenný kruh. Opravdu i to jsem slyšel.

Konečně dojíždíme k moři v Tolu. Máme tu ubytování na dvě noci v penzionu Kateřina. Hned po příjezdu jdeme na první koupání, omrknout okolí a na jídlo.

8. den / sobota: Mykény – Nafplio a odpočinek (70Km)

Ráno po snídani a koupání vyrážíme na malý výlet do Mykén (asi 30 km). Už ráno je vedro, že se to nedá vydržet. Při zadávání trasy do navigace jdou na mě mdloby. Všichni se tu prohánějí na skútrech v žabkách, bez trička. A my v celém mundůru. Však se nás taky chodili ptát, jaký to je v tomhle jet? Snažím se jim vysvětlit, že bezpečnost je na prvním místě, ale hned na první zastávce jde bezpečnost někam, a já jdu také do trička. To se fakt nedá. Teploměr na motorce hlásí 36.

Mykény nejsou antické Řecko, ale kultura o mnoho let starší. Mykénské období přibližně mezi lety 1 600-1 000 př. n. l.. Údajně tu byl nalezen hrob mykénského krále Agamemnóna, který se účastnil trojské války (Helena, Paris, Trojský kůň, znáte to ze školy od Petišky). V muzeum je i Agamemnonova zlatá pohřební maska, i když prý asi patřila nakonec jinému králi. Při vstupu do pevnosti, která byla vybudována cca 1 250 př. n. l., procházíme Lví bránou. Z pevnosti na kopci jsou vidět rozsáhlé ruiny včetně některých hrobek. Hrobky byly kopulovité vysoké komnaty skládaných z velkých kamenných bloků. Další parádní místo.

Po prohlídce Mykén jedeme se zastávkou na oběd v Nafplio do Tola věnovat se opět koupání, relaxu a plánování. Ač se to nezdá týden utekl a my se musíme rozhodnout jak dál. V původním „předplánu“ byla i Sparta a jiná místa více na jihu. To by ale znamenalo, že cestu zpět bychom museli trávit opět na dálnici. Musí tedy padnout rozhodnutí co dál?! Zda se vracet v klidu a pokoukat na něco v AL, MNE, BiH a tak dále, nebo se ještě podrobněji věnovat Řecku, když už tu jsme. Nakonec je rozhodnuto, že si užijeme pohodovou cestu zpět bez spěchu, takže se začínáme zvolna vracet domů. Ale i tak toho v Řecku máme přes sebou ještě víc než dost.  Hlavně i další gró naší cesty - Olympii.

9. den / neděle: Tolo – Olympie – Kastro (250 Km)

Nejkratší možnou trasou, přes rozpálenou, vyprahlou a hornatou krajinu, zarostlou klečím a trávou, vyrážíme k Olympii. Ještě u pobřeží míjíme Argos (ten co měl být zničen Krakenem v Souboji Titánů). Cestou přes hory si všímáme ohořelých stromů, které tu trčí a připomínají lidem, že tu byl rozsáhlý požár. Přesto jedna z nejhezčích motorkářských tras, co jsme zatím v Řecku jeli. Teď to asi nevyznělo úplně dobře..

Jsme tu. Místo, kde se střetávali a poměřovali své síly největší sportovci Řecka a kde se u oltáře bohyně Héry zapalovala (a dodnes zapaluje) pochodeň na zahájení Olympijských her – vítejte v Olympii.

Areál Olympie je opět monumentální a bere vám dech (teda ten dech mi bere i to brutální vedro a slunce, který prostě ne a ne si odpočinout). Jeden ze sedmi divů světa tu máme před sebou - ruiny chrámu boha Dia, hlavního z řeckých bohů! Tohle celé je místo kde cca 450 let p. n. l. lidé stavěli monumentální stavby, kde trénovali a závodili na Olympijských hrách a kde na hřišti sedávaly tisíce lidí, aby spatřily výkony sportovců, kde se hrálo divadlo, kde se dělo prostě všechno. Neodolal jsem, a po průchodu Olympijskou bránou na stadion se symbolicky stavím na start, připraven předvést co ve mně je. Ale to tu raději nebudeme rozebírat.

Teď můžu říct že jsem v Řecku viděl vše co jsem potřeboval vidět, aby měla dušička pokoj.

Po X hodinách procházení celého areálu a muzea, zničeni horkem, opět sedáme na motorky a míříme vstříc nějakému tomu ubytování. Hlavně aby to bylo u moře, abychom se mohli ochladit, vykoupat a pořádně odpočinout. Končíme v Kastro beach hotel. Moře, bazén, super ubytování a restaurace… víc jsme si nemohli přát! Zbytek dne se válíme u moře, u bazénu nebo v restauraci a užíváme pohodu a krásný západ slunce. Poznávací část výletu končí a začíná více motorkaření.

10. den / pondělí: Kastro – Syrrako – Kalarrytes (415 Km)

Z pelechu se mi nechce, ale opět nás čeká celkem štreka. Rychle ještě dáme koupačku v moři a po zabalení vyrážíme směr Patra, kde po přejetí ikonického mostu Rio-Antirio opouštíme Peloponéský poloostrov. Hlavním bodem dnešního dne je dojet po krásných cestách do starobylé vesničky Syrrako a Kalarites v národním parku Tzoumerka. Tahle cesta teda spadá pod top, co jsem tu jel. Silnice, u které občas chybí svodidla, protože je smetla kamenná „lavina“, vede „vysoko“ (nějakých 1 000 mnm) do hor. Nabízí se tu nádherné výhledy do hlubokých údolí a na okolní vrcholy. Z této cesty jsem opravdu nadšený! Napadlo mě tu i někde přespat, jak se mi tu líbí. Touláme se horami a téměř za tmy sjíždíme zpět do nížin do města Perama-Ioanninon hotel Sakis Rooms/Domus Inn.

11. den /úterý: Perama – Saranda – Llogardský průsmyk – Durres (338 Km)

Ráno vyrážíme směr Albánie. Času není nazbyt a my vlastně ani nemáme úplně jasno, jaké další trasy pojedeme, aby cesta byla co nejzajímavější. Richard v Albánii ještě nebyl, tak volíme vyhlídkovou trasu kopírující pobřeží. Zastavujeme na koupání v Shenjinu a s jedním malým pivečkem pozdě odpoledne, dojíždíme do Durresu (Drač). Vypadá jako dovolenkářské letovisko, tak ještě plánujeme podvečerní koupání. Bohužel tohle místo jsme fakt netrefili. Ubytování docela pěkné a extrémně levné, ale místo jako takové, hrůza. Špinavá mělká voda na narvané pláži s výhledem na nákladní přístav, nebo na hotelové resorty, které lemují celé pobřeží pár metrů od pláže. Ještě že tu jen přespíme a ráno jedem dál.

12. den / středa: Durres AL – Podgorica – Žabljak MNE (325Km)

Jak jsem byl otrávený z Durresu, tak musím říct, že dnešní cesta byla opět famózní. I když již máme oba Durmitor projetý, směřujeme do Černé hory do Žabljaku. Přes Shkoder familierně objíždíme Skadarské jezero z pravé strany a vjíždíme do Černé Hory směr Podgorica. Na hranici Richard zjišťuje, že mu motorka nenabijí. Oj joj joj – přesně tohle se mu stalo před měsícem na výletě v Polsku a dost ho to potrápilo. Plánujeme koupit náhradní baterii, kterou budeme dobíjet v mé motorce a v případě potřeby ji měnit. Snad to nějak dokodrcáme domů. Zastavujeme v Podgorici v BMW, ale nemají zájem nám pomoc a za baterku chtějí trojnásobnou cenu. Tohle dávat nebudeme! Chvilku času na telefonu a už tu máme prodejnu Acimic Moto. Baterii bohužel majitel nemá, ale ochotně pro ni někam jede. Nejen že nám ji prodal za normální cenu, ale ještě jsme si u něj dobili původní baterii a mě došrouboval kryt na ruce na řídítkách (cestou se mi někde vyklepal šroubek). Slušný rozdíl od arogantního BMW. Chvilku to všechno trvalo, ale čas jsme využili na oběd a odpočinek. Tak, hotovo a vyrážíme. Poklidným tempem si frčíme klikatou silnicí údolím řeky Tary směr Mojkovač.  Na vzdory tomu, že jsem tu už několikrát jel, mě nepřestává udivovat krása přírody, to jak řeka protéká hlubokým korytem v hornatém terénu a skály kolem nás. Nemůžu nezastavit a chvilku na to všechno pokoukat a udělat pár snímků.

Za deště přijíždíme do Žabljaku, kde pod střechou čerpací stanice hledáme nějaké ubytování. Naštěstí si nás všimne nějaký týpek a nabízí ubytování včetně večeře. Není čas si moc vymýšlet, tak to bereme. Za silného deště jedeme za ním až k němu domů/hotel City Center. Trochu dražší, ale ubytování a jídlo z grilu jedna báseň. Přes noc nabíjíme v pokoji baterku. Cestu zvládla, ale byla téměř vybitá.

13. den / čtvrtek: Žabljak – Sarajevo – Tuzla BiH (281 Km)

 

Ráno po snídani vyrážíme směr Sarajevo přes mé oblíbené místo národní park Durmitor. Durmitor a jeho okolí je pro spoustu motorkářů cílové místo pro jejich motodovolené. Obklopeni nádhernou hornatou přírodou cesta uteče jak voda. Malá zastávka v Sarajevu na Burek a kafe a jedeme dál směr Tuzla, kam přijíždíme za tmy. Nedaří se nám najít ubytování, ale pak si nás všimnou domorodci a nabídnou nám pokoj u nich v baráku. Asi pokoj po dětech. Ihned bereme a rychle do centra na pivko a jídlo.

Baterie u Richarda v motorce vydržela celý den, takže asi trochu dobíjí. Přestože potřebuje přes noc vydatně dobít, věříme, že na dvě plně nabité baterie zvládne minimálně dálniční přejezd Maďarskem. Domlouváme se tedy, že mu dám jeho druhou baterii zpět a ráno si každý pojede svým tempem domů. Richard případně někde přespí, aby baterie dobil (nabíječku máme). Stejně už nás čeká jen cesta domů po dálnici a já tak budu rád za volnou neděli.

14. den / pátek: Tuzla – Jablonec nad Nisou (1 020 km)

Brzy ráno vstávám a loučím se s Richardem. Mám před sebou víc jak tisíc kilometrů, tak nechci zbytečně otálet. S nabitým intercomem pro celodenní poslech hudby vyrážím na dálniční maraton domů. Cesta byla úplně na pohodu a už pozdě odpoledne jsem doma. Večer ještě SMSka že i Richard úspěšně dojel do Prahy. Dobíjení fungovalo na dálnici lépe než v horách. Paráda.

A to je vše. Musím poděkovat Richardovi za skvěle naplánovaný výlet, který jsem si neskutečně užil. Nejen trasa, ale i místa a všechny památky a výklady k nim. Teď už jen zbývá vymyslet co příští rok 😉

Dle tachometru najeto krásných 5227Km po silnicích. Projeto 10 zemí (Česko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Severní Makedonie, Řecko, Albánie, Černá Hora, Bosna, Chorvatsko).

Jelikož tato cesta nebyla jen o najetých kilometrech, ale především o poznání historie a dalších zajímavostí, přestal jsem počítat útratu za všechny ty vstupy a památky. Tímto se tedy omlouvám, že informaci o nákladech nezmiňuji – snad to nějak nesníží kvalitu obsahu 😉.

Mapa cesty:

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE