Cílem byl Elbrus

Hotelové snídaně nás tady v Rusku baví, všeho je dostatek a hlavně za pár rublů. Při pohledu do mapy si ještě u snídaně říkáme, že cesta do Soči podél pobřeží bude bomba. Vyrážíme a začíná být poměrně horko. Cesta ve 40°C vedru se mění v koupel ve vlastní šťávě, bohužel. Silnice po pobřeží je ucpaná silným provozem, průměrná rychlost je kolem 50 km/h. Silnice je velmi klikatá a kamiony to prostě nemohou rozjet, rovný úsek aby tady člověk pohledal. Dnešní cesta není dlouhá co do kilometrů, cca 150 km, ale díky provozu to trvá neskutečně dlouho. Kolem poledne stavíme v bistru u silnice a jediné, co nás zajímá, je voda. Než kámoš vykouří pár cigaret, bavíme se jestli to byl dobrý nápad a jestli prohlídku Soči nevynecháme. Koukáme do mapy a padne nám do oka Krasnaja Poljana. Ano, je to horské středisko, kde probíhala zimní olympiáda v roce 2014.

Změna plánu odsouhlasena, zabookovaný hotel a jedeme to dobojovat. Zbytek cesty do Soči je opravdu utrpení. Městem projíždíme po obchvatu a ani nelitujeme, že jej nenavštívíme. Je to velké město a výstavní skříň Ruska, tady nepotkáte obouchané Lady, Gazy a Moskviče. Tady je nejhorší auto Passat, nezřídka se tady prožene Porsche, Lambo nebo Ferrari, standart je tady BMW a Mercedes nejnovější výroby.

Za Soči v Adleru u letiště a kasáren stavíme na pumpě, kde hlavně kupujeme vodu a výbornou ruskou zmrzlinu. Po této zastávce na odpočinek už to dojíždíme do Poljany. Poprvé za celé ruské dobrodružství nevidím všude kolem sebe jen azbuku, ale všechny nápisy na značkách, budovách a prostě všude jsou i v angličtině. Jasné dozvuky olympijských her. Hotel nacházíme na první dobrou. Je to krásný horský hotel se všemi vymoženostmi 21. století, sauna, bazén, fitko a to vše v provozu. Později zjišťujeme, že bydlíme v apartmánu, kde při olympiádě bydlela Lindsey Vonn.

Po ubytování a vytoužené sprše jdeme do restaurace na terasu a pozdní oběd. Při obědě mě napadá, že tady jsme vlastně nejdále od domova a že další den už začíná návrat. Musíme to oslavit, prosím tedy číšníka o pivo. To, co přinesl, mě doslova šokovalo, Krušovice. To néééééé.

Číšník se diví, že hudruji. S úsměvem na tváři vysvětluji, že jsem z Čech a Krušovice považuji za nejhorší pivo, které nepiju, natož 4000 km od domova. Prosím jej, ať přinese nějaké místní pivo. Ale, že ty Krušky zaplatím, ať nemá škodu (myslel to dobře). Sice mě před místním pivem varuje, ale já trvám na přípitku místní žbrndou. Žbrnda to opravdu byla, ale byla místní.

Odpoledne a večer jsme věnovali průzkumu nejbližšího okolí a opravdu to stálo za to, Krasnaja Poljana je Aspen Kavkazu. Večer jen večeře a veget na hotelu.

A je to tady, od tohoto rána se začínáme vracet. Loučíme se po snídani s Poljanou a jedeme směr Soči a na onu klikatou pomalou silnici. Chceme si ještě užít Černého moře a tak dnes jedeme jen do Lazarevskoje, kde máme v plánu zůstat a udělat si den volna. Nacházíme velmi pěkný penzion, kde mají garáž, pokoje s balkonem a výhledem na moře. Značka ideál. Netrvá dlouho a jsme na pláži, pláže tady nejsou písečné, ale doslova kamenité, oblázky v ruském měřítku jsou nepatrně větší. Proto jsou po plážích vystavěny dřevěné chodníky. Slunce pálí, není na co čekat, jdeme si zaplavat. Je to bájo, takto trávíme zbytek dnešního dne a máme v plánu tak trávit i den následující.

Po celodenním vyvalování na lehátku a plavču v moři celkem vyhládlo. Večer sedíme v restauraci, kde si oba pochutnáváme na rybě. Zbytek pozdního večera jsme na penzionu a klábosíme na balkoně. Dobrou.

Je to super pospat si, jak dlouho chceš, když víš, že nikam nejedeš. Kámoš už je dávno na snídani a já se válím v posteli. Nemůžu ale celé dopoledne, abych nezmeškal další z výborných snídaní. Také je potřeba, jako již po několikáté na naší cestě, vyprat propocená trička a tak. Takže vstávám i já a po snídani si začínám hrát na pradlenu a zanedlouho i kamarád. Na balkoně to rázem okamžiku vypadá, no spíš nevypadá, mokrá trička, fusekle, spodky visí všude. Oběd vynecháváme a jdeme se projít po nejbližším okolí. Chvíle průzkumu a dozvídáme se, že areál vedle penzionu, který vypadá jako sanatorium, je skutečně sanatorium, kde svého času pobývala Těreškovová,  Remek a další ikony z dob socialismu. Zajímavé.

Po zbytek dne pobýváme na penzionu a tak nějak nabíráme sílu na cestu zpátky. Od dalšího dne to vzhledem k časovému plánu, bude jen o polykání kilometrů, protože cílem byl Elbrus.

Následujícího dne a dny další jsme vyrazili po  trase :

Lazarevskoje – Agoj -Krasnodar – Rostov na Donu (nocleh)

Rostov na Donu – Voroněž (nocleh)

Voroněž – Belgorod – Charkov UA (nocleh)

Charkov – Žitomir – Chudodiyevo (nocleh, ale luxuní)

Chudodiyevo – Řešov PL (nocleh)

Řešov – Rožnov pod Radhoštěm (nocleh)

Rožnov pod Radhoštěm – Praha

Na zpáteční cestě jsme jeli po Rusku úseky silnic, které při cestě tam byly rozestavěné, nezřídka teprve frézovali starý asfalt a při našem návratu bylo zprovozněno na perfektním asfaltu. Eurovia by se mohla učit, jak stavět.

Přechod hranic RU/UA byl celkem v pohodě, cca 2hodiny. Ukrajinu jsme opravdu jen tranzitovali, ale tady jsem se poprvé za celou cestu začal bát. Jsou to skutečně mistři volantu!!!

Když už jsem čekal, že přechod hranic UA/PL bude v pohodě a rychlý, zmýlil jsem se. Zrovna Poláci nás nechali vycukat 2,5 hodiny, prostě se jim nechtělo dělat. Ukrajinci nás po pár razítkách pustili směr EU, zato Polák sebral pasy a 2,5 hodiny se neobjevil.

Přejezd Polska nebyl ničím zajímavý a Slovensko by také nestálo za zmínku, nebýt toho, že kamaráda v Prešově změřili a platil pokutu 40€. Mimochdem, v Rusku se poměrně často měří, ale neměli jsme ani jeden problém.

Domů do ČR jsme se vrátili v pořádku, bez problémů s technikou, bez ponorky a hlavně bohatší o nemálo zážitků z celé cesty.

Snad vás mé sepsané paměti nenudily a nebudete mě kamenovat za sloh. Celé toto mě přiměla po necelých dvou letech od cesty napsat celostátní karanténa způsobená nákazou COVID-19.

Všem, kteří to dočetli až sem, přeji pevné zdraví a nebojte - TO DÁME.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE