Slovensko křížem krážem, aneb krajní body Slovenska

Budíček v 8 h, pokus o otevření koupelny nebyl smrtelný, ponožky, trenky i trika stihly uschnout, takže ranní proces proběhl v klidu. Jdeme se nasnídat, vyklidit pokoj, zase vše na mašiny a šup na cestu!

Tady už začal vést pan Komáš a já mohl konečně odpočinout od sledování navi a cesty. Během cesty se nestalo nic, co by stálo za zmínku.

Míříme ke geograficky střednímu bodu SK, který je na vrcholu hory Hrb. Takže, když se před námi asfaltová cesta změnila v šotolinu se závorou a značkou zákaz vjezdu, rozmýšlíme co dál. Takže dolů z motorek, mrkáme do mapy a výšlap by to měl být stejný jako den předem, tzn. Další cca 4 hodiny mínus. Po dlouhém váhání sedáme na motorky a vjíždíme do zákazu s připravenou výmluvou na navigaci. Šotolina se různě mění na hliněnou cestu, rozbitý asfalt nebo kamení. Takže nám začala enduro vložka, při které jsem VeFRo málem zahodil. Při výjezdu pravoúhlé zatáčky do kopce jsem pozdě zapracoval se spojkou a přesně v tom nejblbějším místě mi obluda zdechla. S veškerou bagáží a kuframa, v tom kopci bylo velice hezky odlehčené přední kolo, takže sebemenší hrábnutí do brzdy jsem klouzal z kopce. Zadní brzdu jsem použít nemohl kvůli stabilitě, takže jsem se psychicky připravoval na to, co všecko polámu. Naštěstí Komáš tento problém neměl a motorku měl už za zatáčkou na rovince, takže když viděl moje křečové stavy, přiskočil jak kamzík a pomohl. Po vyjetí jsem se uklidnil, vytřepal z nohavic exkrementy a pokračovali jsme dál. Dojeli jsme k podobnému stoupání jako bylo v popisované zatáčce. Zastavuji a bavíme se co teď. Shodli jsme se, že cesta může být ještě horší, takže zase mrkáme do mapy a ke středu to jsou už jen 4 km. Motorky parkujeme vedle lesní cesty a s obavami, kdo na nás přijde odcházíme.

Před odjezdem z východu jsem byl duchapřítomný, takže pod kalhoty jsem si oblékl trenky, které mám na běh. Komáš tohle neudělal a pravil, že ten kousek to vydrží. Po cca 1 kilometru přiznává barvu a shazuje kalhoty. Bohužel je bez kraťas a chodí ve slípkách. Tak se mu směju a oznamuju, že bude mít slavnou řiť, která bude na netu. Na kraji lesa objevujeme turistickou chatu (Chata pod Hrbom), na které se makalo. Nikdo si nás nevšímal a tak okolo elektrického ohradníku pokračujeme zase do lesa a přicházíme přímo pod horu. Tady už pěšina končí a musíme místy i po čtyřech po velikých kamenech. Nakonec ale dojdeme a užíváme si výhledu. Komáš fotí panoramata a já fotím Komáše ve slípkách, jak fotí panoramata.

Po menší pauze vyrážíme na zpáteční cestu. U chaty si nás pořád nikdo nevšímá, tak si říkáme, že by to s motorkama mohlo vyjít bez úhony. Nabíráme tedy tempo z kopce a hurá na motorky.

Cesta z kopce byla tedy daleko příjemnější než cesta sem. Byli jsme dohodnuti, že před zatáčkou, kterou jsem po sobě málem pojmenoval, pojede vždy jen jeden a druhý bude raději jistit. Takže Komáš jel jako první. Sem tam se mu kola smýkly, ale nerozhodilo ho to a zatáčku hezky slanil. Já teda se studeným potem se připravoval na nejhorší a ještě před najetím do zatáčky zkouším v přímém směru, jak moc dobře funguje duální brzdová soustava na mé VFR. Zrovna tady jsem to konečně ocenil. Při brzdění zadní brzdou brzdil ochotně i předek, ale nijak kousavě, takže jsem celý kopec sjel jako po kolejích a dost se mi ulevilo. Tím, že jsme jeli z kopce, neměl jsem nastartováno, ať zbytečně na nás neupozorňuji a při projetí závory si všímáme 4 lesáků. Ti doslova kroutí hlavama a z jejich výrazu jde vyčíst, že by pochopili krosku nebo enduro, ale ne tyto motorky.

Super, vyšlo to! Startujeme motory a raději ve zrychleném tempu opouštíme les.

Teď je na řadě střed Evropy, který je pouhých 34 km odtud. Je to symbolický bod, který leží u kostela sv. Jána Krstiteľa poblíž Kremnické Bane.

Z Hrbu jsme se vydali na Bánskou Bystricu a z ní směrem na Harmanec po silnici č. 14. V Dolním Harmanci jsme se naobědvali, pochodili okolní jezírko, které má pohánět elektrárnu a zase pokračujeme. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká za cesta a byli jsme velice překvapení. Nový asfalt, krásné ostré, ale přehledné zatáčky. Jako kdybych byl u nás v Jeseníkách. Za mě zatím nejhezčí úsek naší výpravy.

Za nějakou dobu dojíždíme ke kostelíku. Vedle nějstojí starý amfiteátr a kámen, v něm pamětní deska Slovenské státnosti.

Protahujeme nohy, chodíme okolo, fotíme, ale nijak dlouho se nezdržujeme. Takže zase do sedel a míříme k nejjižnějšímu bodu.

Projíždíme Žiar nad Hronom, Novou Baňu a postupně se blížíme. Čím jsme níž, začínají se objevovat vinice a vše bylo super. Teda až do příjezdu do obce Búč (Búcs), kde skončila dovolená málem mi. Jeden přemotivovaný hlídací pejsek, který vypadal, že je snad směska celé dědiny se rozhodl hájit území a debil mi chtěl jít po tepně. Asi metr od motorky si to rozmyslel a šel hrdě zpátky k páníčkovi, který seděl před domem. Já teda zažívám zase infarktové stavy a v helmě pejskovi říkám, co si o něm myslím. Po chvíli jsem zase v pohodě.

Dojíždíme do obce Patince. Tady je náš jižní cíl a zase přichází na řadu mapa pro odhadnutí vzdálenosti od bodu. Říkáme si, že jsme na konci dědiny a krom toho jednoho po nás neštěkne ani pes, takže sedáme na mašiny a vydáváme se na naši už druhou enduro vložku, kdy potřebujeme zdolat protipovodňový násyp. To šlo hladce a pokračujeme po poli směrem k Dunaji. Motorky necháváme na kraji pole, dál už se nedá a vycházíme pěšky. Po prvním šlápnutí do bahna se ale zvedají roje moskytů a jdou po nás. My tedy narychlo hledáme a nenacházíme stále. Tím, že pršelo asi 3 dny, Dunaj byl tak zvedlý, že byl jižní bod buď pod hladinou anebo ho strhnul proud. No anebo už ho stihli odnést magneti někam do sběrny.

Takže jsme si odtud odnesli akorát zasviněné věci od bláta a asi miliardu štípanců. S motorkama znovu zdoláváme násyp ještě jednou a hledáme nejbližší ubytko. To máme asi 16 km od nás v obci Hurbanovo. Komáš bukuje, já mezitím pochoduji okolo a na pozemku školky nacházím památník 1. světové války. Takže zase probíhá nějaké focení a jedeme.

Dojezd na ubytko bylo zajímavé. Z cesty odbočujeme na chodník, kde je brána s vjezdem na parkplac penzionu. Tady proti nám jde maník a ptá se, jestli tu jsme ubytovaní. Odpovídám, že jo. Maník se diví, že mluvíme česky, otevřel nám a my se šli nahlásit paní domácí. Po prohlídce s domácí se dáváme do řeči s maníkem, který je celkem družný a když jsme řekli, že jedeme z Ostravy, chytá se za hlavu a směje se. My jsme z ValMezu. Byla to parta kamarádů s manželkama a cestovali někam na Balkán. Měli velkou dodávku a za ní ještě větší vozík s motorkama. Dost je zajímalo, kde jsme se stihli tak zašpinit a ještě víc je zajímalo, proč jezdíme takové věci s cesťákama. Vysvětlovali jsme mu, že prostě nebylo zbytí. Po konzultaci u strojů jsme museli s nimi povečeřet slivovici. Oba jsme byli za ten den dost utahaní, takže jsme se zmohli akorát na shození zabahněných věcí a slivovici. Večer byl fajn, pokecali jsme, nasmáli se taky celkem dost, ale ukončili jsme sezení celkem brzo. Vstávali snad ve 4 h, aby stíhali dojet na místo v rozumném čase. My šli chvíli po nich.

Pokud se poštěstí a budou tohle číst, rád bych je tímto pozdravil.

Ujeto 316 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE