Pyrenejské putování 2012

Den 4 : Ripoll – Carcassonne ( 283km )

Ráno vstáváme a míříme do garáže k našim strojům. Vše je v pořádku. Obloha je blankytně modrá. Stavíme se ještě v naší oblíbené kavárně na obligátní kávu a croissant. Potom následuju Tomáše a kupuju si v místní trafice mapu Pyrenejí. Čeká nás cesta po nádherně klikaté silnici N260, která bude naším společníkem ve Španělské části Pyrenejí. Poslední zastávka u benzínky v Ripollu, kde tankujeme plnou a vzápětí stoupáme po klikaté N260 do hor. Je to nádhera. Silnice má krásný povrch, je dostatečně široká a ostrých nicméně relativně čitelných zatáček je tu nepočítaně. K tomu modrá obloha, téměř žádný provoz a nádherné horské scenérie. Takhle nějak si představuju přírodu na Zakarpatské Ukrajině. Vysoké, ale stále ještě zelené a spíše zaoblené kopce a široko daleko ani živáčka. Neubráníme se a co chvíli zastavíme pro pořízení důkladné fotodokumentace. Když vypneme motory je slyšet jen cinkání kravských zvonců v údolí. Na jednom z kopců potkáváme pár středního věku v autě a vzájemně se fotíme. V navigacích máme nastaveno jako cíl La seu D urgell na silnici N260. To je bod, který by nás měl směrovat dále na Andorru. Přejíždíme hlavní hřeben a klesáme do údolí k malebně vypadajícímu starému městu  Puigcerda. Tady se stáčí N260 skoro o 180 stupňů, aby pokračovala po druhě straně hřebene směrem na Andorru. Horský hřeben máme teď po levé straně.  Hory jsou z druhé strany skalnatější a strmější. Dáváme krátkou pauzu u příjemné kavárničky u silnice. Pak už se řítíme údolím po rychlé, stále ještě docela klikaté ale už dost široké silnici směr Andorra. V La seu D Urgell opouštíme N260 a uhýbáme na N145 do Andorry. Silnice opět začíná stoupat a před námi se houstnoucí provoz mění v zácpu. Pokládají tu nový asfalt a všichni se hrnou do Andorry. Za chvíli už stojíme frontu na hranicích. Nevím jestli je Andorra v Shangenu, ale pas po nás nakonec nikdo nechce. Vjíždíme do malého horského státečku. Silnice pořád stoupá a po obou stranách se vypínají strmé a skalnaté Pyrenejské vrcholky. Míříme k hlavnímu městu Andorra la Vella. Vlastně se nedá poznat kde začíná jedno a končí druhé město. Andorra je stát, kde se na malé ploše potkává krásná příroda s obchodní, turistickou i rezidenční zástavbou. Trochu to evokuje Disney Land v horách. Všude plno luxusních obchodů, moderních hotelů a díky tomu že je Andorra bezcelní zóna taky spousty benzínek s levným palivem. V hlavním městě neodoláme a zastavujeme u jednoho z motorkářských obchodů, které jsou tu jeden vedle druhého nasázeny podél hlavní ulice. Neváhám, a kupuju jedny letní rukavice Alpinestars, které mě na další cestě snad aspoň trochu ochladí. Kdybych měl na motorce dost místa, asi bych koupil i letní bundu. Pořád mám ještě v živé paměti saunu v mojí bundě Psí při průjezdu Itálií. Před obchodem vidíme parkovat 2 motorky s ruskými SPZkami. Za chvíli se dáváme do řeči s jejich majiteli, kteří se v obchodě pěkně napakovali.  Bavíme se nejdřív anglicky, ale když hoši z Moskvy zjištují že jsme Češi rychle se zeptají – „možno pa rúsky“. Nic nenamýtáme a oprašujeme znalosti ruštiny. V mém případě je to zoufalé. Horko těžko ze sebe soukám pár ruských slov a pomáhám si rukama nohama. Nakonec si ale rozumíme docela dobře. Kluci vyprávějí o jejich cestě přes Finsko, Švédsko, Německo a Francii a plánovaném návratu přes Prahu. Všude prý bylo dobře, jen francouzi jsou prý arogantní a nekomunikativní. Nakonec se loučíme a pokračujem dál směr Pas de la Casa k hranici s Francií. Hlavní město necháváme za sebou. Ještě se zastavujem u velkého obchoďáku se suvenýry a nakupujem. Kupuju šunku, ovčí sýr a pár tradičních suvenýrů. Za městem jsou už jen lyžařské rezorty a jsou vidět i lanovky. Silnice už strmě stoupá k průsmyku Pas de la Casa až do výšky 2408m v nejvyšším bodě Port d Envalira. Kdo by čekal úzkou horskou silničku by se nicméně spletl. V nejlepší tradici Andorrské megalomanie je to pořádně široká komunikace, chvílemi dokonce tříproudá. Zatáčky jsou celkem ostré ale díky šířce vozovky a skvělému výhledu nezáludné. Ani provoz není nijak hustý. Jediné co brání agresivní jízdě je fakt, že zrovna obnovují bílé vodorovné značení. Nahoře na kopci se nám otvírá nádherný výhled do Francie. Okolní vrcholy jsou pěkně strmé a vysoké. V průsmyku stavíme a fotíme překrásné horské scenerie. Jediná chyba je, že v této krásné horské přírodě postavili andorrští přátelé hned dvě benzínky vedle sebe. Inu poslední šance natankovat levný benzín. Připadá nám to jako barbarství a tak se rozhodnem, že raději natankujem v údolí za draho, ale s dobrým pocitem. Přes silnici na vrcholu si to štráduje stádo pořádně statných horských koní s nohama jako sloupy a obřími kravskými zvonci na krku. Pomalu a klidně, ale zato důsledně se vrhají na turisty konzumující svačinu. Zdá se že zvláště jablka jsou pro ně mimořádným lákadlem. Samozřejmě neodoláme a fotíme si koníky i s hříbátky na pozadí panoramatu hor a benzínky ESSO. Konečně se vyhoupnem zpátky do sedel svých strojů a klikatou ale dokonalou silnicí klesáme do Francie.  Provoz je opět hustší a tak po chvíli zahýbáme  doprava a volíme dle navigace méně frekventované, zato však klikatější komunikace ve směru na Carcassone, které je naším dnešním cílem.

Hory už jsou najednou nižší a nadmořská výška v průsmycích, které projíždíme  se pohybuje jen kolem 1100m. Krajina mi strašně připomíná Šumavu. Našinec si tu může připadat jako doma a to i díky mizerné kvalitě místních okresek samá díra a záplata. V tomto ohledu srovnání se Šumavou pokulhává, protože ta se pyšní na české poměry docela slušným asfaltem, tady je to spíš takový středočeský standard. Blížíme se ke Carcassonne a úbytek výšky je znát. Teploměr ukazuje už 26 stupňů. Tomáš už pálí poslední zbytky benzínu, ale nankonec se nám na rozlehlém francouzském venkově přece jen daří najít čerpací stanici a tak tankujem. Poslední kilometry před Carcassonne ve snaze vyhnout se dálnici absolvujem po místních polňačkách. Trochu offroadu neuškodí. Konečně jsme v centru Carcassonne. Zastavujem a Tomáš googluje hotel. Zdá se, že všechny hotely jsou rozmístěny  v těsné blízkosti světoznámého hradního komplexu, nebo přímo uvnitř hradeb. Na parkovišti před hradním městem se nás ujímá mladý Francouz. Vysvětlujem mu že hledáme ubytko pro nás a naše stroje. Sedá do své dodávky a prý ho máme následovat. Najednou vjíždíme na motorce přímo do hradního města. To se samozřejmě normálně nesmí, ale díky našemu průvodci tak zažíváme unikátní pocit, který asi kdysi prožívali potulní rýtíři vjíždějicí kamenou branou na svých koních do města. Jediné levnější ubytování uvnitř je však obsazené a dávat 260EUR za apartmá v  Best Western se nám opravdu nechce a tak zase opouštíme hradby.

 Jednou úzkou kamenou bránou se snaží protáhnout nějaký Francouz v autě. Tomáš trne strachy aby se neotřel o jeho zaparkovaný stroj. Borec na nás ale jen z okýnka volá: „ Don’t worry, I have also bike, I have Triumph! Do you know Triumph? Welcome in France!“ Nakonec to skutečně dobře dopadne. Když vyjedem z hradeb je už docela pozdě. Vyrážím tedy na výzvědy. Nakonec se vracím s nabídkou 120 EUR za oba a 10 EUR parking v luxusním hotelu přímo před hradbami. Není co řešit, levnější už to asi nebude. Ubytováváme se s pocitem, že naše propocené motorkářské svršky se nějak do tohoto pokoje nehodí, ale co na plat. Po zaslouženě sprše vyrážíme zpátky na hrad a v krásné zahrádce si dáváme večeři a popíjíme víno. Klábosíme pozdě do noci a tak když v 1AM odcházíme, jsme už téměř poslední hosti. Zítra nás čeká dlouhá a ne příliš atraktivní cesta. Cílem je Canyon Verdon.

Den 5:  Carcassonne – Les Salles du Verdon ( 420km )

Probouzíme se opět do krásného dne v nebývale luxusním pokojíčku v podhradí. Vstáváme a vyrážíme na hrad najít něco k snědku. Protože není času nazbyt, zapadneme do první kavárničky v hradním městě. Dávám si svoji oblíbenou francouzskou snídani – kávu a chocolate. Po snídani ještě kupuji v místním obchůdku se suvenýry samolepku na motorku s erbem Carcassonne a několik pohledů. Pak už upalujem zaplatit hotel a vyzvednout motorky na parkoviště. Slunce už pěkně pálí. Nakonec vyrážíme později než jsme chtěli. Míříme na Narbonne a vyhýbáme se dálnicím. Není to nijak zábavná cesta. Prodíráme se dopředu rovinatou  krajinou, která dává tušit obrovskou rozlohu Francie. Objíždíme Narbonne a pokračujeme na Beziers. Blížíme se k moři. Vzhledem k tomu že chceme eliminovat dálnice nezbývá než občas projet neplánovaně i centrum nějakého města. Přesně to se nám daří v Beziers. Je opět nesnesitelné vedro a mi se prodíráme městskou zácpou. Nutno ovšem podotknout, že Beziers je opravdu krásné město s monumentálním hradem a krásným historickým centrem. Alespoň nějaké pozitivum. Když se vymotáme z Beziers a jedeme na Sete, cesta se opravdu vleče. Pomalu jedoucí kolona a množství vesnic, kruháčů a podobných nástrah znamená jen pomalý posun vpřed. Kolem se rozprostírá ploché pobřeží. Vpravo jsou pláže, vlevo železnice před námi Sete. Co chvíli je vidět jezero ze slané vody. Moře se tu v ploché krajině rozlévá do velkého jezera směrem do vnitrozemí. Kousek před Sete nevydržíme a zastavujeme na pláži. Pláž se táhne na kilometry daleko a  není tu vůbec přelidněno. Kolem nás je jen pár slunících se krásek a nedaleko plážový bar kde se osvěžujeme. Schladíme se ve vodě a míříme dál. Nemůžem si dovolit ztrácet čas. Pokud pojedem tímto zoufale pomalým tempem, nemáme šanci do večera dorazit do cíle. Před námi se na kopci rozkládá Sete. Tomáš,  který  tu už kdysi byl, to poměrně trefně přirovnává k pražským Vinohradům u moře.V mírném svahu jsou tu krásné villy s prosluněnými zahradami. My se držíme na pobřeží. Sete má svůj půvab. Spojuje uvolněnost přímořského letoviska a plážových promenád s ruchem přístavu. Bohužel je to relativně velké město, takže jeho průjezd znamená další ztrátu času. Za Sette se přes komunikátor domlouváme, že je na čase rezignovat na pobřežní cestu. U Montpelier se tedy napojujeme na dálnici směr Nimes. Provoz je docela hustý. Chceme si dát pauzu a tak zastavujem na odpočívadle pro kamióny. Není tu ale ani kiosek a tak se přes dálniční turniket vracíme zpátky na dálnici. Poplatky za dálnici nejsou tak šílené jak bych čekal. Za další půl hodinu konečně zastavujem u pořádné pumpy. Dáváme sváču a oblíbenou dávku taurinu a kofeinu, která nám pomůže přežít další dálniční úsek. Občerstveni pokračujeme na Arlene a Aix-en-Povence. Po nějaké době se alespoň kolem dálnice objevují první provensálské kopečky s bílými  skálami a krajina je trochu zábavnější. Naše stroje projíždí provensálskou krajinou jako nůž máslem a my se konečně posouváme rychle dopředu. Garmin už ukazuje optimističtější čas dojezdu.
V Aix se nám podaří trochu zakufrovat a tak musíme sjet z dálnice a na předměstí se otočit do správného směru na A51 směr Manosque. Dáváme poslední pauzu na jednom z dálničních „Aires“ a pak pokračujem po A51. Ještě před Manosque opouštíme dálnici a míříme doprava na Canyon Verdon. Konečně zažíváme jezdeckou pohodu. Projíždíme takzvanou levandulovou cestou. Dlouhé rychlé zatáčky se klikatí mezi levandulovými políčky a vůně levandule oblažuje moje znavené tělo i duši. Levandule se tu zpracovává na vonný olej. Asi po 20 až 30 km se krajina mění a získává kopcovitější ráz. Zatáčky se více zavírají a kolem je listnatý les. Jezdecky je to paráda, ale už se projevuje únava z vedra a pozornost polevuje. Stíhám Tomáše a za chvíli musím odvracet mírnou krizovku. Po výjezdu ze zatáčky jsem delší na brzdy a jen taktak se vyhnu protijedoucímu autu. Je na čase se opět zkoncentrovat a dostat se do rytmu. Navíc mě neskutečně  vytáčí vrzavý zvuk mojí Nolanky otírající se o reflexní proužek na límci bundy pokaždé když natáčím hlavu do zatáčky. Tohle budu muset co nejdřív eliminovat. Konečně se před námi otevírá vytoužený pohled. Z výšky okolních kopečků shlížíme na blankytně modré jezero Lac de Sainte-Croix vytvořené řekou Verdon deroucí se z kaňonu a rozlévající se do rozlehlé vodní plochy. Ta barva je opravdu úžasná a láká nás  ponořit se do chladivé vody s charakteristickým zbarvením získaným z vápencového podloží kaňonu. Vlevo od jezera se vypínají vysoké vápencové skály se zalesněnými úbočími. Zastavujeme na mostě, který protíná jezero v nejužším místě právě u ústí řeky Verdon z kaňonu. Místní odvážlivci se baví skoky z mostu a z vápencové skalky nad jezerem do hluboké a průzračně čisté vody. Fotografujeme ústí kaňonu. Je to taková krása až se tají dech.

 Přitom břehy jezera jsou pusté a místní kemp zeje prázdnotou. Odoláváme vábení jezera a sedáme na stroje. Boxer mého GS v mžiku naskočí a spokojeně vrní před posledními několika kilometry které nám zbývají do Les Salles du Verdon. Po pár kilometrech odbočujeme doprava a za chvíli nás vítá kouzelné městečko. Takhle nějak si představuji provensálskou idylku. Patrové kamenné neomítnuté domy s dřevěnými okenicemi, kamenný kostelík, náměstíčko se dvěma restauracemi a božský klid bez turistů. Ubytejeme se pravě v jednom z těch kamenných domů s vývěsním štítem Hotel Anna a s výhledem na jezero. Převlékáme se do civilu a rychle běžíme na večeři do jedné z restaurací na náměstí. Jsme téměř jediní hosté. Krásná a milá servírka s námi ochotně diskutuje lámanou angličtinou. Než nám přinesou jídlo, v mém případě samozřejmě pizzu, vysvětluje nám,  která cesta podél kaňonu je nejkrásnější a co nemáme vynechat. Zdá se že tahle mladá a sympatická francouzska se stydí za nedostatek místního nočního života a neustále omluvně krčí rameny a dodává : „.. you know, this is very small village!“ Česky by se dalo říct že tu chcíp pes, ale to je na tomhle místě ve skutečnosti to nejkrásnější. Personál restaurace trpělivě čeká než dojíme a dopijeme, a když konečně zaplatíme, zavírá krám a dává židle tak říkajíc na ježka. Motorky jsou bezpečně ustájeny v garáži pod hotýlkem. Přímo před hotelem ale stojí dvě  BMW dvanáctky a jeden starý bavorský naháč na kterého nás obdivně upozornil při příjezdu recepční v hotelu. Musím říct, že zatím máme i ve Francii  štěstí na lidi.

Dosud jsme se nesetkali s žádnou arogancí a neochotou a všichni se k nám chovají velice vstřícně. Inu motorkář je všude doma. Zavíráme za sebou dveře pokoje a ujišťujeme se, že baterie našich přístrojů dostávají svůj příděl energie. Jako každý večer řešíme nedostatek elektrických zásuvek pro dobití mobilů, foťáků, mojí moto kamery, navigace a komunikátorů. Vše musí být připraveno. Zítra jedeme obdivovat krásy kaňonu a potom nás čeká dlouhá cesta spojená s průjezdem nejvyšších alpských průsmyků. Už se nemůžu dočkat.

Den 6:  Les Salles sur Verdon – Modane ( 355km )

Probouzíme se do krásného dne s azuorvou oblohou. A jak jinak začít den než posezením v kavárně na náměstíčku s dobrou francouzskou kávou a chocolate. Posilněni vyrážíme na dlouhou cestu. Nejprve se stavujeme v asi 15km vzdálené vesnici, kde je podle Garmina nejbližší benzínka. Je to malá old-school pumpa připomínající zašlou slávu Benziny v dobách socialistického Československa. Našim motorkám to ale nevadí, a tak jim dopřáváme plnou nádrž životodárné 95 oktanové kapaliny. Při placení si ještě v budce beru mapu Provance a okolí a poté vyrážíme. Po chvíli silnice začíná stoupat po zalesněném upatí kopců obklopujících kaňon. Když silnice vyjede z listnatého lesa, otevře se nám úchvatný pohled na to, co jsme včera obdivovali zdola. Blankytně modrá řeka Verdon se zvolna klikatí hluboko zaříznutá mezi skalnatými kopci, aby se nakonec rozlila do rozlehlé jezerní hladiny. Na pravo od silnice hned za kamenou zídkou svah strmě padá do propasti, vlevo se na silnici tlačí vápencová skaliska. Taková horská silnice si vyžaduje plné soustředění. Soustředit se ale není jednoduché, protože pohled do kaňonu je skutečně úchvatný. Most po kterém jsme včera večer řeku přejeli se jeví z té výšky jako párátko. Zastavujem na malém vyhlídkovém plácku a fotíme tu nádheru. Vedle stojí obytné auto z Ostravskou značkou a majitel vyhovuje žádosti čtyřčlené rakouské motorkářské partičky o akční foto nad propastí. Dáváme se s ostravákem, který tu je na rodinné dovolené do řeči a ukazuje se, že je to spřízněná motorkářská duše. Nedávno prý podobné scenérie projížděl na svém BMW F800 GS v národním parku Dormitor v Černé Hoře. Za chvíli se loučíme a  naše dvouválce už zase ostře vrčí vysoko nad řekou.

 Na nedalekém plácku opět zastavujeme, abychom něco nafotili. Bohužel je v tomto místě svah strmý a řeka není vidět. Prodírame se tedy roštím ke kraji svahu po úzké pěšince. Řeka se ale nechce ukázat a v tom vedru nás to za chvíli omrzí. Vracíme se ke strojům a pokračujem dál. Po několika kilometrech se zdá, že výhledy už nejsou tak atraktivní. Silnice se mírně vzdaluje od kaňonu, takže už jsou vidět jen vápencové kry protilehlých kopců. Silnice začíná klesat. Přijíždíme do vesnice, v níž má být k vidění další atrakce kaňonu – tzv Point de Sublime. Necháváme motorky vedle několika cestovních BMW s německými značkami.
Čeká nás pár stovek metrů po skalnaté plošině pěšky, než se dostaneme na okraj kaňonu. Konečně jsme na vyhlídkové terásce opatřené zábradlím. Fotíme se vzájemně se staršími německými motorkáři, jejichž BMW parkují vedle nás. Hluboko pod námi je vidět řeka opět zaříznutá hluboko mezi skály. V těchto místech je ale říčka o poznání užší a rychlejší. Vlastně je to jen taková stužka vinoucí se mezi skalisky a mizící v členitém dnu kaňonu. Vracíme se k motorkám. U stánku si ještě kupuju balíček pohledů s fotkami kaňonu za akční cenu 2.50 EUR a poté vyrážíme. Silnice už trvale klesá a za chvíli se ocitáme v údolí. Ve městě Castellane zastavujem a Tomáš do svojí Yamahy leje u pumpy olej. Kaňon necháváme za sebou a opět mírně stoupáme po krásných a kvalitních silnicích v zalesněném kopcovitém terénu. Po pár desítkách kilometrů se ocitáme v dalším úchvatném kaňonu. Údolí je ale podstatně širší než u řeky Verdon, a tvoří ho na půl vyschlé kamenité říční koryto. Díky šířce koryta je vidět daleko dopředu. Ve stejné výšce se podél řeky vine silnice. Pohled je to skoro stejně krásný jako v případě řeky Verdon. Silnice ale rychle stoupá a zařezává se chvílemi dost krkolomně do skalnatých svahů okolních kopců. Občas vede malým tunýlkem vytesaným ve skále, občas projíždí skalní soutěskou o šířce myší díry nebo se odděluje od protisměru aby se vešla na skálu. Přesto všechno je vlastní silnice kvalitní a nevyvolává větší obavy. Jsme v národním parku Mercantour a prudce stoupáme vstříct průsmyku Col de la Cayolle ve výšce 2326m. Asi od 1600 výškových metrů se kvalita silnice snižuje a vozovka zužuje. To dává tušit blízkost průsmyku. Stoupání je čím dál tím prudší a chvílemi je problém se v zatáčce vyhnout protijedoucímu autu. Navigace ukazuje přibývající výškové metry a začíná být poměrně chladno. Charakter hor se v průsmyku Cayolle výrazně mění. Z bílých vápencových skal v národním parku Mercantour se dostáváme do skutečně vysokohorské krajiny. Zastavujeme a fotíme se v  průsmyku.

Je mlžný opar a docela tu fouká. Z průsmyku pokračujeme na druhou stranu do údolí. Silnice je hodně uzká ale přehledná. Začíná pršet. Naštěstí je to pouze malá a bezvýznamná sprška. Sjíždíme prudkým klesáním směrem k městečku Barcelonette. Vyhýbáme se dělníkům opravujícím silnici, kteří způsobili menší zácpu. Ještě že motorka se protáhne všude. Co je nám do plechovek, ty ať si klidně vystojí frontu. Zastavujeme v Barcelonette. Občerstvujeme se v místním bistru. Trochu mě zaráží že mladá francouzská prodavačka si nedělá hlavu s hygienou a pro bagetu mi sahá stejnou rukou, kterou přijímá od lidí peníze. Nic nenamítám. Mám hlad a nechci být za cíťu. Bageta je nicméně výborná. Vedle nás sedí německý motorkářský pár středního věku. Jejich Kawasaki ZZR1400 stojí opodál. Přemýšlím jak se asi jede ve dvou na něčem takovém po rozbitých silničkách Route de Grandes Alpes. Pokračujeme dál. Chvíli nám trvá než najdeme správný směr a tak trochu bloudíme. Jedeme po velmi kvalitní, klikaté a rychlé silnici v kopcovitém terénu. Jsme asi jen 1000m vysoko a tak se opět peču ve své teploučké Outlast bundě a je mi pořádné vedro. Objíždíme velikou horskou přehradní nádrž  Lac de Serre-Poncon. Umělé jezero obklopené alpskými velikány je krásné a slunce se jemně třpytí na tmavé hladině s množství rozmanitých zátok na členitém břehu. Zastavujeme kousek od přehrady a fotíme místní atrakci kousek od silnice. Jedná se o skalní útvary podobné houbám vytvořené erozí. Pokud vím, něco podobného je k vidění ještě ve středním Turecku. Na úzkých skalních věžích jsou posazeny špičaté kamenné klobouky. Zajímavá podívaná. My ale musíme pokračovat. Mříme do města Embrun, kde také zastavujem u benzínky spojené s KTM moto shopem a doplňujeme palivo. Obloha před námi je ocelově šedá. Zlověstná temná barva mraků  a sílící vítr naznačuje, že nás pravděpodobně čeká pořádná bouřka. Vzhledem k tomu, že máme namířeno do jednoho z nejvyšších alpských průsmyků  Col du Galibier to není zrovna příjemná vyhlídka. Galibier se navíc nedá nechat na zítřek. Podle informačních tabulí má být zítra zavřený kvůli Tour de France. Míříme na Briancon a z něj pak přes Col du Lautaret vzhůru do Col du Galibier. Už není cesty zpět. Obloha je černá a semtam spadne kapka. Zatahujem za plyn a řítíme se po úzké a prudce stoupající silnici vstříct průsmyku. Konečně jsme nahoře. Col du Galibier 2642m hlásá cedule, před kterou se samozřejmně nezapomenem vyfotit. V průsmyku je ticho a klid a sdílíme ho jen s pár cyklisty.

Vypadá to že se nám podaří bouřce ujet. Na druhé straně průsmyku je obloha o poznání jasnější. Pohled na druhou stranu ukazuje klikatící se silničku, která mizí hluboko pod námi. Vyrážíme a užíváme si rychlý a technický sjezd po úzké, ale kavalitní silnici plné zatáček. Po nějaké době vjíždíme do Valloire. Je to typické francouzké horské středisko připomínající Tignes nebo Val d’Isere. Spousty moderních velkých ubytovacích zařízení a obchodů, ale nic co by zanechalo opravdový dojem spojený s duchem místa. Původně jsme uvažovali že tu pro dnešek spustíme kotvy ale rozhodujem se pokračovat dokud to jde. Jedeme dál a obloha znatelně potemňuje. Kovově šedé mraky se mění v tmavě černé. Sjíždíme teď už zalesňenou  krajinou serpentinami k našemu pravděpodobnému dnešnímu cíli – Modane. Zatáčky jsou docela ostré a na silnici je množství štěrku. Naštěstí v zatáčkách je převážně umetený, ale i tak jedeme ve stupačkách a s nejvyšší opatrností. Každou chvíli nám dává silnice na vědomí že to opravdu klouže. Musím říct že moje Metzelerky Tourance přece jen drží lépe než Tomášovo obutí. Blížíme se k Modane a z nebe začínají padat první kapky.
Jsme už docela nízko. Nad námi je na pilířích dálnice na Torino. Modane není typické horské středisko. Je to dost ošklivé město, které se skládá z jedné dlouhé a široké ulice, kolem níž se soustředí veškerá zástavba. Důvod je jednoduchý, z jedné strany teče řeka a z druhé je železniční trať a nádraží. Nad železnicí je pak už jenom dálnice. Vzhledem ke zlověstným mrakům a padajícímu soumraku už ale nemá cenu pokračovat dál. Bereme tedy za vděk jedním ze dvou nebo tří hotelů ve městě. Je samozřejmě na hlavní a jediné silnici a za ním teče rozvodněná řeka. Na recepci to hrozně smrdí zatuchlinou a s cenou přes 30EUR na osobu to není asi nejlepší poměr cena/výkon, ale vlastní pokoj s balkonkem a výhledem na nádraží nakonec není tak hrozný. Hlavní nevýhoda tkví nicméně v tom, že motorky musíme nechat zaparkované na chodníku před hotelem. Vzhledem k tomu že Modane nepůsobí zrovna moc honosně budu mít o své GS obavy. Jdeme na večeři do pravděpodobně nejlepší pizzerie ve městě, kde se naším příchodem počet hostů rázem zdvojnásobí. Jídlo je ale dobré a obsluha je půvabná a příjemná i když jediným dorozumívacím jazykem je zde francouzština. Po té co ukojíme hlad i žízeň se vracíme pustou a potemnělou ulicí zpátky na hotel. Ujišťujem se že motorky jsou řetězy pevně zamknuté k dopravní značce zákaz stání. Poté bereme za kliku hotelových dveří a knašemu zděšení je zamčeno. Na recepci nikdo není a všude je zhasnuto. Navíc jsme prvděpodobně jediní hosté v hotelu. Zvoníme ale marně. Telefon do hotelu na dveřích není. Je teprve něco kolem 11 večer. Začínáme se smiřovat s noclehem na ulici pod motorkou, ale nakonec se nad námi osud slituje. Po nějaké čtvrt hodince zvonění nám přichází otevřít a petlici nadzvednout jakýsi rozespalý děda. Jsme zachráněni. Je čas jít spát, zítra nás čeká nejvyšší alpský průsmyk – Col d’Iseran.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE