Pamír 2018 aneb Murphyho zákony v praxi

Uzbekistán

19.9.2018

"Když na benzínce uvidíte nápis METAN, tak tam ani nejezděte, tam to bouchá. Když uvidíte LPG, tak tam klidně jeďte, tam to bouchá trochu míň."

Ráno Dan vytlačí motorku ze dvora hotelu, je to celkem z kopce, neudrží ji a motorka je na zemi, což má za následek vytečení trochy kyseliny z baterky, ale naštěstí ji má obalenou v tričku, které právě začalo odpočítávat své poslední dny.
Jedeme směrem k Uzbeckým hranicím krásnou horskou silnicí s kvalitním asfaltem a hezkými výhledy. Projíždíme tunel Anzob, kdysi nazývaný tunelem smrti. Dnes je ale opravený a jediná památka na tento název je hustý smog v celém nevětraném tunelu.

 

Vstup do Uzbekistánu byl asi nejjednodušší hranicí na této cestě. Ani jsme se nestihli zorientovat, a už jsme byli za hranicí. Dokonce jsme ani kufry nemuseli otevírat.
V Samarkandu se stavujeme v pivovaru Pulsar a máme štěstí, český ředitel je přítomen. Věnuje nám pár desítek minut na rychlý rozhovor o všem možném. My ale chceme dojet až do Buchary, protože čas návratu se nám neúprosně blíží.

Celkem spěcháme, protože musíme dojet za světla, abychom šetřili Danovu baterku. To se nám celkem nevyplatí na jedné sedmdesátce, kde nám naměří 122km/hod - a už jsme zase o nějaký ten dolar lehčí. Samozřejmě oficiálně se nic neřeší, sami policajti nám vysvětlují, jak je pro nás komplikované zaplatit v bance, jak je to zdlouhavé a museli bychom zítra zase do banky v jejich regionu a podobné kraviny, jen aby navedli ovečky správným směrem a dolárky přistály tam, kde mají…

 

Uzbekistán se mi líbí, všude na jihu jsou kolem silnic obdělaná pole a všude je zeleno. Což ovšem neplatí pro střed Uzbekistánu, kde je jenom poušť. Ale to ještě nevím, takže dojmy mám zatím jen a jen pozitivní.

20.9.2018

Ráno jdeme vyměnit peníze a rázem jsou z nás milionáři. Statisíce jen lítají při kupování suvenýrů. Vyrážíme směr Chiva, normální tranzitní den, kdy celodenním zážitkem byl jen silný protivítr, poušť a nedostatek benzínu. Nic, co by stálo za rozepisování …

 

21.9.2018

Ráno je dead line na mé vízum do Turkmenistánu, na které pořád čekám. První žádost se někam ztratila a druhá je pořád nevyřízená. Přes urgence a neustálé otravování ambasády se vízum prostě nestihlo vyřídit a dnešní den je poslední, kdy bych mohl vjet do Turkmenistánu a stihl se vrátit domů. Skvělé, další cíl si můžu odškrtnout a zařadit do kategorie – neviděl jsem. Přitom Darvaza byl můj top cíl této cesty společně s Bartangem, který jsme odpískali kvůli technickému stavu motorek. Ach jo.

 

Aralské jezero (dříve moře), hrozná ukázka, co dokáže sovětský vědec v praxi. Aby to člověk byl schopen na plno pochopit, musí to vidět na vlastní oči. Stačilo pouhých 50 let na zničení něčeho, co fungovalo tisíciletí. Vraky lodí na dně bývalého moře jsou posledním mementem téhle katastrofy. Domlouváme si auto, kterým pojedeme na druhý den až k vodě, která je aktuálně vzdálená 150km od bývalého břehu. 150km! Hrozné.
Večer se za námi zastavuje průvodce a má potencionálně špatné zprávy - vypadá to, že bude pršet. No a pokud bude, tak se k vodě nedá jet. Rozhodnutí necháváme na ráno, protože to je moudřejší večera, a jdeme spát.

 

 

22.9.2018

Ráno je sice moudřejší, ale zprávy pro nás jsou pěkně na pytel. Pršelo hodně a řidič to nechce riskovat. Naposledy tady pršelo na konci května a potom až teď. Někdo tam nahoře nás prostě nemá rád. Jsme zklamaní a otrávení, balíme se a jedeme směr Kazachstán.
Čeká nás 400km bez benzínek, tak si bereme 5l benzínu do kanystru od vody navíc. Cca po 100km zastavíme abychom „dotankovali“ a sotva to provedeme, zastaví u nás auto. Řidič se ptá za kolik km je benzinka. Když se doví že asi 100km, skoro omdlí. Evidentně není připravený a začne od nás prosit benzín. Marně mu vysvětlujeme, že sami máme benzín na hraně, nedá se odbýt a má pro nás milion návodů, jak si potom můžeme poradit a kde benzín sehnat. Nehodláme riskovat a úžasný 80ti oktanový poklad necháváme v nádržích.
Přechod hranic proběhl hladce, frontu jsme předjeli a celníci nebyli nijak zvlášť otravní. Na rozloučenou nám Uzbekistán připravil posledních 100km krásně rozbité cesty a to samé připravili Kazaši na uvítanou.

 

Kazachstán + Rusko

23.9.2018

...Až já jednou projedu ruské hranice bez problému, tak to budu slavit několik dnů...

Dnes máme v plánu překročit ruské hranice. Prvních 400km je nádherná asfaltka, která svádí ke svižné jízdě a přemýšlení o všem možném. Například mi přijde na mysl, že už několik dnů nemáme žádný nový problém a snad je tato kapitola už uzavřená. Z přemýšlení mě vytrhnou majáky policejního vozu. Ano, opět nás změřili policajti. No, v Kazachstánu jsme pokutu ještě neplatili, tak uvidíme, co a jak. Samozřejmě řešení bez protokolu je na prvním místě, a my jsme zase o pár USD podpořili zahraniční ekonomiku. Posledních 300km je pro změnu zase silně zážitkových a naše tlumiče opět pracují na plný výkon.

 

Kazašské hranice proběhly v klidu. Opustíme Kazachstán a jedeme asi 10km na ruskou celnici. Jdu na řadu jako první a jako vždycky mám na ruské hranici problém. Celnici se nelíbí moje afghánské a íránské vízum, tak hned mažu na výslech. Na výslechu jsem asi 5x zopakoval pořád dokola to samé, až konečně i velitel pochopil, že nejsem žádná hrozba pro ruský stát, a propustil mě milostivě dál. ...Až já jednou projedu ruské hranice bez problému, tak to budu slavit několik dnů. Vracím se zrovna, když má Dan všechny procesy za sebou a chybí poslední krok, prohlídka kufrů. Když vidím jeho výraz, je mi jasné, že je něco špatně. Taky že jo. Nemůže najít klíče.

Po opravě spínací skříňky na KTM nechal Dan klíček od zapalování na stálo v motorce, protože bylo riziko, že když se klíč vytáhne, tak už nepůjde dát zpátky. Všechny ostatní klíče má na klíčence, kterou si věší na krk. Jenže na kazašské hranici, když ukazoval kufry, na klíč zapomněl a nechal ho v zámku kufru. No a samozřejmě během 10km dlouhého přejezdu se klíče odporoučely na vlastní dobrodružnou cestu. Z hraničního pásma nás už Rusové nechtějí pustit zpátky, tak prosíme řidiče náklaďáku, aby se díval po silnici, jestli je někde nenajde. Čekáme asi půl hodiny, ale bohužel nikdo s klíči nepřijede, tak zkrátka musíme vylomit zámky, celník kufry zkontroluje a my jsme vykopnuti za celní prostor, abychom tam už neotravovali.

 

24.9.2018

Astrachaň, nejsušší místo Evropy. Jak je možné, že když jsme tady my, tak prší? To je kvízová otázka, na kterou neznám odpověď. Přejíždíme do Volgogradu, po dobu téhle cesty se nestalo nic pozoruhodného.

25.9.2018

Ráno ve Volgogradu měním olej na Africe. Mám najeto 12.000km. Měl jsem v plánu ty 3.000km domů dojet na jeden olej, ale když už jsme tady a mechanici jsou ochotní, proč ne. Motorku vidí v autoservisu poprvé, ale zhostí se úkolu zodpovědně. Překvapení ze dvou výpustných šroubů na Africe je vzájemné, ale jinak nás nic nerozhodilo. Platím cca 1.000,-Kč za práci a olej.
Potom sedáme na moji motorku a jedeme se podívat po hlavních atrakcích Volgogradu. Muzeum Bitvy u Stalingradu je opravdu úžasné. Muselo to být hrozné mrazivé peklo. Mimochodem jsem se ptal jednoho místňáka na zimy ve Volgogradu. Říkal, že většinou jsou jako u nás, spíš takové ty sychravé, šedé. Že zrovna v roce 1942, kdy tu byli Němci, uhodily mrazy 30 stupňů pod nulou, bylo snad řízením osudu…

 

Jestli něco Rusáci opravdu umí, tak jsou to památníky a muzea, která se týkají války. Jsou na svou historii, a hlavně vítězství ve válce, velmi hrdí a je to poznat na každém městě. Všude stojí pečlivě udržované památníky, parky vítězství, muzea, atd. Z našeho pohledu je to historie samozřejmě velmi rozporuplná, ale my jsme turisti a s touto otázkou ať se vypořádávají jiní. Z muzea se jedeme podívat na Matku Rus. No a tahle socha, to je teda fakt monument. Nevyšší socha v Evropě a největší socha ženy na světě. Člověk si připadá opravdu nicotný, když stojí u podstavce a doslova se mu tají dech nad rozměry téhle sochy. Jo, a ženská, která byla předlohou, musela mít fakt hezké kozy, nebo měl autor sakra dobrou představivost .

 

 

26.9.2018

Mechanik z Voroněže: "Převinout alternátor v Dušanbe, to je jasné že to tam nejde, tam ještě jezdí na oslech! Tady to není problém..."

Dnes máme v plánu přejet do Charkova a získat tím jeden den, o který bychom přijeli dříve domů. Vyrážíme v 7.30, je celkem zima a jednou musíme na chvilku do nepromoků. Jinak cesta celkem odsýpá.

Najednou mě Dan předjede a zamíří k benzínce. Těch pár stovek metrů, co jede přede mnou, si říkám, že jeho motorka má nějaký divný zvuk. Po zastavení mi Dan povídá, slyšíš to? Já na to, nějaký divný zvuk, řve to. Bodejť by ne, Dan se skloní k motorce a náležitě komentuje objev. Chybí mu asi 20cm svodu od výfuku. Cca 10cm od válce tam je, potom je ulomená trubka a dál nic, takže má rázem 100% laďák. Fakt nechápeme, že se něco takového může stát. Dan slyšel ránu a motorka začala řvát, jenže si myslel, že se jen zvětšila díra, kterou tam už měl, tak zastavil pozdě a svod je v nenávratnu. No nic, tady s tím nic neuděláme, holt pojede bez tlumiče výfuku do Voroněže a tam se pokusíme s tím něco udělat. Sedneme na motorky, já nastartuju a Dan? Nic, baterka vydala poslední šťávu, která ale nestačila na start. Ještě že jsme připravení. Vytáhneme baterku z motorky, nabíječku, zapojíme do zásuvky a? Nic, nabíječka nejede. Nenapadá mě žádná slušná fráze, jak to okomentovat, prostě jsme v řiti. Takže si dáme na uklidnění teplou polévku, venku je furt zima jak v Rusku, složíme elektroinstalaci made in Dušanbe, zkusíme neúspěšně sehnat startovací kabely a opět je na řadě kurtna. Po nějakém tom přemlouvání KTM chytne a my jedeme do Voroněže hledat pomoc.

 

Když dorazíme do Voroněže, Dan si všimne servisu, který jsem já úspěšně přehlédl, otáčíme se a jedeme tam. Další zázrak, který spadl z nebe. Mechanici v autoservisu jsou motorkáři, takže nás neodpinknou, ale nechají své rozdělané práce a pustí se do KTM. Mechanik se zkušeně podívá na chybějící svod a suverénně prohlásí – zítra do oběda to bude hotové! Vrhneme se do odmašlení KTM, už jsme na to přeborníci, mezitím mechanik někam odejde a za chvíli se vrátí s dvěma rezavýma trubkama, které jako zázrakem mají stejný průměr jako ztracený svod. Nechám si kluky hrát a jdu zatím sehnat ubytování, což se podaří kousek od servisu. Od zhruba 15 hod, kdy jsme přijeli, až do 20.30 mechanici tvoří nový svod. Jednu trubku museli upravit do většího ohybu, všechno spasovali na sebe, bodli svářečkou a potom všechno vyvařili do jednoho kusu. Mezitím mě Sergej, jeden z mnoha lidí, co se v servisu ukázali během odpoledne, vezme autem do obchodu pro sprej na řetěz a samozřejmě za to nic nechce. Vypráví mi o tom, že má dvě ženy  a čtyři děti, tak se musí otáčet. Otáčí se asi hodně, protože jedeme Toyotou Hillux, doma má Supertenerku, kterou bude měnit za GS. Stěžuje si, že letos chudák najel jenom 17.000km na motorce, protože nemá čas .

 

Jaká může být pravděpodobnost, že s takovýmto průšvihem zrovna narazíte na servis, kde jsou ochotni pomoct, mají materiál, chuť a invenci splácat na koleně nějaké řešení? Tohle se mi na celém výletu líbilo asi nejvíc. Vždycky když je průšvih, tak se stane zrovna na místě, kde je někdo, kdo zrovna může a chce pomoct. Nikdy v tom nezůstanete sami a dobří lidé jsou všude.

27.9.2018

...snažím se jí vysvětlit, že jsme zmrzlí a potřebujeme se jen trochu ohřát. Má to účinek, jako když chcete otevřít skálu a zrovna vám dojde sezam...

Ráno doděláme motorku a kolem 11 hod vyrážíme. Počasí je dnes opravdu pod psa. Fouká silný boční vítr, až nás to občas odvane na druhou stranu silnice. Dan opět trpí, protože nemá vyhřívání a musíme aspoň občas zastavit, aby si rozmrazil prsty.
Zastavujeme na jedné malé benzínce na ohřátí. Vřítíme se dovnitř jako velká voda, zahodíme helmy a rukavice a hledáme jakýkoliv zdroj tepla. Objevujeme automat na kafe, vylovím poslední drobné a dávám si horkou čokoládu. Dan drobné nemá, tak se snažíme získat drobné u prodavačky. Ta nás s ledovým výrazem odpinkne, že nerozměňuje. Po kratší diskuzi, kdy nějak nechápeme proč, nám vysvětlí, že automat bere i bankovky. Dan jde učinit další pokus a mezitím mi prodavačka s kyselým ksichtem oznamuje, že tam uvnitř nemůžeme jen tak pít kafe a že máme vypadnout. Vůbec to nechápu,a snažím se jí vysvětlit, že jsme zmrzlí a potřebujeme se jen trochu ohřát. Má to účinek, jako když chcete otevřít skálu a zrovna vám dojde sezam. Ruská prodavačka pevně sedící ve vyhřáté kukani nás nemilosrdně vykopne a kdyby měla zbraň, tak nás možná i odpráskne. Mezitím se Dan vrací od automatu s nepořízenou, dám mu zbytek čokolády, aby měl sladké vzpomínky, až mu budou odpadávat prsty mrazem, a vyrážíme dál. Ve větrném a sychravém počasí jedeme až na hranici. Rusové nás pouští bez problémů a jedeme na ukrajinskou část hranic. Jak bude probíhat celý proces, naznačuje už první voják, u kterého si máme vyzvednout talon. Částečně nepochopím jeho gestikulaci a taky ho přes špunty v uších vůbec neslyším a chci jet dál, načež on začne divoce gestikulovat, tak zastavím, on jde dozadu, já myslím, že jde za Danem, tak se rozjedu, on zase ječí, tak zastavím. Pořád neslyším, co chce, ukážu mu pas, on mávne rukou, já se rozjedu, a on zase ječí, a tak ještě několikrát. Potom se ptá Dana, jestli jsem normální, tím je celý proces u konce a my jedeme… Pasová kontrola je ok, celní taky a jdeme na prohlídku kufrů. Celník, který se tváří, jako by sežral všechnu moudrost světa, začne prohrabávat kufry a hledá. Co je v počítači, jaké máte dokumenty v tašce a čmuchá. Za chvilku najde to, co najít chtěl. Koupil jsem synovi krásný, ručně kovaný nůž z damascénské oceli. Problém jako prase. Tohle nemůžete provážet, to je chladná zbraň, to musíme zabavit, sepsat protokol, potom to půjde k soudu a tam se určí, jestli je to zbraň, nebo suvenýr. Bere mi nůž a velí, abych ho následoval i s počítačem do kanceláře. V kanceláři sedí jeho kolega, který paří na mobilu dětské hry a na půl ucha poslouchá, co se děje. Můj celník otevře počítač a začne čmuchat. Hledá videosoubory, vyhledávání v prohlížeči, ale zdatný moc teda není, protože vůbec netuší, jak obnovit soubory z koše. Samozřejmě nenajde nic podezřelého, tak zavelí, že chce vidět ještě telefon. To už se ucho utrhne a já se vzepřu. Ptám se, proč ho chce, a on na to, že jestli tam není nějaká protiukrajinská propaganda. To už je na mě moc a řvu na něj: "Já jsem turista a politika mě nezajímá!!!"
Obrátí svou pozornost na nůž a začne znovu svou písničku. Soud, protokol atd. Já ale jsem rozhodnutý, že žádný další úplatek už dávat nebudu. Hádáme se nějakou dobu a vůbec netuším proč, ale najednou mi nůž vrací, dává mi přednášku, ať už to nikdy nezkouším, a pouští mě z kanceláře ven. Dan měl větší štěstí, jednak nepozorovaně svůj nůž schoval, když viděl problémy u mě, ale hlavně jeho celník byl o několik stupňů menší debil, takže prohlídka proběhla v pohodě. Konečně opouštíme celnici, ale pár desítek metrů nás zastavuje policejní kontrola. Pasy, techničák, atd., a samozřejmě – pili jste alkohol? Jasně, že ne! Ale policajt je neodbytný a pořád doráží, tvůj kamarád taky nepil??? Tobě věřím, ale on má nějaké červené oči, fakt nepil? Ani včera? OMG….

28.9.2018

Z Charkova vyrážíme brzo ráno, máme před sebou přes 1000km tranzit na západ a měli bychom tam dojet před soumrakem, kvůli Danově baterce. Asi půl hodiny před setměním úspěšně dorazíme ke Lvovu a chceme si najít hotel. Netuším, co to bylo za termín, ale zkusili jsme snad sedm hotelů a všechny jsou plné. Dan zapíná aspoň obrysovky, protože už jedeme v úplné tmě a samozřejmě pořád dokola startujeme a chcípáme motorky při hledání ubytování.

29.9.2018

Ráno krásně prší, takže nepromoky a jedeme. KTM nastartuje z posledních sil, takže po cestě na benzínce ještě kupujeme startovací kabely pro případ nouze. Na ukrajinské hranici je několikakilometrová kolona, kterou se nám podaří předjet za cenu několika dopravních přestupků, které ale nikdo neřeší, takže relativně rychle přijedeme na hranici. Odbavení proběhne až na fronty v pohodě a jdeme stát frontu na polskou stranu.

Dá se s námi do řeči jeden Ukrajinec, na hranice přijel v 1.30 ráno, teď je 11 hod a on je teprve odbavený na ukrajinské straně…

Poláci berou svou práci strážců EU opravdu zodpovědně a prohledávají důkladně motorky, jestli nepašujeme cigarety a alkohol. Nenajdou samozřejmě nic a my jsme po několika týdnech opět v EU a cítíme, že jsme doma. Zbytek už byla nuda, zpestřovaná jen rozmrazovacími přestávkami a jedním startováním KTM přes kabely u Ostravy. S Danem se loučím u Brna. Já jedu na jih, on na západ.

Závěr

Zatím vždycky, když jsem se vrátil z nějaké cesty, jsem byl nadšený. Z této cesty mám rozporuplné pocity. Neviděl a neprojel jsem místa, která jsem chtěl vidět a projet. Vinou času, který jsme ztratili při řešení problémů, to byla celkem honička, kdy jsme pořád jen vynechávali cíle a doháněli časovou ztrátu. Zase ale na druhou stránku, vrátili jsme se živí, zdraví a dokonce jsme i KTM dotáhli zdárně domů. Martin taky dorazil v pořádku, na motorku v tuto chvíli (16.10.2018) sice ještě čeká, ale i ta bude brzo ve své garáži. Všechno je jen o úhlu pohledu. Buď se člověk na takovou cestu může dívat jako na zklamání a poctivě všude vyprávět, jak to stálo za prd, nebo se může podělit o zážitky, kdy se v každém těžkém okamžiku objevil někdo nebo něco, co ten okamžik vyřešilo nebo aspoň ulehčilo. Díky těmto situacím jsme získali nové přátele a hlavně jsme si zase znovu ověřili, že dobří lidi jsou na světě úplně všude. Good luck všem na vašich cestách!

Rád bych veřejně poděkoval všem lidem, kteří nám pomohli, snažili se pomoct nebo pomoc nabízeli. Bylo jich opravdu hodně. Poskytli nám informace, posílali díly, snažili se hledat možnosti, zveřejňovali výzvy a pomáhali různými dalšími způsoby. Nebudu je jmenovat, protože kdybych na někoho zapomněl, nikdy bych si to neodpustil. Oni všichni ví že řeč je právě o nich. Můžete se spolehnout, že kdykoliv budete potřebovat pomoc zase vy, rád pomůžu! Speciální poděkování patří úžasné Betty, která mi zase s trpělivostí (jí vlastní) opravila chyby v cestopisu (po jejím zásahu jsem ještě doplnil nějaké texty, takže pokud jste našli nějaké chyby, je to moje práce) a díky jí zase snad nebudu vypadat jako negramotný debil.

DÍKY, THANK YOU, СПАСИБО!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE