Cesta cest Route 66 a ještě něco navíc

Den 7 – Santa Fe, Nové Mexiko – Gallup, Nové Mexiko (460 km)

Tento den začínají opravdové hory a zatím suverénně nejhezčí výhledy, ale o tom až za chvilku. Náš hotel na kraji Santa Fe postavili na standardním americkém nevzhledném předměstí s hotely, restauracemi a nákupními centry a my chceme samozřejmě vidět historické jádro. Po krátké jízdě a malém bloudění najednou jako bychom přijeli do úplně jiného města. Zastavujeme přímo u staré katedrály a procházíme kolem budov v mexicko-indiánském stylu postavené z hlíny a kamenů (pueblo) se spoustou obchodů prodávajících hlavně produkty potomků původních obyvatel a samozřejmě fotíme jak o život.

 

Když jsme se nabažili, vyrážíme na severovýchod do hor směrem na Los Alamos, kde dodnes existuje výzkumné středisko americké armády, kde (jak asi všichni víte) ve 40. letech vyvinuli první atomovou zbraň. Byť jsme dovnitř nevjeli, i tak se přes Los Alamos nedostanete, aniž by vám nezkontrolovali průkaz. Ale spíš jen tak ze sportu, stačí jim naše plastová občanka se zběžnou kontrolou fotografie.

Pokračujeme dál, příroda nádherná, za Los Alamos odbočujeme na sever a vyjíždíme do výšky hodně nad 2000 metrů klikatou silnicí s ostrými zatáčkami přes prořídlý les do kopce a zase dolů. Výhledy jsou úžasné a na některých místech ještě leží sníh.

Sjíždíme postupně do údolí krásnou táhlou silnicí mezi kopci a zastavujeme na oběd v restauraci předělané ze staré hasičské zbrojnice.

Protože se nám do Gallupu (cíle dnešního dne) nechce po dálnici, míříme opět na sever a po drobných navigačních zmatcích a tankování odbočujeme na západ a jedeme přes hodně řídce osídlenou oblast, kde jen čas od času míjíme obydlené osady. Tato cesta nás opět vrátí na dálnici jen pár desítek kilometrů před Gallupem.

Den 8 – Gallup, Nové Mexiko – Bluff, Utah (468 km)

Vyrážíme z Gallupu na severozápad  a přijíždíme do zatím suverénně nejkrásnějšího místa – Canyon de Chelley, kolem kterého vede slepá, 18 mil dlouhá luxusní silnice s odbočkami k opravdu čaronádherným vyhlídkám.

V kaňonu žili u řeky historicky indiáni a i dnes tu jejich potomci hospodaří. Ve výšce ve skalách jsou na některých místech stále vidět otvory, kde přebývali jejich předkové, protože občas se tudy prohnala velká voda.

Být taková nádhera u nás, vezmou parkoviště stánkaři útokem, postaví tu hotel, prodávají langoše a párky v rohlíku a už to frčí. A tady? Skoro nikdo, jen nesmělé indiánky mají na korbě pickupu rozložené šperky vlastní výroby – něco samozřejmě kupuju.

Prostě je tady podobně krásných míst strašně moc. Když jsme se dosyta nabažili a nafotili, vyrážíme na sever. Část skupiny se oddělila, a vyrazila na „Four corners“ - hranici 4 států, kde vlastně nic moc není (navíc už měli „zavřeno“, takže jste se přímo na místo nedostali). Druhá část se mnou jede rovnou do Bluffu, kde máme zamluvený klasický americký motel mj. s megarychlou wifinou, takže posíláme fotky domu a přes facetime vzájemně sdílíme zážitky s rodinami.

Večer nás samozřejmě přepadává mocný záchvat hladu a na doporučení vyrážíme do vyhlášené místní, jak jinak než steakové, restaurace. Už podle fronty tu jiná poblíž není a vaří opravdu výborně. Spíme v různých motelech, protože se nám poprvé za celou cestu nepodařilo najít jeden, kam bychom se všichni vešli.

Den 9 – Bluff, Utah – Page, Arizona (329 km)

Motel je fajn, ale bez snídaně, takže ráno popojíždíme na kraj městečka do bistra „U dvou kamenů“ na naprosto úžasném místě u dvou kamenů.

Cestou odtamtud ještě projíždíme tam a zpět malým kaňonem, který právě u restaurace začíná. Na parkovišti si nejde nevšimnout asi největšího karavanu, co jsem kdy viděl (velikostí srovnatelný s naším běžným linkovým autobusem), který táhne americký pickup. Není to tu ale nic neobvyklého. Teď konečně člověk chápe, proč jsou zdejší parkoviště tak velkorysá.

Projíždíme opět městečkem a míříme na západ a po skoro 30 kilometrech odbočujeme na sever k horám a pokračujeme až do zatáčky s úžasným výhledem, kde končí asfaltka. Po chvílích váhání (HD není zrovna stroj na prašné cesty a naše pojištění možná jízdu po nich ani nekryje, ale rebelie k HD patří) se v menší skupině vydáváme do kopce a zastavujeme na nejbližší vyhlídce.

Když každý z nás asi desetkrát zopakuje, že „ten výhled, to je teda pecka!“ a pořídí spousty fotek, sjíždíme opět dolů na asfaltku a po pár kilometrech odbočujeme vpravo do Goosenecks State Park, kde se scéna s peckou opakuje (mimochodem nechybí tu dokonce ani ikonický americký obytňák). Stojíme totiž u meandru řeky San Juan, která teče v údolí hluboko pod námi a na malých tečkách (raftech) v dálce ji sjíždí několik skupinek šťastlivců.

Výhled úžasný a meandry tak obrovské a dlouhé, že rafťáci po 15 km řeky urazí vzdušnou vzdálenost sotva 1,5 km, ale cesta je cíl.

Fotíme a točíme jak o život a mimochodem potkáváme 5-členou rodinu, která v Jeepu s přívěsem už přes 4 roky cestuje po světě a evidentně si to užívají a jsou úplně v pohodě. Mají dokonce úspěšný YouTube kanál (najděte si „Epic Family Road Trip“). Chystají se i do Evropy a zvali jsme je do Prahy, tak uvidíme.

Vracíme se na hlavní silnici a v mrňavém městečku Mexican Hat (pojmenovaném podle nedalekého skalního útvaru ve tvaru klobouku) si dáváme oběd. Posilněni vyrážíme konečně do Monument Valley!!! Už z dálky jsou vidět ikonické skály, fotíme se už na silnici se skálami ještě hodně daleko, a kupodivu tu potkáváme nějaké Čechy. Po další hodině jízdy zabočujeme z hlavní silnice směrem k hlavnímu parkovišti a objednáváme si 2,5 hodinovou tour celým údolím. Kdybychom měli normální auto, mohli bychom si to po prašné cestě projet sami, ale takhle to máme s výkladem a dostaneme se na místa, kam vás jinak nepustí.

Průvodkyni nám dělá indiánka, v údolí je několik vesnic, kde potomci původních obyvatel pořád žijí. Protahují nás důkladně i kolem stánků s tradičními výrobky, ale vlastně proč ne, samozřejmě kupujeme. Zastavujeme se na spoustě krásných míst, potkáváme volně se pasoucí koně, indiánka nám místy zahraje na flétnu, ve skupině jsme jen my a i když si připadáme trochu jako kavky, je to vlastně docela fajn. Mnohým z nás skoro všechny skály připomínají falické symboly, dlouhodobé odloučení od našich drahých poloviček zřejmě udělá své. Po návratu sedáme opět na stroje a čeká nás relativně nudná, 200 km dlouhá cesta do Page. Skály podobné těm v Monument Valley postupně mizí a my za tmy kolem Navajo elektrárny (kterou koncem roku 2019 mimochodem právě zavírají stejně jako nedaleký uhelný důl) přijíždíme do Page.

Asi stokrát za cestu se nás lidi ptali odkud jsme a kam jedeme. Mají nás za docela slušnou atrakci, protože takhle brzo v létě tu ještě moc motorkářů neprojíždí, 6 fungl nových HDéček se taky moc nevidí a Česká republika není v rozporu s naším čechocentrismem zase tak známá. Zeměpisné znalosti průměrných Američanů jsou mírně řečeno katastrofální, ale čas od času někdo příjemně překvapí. V místech jako je Monument Valley a Grand Canyon potkáváme docela dost Čechů. Jsme prostě národ cestovatelů, ale na naší expedici bych se bez setkání s krajany klidně obešel.

Den 10 – odpočinek v Page, Arizona

V Page jsme se rozhodli strávit ještě jeden den a máme na dopoledne naplánovaný výlet do Antelope kaňonu. Určitě ho všichni znáte z fotografií, musíte tam dorazit kolem poledne, kdy slunce svítí přímo do extrémně úzkého kaňonu s krásně barevnými skálami, který se dá projít jen v úseku pár set metrů. Provoz jak na Václaváku, hromada lidí se sotva vyhýbá, průvodci instruují nadržené turisty, kde pořídí nejlepší záběr a dokonce, jak správně na foťáku nastavit vyvážení bílé, aby skály i na fotkách vypadaly správně červeno-oranžově.

Potkáváme i početnou skupinu z fotografického workshopu s velkými přístroji a stativy, pro které průvodci vyhazují písek do světla, aby fotky byly ještě o kus vymazlenější, na čemž kolemjdoucí s mobilním telefony hojně parazitují. Rád a docela dlouho fotím, ale tohle už je na mě fakt moc velká komerce. Naštěstí vzhledem ke své výšce pořizuju několik fotografií, kde lidi vidět nejsou.

Jenomže jsme trochu v časové tísni, spěcháme na projížďku lodí na Lake Powell, takže uplácíme našeho řidiče, aby nás hodil zpátky k motorkám o něco dřív a přesouváme se na druhý konec města přes přehradní hráz Glen Canyon Dam a nakonec naši loď stíháme jen tak tak. Čeká nás dvě hodiny dlouhá projížďka po jezeře, které již relativně dlouho vysychá, voda je asi 20 metrů pod normálním stavem, takže všechny maríny na jezeře najdete hluboko pod budovami, u kterých původně stály. Projíždíme i kolem přístavu s obrovskými hausbóty. Jejich uživatelé tu (dle pravidel) smí trávit jen několik týdnů za rok, takže spoustu z nich sdílí více majitelů.

Z lodi je krásný výhled, počasí úžasné, ale to pravé přijde nakonec, doufejme… Ten Antelope kaňon, který jsme navštívili dopoledne, ve skutečnosti začíná na tomto jezeře, ale je relativně úzký, takže tam s naší obrovskou lodí nejspíš neprojedeme a to je škoda! Už začínáme litovat, že jsme si nepronajali menší plavidlo, když to kapitán začne otáčet do kaňonu. Asi jen na kraj… Nakonec jen tam jedeme přes půl hodiny, místy, kde od kraje lodě ke skále zbývá sotva pár metrů. Rčení „znám tu každý kámen“ dostává u našeho kapitána úplně nový rozměr, poprvé tu fakt nejede!

Troubením mohutné sirény upozorňujeme všudypřítomné kajakáře. Vážení, byla to opět pecka! Až to opravdu, ale opravdu už nešlo dál, kapitán se na pětníku otočil a vrátili jsme se zpátky.

V podvečer jsme ještě stihli zajet na Horse Shoe Bend – obrovský meandr řeky Colorado, který z fotek taky zaručeně všichni znáte. David, který tu už byl, hlásal, že tam přijedeme a někde tam necháme motorky a dojdeme pěšky, teď tam nikdo nebude… Přátelé, totální Václavák! Nové vyasfaltované parkoviště s bránou, kde samozřejmě vybírali vstupné a štrůdly na chození nenavyklých turistů se valí cestičkou k vyhlídce.

 

Opět další pecka, nádherný kýč, jen nám při západu slunce svítilo do očí, takže se nefotilo úplně dobře. Davy lidí atmosféru trochu kazily a minimálně mě docela znervózňovalo, jak blízko se k několikasetmetrovému srázu v místech, kde už není zábradlí, někteří přibližovali a fotili na instagram, facebook nebo bůhví na co. Až jsem si říkal, že tam někdo občas přece musí spadnout. Tak jsme si zagooglovali a za loňský rok to byli 2 lidi… Taky tu probíhal nějaký fotografický workshop – na balvanech nad srázem měla skupinka z Asie rozložené foťáky na stativech a vypadali, že tu celý den čekají na to správné světlo. Zřejmě se s fotografiemi tohoto nádherného místa budeme setkávat ještě častěji.

Večer jsme si dopřáli asi nejlepší večeři celé cesty v americko-italské restauraci, kde měli i evropské kafe!! Část z nás jela na motorce a dva odvážlivci místním taxíkem v americkém stylu se dvěma ženami amerických rozměrů. A zpátky si to zopakovali, zřejmě tu ten večer jiný taxík nejezdil…

Den 11 – Page, Arizona – Tusayan, Arizona (238 km)

Ráno vyrážíme z Page směrem na jih, čeká nás Grand Canyon!!!

Projíždíme relativně pustou krajinou než vjedeme do národního parku a už se nemůžeme dočkat, stroje necháváme na parkovišti a proplétáme se mezi lidmi, abychom to konečně viděli…… A vážení, Grand Canyon je opravdu mega, ale fakt ultra super mega grandiózní! Když poprvé stanete na jeho kraji, tak prostě jen zíráte. Něco tak obrovského se vejde jenom sem.

Už jen ta čísla – na šířku někde téměř 30 km, hloubka místy přes 1800 metrů, na délku 446 km, atd. Shora řeku Colorado ani pořádně nevidíte. Teď si představte, když jeli ti nebohý osadníci s dvoukolákem v klidu lesem a najednou narazili na tohle, to se prostě nedá přejít a fakt blbě a fakt strašlivě dlouho se to obchází. Řeka Colorado se brodí opravdu těžko. Takže koukáme a marně se snažíme ten obrovský přírodní výtvor vyfotit nebo natočit tak, aby rozměry vynikly. Zase následovala smršť užaslých vět se slovy „pecka“ a „bomba“ a jejich všemožnými synonymy. O mnoho desítek fotografií později sedáme opět na motorky a pokračujeme po silnici a z ní po chvilce opět odbočujeme k dalším úžasným vyhlídkám. Na turisty jsou tu dobře připraveni a evidentně zvyklí, i veverky už se naučily loudit. Vzhledem k lehké závrati trávím na vyhlídkách jen čas nezbytně nutný k pořízení fotografií.

U Grand Canyonu je jediný hotel a samozřejmě na super místě s výhledem na tu nádheru, hodně drahý a hodně obsazený, takže si tam akorát dáváme kafe a míříme do nedalekého Tusayanu do hotelu zcela standardního. Kluci mají druhý den ráno ještě naplánovaný let vrtulníkem nad Grand Canyonem, takže se už nemůžou dočkat. Taky trochu řeší v kolik hodin to vlastně mají, protože na území některých rezervací se letní a zimní čas nemění (indiány tyhle naše výmysly prostě nezajímají) a zmeškat to by byla fakt škoda. Večer vyrážíme na standardní večeři do místní hamburgro-steakárny.

Ještě pár slov k indiánské populaci - pro mě to byl fakt smutný zážitek. Jejich situace je v USA mírně řečeno neslavná. Osadníci z Evropy (jsme) je postupně vytlačovali dál a dál, až jim zůstaly jen rezervace. S americkými vojáky bojovali za 2. světové války v Tichomoří – podívejte se třeba na film „Kód Navajo“, pokud vás to zajímá. Jsou vykořenění, žijí ze vstupného, příspěvků od vlády a z toho, co prodají, ale jestli chtějí skutečně žít, tak se z rezervací prostě musí dostat pryč. Největší pozemky mají Navajové, naproti tomu kmen Utahů z Mayovek ve skutečnosti nikdy neexistoval. Na domky uprostřed divočiny s obouchanými auty byl často smutný pohled. Doteď si pamatuju ty vyděšené malé děti, které s rodiči zřejmě po dlouhé době přijeli do města v sotva fungujících autech a bály se vystoupit…Prostě invaze nás Evropanů je postupně ale zato totálně převálcovala…

Den 12 – Tusayan, Arizona – Seligman, Arizona (359 km)

Po výletu helikoptérou a tradiční úžasné snídani vyrážíme dál. Jedeme lesem a před námi v dálce se z něj valí obrovský oblak dýmu.

Přijíždíme blíž a opravdu tu hoří, jsou tu už i hasiči, ale jen tak stojí a koukají. Čas od času jste možná zaslechli něco o požáru, založeném hasičem z frustrace, že nikde dlouho nehořelo a on nemohl hasit, což je jeho životní vášeň a poslání (ve vší úctě k hasičům). Jak nám vysvětlil David, tady se takový hasič nabaží do sytosti, i když zrovna nikde nehoří a dokonce tím přírodě pomůže. Je to totiž kontrolovaný záměrně založený požár, jehož cílem je simulovat přesně to, co se tu celé věky odehrávalo a co přispívá k obnově lesa. Stromy mají větve relativně vysoko, takže hoří jen přízemní porost, a kdyby to ohni náhodnou nestačilo a chtěl se dostat do korun stromů… No tak proto tu ti hasiči hlídají.

Pokračujeme přes pláně s nadmořskou výškou přes 2000 metrů do Flagstaffu, kde si dáváme na kraji města pizzu. Po obědě míříme na jih do jednoho z nejkrásnějších úseků naší trasy. Pár kilometrů jižně od Flagstaffu sjíždíme z dálnice do Slide Rock State Park. Valíme to super nádhernou klikatou silnicí tak akorát pro naše motorky do údolí!

Jelikož jsme tu takové zatáčky ještě neviděli, tak si to v menší sestavě dáváme ještě jednou znovu nahoru do kopce… Úplná motorkářská nirvána a jak už máme motorky trochu v paži, tak to fakt stojí za to, i když na menších strojích by to byl ještě větší požitek. Na kopci u parkoviště procházíme indiánské tržiště a zase nakupujeme. Kocháme se výhledem do údolí a potkáváme sympatickou Češku, která v USA nějakou dobu žije, má zrovna rodiče na návštěvě a vozí je po zajímavých místech a tohle rozhodně nemohla vynechat. Pokračujeme krásnými zatáčkami opět do údolí, okolí je čím dál krásnější, skály červenější, kýč všech kýčů futrál.

Na ještě větší kýč narážíme v přenádherném městečku Sedona, stavíme na něco k pití a na terase restaurace se kocháme výhledy na okolní skály. Pokračujeme ze Sedony přes hřeben - vypadá to tady jako v italských městečkách v kopcích, krása střídá nádheru. Obracíme se opět na sever směrem do cíle naší dnešní cesty – Route 66 symboly prošpikovaného Seligmanu.

V Seligmanu najdete asi nejvíc Route 66 obchodů a restaurací, tady na vás Route 66 nedýchá, ale doslova řve. Spíme v dalším typickém americkém motelu ověnčeného skvělými recenzemi, které naštěstí nelhaly. Večeříme v nedaleké restauraci, která stejně jako mnoho jiných z venku nevypadá nic moc, ale uvnitř je úžasná a výborně vaří. Otevřela si jí tu německá imigrantka před mnoha lety a slušně jí to frčí. Mají tady asi nejlepší mrkvový dort, jaký jsem kdy měl, a přinesou vám doslova monumentální porci. Dobře najezeni a docela unaveni usínáme rychle.

Den 13 – Seligman, Arizona – Boulder City, Nevada (531 km)

Ráno jdeme do stejné restaurace na boží snídani a pokračujeme dál - dnes se chceme maximálně přiblížit do Las Vegas. Před tím ovšem dokumentujeme tu místní nádheru.

Ze Seligmanu vyrážíme po asi nejdelším dochovaném úseku Route 66, míjíme spoustu nádherných Route 66 restaurací, benzínových pump a prodejen suvenýrů – „Trading posts“.

Občas zastavujeme, nakupujeme a samozřejmě fotíme. Po projetí městečkem Kingman stoupáme do Černých hor, abychom se dostali sedla Sitgreaves Pass se zajímavou historií.

Osadníci, kteří s plně naloženými auty s celou rodinou projeli dvě třetiny Spojených Států a už jim do vysněné Kalifornie chybělo jen pár dnů, museli překonat tento průsmyk. Nadmořská výška 1100 m dneska nikoho neohromí, ale tehdejší osobní auta ani s největším vypětím nahoru sama nevyjela. Takže pod průsmykem je vzala do vleku svalnatější vozidla a vytáhla nahoru. Neměli ale vyhráno, sjezd z druhé strany byl častokrát nad síly jejich brzd a končili tragicky… Naše stroje cestu nahoru a dolů zvládají s přehledem a my s chutí a nádherné zatáčky nás přivedou do městečka Oatman.

A to je teda jako fakt opravdu úžasná pecka! Jako návrat do časů divokého západu, hlavní ulice s dřevěnými budovami saloonů, hotelů, restaurací (a dnes i prodejen suvenýrů), po ulici se procházejí osli jako plnohodnotní obyvatelé, dojem kazí jen zaparkovaná auta a motorky. Jsme hladoví jak vlci, vejdeme do místní vyhlášené restaurace s hotelem, kde jsou všechny zdi kompletně pokryté (nekecám, bez sebemenšího volného místa) připíchnutými dolarovými bankovkami se vzkazy a kresbami od hostů. Najdete tu třeba i židle, na kterých (zaručeně) seděli Clark Gable a Carole Lombard, když se v tomto hotelu v březnu 1939 brali. K jídlu jsme si sice dali opět burger, ale tentokrát z bizona, nikde jinde jsme na něj nenarazili a byl boží!

Procházíme městečko a znovu sedáme na motorky a startujeme směrem na jih do Mohavské pouště a po přejetí řeky Colorado opět otáčíme na sever k Las Vegas. Před námi brutální bouřka, které se nakonec se štěstím vyhýbáme. Ale v dálce vidíme, jak obrovské proudy vody padají na docela malou plochu. Teď už konečně chápu ty zdejší cedule varující na silnicích proti povodním, což na první pohled v této vyprahlé krajině vypadá jako špatný vtip. Prostě při podobných bouřkách spadne tolik vody, že se nestačí vsáknout a proudí rovinatým údolím a pokusit se je přebrodit autem nebo dokonce na motorce nemusí být ten nejlepší nápad. Míříme dál po dálnici do hotelu na krásném předměstí Las Vegas – Boulder City. Máme v plánu další den dojet na nedalekou Hooverovu přehradu, takže poloha je ideální. Pro zajímavost, Boulder City vzniklo jako město, kde byli ubytováni dělníci, kteří přehradu stavěli.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE