Cestou-necestou, nebo radši jenom cestou? Brixton Crossfire 500 XC vs. Honda CL500 vs. RVM by Jawa Scrambler 500

Kapitoly článku

Podobný motor, podobný styl, ale každá nabízí úplně jiný dojem a charakter jízdy! A to se nám na začátku zdálo, že jsme do společného testu vybrali tři scramblery a vlastně nebude co řešit. Jenže scrambler už dávno neznamená terén, jde spíš o design a zážitek z jízdy. Proč je kategorie Scrambler poslední dobou tak populární? Rozhodně to není kvůli tomu, že by s těmito stroji majitelé houfně vyráželi na polňačky a do terénu. Je to prostě hlavně krásný designový styl, který se veze na retro vlně a navazuje na café racery.

Lidi chtějí motorku, která má odvážný styl, tváří se robustně a zvládá rozbité silničky a ulice velkoměsta, ale nebudou si na ní připadat blbě ani na polňačce. Můžou si k ní pořídit i stylové oblečení v trochu víc hardcore stylu než u ryze silničních strojů, ale pořád to bude mašina hlavně do města a jeden z jejích podstatných úkolů bude dobře vypadat a přinášet majiteli radost už jen tím, jak je nádherná.

A když je takový stroj navíc na té správné hranici mezi cenově dostupnými začátečnickými stroji, ale už s poměrně slušným výkonem pětistovkového dvouválce, je to ze strany výrobců sázka na jistotu. A sázka na jistotu je také tenhle legendární japonský dvouválec z řady CB500, který jsme vlastně už před pár lety testovali v hodně podobném redakčním srovnávacím testu. Ve zmíněném testu ale Honda byla ještě o pořádný kus napřed díky skvěle vyladěnému motoru, který Voge ani RVM ještě nedovedly tak zdařile zpracovat. Jenže v dnešním testu už je všechno jinak a čínské dvouválce už téměř dosáhly kvality svého mistra.

Když začneme u toho nejdůležitějšího, tedy motoru, tam už dokonce Brixton svůj vzor o kousek předstihl. Jeho o maličko větší zdvihový objem vychází z vrtání 68 mm a zdvihu 67 mm, zatímco motor Hondy a odvozený agregát RVM mají vrtání 67 mm a zdvih 66,8 mm. A ten rozdíl tam je poznat, Brixton má o maličko víc elánu a chuti do života, byť to je znát jen při přímém porovnávání a přesedání z jedné mašiny na druhou. Naopak RVM jako by si pocitově říkala o vyšší otáčky a jízdu na plný plyn, aby pak držela stejné tempo jako druhé dva stroje. A překvapivě je malý rozdíl i ve vibracích, kdy pocitově o maličko protivnější byly vibrace u Hondy než u RVM a Brixtonu.

Rovnou se přiznám, že jsem na společný testovací den jel s jasnou představou o vítězi. Už na jaře jsem měl možnost důkladně vyzkoušet Hondu CL500 a tahle mašina na mě hodně zapůsobila svojí štíhlou stavbou a lehkostí ovládání. Copak v téhle třídě může někdo za tak výhodné peníze postavit lepší stroj? Ta ovladatelnost je prostě jedinečná, pocitově jedete na mašině, která je o 40 kilo lehčí než její dnešní soupeřky, a přitom papírově mají víceméně stejnou hmotnost. A navíc jako jediná má pořádný rejd!

Honda je v dnešní trojce rozhodně nejvyváženější stroj a opět na mě hodně zapůsobilo odpružení. To umí na polňačce nabídnout příjemně poddajnou jízdu a dobře pohlcuje i větší nerovnosti, ale přitom v zatáčkách na silnici pořád dává slušnou odezvu a jisté vedení stopy. To samé citlivé brzdy, nastavené tak akorát na cílovou skupinu začátečníků a rekreačních jezdců. Bodem k dobru je v této kategorii rozhodně i 19palcové přední kolo, vždyť to by u scrambleru měla být skoro povinnost! A kdybych i tady měl tu zvýšenou sedačku, jakou jsem si nechal nasadit při výše zmíněním testu ve Španělsku, bylo by to dokonalé. Tedy téměř, až na design Hondy CL500. Sám o sobě se mi líbí a slušné prodejní výsledky ukazují na jeho oblibu i mezi lidmi, ale v dnešním porovnání scramblerů přeci jen trochu zaostává, hlavně z levé strany s neuspořádanými trubkami a kabely kolem motoru.

Scramblerovskou robustnost a důraz na design docela pěkně vyzařuje Jawa by RVM s mohutným předním světlometem a letmo uloženým zadním kolem. Když to doprovodí ještě dva kotouče brzdy vepředu a osmnáctipalcové přední kolo ve stylu dnešní Adventure kategorie, je z toho docela lákavý mix. Motorově a z mého pohledu i po stránce odpružení a brzd sice Jawa obsadila až pomyslné třetí místo, ale jen o nepatrný kousek, hodně jí uškodily podivně fungující brzdy. No a pak také mizerný displej, na tom se tady fakt zbytečně ušetřilo.

Jenže já si toho o Jawě netroufnu ani víc říct, já se na ni se svýma 195 cm prostě nedokázal nijak smysluplně poskládat. Zadek mi zapadne do vyhloubené sedačky, kolena mi doširoka roztáhne široká nádrž a já najednou mám pocit, že si budu v zatáčkách mlátit lokty do kolen. Proboha proč má mít mašina této kategorie obrovskou nádrž? Kvůli tomu pak RVM v dnešním porovnání působí zbytečně obézně a pocitově byste jí hádali ještě o deset kilo víc než Brixtonu, o štíhlé Hondě ani nemluvě. Jestli jsem Hondu označil jako „vyváženou“, tak u Jawy bych zvolil úplně opačný pojem, je prostě „rozporuplná“.

Příjemné překvapení dnešního společného testu je pro mě Brixton. Je to hodně výrazný model, a to se mi na motorkách prostě líbí. Radši ať má spoustu milovníků a klidně i spoustu nepřátel, ale pořád je to lepší, než když je mašina nevýrazná a ničím zvláštním nezaujme. Brixton hezky využívá broušený hliník, podobně jako RVM nabídne obrácenou přední vidlici, dokonce s velkorysými možnostmi nastavení. Dál tu je radiální brzda, ochranný rám, vysoké sedlo, extravagantní zrcátka... Co na tom, že jako celek to celé funguje spíš o pár procent hůř než vedle stojící Honda, vypadá nádherně, a to se u scramblerů hodně cení.

Brixton Crossfire XC konstrukčně vychází z naháče Crossfire a je doplněn o terénnější konstrukční prvky. Jezdí na kombinaci vyplétaných kol 19"/17" a odpružení je naladěné na poměrně tuhý průběh. I když jsme ho co nejvíc povolili, ani pak se nedostavil ten příjemný houpavý komfort na rozbitém povrchu, jaký by člověk od téhle kategorie očekával. To samé brzdy, radiální předek sice funguje moc pěkně, ale necitlivá zadní brzda mu to trochu kazí. Naštěstí to tady zachraňuje skvělý motor, který má o maličko silnější střední otáčky než dnešní soupeřky. A ujet soupeřkám, to je prostě u motorek silný argument!

Výraznou specialitou Brixtonu je kromě povedeného designu hodně vysoko umístěné sedlo. Nejde ani tak o absolutní výšku nebo o to, jestli dosáhnete na zem, ale spíš o jeho tvar a umístění vůči motorce. Zatímco u Jawy jsme zaklesnutí uvnitř motorky, u Brixtonu sedíte pocitově jakoby nad motorkou a všechny její projevy jsou kvůli tomu trochu odtažité. Na polňačce je to docela příjemné, jezdec jako by seděl na vysoké endurácké lavici a nemusel tak brzy do stupaček. Jenže na silnici se kvůli tomu posazu hůř vnímá odezva od předního kola a od odpružení.

Platí to i při brzdění, kdy je složitější se chytit stehny motorky a jezdec má pocit, že na mašině prostě „vlaje“. To může být nevýhoda pro začátečníky a opatrnější povahy, jenže pro vyježděnějšího jezdce může být Brixton díky tomu naopak zajímavější. Víc se s vámi pere, víc ho musíte přemlouvat, ale je to větší zábava než u ochotné a poslušné Hondy. A když k tomu přičtu moc pěkné zpracování a komponenty, pro mě osobně to dnes Brixton v tomto srovnání vyhrává. Rozum sice i tak křičí, že nejrozumnější volba stejně bude jistota značky Honda, ale pocitově právě Brixton nejlépe splňuje charakter stylu scrambler.