Yamaha MT-07 vs. Honda CB750 Hornet vs. Suzuki GSX-8S: Konec jedné éry

Zaznělo to sice už ve videu, ale dám tady tomu ještě o kousek větší důraz. Z testu těchto tří naháčů – potažmo testu dvou novinek proti stálici trhu – si odnáším hlavně dobrý pocit. Dobrý pocit z toho, jak vypadá nový standard na poli středně velkých naháčů. Není to dlouho, co byly motorky téhle kategorie vždycky brány jen jako „rozpočtovky“ a bylo to na nich v mnoha ohledech vidět. A i když se jejich pozice vlastně nezměnila, tak jejich standardy, sahající od použitých materiálů, přes elektronickou výbavu až po podvozkové komponenty, jsou o slušný kus dál. Vlastně o takový kus, že když si vezmete, jaký máte výběr v cenové relaci těsně pod 200 tisíc, nezbývá než si dát high-five. Tohle jsme coby potenciální spotřebitelé prostě vyhráli.

Je taky potřeba říci, že ze srovnání těchto tří naháčů vychází jako nejslabší Yamaha MT-07. Jedním dechem ale dodávám, že prohrála naprosto se ctí. Yamaha nejen, že se nemá za co stydět, je to dokonce jedna z motorek, které vděčíme za evoluci v tomhle segmentu. Když přišlo nesmírně oblíbené „eMTéčko“ na trh, posunulo v mnoha ohledech střední kategorii. Teď jí posouvají jiní, ale jakkoliv je MT-07 v téhle společnosti překonaná, neznamená to, že už by neměla co nabídnout. Pořád působí jako nejhodnější a celkově uživatelsky nejpřívětivější motorka, kterou bych si uměl představit v roli té „první velké“. A sám koneckonců vím, že přesně takhle pro mnoho lidí posloužila. Zároveň je to ovšem motorka s nejnižším výkonem, nejslabší výbavou, a také třeba nejobyčejnějším podvozkem, navíc nastaveným hodně do měkka.

Na druhé straně barikády pak stojí nová Honda CB750 Hornet, a taky Suzuki s typicky japonsky krkolomným názvem GSX-8S. A i když se najde spousta lidí, kteří tu či onu motorku strhají za to či tamto, pravdou je, že ať už sáhnete po jedné nebo po druhé, vždycky dostanete naprosto výborně fungující stroj, zastupující současný vrchol kategorie středních naháčů do 200 tisíc korun.
Vezměme to ale trochu konkrétněji. Mám-li něco vyčítat Hornetu, bude to snad jeho vzhled. Na něj se úplně nejlépe hodí termín „vanilkový“. Jeho vzezření nikoho neurazí, a je natolik neutrální, aby na něj nikdo neměl zcela vyhraněný názor. Zároveň je ale vlastně dost nudné, postrádá byť jen náznak odvážnosti, a prostě to není motorka, za kterou byste se na ulici otočili. Pár plusových bodů tu přidá matná žlutá barva, kterou jsme dostali do testu, ale ta nezvrátí fakt, že Hornet je prostě neslaný a nemastný.

Tím ale výčet negativ vlastně končí, protože následují samá příjemná překvapení. Pokud měl někdo při uvedení nového Hornetu problém s tím, že už se nejedná o čtyřválec, rozhodně by si měl nový motor (a vlastně celou motorku) vyzkoušet. Dvouválec o výkonu 92 koní má úžasně lehkonohou, točivou a živou charakteristiku. V nízkých a středních otáčkách příjemně funguje a rozhodně se neztratí, ale jak vyženete rafičku digitálního otáčkoměru směrem k červenému poli, předvede motor parádní výkonovou špičku, podpořenou příjemným rykem, linoucím se z výfuku a sání. Prostě ideální motor do sportovního naháče, k němuž se dokonale hodí dobře fungující oboustranné rychlořazení. To sice není ve standardu, ale chcete-li si užít potenciálu dvouválce naplno, tak ho prostě nesmíte vynechat. Jedinou výtku bych mu dal za možná až příliš lehký chod řadičky. Obecně vzato mám radši tužší řazení s citelnou odezvou a obecně jsou na mě převodovky Hondy zbytečně jemné – ale to už je spíš otázka vkusu.

Naprosto adekvátně pro sportovního naháče je pak odladěn i zbytek stroje. Sedí se pocitově hodně „uvnitř“ motorky, s koleny zaklesnutými do prolisů nádrže. K úzkým řídítkům je potřeba maličko se předklonit, nohy jsou pak na stupačkách nikterak drasticky zalomené, ale přece jenom vysoko. Ovladatelnost je na výbornou, se svými 190 kilogramy se nechává Hornet vodit ze zatáčky do zatáčky jenom pohledem, a podvozek působí jistě a pevně, aniž by byl přehnaně tvrdý pro normální použití. Brzdy, zastoupené čtyřpístkovými Nissiny vpředu, mají vynikající dávkování, byť při opakovaných průjezdech technické zatáčkovité trasy při focení na nich bylo cítit povadnutí.

Celkové hodnocení si nechám až na závěr, protože teď je čas virtuálně přesednout na Suzuki. Hodlám teď riskovat, že budu v komentářích nepěkně počastován, protože stejně jako u Hornetu, začnu i tentokrát vzhledem, a mně se Suzuki prostě líbí. Ano, jen do mě, ale ta motorka je prostě pěkná!
Ptáte se, co se mi na ní líbí? Především hodnotím kladně přítomnost toho, co design Hornetu postrádá – odvahu a prostě nějaký „názor“. Suzuki se u nových modelů vydala všeobecně riskantní cestou usazování světlometů nad sebe. Strašná spousta lidí se tohohle řešení přitom vyloženě štítí, a existuje jedna strašně zajímavá teorie, proč tomu tak je. Je to v principu „nepřirozené“. Na celém světě nenajdeme živočicha, který by měl oči nad sebou. Oči jsou základ výrazu a jsou-li nad sebou, je to celé jaksi neuchopitelné. Rozhodně nechci tvrdit, že je Suzuki kdovíjak krásná, to rozhodně ne. Oproti Hornetu ale získává bod právě za tu odvahu.

I když se jedná o přímé konkurenty, pojetí motorek se lehce liší. Tam kde je Hornet klasickým sportovním naháčem se vším všudy, přináší Suzuki do hry trochu „supermota“. Pozice je uvolněnější a víc vzpřímená, sedí se taky pocitově výš vůči hmotně motorky a víc na předku. Motor je pak živější ve středním spektru otáček. Jakkoliv to proti Hornetu na výkon prohrává a má jenom 83 koní, má zároveň o necelé 4 Nm točivého momentu víc, a obě hodnoty přichází o kousek dříve v otáčkovém spektru. Bavíme se tady o nuancích, které na papíře vypadají nevýznamně, ale v reálu je motor Suzuki v nízkých a středních otáčkách trochu údernější. Nahoře už nevykouzlí takovou výkonovou špici, zároveň ale ani neodumře. I tady je pak oboustranné rychlořazení, k němuž lze mít jen těžko výhrady.

Zajímavostí je i to, že i když je Suzuki při pohotovostní hmotnosti 202 kilogramy nejtěžší, a dokonce jako jediná překračuje magickou hranici dvou set kil, není to na ní nijak dramaticky znát. I Suzuki se nechá rychlou sérií zatáček radostně protahovat, do náklonu padá pouhým pohledem a zkrátka je to parádní živel, jezdící na tuhém podvozku, vybavený výbornými brzdami. Konkrétně brzdy mi přišly oproti Hornetu celkově jistější, a hlavně jsem na nich nepozoroval žádné vadnutí.

Vyvstává tedy otázka, která tu visí po celou dobu. Kterou z těch tří vzít? Jak už bylo naznačeno, Yamaha MT-07 tady zastává „minulou generaci“ středních naháčů. Vůbec nechci říct, že prohrává – ve své generaci byla koneckonců na špici a pořád má co nabídnout zejména méně vyježděným motorkářům. Jenže čas jde dál a dál je i Honda se Suzuki, jejichž stroje předvádí v dané cenové relaci naprosto špičkové vlastnosti. Dokonce bych se ani nepouštěl do toho, jestli je jedna lepší než druhá. Chcete čistokrevného a ryzího sportovního naháče, který do koncepce staré školy přilévá novou techniku? Vezměte spíš Horneta. Chcete do toho ale přimíchat ještě kousek supermoto stylu, živelnosti, a navíc mít motorku s o dost odvážnějším designem? Pak je pro vás spíše Suzuki. Splést se ale nemůžete ani s jednou.

Informace o redaktorovi

Dominik Valášek (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 184 cm
Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE