Victory High-Ball

Začínat hodnocení motorky zrovna u řídítek není sice úplně obvyklé, ale High-Ball a hlavně jeho "apehanger bars" také zrovna nejsou běžným úkazem. Záměr tedy tvůrcům vyšel dokonale: tahle motorka dokáže zaujmout, a dlouhá, několikrát zalomená černá trubka nad předním světlem má na atraktivitě velký podíl.
Se zbytkem motorky už vývojaři měli o něco méně práce. Celý High-Ball totiž stojí na stejném základu jako jeho starší brácha Vegas. Podvozek se liší jenom velikostí kol, která se sjednotila na hodnotě šestnáct palců, a dokonce i šířkou k sobě mají přední a zadní pneumatika hodně blízko. Přední stotřicítku pěkně odhaluje krátce střižený blatník, který nejspíš vděčí za svou přítomnost jenom regulím, které přikazují výrobcům nových motorek tento ochranný prvek montovat. Nebýt tohoto předpisu, Victory by se jistě radši přiblížila ještě více stylu bobber, a nechala by Dunlopku s bílými boky vyniknout v celé kráse. Za zadní stopadesátky je toho vidět o trochu méně, ale to má částečně na svědomí také pár výfukových koncovek. Nejpozději na tomto místě se musím přiznat, že absence chromovaných ploch jde s mým vkusem dohromady mnohem lépe než jejich přehnaný výskyt. Stačí že se blýskají nerezové dráty kol, žebrování válců a budík, a černý mat navíc pěkně kontrastuje s bílými boky nádrže a pneumatik. Snad se vám tahle barevná kombinace také líbí, jiná se totiž ani nevyrábí.
Jak se na správný boober sluší žádné zbytečnosti tady nepřekáží. Dokonce i sedlo spolujezdce byste našli jenom v seznamu příplatkové výbavy, stejně jako zadní stupačky a opěrku. Odlehčený design zato pěkně nechává vyniknout mohutný vidlicový dvouválec o objemu 1 741 ccm (106 kubických palců) spojený s šestistupňovou převodovkou. Při podrobnějším pohledu zalahodí oku kvalita zpracování ve všech detailech, od zadní řemenice až po přední brzdový třmen. Také design přístrojovky - nebo lépe řečeno budíku - se nese v jednoduchém stylu. Jedna centrální rafička ukazuje rychlost v mílích nebo kilometrech za hodinu, na displeji svítí čas a ujetá vzdálenost nebo otáčky motoru, a zbývající prostor vyplňují standardní kontrolky. Také v oblasti ovládacích prvků je všechno na obvyklém místě - tedy pokud se bavíme o rozmístění ovladačů a páček vůči rukojetím. Výška, ve které se to všechno nachází, už tak obvyklá není, a jak již bylo zmíněno, nemusí v každém hned vzbuzovat důvěru.

Převzetí motorky v prodejně na Pankráci tedy provázely spíš obavy než nadšená nedočkavost, a ani první stovky metrů v městském provozu mě nijak neuklidnily. Sklon - nebo spíš předklon - řídítek v původním nastavení mi v kombinaci s výškou připadal na začátek až příliš radikální. Konstruktéři ve Victory naštěstí počítali i s takovými zákazníky, a sklon udělali rovnou nastavitelný. Stačí povolit objímky, přitáhnout či oddálit hefty, a pak zase imbusy pořádně utáhnout. Nikdy bych nevěřil, jak pár stupňů dokáže změnit ovladatelnost a jízdní vlastnosti. Když byla zpočátku řídítka zalomená před osu vidlic, necítil jsem za jízdy žádnou odezvu od předního kola a dělalo mi problémy i přejíždění mezi jízdními pruhy. A kvůli potápějícím se vidlicím jsem se dokonce bál pořádně vzít i za přední brzdu. Stačilo ale řídítka sklopit mírně za osu předních vidlí do polohy jakou vidíte na fotkách, a neposlušná motorka zkrotla k nepoznání.
Ano, ruce zůstaly pořád proklatě vysoko, ale chuť podvozku do projíždění zákrut se zvedla snad ještě výš, a konečně jsem si začal znovu připadat jako pán situace. Povzbuzen posunem k lepšímu jsem opustil město a vyrazil do oblíbených zatáček za Prahou, kde se k mému překvapení High-Ball nechal ochotně vést do oblouku, překlápět ze strany na stranu a dokonce i bez problémů otočit skoro na pětníku. Dunlopy by určitě dovolily mnohem větší náklony než hlásiče na stupačkách, a jediným slabším místem se tak ukázala být přední brzda. Čtyřpístkový třmen na 300mm kotouči mě sice nedostal do žádné krizovky, ale občas bych uvítal razantnější nástup. Možná že výkon přední brzdy také trochu bledne před účinkem zadního dvoupístku, který se umí zakousnout do plovoucího kotouče (!) mnohem pevněji. Chce to ale šlapat na pedál s trochou citu.
Před modelem High-Ball jsem se nikdy nesvezl na žádné jiné motorce značky Victory, a tak mě dost zaujal kultivovaný chod vidlicového dvouválce Freedom. Čekal bych masivní vibrace, cloumající už při volnoběžných otáčkách celou motorkou, ale nic podobného se po nastartování nedostavilo. V sedle, v řídítkách ani ve stupačkách není cítit o moc víc vibrací, než u kdejakého sportovního dvouválce. O něco horší dojem zanechala převodovka, která sice reagovala přesně, ale s notnou dávkou hluku. Přesnou hodnotu maximálního výkonu sice neznáme (výrobce ji neuvádí, ale podle neověřených zdrojů se pohybuje kolem 100 koní), ale na rychlost, která se dá v poloze obráceného deštníku bezpečně přežít, to stačí bohatě. Stošedesátka se moc dlouho vydržet  nedá, o komfortu se dá mluvit zhruba do 130 km/h. Aerodynamika je prostě jeden z mála důležitých faktorů, které designéři museli protentokrát kompletně obětovat. Zato se jim ale povedlo udělat motorku, která je výjimečná nejen na pohled, ale i jízdními vlastnostmi. Ale bez těch pár desítek kilometrů za řídítky bych tomu nikdy neuvěřil.