Čtenářský příběh: Jak jsem investoval do zlata

Dnešní doba je skutečně legrační a nedává obyčejnému člověku moc příležitostí, se z ní nezbláznit. Trochu mi to připomíná písničku od Michala Tučného Buráky (i když mému srdci je bližší verze od Alkeholu). Jen s tím rozdílem, že neválčí Sever s Jihem, ale menší východ s větším východem. A na polích rostou bodláky místo obilí a ne bavlny. No a na konci refrénu by se vyjímala legendárně louskají Marfuša. Každopádně všichni jistě doufají, že až tahle „vojenská operace” skončí, tak jestli boudou žít, své milenky a ženy zas půjdou políbit. Jenže se lehce může stát, že většinu Nastěnek už doma nenajdou, jelikož si jejich „kochanky i žinky” boudou užívat kapitalistický bordel západu… (Bystrý čtenář právě pochopil politickou satiru a ten zbytek ať si lupne tabletku Lexaurinu, ono to bude lepší…)
No vězte milé děti, že tahle legrace spolu s minulou vládou strejdy Bureše a dalšími faktory, který ani jeden z nás nemohl ovlivnit, způsobila to, že inflace, ceny energii, pohonných hmot a tím pádem všeho ostatního, letí vzhůru jak pohlavní úd adolescenta při sledovaní filmu pro dospělé. Jak v téhle blbé době, kdy máte na účtu z každé stovky příští rok pouhých 85 kaček, uchránit svoje úspory? Naštěstí jsem typ člověka, který po slovensky: „Keď zarobí, tak mine.” Čili by mě to nemuselo trápit. Protože kde nic není, ani vláda nebere. Přesto se mi podařilo alespoň něco málo naspořit dětem. Za čas, až budou děcka potřebovat finančně pomoc (jakože budou, co si budem…), by mě mrzelo dvojnásob, kdyby z těch peněz nakonec zbylo houno. Chytré rádio mi tuhle poradilo, ze Češi s velkou oblibou investují do drahých kovů. Původce této zprávy se pravděpodobně nekoukl na křivku vývoje ceny zlata. Za poslední dva týdny vylétlo o 20 %. Přiznám se bez mučení, nejsem ekonomicky genius. Ale selský rozum mi velí, nakupovat takové věci, když je cena příznivá, a když vyletí dramaticky nahoru, mělo by to jít z baráku. Jinak mi to nedává smysl.
Vzal jsem si do hlavy, že by to chtělo investovat do něčeho, kde cena bez výrazných výkyvů permanentně roste. A volba padla na koupi veterána. V ideálním případě něco hotového, protože na renovování nemám buňky a hlavně čas. Na auto zase nemám prostor, tudíž jsem začal koukat po motocyklu, který bych ještě ustájit uměl. A navíc je to artikl mému srdci nejbližší. Brzy jsem však musel uznat, že i zde mi víceméně ujel vlak, jelikož už lidi chtějí za ty starý keply nesmysl. Jako Pérák v nálezu za čtvrt míče? Volezlej Bizon za dvě kila? A to nebudu mluvit o tom, že to je fakt hnusná motorka… Chlouby německého průmyslu nebo youngtimery ze Země zapadajícího slunce už jsou taky za šílenou raketu. Ale to jsou aspoň hezký stroje. Italku ani novou, natož starou vránu! Musím zpětně uznat, že k lítosti mých potomků nejsem zrovna spořivý typ, což mi výběr značně omezilo. Tak co mám teda s tím kilem, co jsem si horko těžko urval od své rozežrané huby, dělat?

Nakonec mi vylučovací metodou vyšel youngtimer domácí produkce. Konopnice! Jo, to bude ono. Ceny za pěkný jsou v mezích mého rozpočtu a „šest-tři-čtverka” už začíná být slušný retro, který půjde časem ještě víc do ceny. Rozhodnuto! Na poslední chvíli se mi to ještě pokusil rozmluvit kamarád. Ale na argumenty stylu: „Když Jawu, tak kulatou… Chceš s tím lítat po lese a lepit žvejkačky po stromech nebo co?” jsem jen odvětil: „Ne, chci jen šoustat Blaženu!” V tu chvíli i poslednímu škarohlídovi bylo jasné, že nemá cenu mě dále přesvědčovat. Dokonce i doma jsem to politicky a ekonomicky zdůvodnil, tudíž nebylo co řešit.
Nějakou dobu jsem sjížděl inzerci, až na mě jedna hajtra přímo vyskočila. Zlatá vývozní verze, na jaké se v pátém díle kriminálního seriálu z dob normalizace Malý pitaval z velkého města proháněl Jirka Krampol coby poručík Krejcárek a honil ukradenou přestříkanou Škodovku, kterou na konci scény napasujou pod „Vejtřasku”. Pamatujete to drámo v bedně? Do té doby asi nejhustější akční scéna v Československé televizi. Vidět to i v barvách (pokud jste měli doma Rubína), musel být kulturní zážitek, o kterém se v Kolbence u soustruhu celý týden debatovalo. Na fotkách vypadala suprově, tak jsem v sobotu naložil kolegu z rachoty, co se v těch starých krámech vyzná daleko víc než já, a jeli jsme na ni hodit oko.

Pitavalka, jak jsem ji hned překřtil, naštěstí nebydlela daleko, nějakých 120 kilásků, takže po dvou hodinách stojím pln očekávání a nadějí před garáží. Uvítal nás sympatický chlapík a hned nás vede k motorce. Do telefonu mi slíbil poměrně tlustou dokumentaci k servisní historii, kterou jsem si pochopitelně ihned vyžádal. Mezitím, co ji šel majitel hledat, jsme si mohli mašinu v klidu prohlédnout. Kolega po stránce mechaniky, já hodnotil vizuální stránku věci. A tady přišlo lehké rozčarování. Motorka byla na dnešní poměry v moc pěkném stavu. Lak na nádrži a kastlíkách v TOPu, chromy pěkný, mechanicky gut, hlásí spřízněný odborník… Ale já si nějak za ty dny civění na fotky v inzerátu v hlavě vizualizoval naprostou leštěnku, a to tahle strojovna podle mých měřítek úplně nebyla. První, co mě trklo do očí, byla totálně vohnilá pružina zadního tlumiče, sakra! Výfuky vypadaly, jak kdyby ta Pitavalka pocházela skutečně z natáčení seriálu, kdy ji kaskadéři vyváleli z obou stran. A na budíku bylo namotané číslo, které mi udělalo pár šedivých vlasů (později jsem se dozvěděl, že je budík ze Škodovky a tudíž hodnotu na něm namotanou můžu brát jen jako nic neříkající číslo). Možná to teď spoustě lidí připadne jako prkotina (mně dneska taky), ale jak si v hlavě namalujete obrázek, je těžké z něj slevit. Navíc když už jsem si doma obhájil koupi další motorky jako investici, nechci se připlazit s nějakou prašivou hyenou. Jinými slovy bych se doma rád vyhnul zavedení „gaučového programu”. Pan majitel moje nehrané rozpaky nakonec pochopil a dal mi cenu, která byla férová natolik, že jsem z uspořené částky mohl hravě pořídit díly, které nebyly v 1A stavu. Přitom se mu i během naší návštěvy na Pitku tlačili další zájemci, takže na mě mohl v klidu hodit bobek. Zřejmě byly naše sympatie vzájemné. Super!

Konopnice má velkou výhodu v tom, že jich v Rusku, Asii a Jižní Americe jezdí hromada, dokonce se tam stále prodává. To má za následek, že je dostupnost dílů v rámci stáří motorky příkladná. Dají se koupit buď laciné repliky, nebo pokud si potrpíte na originalitu, tak i originálních dílů je stále dost. Ovšem jak správně předpokládáte, budete si muset pořádně připlatit. V každém případě to ani tak není taková hrůza, jako u renomovaných značek. Po vyplnění všech papírových formalit a předání domluvené sumy se tak strojím do motorkářského a Džawa (jak ji pojmenovala slečna v pojišťovně) mi hned dává najevo, že jízdu na ní si budu muset zasloužit. Prostě se mi ji nepovedlo ani našlápnout, ostuda! Úplně jsem za ty roky zapomněl, jak na tyhle svérázné Zweitakty, takže mi ji ještě nadlábnul (hned na poprvé) již bývalý vlastník. Dvojnásobná ostuda, fuj! Přitom na svém Enfieldu používám ke startování zásadně kickpáku. Ale Filda je novej stroj. U něj stačí bez rozmyslu na páku ledabyle šlápnout a už cvrliká. Tady to bude chtít větší fištrón, kamaráde! Moji hanbu a pošramocené ego brzy rozpráší radost z nového stroje, takže buch za jedna a tradá vítězně domů!
No vítězně… Do vítězné polohy mi to tak 50 kilometrů trvalo. Zhruba po jejich ujetí jsem znovuobjevil, jak se tyhle starý mašiny vlastně řídí. Je až s podivem, jak za čtvrt století, kdy se člověk nechával hýčkat dokonalostí německých a japonských strojů, zapomněl, co je to pravé motorkaření. Ten pravej „dirty feeling” z toho, že nesedíte ve sterilní plechovce, ale na smradlavý (ja vím, voňavý) motorce, která se nepřizpůsobuje vám, ale vy jí. A to prosím pěkně už dva roky sedlám Royal Enfield Bullet 500 v trialové verzi na špalkách, který rozhodně není etalonem motovlídnosti a při jízdě na něm z vás emoce jen stříkají! Tak jako jsem byl v šoku, když jsem přesedl z baworáckého GéeSa na Enfielda, přesně tak jsem v šoku při přesedlání z Rojálu na třindu.

První šok byl hned při prvním pokusu dosáhnout na páčky. Pro dokreslení atmosféry, délka mých prstů je hned po Michalu Davidovi nejmenší v republice. Tudíž zmáčknout spojku, nedej Bóže brzdu, je při každém pokusu malé dobrodružství. Abych mohl jezdit klasicky s ukazováčkem na páčkách, tak bych si musel vycpat rukavice. Brzdy jsou kapitola sama pro sebe. Zadní buben tam je asi jen z marketingového důvodu, aby si v Týnci mohli dát do technického listu ke kolonce „zadní brzda” fajfku. Možná, že pomůže doštelování, ale zatím brzdí hodně vlažně. Zadní buben včetně obložení je nový, tak si to třeba sedne a bude to lepší. Se zadní brzdou zatím raději moc nepočítat. Přední „drum” brzdí o parník lépe, když už se mi podaří brzdovou páčku dostat do packy. Brzdit se musí celou rukou, jeden prst se dá při jízdě používat maximálně k dloubání v nose. Na druhou stranu, když chci pořádně zabrzdit na Bulletu, tak musím nasadit prsty též aspoň dva, a to má narozdíl od Jawy chlapáckou „skoroBrembo” kotoučovku.
Řazení je taky velká zábava. Při řazení kvaltů nahoru si připadám jak Messi při trestném kopu. Dráha řazení je ku*evsky dlouhá, takže je tam musíte fakt nakopat. Klap jedna - hendenderenden - mrrrd dva - hendenderenden - mrrrd tři - hendenderenden - hooodně mrrrd čtyři. A už valíte kilo jako prd. Víc fakt nechcete, protože od kila výš už jsou vibrace ve stupačkách takové, že by i třífázové gumové potěšení pro dámy zbledlo závistí. Ještě k tomu fonetickému popisu průběhu řazení, mezi trojkou a čtverkou je druhý neutrál. To prej proto, kdyby se jelo dlouho z kopce, aby se ten dvoutakt mohl mazat. Tak proto hooodně mrrrd, abyste netrefili ten neutrál.
Jízdní pozice je velice pohodlná. Stupačky jsou dost vepředu, a tak se na motorku v klidu poskládá i narostlý Středoevropan (nebo pětičlenná indická rodina) bez toho, aby měl nohy zalomené pod sebou, jako by se zrovna chystal na ranní modlitbu. Dost mi to připomíná jízdní pozici na Enfieldu, jen na něm sedí člověk výš. Při pohledu do zrcátek, které budu muset vyměnit, jelikož v nich tradičně vidím prd, jsem se cestou musel tlemit. To když jsem viděl, jak kolega v autě mizí v oblaku modrýho dejmu. „To je pro chuť, ne pro nažrání!” křičím na něj do helmy, jako by mě mohl slyšet. Ta vůně spáleného mixu benzínu a oleje mi prostě chyběla! A zvukovej projev nas*anýho dvoutaktního twinu, to je závislost sama! Absolutně není potřeba žádná laděná roura a celou dobu si užíváte jeho krásnou symfonii. Óda na radost, kdykoli si vzpomeneš.

Tlumiče jsou podle očekávání velká slabota, ale k tomu stroji to jednoduše patří. Předek zkusím přitvrdit hustějším olejem a dozadu jsem objednal nové dobové, ale se štelováním předpětí pružiny. Tak by to mohlo být o fous lepší. Na internetu jsem se dočetl, že kde 634 ztrácí na silnici, tam získává na cestách nevalného typu. Čím rozbitější, tím prej lepší. V roce 1980 možná, ale i ten indickej podvozek na Trialu spolkne Jawu jak malinu. Skoro bych si nafackoval, že jsem si kdy takovou blbost bral do hlavy…
Sedlo je úzké a po čase se prosedí. Na druhou stranu na těch mých nedělních 100 km, které si při krásném počasí nadělím, na tom zvládnu odjet i v slipech. Takovej blázen, jako je Pavel Suchý, abych s tím musel objet zemeguľu dokola, fakt nejsem (klobouk dolů, Pane!). Tudíž sedlo hodnotím jako vyhovující. Navíc se na něj poskládám i s oběma výrostky, což by se dalo specifikovat jako rodinná idyla.

V devadesátkách, kdo jezdil na Jawě, byl „Untermensch”, který nikomu nestál ani za pozdrav. Motorkářský póvl, vesnickej Lojza s holínkama vod hnoje. Dneska seš za totálního maséra, labužníka a pozdraví tě, prisahám Boh, každej! Zastavil jsem na benzínce, vedle přistálo nový BMW R 1250 GS v plný náloži za půl mičudy a nikdo o něj neškrtnul vokem. Zato než jsem dopil kafe, tak byla Pitavalka obklopená obdivovateli a už se tahaly mobily a ten se chlubil fotkami svého Pařízka, tamten zase Panelkou… Na blbý zastávce na benzín a kafe, to nepochopíš.
Po mých počátečních rozpacích se cestou domů stalo něco, co jsem skutečně nečekal. Ten stroj jsem si jednoznačně zamiloval! Ještě jednou to otřepané klišé zopakuji, ale jízdu na něm si musíte zasloužit. Nejdřív natrénovat startování. Pustit benzín, akurátně ho nacupovat do karbce. Pak dvakrát prošlápnout naprázdno, aby se mix natáhl do válců. Zasunout klíček na doraz a pořádně, energicky a důrazně nadlábnout. A už si motor hudruje. Když je teda ideální teplota, tlak a rosný bod…  Pokud si zvyknete, že se při jízdě dostaví limity brzd a podvozku dřív, než „hnědočech” na sociálku pro dávky, pak je vám u těchto strojů odměnou v dnešní době nevšední kulturní zážitek s vůní nostalgie. Nostalgie, kterou ze sebe budou řidiči, kteří se táhli do kopce za vámi, cítit ještě dva dny poté…. Úsměvné na tom všem je, jak přesně ty věci, které člověka na dětech Franty Janečka před lety sraly, mu teď přijdou neskutečně zábavné, ryzí, autentické a já nevím co ještě. Doba se mění a s ní zřejmě i chutě motorkářovy. Nutno dodat, že to rozhodně není pro každého a vyžaduje to jistou dávku ochoty opustit svoji komfortní zónu. Pokud v sobě toho dobrodruha objevíte, máte o zábavu postaráno.

​

Kdo by si chtěl podobný zážitek dopřát, a přitom by se nechtěl vzdát luxusu nového stroje, tak pro něj mají týnečtí stále v nabídce model Jawa 350/634 RETRO. Prodají vám ho jako sadu dílů a vy to pak musíte postavit na papíry nějaký dávno mrtvý hydry. Mně však trochu kazí estetický dojem kotoučovka vepředu a hlavně ten ohyzdný digitální budík místo klasického tachometru. Asi nic, co by nešlo předělat. Nebo můžete jít cestou, kterou jsem se vydal já, a koupit si autentickou Konopnici v letech. V mém případě jsem se držel současného trendu investování do drahých kovů a vsadil prachy na zlatou Pitavalku. A rozhodně té investice nelituji! Jo a děti ji už teď milujou a něco mi říká, že až se bude za dvacet let vymazlená prodávat, tak ji budou milovat ještě víc. Nebo si to můžou aspoň myslet…
Závěrem si dovolím nasadit vám po zbytek dne otravnou melodii do hlavy a budu naposledy parafrázovat píseň zmíněnou v úvodu: „Až zeptaj se tě hrdino, cos dělal za války? Já flákal jsem se s Jawou a leštil pa-dá-kyyy! Hejhou, hejhou, nač chodit do války…”

Informace o redaktorovi

Roman Bureš - (Odebírat články autora)