Kawasaki ER 5 (2004)

Na 1.máj je v rodném městě sraz, a tak sme se s účou rozhodli, že se tam mrknem. Kámen úrazu je jízda v noci a opravování silnice před cílovou stanicí. Celou cestu pohodička, až přišli poslední krytycké kilometry. Čekáme na semaforu, mávám na pozdrav bajkerovi z Polska, který stojí vedle mě a na zelenou vyrážíme. Oblaka prachu se vznášejí za autem, které jede před námi. Ve tmě si nejspíš nevšiml konce vyfrézované cesty a tak to zapíchnul na místě. A my bohužel taky. Štěrk, smyk, a už sme se váleli. Motorka mi zůstala na noze, a tak jsem jen bezmocně čekal, až někdo přispěchá a motorku zvedne. Snažím se jí nastartovat, ale marně. Volám tatíkovi, ať pro nás přijede. Ten se Abigail snaží roztlačit, ale mě se nelíbí zvuky, které u toho stroj vydává a jsem radši pro odvoz na vozíku. V tento moment jsme se s tatíkem moc nedohodli, naštvanej odjel, že si to mám dotlačit domů, když jsem tak chytrej Bolela mě ruka po pádu, a tak tlačit skoro dvěstě kilo do 2km kopce nebyl žádný med. Pozdějc sem zjistil, že mám ruku zlomenou Nad hlavou mi lítali blesky, schylovalo se k bouřce, já totálně splavenej z tlačení, půlnoc na krku a nikde nikdo. Naštěstí se tatík přiřítil s vozíkem, Abinu sme odvezli do garáže a jakmile jsme za ní zavřeli dveře, začalo brutálně chcát.

Kost za měsíc srostla, na motorce bylo jen vyskočený drátek startéru, takže jsem se mohl svést. Pak následovala 3měsíční pauza v podobě brigády v zahraničí.