Kawasaki ER 5 (2004)

V sobotu ve dvě ráno jsem přijel z Holandu a za 6 hodin jsem už stepoval po pokoji nedočkavostí, že se po dlooouhé době projedu na motorce. Chcanec jako prase mě neodrazuje, nasazuju výstroj a ženu se vstříc prvním "letním" kilometrům. Máti byla malinko nervózní, snažil jsem se jí uklidnit, když jsme v dešti zahlédli klučinu na skůtru. Mamča na to: "No jo, ale on jede kousek přes ulici, né přes půl republiky!" Měl jsem totiž na večer domluvenou noční vyjížďku Brnem. Co vám budu vykládat. Cestu jsem si vůbec neužil, a hrozně mě ten fakt štval. Čtyřměsíční pauza, strach z podklouznutí po pádu a dešťová zkáza, která trvala prvních 50 km dělalo své. Jel jsem víc než opatrně a před každou kaluží, zatáčkou a dalšíma běžnýma věcma jsem se viděl ve škarpě, jak se zase válím. Nájezd na dálnici mi vůbec nepomohl. Drnkot, divočáci v rychlým pruhu a silný boční vítr. Už sem s tím chtěl praštit. Na nájezdu na obchvat Brna jsem potkal Roccatan. Snad největší moto-haluz, jakou jsem kdy zažil. Jeli zrovna na autodrom, a já jsem se jí snažil vysvětlit, že s nima nejedu. To se mi ale nedařilo, páč mají krapet silnější stroje. Ani sem se nenadál a prošvihl jsem poslední sjezd z dálnice do Brna. Ručička paliva je hrubě za červenou, za hodinku začíná sraz a já jsem úplně mimo cílovou destinaci.

Co se týče brněnské vyjížďky, tak to pro mě byla bída a utrpení. Nazval bych jí "Brno pro brňáky aneb 50km/h u nás neplatí". Řidiči se předjížděli v koloně zleva zprava, trhali jsme se kvůli semaforům, všude kluzké koleje po dešti, mě šla ztuha spojka, takže mě pracka bolela jak čert a eště k tomu nespolehlivé brzdy v půlce sme se na to vykvajzli a jeli domů.

Druhý den už byl o něčem jiném. Sluníčko krásně svítilo, bylo teplo a po cestě do UH jsem postupně ztrácel ostych po pauze a pádu, a zase mě to začalo bavit. Teď už jsem zase zpátky ve svým a jezdím co to dá, abych dohnal to, co jsem přes léto zameškal.