Honda NT 700V Deauville (2010)

A je to tady. O víkendu si spokojeně jedeme na sraz do Lipovce s tím, že mám velké kufry, a tím pádem jsou starosti typu „kam s tím“ zažehnány. A další víkend mám strach, že na „Tour to Scotish“ vůbec neodjedeme. Jednou cestou do práce zmoknu, jednou je 23 stupňů, den na to jen 6C a princezna Hondička si řekla „Tak takhle ne“, a každé startování na mě pomrkává svůdně červeným okénkem s nápisem FI. Dokonce když jsem v úterý jel za kamarádem do Květnice, tak mi drze bez okolků vysvětlila, že dál jako že nepojede a pokašlávala tak vyzývavě, že jsem musel zastavit. Prý nepojede, dokud se nepodívám, co že jako znamená to červené osmero mrknutí. Nakonec se mnou nechala lstivě obloudit slovíčky a dovezla mne i domů, a po zbytek cesty dokonce bez červeně blikavého protestu.
Já mám rád svéhlavé holky s mozkem, dokonce svého času jsem měl jednu, která také takhle pomrkávala. (Ale to mělo jiné příčiny i následky.) Ale tohle? Měsíc před odjezdem? To už je troufalost hodná žáby skákající do vařící vody, chlubící se tím, že stihne vyskočit.
Nastalo heroické bádání po internetových fórech, servisních manuálech a dokonce mi v hlavě ozýval známý hlas, že jsem si měl raději koupit místo Deauville svou vysněnou TéDéeMku.
A taky že jsem koupil… ale jen kontaktol. Ve čtvrtek po práci jsem zlověstně mrkající Deauvillku natlačil před verandu, rozsvítil halogenová stavební světla, namířil na motorku jak na striptérku u tyče, a tam oblečen v montérkách a vaťáku začal přinášet nářadí… Proč vaťák? Protože se ten den se rozhodly všechny čarodějnice, že se budou chladit ve vzduchu a přičarovali ochlazení a později i déšť. Stejně se jim to nepovedlo a v okolí zaplály ohně na několika místech. A já s ledovýma rukama a soplem u nosu rozebíral princeznu Bublinku (jak jsme ji na cestě v Alpách pojmenovali) s tím, že všechny konektory co mají, dokonce všechny co nemají cokoliv společného se senzorem polohy plynové rukojeti, řádně očistím a prostříkám, a případně proměřím. Pomalu se stmívalo a já stále rozebíral. V okolí byl už slyšet šťastně opilecký hlahol okolo ohňů, vůně opékajících se buřtů mi postupně přivodily mimo studeného sopla u nosu i řádnou slintavku, ale já se nedal a nořil se postupně do vnitřností Deauvillky s přesností válečného chirurga na frontě. Zvednutá nádrž na motorce vypadala jak tlama krokodejla bez zubů a já se co chvíli jak krotitel vrhal do té tlamy s kontaktolem a hadrem. Mimochodem jsem zjistil, že mám totálně zaflákanej vzduchový filtr.
Postupoval jsem systémem rozpojit konektor – prostříkat – zapojit – odpojit - zapojit - otřít hadrem, a hned další konektor, a to všechno stále dokola. Postupně jsem stále hůř rozpoznával, co je konektor a co je šroub či jiný výstupek. Ve chvíli, kdy se ochladilo tak, že pracovat v předklonu znamenalo nevidět nic přes zamlžené brýle, a světlo halogenky se zdálo být příliš hlasité, jak dopadající kapky syčely a vracely se zpět, jako duchové deště do nebe, jsem zavřel tlamu krokodejla. Přikryl pacienta plachtou a zašeptal „sladké sny“. A vešel jsem do vyhřátého domu plného světel a tepla.