,,No ty jsi se zbláznil, neříkal jsi náhodou ještě nedávno, že ti půllitr stačí? Dyť se na tom zabiješ! Podívej se na ní, vždyť vypadá jako bejk!“ No právě, vypadá jako bejk …. Červená Honda VFR 800 Fi …
Výška jezdce: 176 cm
První dojmy - Tak přesně takhle probíhala konverzace po návratu z dovolené v Rakousku, když si ještě moje bejvalka Kawasaki GPZ 500 pohodlně hověla v mé vyhřáté garáži a zatím neměla tušení, co se na ní chystá. Vlastně nikdo o tom neměl tušení, vše jsem musel udělat potají a přijít s hotovou věcí, aby nebyla možnost příliš přemýšlet. Ale popořádku…
Motorku bych doporučil pro - Středně pokročilý motorkář cestovatel, nebo závodník, který touží po zvuku a zátahu dvouválce a nezáludnosti čtyřválce v jedné motorce.
Doplňky na motorce - Laděný výfuk Ixil, cestovní plexi a jinak nic, celkově dokonalou motorku doplní v budoucnosti pouze vyhřívané gripy, držák navigace a padáky od Rutana, až se tedy psychicky smířím s vrtáním do kapot...
Recenze
Po dovolené jsem dorazil domů, pln dojmů se pustil do všední práce v přesvědčení, že nová a silnější motorka sice asi někdy v budoucnu bude potřeba, ale když to bude příští rok na podzim, nic se neděje, stejně nemám ani řidičák, ani prachy a podobné odklady na bohyni Jindy.
Osud tomu ale zřejmě chtěl, abych ve výkonu svého zaměstnání narazil na člověka, který se slzou v oku chtěl za ojetý vůz vyměnit svoji úžasnou, vymazlenou, tři roky starou Hondu VFR 1200. Co bych to byl za motorkáře, kdybych pohrdl jeho nabídkou, ať se zastavím a na motorku mrknu. Vyrazil jsem tedy s nabízeným vozem za ním s příslibem, že mi VFRo předvede. Po příjezdu mně hned zavedl do garáže, kde ten stroj stál – hned mi padla do oka jednoramenná kyvka, obrovská nádrž a od pohledu pohodlné sedlo, po nastartování ,,nabrnk“ ve chvíli, kdy se otáčky usadily na volnoběhu mi už bylo jasné, že nová motorka prostě bude Honda. Jako milovník aut téhle značky už mám doma celkem raritku v podobě Accorda Coupé, auto miluju a nedám na něho dopustit, proto jsem se zaradoval, že si alespoň sjednotím vozový park. Když jsem dorazil domů, okamžitě jsem se vrhnul na internet a začal se pídit po informacích o Hondě VFR. Už jako malý smrad si z časopisů pamatuju, že šlo vždycky už od devadesátých let o nadčasové motorky se spoustou technických inovací, o kterých se konkurenci častokrát ještě ani nezdálo, takže jsem první informace hltal s nadšením, že jsem tentokrát asi fakt trefil do černého. I díky příznivé ceně kolem pro mě schůdných 60000 Kč mi do oka padlo VFRo s označením RC 46, vyráběné mezi léty 1997-2001. Rozvod ozubeným soukolím, jednoramenná kyvná vidlice, duální brzdový systém, kompletně stavitelný podvozek, digitální teploměry a ukazatel paliva a navíc ještě stále ten usedlý vzhled starého dobrého těžkého superbiku mě okamžitě přesvědčil, že tahle holka za to skutečně stojí! Nezbylo, než se začít pídit po nějakém stroji v okolí, abych si jej mohl řádně a zblízka prohlédnout. Souběžně s vyhledáváním motorky kontaktuji autoškolu se zájmem o rozšíření ŘP na neomezený ?
A zase zasáhl osud – v den, kde jsem absolvoval v autoškole první a poslední jízdu (víc nebylo třeba), objevila se v nedalekém servisu VFRka na prodej. Sehnal jsem si tedy po telefonu prvotní informace – červená barva (nesnáším-nebrat), majitel nic nesleví (nebrat), dovezená z Itálie (nebrat). No nic, alespoň se na ní podívám, za to nic nedám. Pln očekávání jsem se tedy vydal na okraj města k prohlídce. Už z dálky mě vyděsila opravdu červenočervená barva, na 10 metrů už vidím nápisy The Doctor a čtyřicetšestky, kam jen oko dohlédlo –no teda potěš koště. V první chvíli jsem prodejce asi moc nezaujal, takže mě celkem ignoroval, po desetiminutovém rozhovoru jsme se ale nakonec dohodli, že mi motorku alespoň nastartuje, abych si poslechl, jak zpívá instalovaný laďák. Zvuk jsem měl celkem nastudovaný z youtube, proto až do přidání plynu nepřišlo žádné překvapení. Ale pak se zatažením za heft a brutálním vyštěknutím z výfuku jsem si málem sedl na zadek. Tohle musím mít ?
Po další chvilce, kdy jsem zjistil, že k motorce majitel přidá ještě originální výfuk, madla, krovku a originální držák na kufry jsem už začal opravdu vážně uvažovat, že jí tu červenou barvu snad odpustím. A to ještě nebylo všechno, po chvilce mi prodejce říká, ať se klidně kousek zkusím projet. Okamžitě přiznávám barvu, že na motorku ještě nemám ani papíry, na to mi odpovídá, že kolem prodejny vede neveřejná komunikace, kde sedá v pohodě udělat celkem asi kilometrové kolečko. S trochou obav z vlastních schopností tedy nelegálně sedám na tuhle červenou potvoru, která ještě ani není moje. S jemným klapnutím řadím jedna a pomalu se rozjíždím…První dojem je, že to v porovnání s GPZtkou v nízkých otáčkách moc nejede. Řadím tedy za dva, tři a na trojku trochu přidám – kolem pěti tisíc už ta bestie ožívá natolik, že dostávám trochu strach, tak tohle je asi opravdu osmikilo. Konec rovinky se blíží, tak pomalu přikládám dva prsty na přední brzdu, přijde mi, že se páčky skoro ani nedotknu a už cítím, jak se destičky zakusují do kotouče, ze sedmdesátky stojím na pár metrech, nic se nevlní, nekope, duální brzdy jsou fakt super vychytávka. Otáčím se na zpáteční cestu a zkouším trochu přidat i na dvojku, první dojem, že to zase až tolik nejede, bere za své úplně, od šesti tisíc otáček už má tendenci nechat mě uletět od řídítek. Po ubrání plynu si laďák párkrát vztekle odfrkne, odbočuji z okruhu zpět k prodejně, řadím za jedna a spořádaně parkuji. Ruce a nohy se mi třesou, tak tohle mně tedy čeká, pokud chci přesednout na silnější bajk… No pane jo…
S díky opouštím prodejce s příslibem, že dám vědět, jak se věci mají a od té doby každé noci zírám do stropu, popoháním čas a představuji si, jaké by to bylo, mít teď prachy, řidičák a Véefero v garáži.
O týden později úspěšně absolvuji obávanou zkoušku v autoškole, ihned žádám na magistrátu o zrychlené vyřízení, do týdne jsem prý na silnici. Shodou okolností téhož večera volá zájemce na nabízenou GPZtku, během pěti minut jsme domluveni na prodeji a platbě, to znamená, že to i na účtu začíná vypadat zajímavě. Je úterý večer, ve středu na noc mám odjíždět na služební cestu a přemýšlím, jak zajistit, aby motorka byla v garáži už v době, než se vydám na cesty. Všechno skloubit s prací do šesti hodin nebude jednoduchý. Hned ráno tedy volám prodejci, zda-li je VFRo stále volné, na polední přestávku na oběd domlouvám finální prohlídku ještě s jedním kámošem, který mi má volbu potvrdit, na šestou večer domlouvám prodej GPZtky a na sedmou po zavíračce koupi VFRa.
Všechno klaplo, jak má, kámošovi se VFRo líbilo moc, s GPZtkou jsem se naposledy svezl z práce, zaparkoval ji u garáže, odstrojil si svůj tankvak a radši utekl, protože jsem se na ni ani nemohl dívat. Přítelkyně jí se slzami v očích naposledy zamávala, s kupujícím jsme si plácli, předali peníze a oni se vydali na cestu, protože začínalo pěkně pršet. Jak jsem s Kawasaki na vodě začal, tak jsem s ní i skončil. No a abych nějak zažehnal ten knedlík v krku, který mi po ní zbyl, museli jsme hned vyrazit pro VFRo. Cestou začal pěkný slejvák, který pokračoval celou dobu, kdy jsme papírovali v prodejně, abych to měl při jízdě bez řidičáku pestré. Po zaplacení jsem se vydal na svoji první, nelegální cestu s tímhle rudým ďáblem. Na cestu jsem měl jen kecky, džíny a motorkářskou bundu. Už z rakouska jsem o její nepromokavosti vážně pochyboval, teď jsem v průtrži mračen už po 200 metrech v areálu prodejce cítil, jak mi prosakuje voda na ramenou (nebo se tak potím?). S novým strojem absolvuji první dvě serpentiny, jedu s respektem, nic nenakláním ze strachu z mokré silnice. Pak najíždíme na dálnici, zrychluji na stovku a řadím do šestky, motorku lochtám kolem 4000 otáček. Asi po třech dálničních kilometrech poprvé vyzkouším, jak zrychluje- na šestku trochu potáhnu plyn a během pár vteřin je tam stočtyřicet, přítelka ve Fabii HTP mizí v zrcátku, ale to už by stačilo, raději zpomaluji a domů dojíždím v klidu. VFRo si fotím, parkuji do garáže a jdu se zabalit na služebku. Tak tohle budou snad nejdelší čtyři dny v životě… ?
Čekání bylo sice úmorné, ale nakonec jsem se přeci jen ze služební cesty vrátil, nikdo se mi nemůže divit, že první kroky nevedly nikam jinam, než do garáže.
A pak už to šlo tak, jak to všichni znáte- vytlačit před garáž, všechno prohlédnout, vyčistit, dolít kapaliny, zkontrolovat, namazat a utáhnout řetěz, odpoledne hajdy pro řidičák a večer první zkušební cesta okolo komína.
Jízdní vlastnosti
Už od prvních kilometrů mě překvapilo, jak se VFRo, byť o nějaké to kilo těžší, ovládá snáze, než GPZ. Měl jsem strach ze souboje s širokou a nízkoprofilovou zadní pneumatikou, místo toho přišlo strašné překvapení, jak tenhle cesťák drží stopu. Hned od prvního dne jsem se v pohodě pouštěl do náklonů, na jaké jsem se na GPZ odvážil tak po dvou letech. I v sérii rychlých zatáček se VFRo proplétá s neskutečnou lehkostí, v nadsázce jede jako po kolejích a na pěkném asfaltu je s ním radost si zadovádět. Pneumatiky mám opět Michelin Pilot a jsou opět úžasné, tentokrát ale překvapivě dobře fungují i na vodě. Odpružení je tvrdé, spíše sportovní, takže si člověk jízdu na rozbitých západočeských silničkách moc neužije, obzvláště od zadního kola jsou to občas pěkné kopance. Posez na VFRu je přesně takový, jak napovídá první pohled na motocykl. Člověk sedí celkem vysoko, nohy jsou značně pokrčené, jako u sporťáku, řídítka ale nejsou tak daleko, skvěle padnou do ruky a nenutí řidiče, aby se hrbil. Díky široké a velké sedačce, zasahující až vysoko k nádrži, je o zadek (i choulostivé partie) řidiče dobře postaráno, prakticky každý si najde svoji polohu a ani 245 kilometrů v kuse mě nijak nenutilo sesedat, kdyby neporučila nádrž. To vše platí pro řidiče kolem 176 cm, jako mám já. Nutné je ale také přiznat, že díky masivní konstrukci se nejedná o žádnou lehkou holku, manipulaci na místě bych přirovnal k malému býčkovi, menší postavy musí dbát na to, aby motorku nezaparkovali z kopce, zpátečku to nemá a pozadu do kopečka se jí fááákt moc nechce, obzvlášť s naloženými kufry. Díky širokému a celkem vysoko posazenému sedlu z ní také dosáhnu dolů jen na špičkách.
Ochrana proti větru je solidní, originální plexisklo přestává být účinné kolem 130km/h, jako správný cestovatel jsem ho tedy okamžitě vyměnil za jeho turistickou variantu, kterou jsem k motorce dostal, aby mé problémy vyřešilo. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když už kolem padesátky začalo vyluzovat šílené zvuky a turbulenci, která se rozráží přímo o hlavu řidiče. Pravdou je, že pak je už jedno, jestli člověk zrychlí na 200, hluk je stále stejný a dá se vydržet, navíc pokud jede člověk za deště a trochu se přikrčí, jede celkem v suchu, ani tankvak nepotřebuje pláštěnku, proto na motorce tohle plexi zatím zůstane. Když už jsem u odolnosti proti vodě, další skvělou vychytávkou jsou široké přední plasty, díky kterým mám i ve slejváku suchá kolena i boty.
Ještě bych rád zmínil výborná světla, i když po dovozu z Itálie motorka na dálkové světlo svítila 5 metrů před přední kolo, takže bylo nutné je seřídit a přizvednout, není to složité, stačí sehnat dlouhý úzký šroubovák (dodáván v originálním nářadí) a najít šroubky uvnitř kapotáže. K palubní desce bych řekl to, že ovladače jsou všechny tam, kde je člověk z Japonských motorek zvyklý je hledat, kombinace bílého otáčkoměru a tmavého podkladu rychloměru mi přijde trochu cirkusová, ale důležitá je čitelnost a ta je u obou přístrojů vzorová. Na palubní desce nechybí digitální ukazatel hodin, dvou nastavitelných měřičů vzdálenosti, jeden ukazatel měřící celkovou ujetou vzdálenost a digitální palivoměr, se kterým jsem se ale zatím nesžil. Už mi totiž několikrát hlásil blikajícím hladovým okem docházející benzín, po projetí pár zatáček ale zase v klidu vylezl na polovinu nádrže a tam pak dalších 100 kilometrů vydržel, zřejmě občas měrka uvázne.
Motor a převodovka
Motor je další z technických fines od Hondy. Vzhledem k tomu, že, i když se nejedná o žádnou novinku (mému motocyklu je už 16 let) a po silnicích se Véeferek pohybuje stále velké množství, dá se říci, že motoricky byla RC46 dělána tak, aby něco vydržela. Rozvod obstarávají ozubená kola, takže na motoru člověk ,,postrádá“ starosti s výměnou a seřizováním řemenů nebo řetězů. Další vlastností, která dělá tento stroj nezaměnitelným je seskládání čtyřválce do V, což s sebou v důsledku přináší onen charakteristický dvouválcový zvuk. Přívod benzínu je řízen elektronickým vstřikováním, také léty prověřeným a stále funkčním. Převodovka je šestistupňová, na ta léta motorka stále řadí tiše, přesně a vzorně, jen je proti GPZ potřeba řadit trochu důrazněji, přisuzuji to celkově většímu objemu motoru. Kvalty jsou naskládané opět docela krátce za sebou, i když cestovní stovkou člověk motor na šestku zbytečně podtáčí, ideální cestovní rychlost je na našich silnicích kolem 115km/h. Na 1. Rychlostní stupeň se dá jet 105km/h, na dvojku 135, trojku 165 a pak už mi dochází nervy, takže dál nezkouším. Při 210km/h člověk na šestku točí 7000 ot./min, takže by předepsaných 250 asi neměl být nějaký zvláštní problém, ale to já asi nezjistím ? Co se týče spotřeby, zatím jsem trochu zklamán, očekával jsem, že budu atakovat 5 litrů, ale realita leží zatím mezi hodnotami 6,3 – 6,7l/100km.
Pravda ovšem je, že zatím jsem hodně kombinoval i městský provoz a občas taky člověk zkoušel, co to dokáže. Na dálku ve dvou, když se budu krotit snad ještě nějakou tu decku sundám. Objem palivové nádrže je údajně něco přes 20 litrů, to znamená, že na nádrž zatím najedu s bídou nějakých 280kilometrů, což není nic moc. Se spotřebou oleje jsem zatím spokojen nadmíru, po dvou tisících kilometrech se v okénku nic nezměnilo, což člověka u ojetiny vždy potěší.
Resumé
Honda VFR je univerzálním nástrojem, na kterém člověk, pokud chce, honí časy na okruzích, dojíždí denně do práce, nebo klidně na kochačku, s naloženými kufry, spolyká desetitisíce kilometrů na silnicích celého světa. Díky vzorné spolehlivosti a jednoduchosti motoru i konstrukce je už po dlouhá léta považována za jednu z nejlepších silničních motorek vůbec. A právě proto jsem si na ní v garáži udělal dostatek prostoru i já…
Po dvou letech na tomto stroji, s dvoumetrovou závějí za oknem a rostoucím absťákem se hodí napsat pár upřesňujících řádků k rudému stroji. Tak tedy... Po vzhledové stránce jsem zapracoval na barvě kol, černou jsem schopen překousnout maximálně tak na podvozku Favorita, proto jsem využil příležitosti, která se naskytla při přezouvání na nové bačkory a tu hrůzu, kterou Honda ve fabrice na kola nastříkala jsem s radostí ukryl pod vrstvu stříbrné. Originální plexi se nechtělo za žádnou cenu vzdát nálepek ,,the doctor,, a to ho málem stálo život, zásah ředidlem skryla až fólie na okna. Lak dostal leštěnkový zábal, od té doby příbuzenstvu marně vysvětluji, že je to opravdu bezmála 20 let staré... Ohledně servisu jsem mimo oleje a zadních desek na nic jiného nemusel šáhnout. Spotřeba oleje se počítá od výměny k výměně, vychází cca. na 0.0l/1000km. Letos se po ujetých 7000 dostaneme k většímu servisu, nějaký větší výdaj neočekávám. Máme za sebou 2 dovolené v Rakousku, starty i v -2 stupních jsme přežili bez ztráty kytičky. Na letošní sezónu jsem pořídil konečně kompletní sadu kufrů od Givi, tak uvidíme, jak se za tu nechutnou cenu osvědčí. Spotřeba benzínu se pohybuje od cestovních 5,5l do závodních 8 litrů. Také jsem měl tu čest poprvé naostro vyzkoušet, jak fungují duální brzdy a musím potvrdit, že se jim nedá nic vytknout. Od 90 km/h do cca. 10 km/h drželo zadní kolo na zemi jako přibité, do úplného zastavení pak stroj přešel do efektního stoppie. Odbočení vlevo při zapnutém pravém blinkru jsem od služební Oktávky skutečně nečekal... Pokud rodina a bydlení dovolí, rádi bychom letos nakoukli do Itálie a Slovinska, příjemná by byla i nějaká ta zastávka u slané vody. No, uvidíme, naštěstí vím, ze se na 20 let starou babku můžu spolehnout a vím, že svolí ke každé špatnosti...
VeFeRáci sobě...
Jedno staré, pravdivé přísloví mluví za vše: "Já nemám motorku, já mám VFR" ...
skvělá recenze , a zřejmě i stroj...když jej pořád sedláš!
super recenzia. vcera som ju videl prvy krat nazivo a nejako ju neviem pustit z hlavy